Kdo chtěl zažít koncert všemožných metalových ikon, byl v areálu už od brzkého odpoledne. Program začal v poledne a poslední úder do bicí soupravy byl naplánován o 15 hodin později. Druhý den festivalu Brutal Assault byl před námi.

Ponurý úvod vystřídaly moshpity

V programu byly rozesety i zástupci české metalové scény, které se různě na pódiích představili většinou zkraje programu nebo naopak pozdě v noci. První tuzemskou partou, na kterou jsem na Brutalu narazil byla přední doom metalová (post-rocková, chcete-li) skupina Elbe. Jestliže je tato pětice velmi zajímavá a působivá na klubových parketech při sychravém podzimu, tak na ostrém sluníčku krátce po poledni svůj atmosférický doom mohli prodat jen velmi těžko. Přihlížející samozřejmě byli na místě, avšak k žádné aktivitě se neměli. Velké Sea Shepherd stage takové kapele zkrátka vůbec nesluší.

Na velká pódia je zvyklá kultovní americká metalcorová parta Darkest Hour. Ti si podmanili publikum před Jägermeister stage hned při první skladbě „Doomsayer (The Beginning of the End)” a na Brutalu se začalo běhat. Zpěvák John Henry, který tuto partu vede od samého začátku v roce 1995, nenechal fanoušky vydechnout a s ostatními do nás pumpovali další a další oldschoolové metalcorové pecky. Darkest Hour zahráli většinu z jednoho ze svých průlomových desek „Deliver Us” a jestliže se při Elbe ještě pospávalo, američané připravili budíček jako víno. Takto se má odstartovat den na metalovém festivalu!

Pokračovali jsme ve velmi podobném tempu, jelikož na vedlejší Sea Shepherd Stage na program navazovali jejich krajané z Floridy, hardcore-punkoví Evergreen Terrace. Ti na Brutalu už nejsou žádnými nováčky a také se vůbec nestyděli. Zpěvák Andrew Carey rozmotal svůj mikrofon a začal další divoký moshpit, při kterém měla ochranka plné ruce práce. „Enemy Sex”, „Wolfbiker”, „Dear Live Journal” nebo „New Friend Request” přidávaly plyn do kotle a Evergreen Terrace opět rozbořili středeční horké odpoledne fantastickým mixem melodického hardcore punku. Nevyhnuly se jim nějaké technické problémy, se kterými zápolil kytarista Alex Varian, ale tohle povedené kvarteto něco takového nemůže rozházet. Naopak, alespoň měl zpěvák Carey a kytarista Craig Chaney prostor na několik vtípků ze zákulisí. Při jedné z průpovídej pochválili bubeníka Longineu Parsonse, který na poslední chvíli zaskočil za absentujícího Kylea Smitha. Nesměl chybět velehit „Chaney Can't Quite Riff Like Helmet's Page Hamilton” a ani nějaký povedený cover. V tomto případě padla volba na trefně pojmenovaný singl „Mad World” od Tears For Fears. Na závěr si Andrew Carey skočil zašpásovat mezi rozjařené publikum a bylo po všem. Jestli tohle není definicí úžasného hardcorového koncertu, tak té muzice nerozumím! Jak (nejen) tento koncert hodnotí sama kapela, to si budete moci přečíst v chystaném rozhovoru.

Proběhla otočka o 180 stupňů čelem vzad k Jägermeister stage a zdánlivě jsme se ocitli v britském rockovém baru v Birminghamu. Alespoň soudě podle barvy hlasu zpěváka Davida Whitea z americké thrash metalové party Heathen. Ti vznikli už v roce 1984 a barva Whiteova hlasu (a do jisté míry i podoba) je věrnou kopií Roba Halforda z věhlasných Judas Priest. Američané se však věnují thrash metalu a ačkoliv je jejich tvorba poměrně řízná, přesto zůstává příjemně svěží a zajímavá. Velkou roli v tom hraje právě vokál, který vyvolává vzpomínky z dob minulých. Heathen jsou na scéně už téměř čtyřicet let, nicméně kvůli několika tvůrčím pauzám stihli nahrát pouze čtyři desky. Aktuální deska „Empire of the Blind” z roku 2020 je však velmi zajímavá a snad je znovu nakopne k podobně povedeným koncertům, jako předvedli u nás na Brutalu.

O pivo později jsme obdivovali brutální deathcorové growly Williama Ramose, zpěváka další americké sebranky Lorna Shore. Parta, která vznikla v roce 2010 a v poslední dekádě velmi pilně servírují svou tvorbu, se s dvěmi původními vokálisty neprosadila tak, jak by si asi přála. Povedlo se to až s příchodem zpěváka Williama Ramose a jejich singlu „To the Hellfire”. Ten se stal okamžitě virálním, za rok nasbíral neuvěřítelných 21 milionů přehrání na Spotify a vystřelil kapelu na deathcorový vrchol. Důvod? Posledních 40 vteřin tohoto deathcorového eposu. Není to však jen o tomto singlu. Ten samozřejmě na Brutalu zazněl a to překvapivě brzo, nicméně američané určitě nechtějí být kapelou jednoho hitu. Zahráli i další dvě skladby z loňského EP „...And I Return to Nothingness” a také několik věcí z chystané čtvrté desky „Pain Remains”, která vyjde 14. října. Lorna Shore předvedli brutální a doslova dechberoucí show, při které je sice trochu zlobil zvuk, ale Ramos i tak všechno přeřval a přechrochtal. Klobouk dolů.

Konečně jsem se vydal na výlet mimo hlavní nádvoří. Cílem byla Obscure Stage, kde začínala death grindová ikona Misery Index. Potomka žánrově zpřízněné kapely Dying Fetus založili v roce 2001 její bývalí členové, z nichž zůstal už jen zpěvák Jason Netherton. Ten vede skvěle naolejovanou death grindovou mašinu, která nám představila několik skladeb z novinky „Complete Control”, poslední „Rituals of Power”, ale i starší desky „Traitors”. Za touto čtveřicí se vydalo pořádné procesí, kterému byla dodána koňská dávka drtivých kytar a chraplavého growlu.

Brzy jsem se na hlavní nádvoří zase vrátil, jelikož program na největších pódiích byl opravdu nabitý. Sea Shepherd stage úderem půl šesté okupovala pětice Tesseract z Anglie, kteří jsou obecně považováni za průkopníky a inovátory na poli djentu a progresivního metalu. Proč tomu tak je nám ukázali hned v úvodu, když zahráli první tři části jejich debutového EP „Concealing Fate” z roku 2010. Všem se jistě oddychlo, když bylo zřejmé, že zvuk se na hlavním pódiu podařil vyladit skvěle, což je pro partu jako Tesseract naprosto klíčový předpoklad. Dalším stěžejním bodem je vokální výraz zpěváka Daniela Tompkinse, který si nikdy netroufnu zpochybňovat, jelikož jeho výkon je naprostou jistotou. Nikoho nezklamali ani kytaristé James Monteith a Acle Kahney, jenž si se svými strunami hráli s naprostou precizností. Tesseract potěšili všechny milovníky zkreslených a podladěných strun i atmosferického metalu.

Kdo chtěl, mohl v melancholických náladách u atmosferické muziky zůstat, jelikož na Jägermeister stage vtrhli francouzi Alcest. I oni jsou považováni za průkopníky svého stylu, protože je jim obecně připisováno uznání za spoluvytvoření a propagaci žánru blackgaze, tedy kombinaci black metalu a shoegaze. Pánové, kteří si říkají Neige a Winterhalter konejšili publikum temnou, až vesmírně hypnotizující muzikou a ačkoliv stále hráli za denního světla, s trochou představivosti jsme se mohli přenést do temných míst a započnout hledání sebe samých. 

Z těchto tklivých myšlenek se mě podařilo utéct zpět na Obscure stage, kde pro změnu hrála další legendární kapela. V případě amerických heavy doom metalových Pentagram nemůže být vůbec pochyb, zda byli u vzniku některého z metalových žánrů. S trochou nadsázky se dá říct, že byli u vzniku všech z nich, jelikož jich před rokem 1971, kdy kapela začala, příliš nevzniklo. Po celou tu dobu za mikrofonem stojí nesmrtelný Bobby Liebling, který si na životopis může napsat titul spoluzakladatele heavy a doom metalu. I přesto je na pódiu stále velmi čiperný a nadšený, že i po tolika letech jeho kapela, které zasvětil celý život, přilákala takovou pozornost. Těžko v souvislosti s jejich muzikou použít slovo příjemný, ale takový jejich koncert opravdu byl. Black Sabbath už nikdy nikdo neuvidí, nicméně koncert Pentagram byl tou nejvěrnější alternativou, která je k dispozici.

Zpět do 21. století jsem se vrátil na Sea Shepherd ve společnosti jedné z nejpopulárnější prograsivních kapel současnosti. Ukrajinská čtveřice Jinjer je u nás jako doma a i díky tomu na ně čekal obrovský dav zvědavců i nadšenců. Aktuální deska „Wallflowers” za pár dní oslaví první narozeniny a je stále pilířem jejich setlistu se skladbami „Vortex”, „As I Boil Ice”, „Call Me A Symbol” nebo „Sleep of the Righteous”. Výběr z desky „Macro” a EP „Micro” se místy lehce mění, ale své místo budou vždy mít „Home Back”, „Teacher, Teacher!”, „Perennial”, „On The Top” nebo „Pit Of Consciusness”. Zpěvačka Tatiana Shmailyuk vždy přijede ve skvělé formě, i za aktuální situace je příjemná a usměvavá, a hlavně skvěle zvládá všechny své vokální povinnosti. Pánové se ke slovu nedostanou, ale nechávají za sebe mluvit dunivé a precizní údery do svých nástrojů. Zazněl i někdejší virální videoklip a skladba „Pisces”, kterou kapela nějakou dobu nehrála. Osobně bych setlist občas přeházel trochu víc, zejména přidáním starších věcí, které na koncertech (alespoň u nás) hráli naposledy před pandemií. Jinjer však nikdy nezklamou a soudě podle bouřlivého potlesku nebaví jen mě.

Slunce pomalu zalézalo za hradby a blížil se čas neoficiálních headlinerů. Hned teď prozradím, že jsem večer věnoval spíše méně známým interpretům. Mezi ně však nepatří francouzský multiinstrumentalista a elektronický producent Gautiera Serra, známý pod pseudonymem Igorrr. Jeho muzika je nevyzpytatelná a barevná jako makronky. Výraz experimentální na jeho tvorbu sedí nejvíce, ačkoliv je toto označení takřka nicneříkající. Chvíli se bavíte metalovou vřavou, chvíli zase tancujete na industriální elektronické beaty, které utne zase kousek instrumentální, až klasické muziky s operním zpěvem. Black a death metal střídá sopráno, ten zase lehký drum'n'bass a trip hop. Lepší označení bude možná chaos. Ale zatraceně dobrý chaos!

Od experimentální muziky jsem se daleko nedostal. Konečně jsem poprvé trefil na schovanou Bastion stage a následující půl hodinu strávil s norskými progresivními rockery Vulture Industries. Kapela kolem zpěváka Bjørnara Nilsena byla o poznání méně chaotická, přesto podobně zábavná. Pestrý progresivní rock místy zabíhal až do avantgardy a s pronikavými kytarami a vokálem čas ubíhal velmi pokojně. Tohle norové umí náramně. Ten všudypřítomný chaos mě ale asi přece jen trochu chyběl a tak jsem pokračoval na Obscure Stage na japonskou progresivní avantgardní partu Sigh. Ti by si s Igorrem mohli podat ruce co se nevšedních kombinací týče. Převážně black metalový základ s temným zpěvem Miraie Kawashimy se míchá se symfonickými prvky, které zabíhají až do world music, kde vás překvapí sólo na saxofon od slečny, která si říká Dr. Mikannibal! Tvorba Sigh nemá žádná pravidla ani hranice a zkrátka bere vše, co se namane. Tohle zase umí japonci.

Francouzi Hangman’s Chair měli na Bastion stage zpoždění a produkce na zadních pódií stála. Nechci použít obrat "z povinnosti”, ale jinak to asi označit neumím. Tak tedy, z povinnosti jsem se vrátil na hlavní Sea Shepherd pódium, abych symbolicky pohlédl na legendární řezníky Cannibal Corpse. Death metalový polobůh George "Corpsegrinder" Fisher si zde hrál na větrnou elektrárnu, při kterém dával na odiv svůj hrdelní arzenál. Nemůžu k jeho výkonu z posledních patnácti minut říct nic špatného, ale Cannibal Corpse zkrátka nejsou pro mě. Z jisté nostalgie a zvědavosti jsem zůstal na pro změnu black metalovou ikonu ze skandinávie. Dark Funeral jsem dřív poměrně poctivě poslouchal a tak si moji pozornost určitě zasloužili. Poměrně jednoduše vyvedené pódium nenaznačovalo tomu, že zde zpěvák Heljarmadr nebo někdo jiný bude páchat nějaké nekřesťanské divočiny a místo toho spustili přímočarý black metal bez přílišných okázalostí. Možná i kvůli tomu byl po chvíli koncert poměrně fádní a na jedno a to stejné brdo. A pak že stará láska nerezaví.

K nezáživnému black metalu naštěstí existovala alternativa. A nesmírně zajímavá. Když zazní jméno Adam "Nergal" Darski, každý pravověrný metalista asi instinktivně zakřičí "Bartzabel!”, nebo něco podobného. Tentokrát však ne. Zpěvák polských Behemoth tentokrát nechal make-up doma a na Obscure stage si místo toho nasadil fešný country klobouk. Přijel totiž s country folkovým projektem Me and That Man. Kdyby to nebyl Nergal, asi by se tu taková kapela objevila jen těžko, nicméně se tak stalo a jsem tomu moc rád. Pohodová večerní chvilka s jižanskou indie country rockovou muzikou pohladila na duši a i sám slovutný Nergal si vystoupení a reakce pochvaloval (zároveň se divil, co s touto kapelou na Brutalu dělá). Zmíním to znovu, i na festivalu Brutal Assault se dá najít poklidná muzika, za což rozhodně palec nahoru.

To už však odbyla půlnoc a nastal čas na poslední kapelu na hlavní Sea Shepherd Stage. Jednalo se o belgickou doom post-metalovou skupinu Amenra. Jejich repertoár tklivého sludge doomu si pohrával s pozorností a energií zbylých návštěvníků. Když už to vypadalo, že i sama kapela na pódiu usnula, tempo se změnilo, zazněl náhlý pronikavý jekot, který doprovázely těžké, houpavé kytarové tóny. Pozornost se udržovala těžko, ale když se podařilo oční víčka udržet otevřená, přišla odměna v podobě ponuré post-metalové hostiny. Chutných chodů však už dnes bylo dost a byl čas je všechny strávit.

Zdroj fotografií: Facebook festivalu Brutal Assault

Autoři fotografií: Radek Holeš, Libor Vočadlo, David Surovec, Čestmír Jíra

<<< Den první

 

Den třetí >>>

Den čtvrtý >>>

Den pátý >>>