Říká se, že třetí den je krizový. Čtvrtek večer jsem při vystoupení hlavních hvězd trochu hledal energii, jelikož celý den byl opět nabitý zajímavými koncerty na všech pódiích a ačkoliv časově člověk může být na chvíli všude, fyzicky je takový plán velmi náročný. Teploty opět vystoupaly nad třicet stupňů a další horký den v josefovské pevnosti mohl začít.

Úvod třetího dne patřil především death metalu

Do areálu jsem ve čtvrtek dorazil vůbec nejdříve za celý festival. Důvodem byl koncert německých grindových srandistů Excrementory Grindfuckers na hlavní Sea Shepher stage. Stihl jsem bohužel jen posledních několik písní, ale jednou z nich byl upravený hit „Final Countdown” do grindové podoby. Humorné, především grindové kapely k dopolednímu programu festivalu patří a ani tuto německou partu si nenechalo ujít spoustu příznivců grindového chrochtání.

O poznání serióznější bylo vystoupení prograsivně deathových Phlebotomized z Nizozemí na vedlejší Jägermeister stage. Ti jsou v undergroundové komunitě považováni za kultovní kapelu, nejen kvůli faktu, že patří mezi nejstarší death-doomové kapely v Evropě. Od roku 1989 kombinují ponurý death metal se syntetizátory, klávesami i houslemi a je škoda, že jim nebylo věnováno příliš pozornosti. Po grindové hostině byla odpolední divácká kulisa poměrně vlažná, nicméně Phlebotomized si s nevýhodnou pozicí příliš nelámali hlavu.

Podobně se dá mluvit i o české legendě technického death metalu, olomouckých Godless Truth. Na žádnou odpolední siestu nebyl prostor a bylo potěšující, že se prostor před Sea Shepherd stage na tuzemskou partu opět naplnil. Pánové dostali příjemně početné publikum a za odměnu nabídli dynamickou death metalovou show plnou technických vyhrávek a melodií.

První zajímavé překvapení obstarala parta z Dánska. Death metaloví Baest jsou poměrně mladou kapelou, ale od roku 2015 už stihli vydat tři dlouhohrající desky. Jejich koncert na Jägermeister stage upoutal pozornost davu z předchozího koncertu a areál se konečně začal naplňovat. Pánové hýřili nadšením a energií, kterou jim vracely divoké circle pity. Ty si vyžádal a následně ocenil zpěvák Simon Olsen a celý koncert tak probíhal ve velmi pozitivní a přirozené atmosféře. Parta mladíků předvedla úctyhodné technické dovednosti a spolu s uvolněným humorem na pódiu i mimo něj bylo o zábavu postaráno.

Další položkou programu byla hodina ve stínu a hudební harmonogram pokračovat na stejném místě s thrash-groove metalovými Butcher Babies ze Spojených států. S pozorností početného publika si zde hrály obě zpěvačky Carla Harvey a Heidi Shepherd, zatímco pánové v pozadí se starali o chytlavý, leč jednoduchý groove metal. Butcher Babies při poslechu zní poměrně zajímavě a jejich koncert sliboval pořádně žhavou párty, tento scénář se však nenaplnil. Zpěvačky mají výrazně odlišnou barvu hlasu a dobře se tak doplňují, nicméně moje stížnosti se tentokrát netýkají hudby samotné. Ta byla dle očekávání poměrně zábavná, ačkoliv zvuk mohl být rozhodně lepší. Co mě odradilo, bylo až příliš chlípné chování obou protagonistek a infantilní humor, který koncert doprovázel. Butcher Babies tedy opravdu jen na poslech.

Belgická čtveřice Aborted patří mezi klíčové hráče na poli brutal death metalu, nicméně tuto nabídku jsem po první skladbě s díky odmítl. Znovu jsem se na hlavní pódium vrátil až kvůli finským thrash metalovým mladíkům Lost Society. Ti se prezentují velice skočnými melodiemi a zpěvnými refrény. Za ty může charismatický zpěvák Samy Elbanna, který během koncertu možná až příliš mluvil, ale když začal zpívat, vše bylo odpuštěno. Čtveřice zde představila novou desku „If the Sky Came Down” a s ní aktuální podobu novodobého skandinávského thrash metalu, který kapely ze země tisíce jezer umí velmi dobře. Zpěvák Elbanna během jedné skladby začal stoupat na pódiovou konstrukci, ale buď si to rozmyslel a nebo dobře neodhadl dobu potřebnou k tomuto úkonu, a tak se brzy zase vrátil. Zdá se, že Lost Society mají pevnou půdu pod nohama a na poli thrash metalu se s nimi rozhodně musí počítat.

Jednoduché a předvídavé muziky bylo v posledních několika hodinách dost. Existovalo však řešení. Poprvé jsem se vydal na výlet na Obscure stage, kde zakrátko vypukl absolutní chaos. Mohla za to britská mathcorová trojice Pupil Slicer v čele se zběsilou zpěvačkou Kate Davies. Jejich debutová deska „Mirrors” obsahuje těkavou směsici mathcoru, grindcoru a death metalu a na Brutalu jsme měli možnost vidět velmi výbušný vzorek. Pupil Slicer je velmi nepředvídatelná a divoká parta, která vám v žánrových škatulkách udělá pěkný nepořádek.

Nebyl však důvod k panice. Následujících několik kapel žánrové hranice překračují jen zřídkakdy. Po kakofonii na Obscure stage následovala Katatonia na Jägermeister stage. Jedna z nejzásadnějších kapel na poli melancholického rocku se na Brutal ráda vrací. Zpěvák Jonas Renkse se během koncertu ujistil, zda jeho kapely při jejich páté návštěvě ještě nemáme plné zuby. Dostal jednoznačnou odpověď a my si opět mohli užívat pořádně temného atmosferického rocku této švédské ikony. Naopak si myslím, že jejich pátá návštěva bude hodnocená velmi pozitivně, protože nám švédové hráli především z fenomenální desky „The Great Cold Distance” z roku 2006. Nechyběly „Deliberation”, „Leaders”, „July” nebo závěrečná „My Twin” a Renkseův chladný a pronikavý hlas nás konejšil, zatímco se začínalo pomalu stmívat. Katatonia je srdcovka a jejich koncert nemohl vést k ničemu jinému, než k dalšímu vynikajícímu zážitku.

Při vší úctě k Asphyx, další přední death metalové kapele z Nizozemí, nechtěl jsem si kazit zážitek. Jejich kulometné bicí a drtivý vokál jsem vyměnil za progresivní doom na Obscure stage. Sludge od britských Conjurer je plný zběsilých hardcorových temp, které utichají v melancholickém, black metalem nasáknutém, temném doom metalu. V obou případech je vše doprovázeno melodickými riffy a všudypřítomným chraplákem zpěváka Dana Nightingala. Conjurer pokračují ve šlépějích progresivních kapel jako Opeth nebo Gojira a dělají to fantasticky.

Melancholickou linku jsem si prodloužil a po návratu na Jägermeister stage jsem pokračoval s jejich krajany, ikonickými mistry doom metalu Paradise Lost. Tato parta už více než 30 let tvaruje podobu gothic a doom metalu a v tomto žánru mají naprosto neotřesitelnou pozici. Neodmyslitelně patří i na Brutal a letos to byla již jejich čtvrtá návštěva. Z aktuální desky „Obsidian” z roku 2020 zazněly skladby „Forsaken” a „Ghosts”, ale pánové vybírali z mnoha dalších nahrávek. Představili tak skvělý průřez, který se dotkl až úvodní skladby „Eternal” z desky „Gothic” z roku 1991. Velmi potěšil skvělý zvuk i výkon frontmana Nicka Holmese, jehož výraz a přístup není vždy stoprocentní. Letos se ale Paradise Lost předvedli ve skvělé formě a západ slunce nemohl probíhat s lepší hudební kulisou.

Jediná změna programu, kterou jsem v průběhu festivalu zaregistroval, mě poměrně zamrzela. Někteří členové americké skupiny Uada nemohli na festival dorazit a jejich koncert na Bastion stage byl zrušen. To by mi tolik nevadilo, ale plánovaný koncert švédských okultních Shaam Larein, který jsem měl v hledáčku jako potenciální objev od samého začátku, byl kvůli této situaci posunutý na pozdější hodinu. Poslechl jsem si tedy alespoň prodlouženou zvukovou zkoušku, při které nacvičovali skladbu „Traveler”. Jejich koncert ale proběhl od devíti hodin beze mě, jelikož hlavní pódium nabízelo skupinu, kvůli které jakékoliv objevování nových, potenciálně zajímavých hudebních uskupení, šlo stranou.

Za úplné tmy už přišla řada na neoficiální headlinery třetího dne. Tím prvním byla bezesporu metalcorová hvězda As I Lay Dying ze Spojených států. Jedna z nejzásadnějších kapel tohoto žánru vtrhla na Sea Shepherd stage s neuvěřitelnou energií a mohutná postava zpěváka Tima Lambesise komandovala celému zaplněnému nádvoří. Kapela letos prodělala několik personálních změn, kdy v kapele zůstal jen Lambesis a kytarista Phil Sgrosso. As I Lay Dying tak přivezla i vzácné hosty, kterými byli baskytarista Ryan Neff a bubeník Nick Pierce z žánrově spřízněných Miss May I a Unearth. Američané vybrali naprosto fantastický setlist, především z fenomenální desky „An Ocean Between Us” a aktuální „Shaped by Fire”. Zazněly i největší hity z desky „Shadows Are Security”, tedy „Confined”, „The Darkest Nights” a „Through Struggle”, ale například i pecka „94 Hours” z alba „Frail Words Collapse”. Lambesis pronesl i několik slov věnujících se jeho odnětí svobody z důvodů, které tu nebudu rozebírat, což bylo poměrně sympatické. As I Lay Dying jsou zpět na scéně ve skvělé formě a ačkoliv mi nazvučení příliš nevonělo, zážitek zkažený nebyl.

Právě zde na mě padla únava. Následující koncerty jsem tak sledoval pouze z povzdálí a povětšinou bez energie. Týkalo se to bohužel i kapely, která byla dle obecných měřítek patrně headlinerem celého festivalu. Kapela Mercyful Fate, která v polovině 80. let stála v čele první vlny black metalu a měla významný vliv na následnou heavymetalovou scénu 80. a 90. let, si připravila působivé vystoupení. Z Jägermeister stage spadla opona a zpěvák King Diamond mohl servírovat svou širokou vokální škálu, včetně svého ikonického falzetového ječáku. Toto vystoupení bylo speciální i proto, že se kapela v roce 2022 vrátila na koncertní pódia po třiadvaceti letech, zatímco King Diamond pracoval na své sólové kariéře. Na hlavním nádvoří se sešla drtivá většina návštěvníků, ať už se jednalo o skalní fanoušky Mercyful Fate, Kinga Diamonda nebo heavy metalu jako takového. Mnoho zvědavců však v průběhu koncertu odcházelo, což byl po hodině heavy metalové školy i můj případ. 

Můj zájem patřil opět Obscure Stage. Tam vystoupila alternativní metalová parta Life of Agony ze Spojených států. Toto kvartero vede zpěvačka Mina Caputo a jejich fúze garážového rocku a grunge mě na moment vytrhla z letargie. Tato show budiž dalším příkladem ryze rockové kapely, která dokáže vytrhnout ze sítě všemožných obskurních metalových žánrů. Navzdory názvu kapely, Life of Agony rozdávali živelnou a svěží energii, kterou jsem přesně potřeboval. Dynamické kytary a příjemně nakřáplý hlas byli důsledkem výborné rockové show. Zdržel jsem se u nich sice jen asi půl hodiny, i to mi ale dodalo dostatečně šťávy na posledních několik položek v programu.

Nevím, jak je možné, že se mi za uplynulých 15 let nikde nepodařilo zastihnout gothické Cradle of Filth, ale nějak se to stalo. Dá se říct, že nyní už britsko-česká extrémní parta se na Brutalu představila potřetí a Sea Shepherd stage se obrazně řečeno přeměnilo na jakýsi gotický chrám, kde začal kázat zpěvák Dani Filth, další z velmi populárních vokálistů díky svému vokálnímu výrazu. Za bicí soupravou seděl brněnský rodák Martin Škaroupka a kytaru obstarával kytarista Marek Šmerda - oba už dlouholetí členové této ikonické britské kapely. Výrazná změna letos proběhla na postu kláves a doprovodných vokálů, kde nově působí zpěvačka Zoe Marie Federoff a nově se také představil kytarista Donny Burbage. Dani Filth neztratil nic ze svého vokálního arzenálu a vydával skřeky a extrémně vysoce položené vokály tak, jak jej všichni znají z dob největší popularity Cradle of Filth. Z těchto dob zazněly například skladby „Her Ghost in the Fog”, „Scorched Earth Erotica” a samozřejmě i ten nejznámnější hit „Nymphetamine (Fix)”. Nejvíce se však hrálo z aktuální desky „Existence Is Futile”, z které pochází kupříkladu „Crawling King Chaos” nebo „Necromantic Fantasies”. Doby, kdy jsem Cradle of Filth poslouchal už jsou dávno pryč, ale jejich skvělá show, unikátní vokály a gotická atmosféra mě opět velmi zaujala. Cradle of Filth jsou pořád velmi prosperující.

Snad jsem byl trochu inspirovaný Daniho vokálem, že jsem se naposledy vydal na Obscure stage, abych ochutnal trochu skandinávského black metalu. Švédská Valkyrja nepatří mezi ty pravověrné extrémní blackové skupiny. Black metal v jejich podání je velmi melodický a tedy pro mě stále ještě stravitelný. Neztráceli čas žádnými zbytečnými pódiovými efekty a vsadili spíše na pořádný metalový nášup. Uplatnil jsem pravidlo "tři skladby a dost” a vrátil se zpět na hlavní nádvoří.

Tam jsem celý den ukončil s zase jinou formou metalové sypačky. Italská parta Fleshgod Apocalypse holduje pořádně divokému death metalu, který však není nijak prvoplánovaný. Do metalové vřavy jsou vkusně zapracované decentní orchestrální aranže a celý sextet také funguje jako death metalový orchestr. Kromě zpěváka a kytaristy Francesca Paoliho, který obstarává největší porci vokálních povinností se hlasově angažují i baskytarista Paolo Rossi a druhý kytarista Fabio Bartoletti. Důležitou postavou při mnoha skladbách je i operní pěvkyně Veronica Bordacchini a pianista Francesco Ferrini, který celý živelný orchestr řídí. Italové předvedli zdánlivě chaotickou směsici death metalu a symfonických prvků a čtvrtek skončil stejně divoce a nepředvídatelně, jako začal.

Zdroj fotografií: Facebook festivalu Brutal Assault

Autoři fotografií: Radek Holeš, Libor Vočadlo, David Surovec, Čestmír Jíra