Brutal Assault 2019: Den třetí

V pořadí třetí den byl beze změn co se počasí týče. Opět bylo slunečno a velmi horko, s čímž bojoval každý po svém. Po včerejší zkušenosti jsem bral odpolední program lehce volněji aby zůstala energie na nezvykle černo-černý black metalový večer.

Pátek začal velmi podobně jako předchozí den. Výčitkami. Dopolední program se mých zájmů nedotkl a první zajímavou odpolední kapelu jsem si opět dal jen audio z pohodlí stanového městečka. Řeč je o amerických progresivních mládencích The Contortionist. Jejich tvorba zní velmi svěže a novátorský ať už v klidnějších pasážích, nebo v těch rozvětvených kytarových mozaikách opřených o procítěný zpěv Michaela Lessarda. Kapela je ještě relativně mladá a budu doufat, že se k nám brzy zase vrátí.

Francouzští Gorod naservírovali hudbu podstatně tvrdšího zrna. Na Jägermeister stage představili svůj technický death metal, který však není jen o sypačkách a brutálních vokálech. Přinejmenším jejich aktuální deska "Æthra” je plná nenucených kytarových vyhrávek a melodií a zpěv Juliena Deyrese není zbytečně agresivní. Ačkoliv by mě za normálních okolností žánrová nálepka Gorod odradila, při osobním setkání to vůbec nebylo špatné. Sám bych je klasifikoval spíš blíže progresivnímu metalu, jelikož o žádnou death metalovou mlátičku opravdu nešlo. 

Po mnoha letech jsem konečně zastihl naživo i maďarské thrash metalové řezníky Ektomorf na Sea Shepherd stage. Od chvíle, kdy jsem je nestihl kdysi dávno na Masters of Rock uplynulo už osm let a mezi tím kapela stihla vydat hned 4 desky. Teď už jsou Ektomorf zavedenou kapelou na poli thrash/groove metalu a tehdejší nálepku "maďarští Soulfly” už ze sebe dávno bezbolestně strhli. Jejich koncert měl skvělou dynamiku i energii a svými ostrými riffy rozproudili krev v celém areálu. Pánové mají za sebou spoustu personálních změn, ale zdá se, že aktuální sestava fungující od roku 2017 je již dobře sehraná a šlape jim to bez problémů. Snad jim to vydrží i nadále, protože Ektomorf jsou bezesporu velmi živou a zajímavou kapelou svého žánru.

Vedlejší Jägermeister stage hostilo čerstvý projekt VUUR, poskládaný kolem nizozemské rockové zpěvačky Anneke van Giersbergen. Oficiálně kapela vznikla za účelem reflektovat její metalové choutky a představit tvrdší materiál, než Anneke tvoří na své sólové dráze, popřípadě s její bývalou kapelou The Gathering. Tady bych se s dovolením opět ohradil k žánrové nálepce, protože s progresivním metalem nemají VUUR moc společného. Anneke van Giersbergen působila velmi sympaticky a příjemně, nicméně hudební stránka věci nebyla příliš odlišná od její vlastní tvorby. S přihlédnutím k tomu, že odehráli i několik písní repertoáru jak The Gathering tak kariéry Anneke, se pointa kapely VUUR velmi rychle minula účinkem. Naživo kapela působila velmi vlažně a místo zlých ovcí, které figurují v oficiálním designu festivalu, nám nabídli košík roztomilých štěňátek.

Protože ani další program na hlavních pódiích nesliboval zlepšení, následujících pár hodin jsem strávil u Obscure Stage. Tam se usídlili dánští black metaloví Slægt a vypadalo to, že spousta lidí dostalo podobný nápad, jelikož black metal v programu prozatím chyběl. To se za pár hodin drasticky změnilo, ale k tomu se brzy dostaneme. Slægt kombinují black metal s tradičnější formou klasického heavy metalu a jejich muzika je vhodná i pro black metalové alergiky. Byla to poměrně epická jízda a osvěžující změna.

Dalším svěžím vánkem byl kanadský hardcore v podání Get the Shot. Klasického hardcoru bylo letos na Brutalu poměrně dost, ale Get the Shot jsou jiní. Ve srovnání s hardcorovými giganty (jako Sick of it All, Agnostic Front a podobně) jsou naštvanější, mladší a odhodlaní. Ve své tvorbě mají výraznou příchuť thrash metalu a konečný výsledek ve vás vyvolá tolik energie a nenávisti vůči zkaženému světu, že máte chuť běžet vyčistit Indický oceán holýma rukama. Jak se na hardcore sluší a patří, v celém stanu se moshovalo jako o život a celková atmosféra byla naprosto fantastická. Get the Shot prakticky vytvořili rodinnou show s klubovým feelingem, kde se sešli pravověrní hardcoroví fans a koncert si všichni užili v souladu s nepsanými pravidly o vzájemné toleranci. Velký palec nahoru.

Návrat na hlavní náměstí k Jägermeister stage proběhl až před sedmou hodinou večer, kam mě přilákalo post rockové britské kvarteto Anathema. Pětice postavená okolo bratrů Daniela a Vincenta Cavanaghových platí za jednu z nejzásadnějších kapel svého žánru, který se za bezmála třicet let několikrát zásadně změnil. Původně death/doomová, resp. gothic metalová skupina se postupně prokousala až k alternativnímu post-rocku, který stojí a padá na kytarových vyhrávkách. Tak trochu jsem doufal, že se od Anathemy dočkáme pár kousků z jejich nejranější tvorby, avšak nestalo se tak. Nejhlouběji do minulosti jsme zabrousili s vynikající „Fragile Dreams” z alba "Alternative 4” z roku 1998, která byla jedním z highlightů celého koncertu. Kromě toho už Anathema brázdí čistě rockový rybníček a přestože je jejich atmosférický rock pořád notně nasáklý doomem a temnou náladou, už to není taková depresivní jízda, jako dřív. Pořád jim to ale skvěle šlape zejména co se týče melodií a jako jeden příklad za všechny uvedu pecku „Thin Air” z roku 2010. Na Brutalu to byla parádní odreagovačka a ačkoliv jsem se nemohl zbavit vtipného dojmu, že kytarista Daniel Cavanagh vypadá jako Richard Genzer za mlada, mě toto rozptýlení nenarušilo celkový pozitivní pocit z aktuální formy Anathemy.

Absolutní povinností pro milovníky kytarové magie byl koncert amerických After the Burial na Obscure stage. Tato čtveřice patří mezi nejinovativnější kapely technického metalcoru, který si v ničem nezadá s djentovými velikány. Neuvěřitelně dynamická tvorba plná brutálních pasáží v podání zpěváka Anthonyho Notarmasa je nadnášena kytarovými čarami Trenta Hafdahla a tradičně skvělý zvuk z tohoto koncertu vytvořil absolutní moderní lahůdku. Za nové album "Evergreen” hlasitě mluví pecka „Lost in the Static”, která úpěnlivou kytarou skvěle vystihuje technickou zdatnost muzikantů napříč kapelou. After the Burial se drží impozantního osobitého stylu co se týká skládání hudby a po právu patří mezi nejlepší inovátory moderního progresivního metalcoru po boku např. Born of Osiris nebo Textures. Jejich podbízivý zvuk dokáže oslovit každého a hudební struktura jejich písní je zkrátka dokonalá. Tohle a mnohem více předvedli i naživo.

Přesun zpět na Jägermeister stage znamenal přesun opět do jiné dimenze. Čekal nás totiž koncert ambientních experimentálních folkařů Heilung. Po loňském představení stylově podobné Wardruny festival Brutal Assault sáhl do této přihrádky znovu a i letos jsme mohli pozorovat hudební složku severské historie v kostce. Projekt hudebníků z Dánska, Norska a Německa předvedli zvuk a bojové pokřiky vikingů ze středověku a doby železné, což doprovázela úchvatná scénická show. Kapela klade důraz na naprostou autentičnost a používá nástroje, které lidstvo v době železné mělo k dispozici. Na pódiu se tak objevilo množství bubnů potažené koňskou, kozí nebo srnčí kůží, chrastili lidské kosti, bilo se na různé zvony a nádoby a k vidění byl i antický indický hudební nástroj zvaný ravanahatha. Kromě toho na pódiu figurovaly i severští válečníci, kteří pokřikovali různá hesla a svými oštěpy bili do země.

Jestliže někomu nenaskakovala husí kůže z hudby samotné, důrazné zpěvy a vizuální provedení už s klidem přešel málokdo. Zpěvačka Maria Franz se stará o pronikavé éterické vokály, zatímco hrdelní zpěv Kaie Faustta připomíná tibetskou nebo mongolskou kulturu. Třetím vokalistou do party je Christopher Juul, jenž hudbu doprovází strašidelným šepotem. Hudební tvorba Heilung je neskutečně hypnotizující a pakliže chcete, vaše pozornost je přikovaná k pódiu bez možnosti úniku. Většinu času pódium okupovalo snad dvacet členů tohoto projektu, kteří se neustále hýbali v prapodivných expresivních tancích, bubnovalo se prakticky na cokoliv a neustále bylo co pozorovat. Samozřejmostí byli i historicky přesné a propracované kostýmy věku Keltů, Vikingů či částečně založené na oděvech euroasijských národů. I přes jistý šokový faktor byl tento magický výlet s Heilung velmi uvolňující i při vyhrocených turbulentních momentech. Pakliže máte chuť zažít něco podobného, zkuste vystoupení českého projektu Jeden Kmen.

Autor videa: peterbegg

Po ambientním výletu mezi vikingy se festival obrazně řečeno zahalil do černočerné tmy a všudypřítomného zla. Nastal totiž čas, kdy black metalové kapely hrály prim a úprk od pekelníků nebyl jednoduchý. Pakliže jste se dominance tohoto stylu nezalekli, měli jste docela fajn večer. Ten odstartoval hned tou největší ikonou v nabídce, norskými black metalovými vizionáři Emperor. Kapela kolem mistra z metalových pekel Ihsahna měla od svého založení v roce 1991 několik přestávek a po té poslední opět fungují prozatím tři roky. Ačkoliv dlouhých 18 let pod značkou Emperor nevydali nový materiál a zpěvák Ihsahn se soustředí na svoji vlastní tvorbu, staré black metalové eposy kapely přilákaly drtivou většinu návštěvníků festivalu. Na black metalovou veličinu bylo pódium nezvykle prázdné a kapela vystoupila bez zbytečných kosmetických úprav a pódiových rekvizit. Frontman také působil velice pokorně a příjemně a koncert vlastně vůbec neměl typický blackový feel. Jejich tvorba je však štiplavá s velkou dávkou epičnosti a ostrá jako břitva, jenž vám zaleze až do morku kostí. Pro black metalového laika to však brzy znělo až příliš na stejné brdo a přišel čas na další útěk k jiným jevištím.

Ovšem ono moc nebylo kam utéct. Jedinou alternativou byla jihoafrická slamming death metalová mlátička Vulvodynia, kterou jsem s díky odmítl. O půl 11 se otevřel další portál do podsvětí v podobě superkapely Nordjevel, jejichž členové jsou hudební veteráni, kteří mají v resumé jména toho největšího kalibru (Morbid Angel, Dark Funeral, 1349, Ragnarok). Na komorním Octagon stage shromáždili hrstku stoupenců, kteří zatoužili po brutálnější formě pravého norského black metalu, než kterou nabízeli Emperor. Jejich temné rituály byly skutečně hrozivé a ačkoliv pánům rozhodně nemůžu upřít hudební vyzrálost a technickou zručnost, deset minut v jejich přítomnosti mě přiblížily do náruče Lucifera více, než dost.

A do třetice norský black metal. Na hlavním náměstí vystřídali Emperor podivní stoner metaloví Electric Wizard, kteří mě při poslechu příliš nepřesvědčili. Místo toho jsem krátce vyvolával temné síly se špičkou black metalu, kapelou Taake na Obscure stage. Multiinstrumentalista a zpěvák Hoest, který za celou kapelou stojí jako jediný oficiální člen, se snaží vyjádřit svou národní hrdost velmi hlasitě a agresivně. Jeho hlas obrací kříže a budí hrůzu, avšak hudebně je to poměrně líbivá a osobitá záležitost.

Autor videa: Dimitris Gvs

Hlavní Sea Shepherd stage nabídlo pro změnu další black metalovou partu. Tentokrát se jednalo o irskou pětici Primordial, kterou jsem si vyhlédnul asi měsíc před festivalem. Patrně díky keltským kořenům muzikantů zní tvorba Primordial velmi čerstvě a nenásilně, nicméně flétny nebo dudy nečekejte. Jejich skladby jsou výrazně líznuté doom metalem a i nezbytný faktor temnoty a zmaru velmi výrazně dokresluje finální zvuk kapely. Aktuální deska "Exile Amongst The Ruins” působí velmi rozmanitě a skvěle ukazuje formu skupiny, která je na světě již předlouhých dvaatřicet let. Začátek koncertu proběhl lehce po půlnoci a ačkoliv kapela působila aktivně a zněla velmi zajímavě, přece jen už nebylo jednoduché udržet plnou pozornost a energie se nedostávalo dostatečně. Zpěvák Alan Averill je ovšem dozajista kvalitním zpěvákem i frontmanem a rozsah jeho hlasu je obdivuhodný. Primordial na své hudební paletě míchají zajímavé barvy a z vlastní zkušenosti můžu říct, že výsledek zaujme na první poslech. Koncert určitě měl něco do sebe, jen je škoda, že nebylo více energie popř. aktivních diváků.

Po krátkém přemlouvání jsem se rozhodl setrvat v areálu až do samotného konce kvůli industriálním průkopníkům Godflesh a poslední kapela na Jägermeister stage mě měla jen vyplnit čas. Tou "záplatou” byla skupina Hellhammer, která hrála klíčovou roli při vývoji black metalu. Abych to uvedl na pravou míru, koncert proběhl v rámci projektu Triumph of Death, jelikož originální kapela Hellhammer ukončila činnost už v roce 1984 po pouhých třech letech existence. Z jejich popela se však narodila kapela Celtic Frost, která nesla odkaz Hellhammer až do roku 2008. Hlavní postava Hellhammer i Celtic Frost Thomas Gabriel Fischer tak po dlouhých pětatřiceti letech opět hrál skladby své původní kapely, což dlouhá léta považoval již za nemožné. Dle Fischera mu v Triumph of Death dělají společnost jeho přátelé, kteří hudbu Hellhammer milují a rozumí jí. Jsou to baskytaristka Mia Wallace, bubeník Alessandro Commerio a kytarista a zpěvák Michael Zech, jejichž hudební kariéra je rozvětvená do sedmi různých hudebních skupin.

Toto zevrubné představení je jen pro pořádek, aby bylo jasné, s čím jsme na Brutal Assaultu měli tu čest. Triumph of Death totiž nebyli a nejsou součástí příliš mnoha festivalů a tak možnost vidět a slyšet známé i neznámé skladby Hellhammer byla velmi vzácná. Mě osobně se kapela Hellhammer nijak nedotkla (nakonec jsem během jejich kariéry ještě ani nebyl naživu), nicméně Celtic Frost a Triptykon znám tak nějak okrajově a sám jsem byl překvapen, jak ke mě jejich hudba promlouvala. První vlna black metalu raných osmdesátých let totiž vypadala úplně jinak, než jak si ho osvojily zejména norské kapely v čele právě s Emperor. Ač to může znít bizarně, Triumph of Death předvedli "svěží” temnou show, která působila hrozivě, leč příjemně. Tvrdě, leč melodicky. Ostatně pokud v tom má, resp. měl prsty Thomas Gabriel Fischer aka Tom Warrior, nic jiného ani nelze očekávat. Kapela, která pro mě původně byla pouhou výplní času mě přikovala k Jägermeister stage na celou hodinu. Ach já bláhový.

No a jestli mě Hellhammer, popřípadě Triumph of Death velmi mile překvapili, tak Godflesh na Obscure stage udělali pravý opak. Britské duo v čele s průkopníkem industriálního metalu Justinem Broadrickem uzavírali celý páteční program a zdálo se, že to vzali tak nějak volně. Zpěvák Broadrick a baskytarista G. C. Green pouze ve dvou velkou show neudělali a stejně vlažně to vypadalo i v publiku. Jestliže jsem byl překvapen zněním prapůvodního black metalu (aktuální black metal mezi mé oblíbené žánry nepatří), tak jsem byl lehce zklamán z toho, jak vypadá (resp. vypadal) prapůvodní industrial metal, ačkoliv se považuji za fanouška tohoto žánru. Na koncertě mi chyběl element živého bubeníka a obecně trochu života i v samotném představení. Možná byla příčinou pozdní hodina, únava nebo moje neznalost, ale Godflesh mě příliš nenadchli.

Třetí den festivalu Brutal Assault byl plný zajímavých jmen, žánrů, hudebních spojení i historie. Přestože jsem ani dnes neměl v programu jedinou kapelu, kterou zbožňuji, o zajímavé seskupení nebyla nouze. A to stejné platilo i v sobotu.

1: After the Burial

2: Hellhammer - Triumph of Death

3: Heilung

<<< Brutal Assault 2019: Den druhý

                                                                                                       Brutal Assault 2019: Den čtvrtý >>>

Autor videa: Let81

Autoři fotografií: Radek Holeš & David Surovec, se svolením festivalu Brutal Assault