Po dvou letech čekání a alternativních verzí mohl festival Brutal Assault konečně oslavit své 25. narozeniny. Milovníci všech podob metalové hudby se v plné polní vrátili do pevnosti Josefov aby si užili pětidenní hudební svátek. Oslava to byla opravdu úctyhodná a hned v úterý jsme se i my dočkali velmi hodnotného dárku. Ale popořadě.

Úvodní tóny festivalu obstarala japonská metalcorová parta Sable Hills. Před Jägermeister stage se hned na úvod sešla velká skupina dychtících fanoušků a melodic-metalcorová čtveřice svých pětatřicet minut využila na maximum. Země vycházejícího slunce metalcore umí a Sable Hills jsou dalším příkladem. Jejich forma metalcoru je plná melodií a kvílících kytar, které se střídají se zpěvnými refrény i hlubokými growly. Pánové v červnu vydali novou desku „Duality” a zcela jistě se zařadí mezi velmi zajímavé vývozní artikly po boku svých již slavnějších krajanů z Crossfaith nebo Crystal Lake.

První kapelu letošního Brutalu jsem měl za sebou a následovala prohlídka areálu. Na hlavní nádvoří před Sea Shepherd stage jsem se vrátil o hodinu a půl později. 

Důvodem byla indická nu-metalcorová parta Bloodywood, která se v posledních letech vypracovala z exotické parodující skupiny kamarádů v regulérní kapelu. Když se před třemi lety na YouTube objevil videoklip k „Machi Bhasad (Expect a Riot)”, mnozí si kapelu poslechli jen z legrace, avšak většina musela uznat, že se jedná o skutečně velmi zajímavé a nevšední spojení metalu a orientálních rytmů. Po několika singlech v únoru vyšla debutová deska „Rakshak” a parta Bloodywood zajímala stovky lidí i na festivalu Brutal Assault. Šestice na pódiu rozjela neuvěřitelně pestrou, zábavnou a dynamickou show, které vévodil zpěvák Jayant Bhadula a rapper Raoul Kerr. Tito pánové se střídali i při doručení sociálně politických sdělení a hlavně v doručení velmi úderného nu-metalu. Kromě zmíněného hitu zazněly pecky „Gaddaar” nebo „Ari Ari”, velmi zajímavou postavou byl Sarthak Pahwa, hráč na dhol buben i kytarista a hlavní skladatel Karan Katiyar, který v průběhu koncertu kytaru střídal s flétnami. Bloodywood už nejsou pouze hitem internetu, nyní jsou neskutečně zajímavou kapelou, na kterou se dívá celý metalový svět.

Zdá se být neuvěřitelné, že maďarská avantgradně metalová kapela Thy Catafalque si odbyla svůj první koncert mimo rodnou zemi až po čtyřiadvaceti letech existence. Stalo se tak na Jägermeister stage, kde jsme si mohli padesát minut užívat jedinečných fúzí folklóru, jazzu, popu, metalu a elektronické hudby, vše oděné do avantgardního kabátu. Thy Catafalque je projekt zpěváka a multiinstrumentalisty Tamáse Kátaie, avšak kromě něj se na pódiu objevili další tři vokalisté včetně dvou zpěvaček, které obstaraly singly „Napút” nebo „Trilobita”. Thy Catafalque koketuje i s black metalem, což je patrné například u skladeb „Kel Keleti Szél” nebo „Fekete Mezők” a jejich hudební skladba je tak velice pestrá. Jak je z názvů skladeb patrné, skladby jsou zpívané v maďarštině a zejména v těch více folkových pasáží dostávají skladby velmi zajímavou atmosféru. Tato parta mě velmi mile překvapile a doufám, že se za hranice Maďarska budou vydávat častěji.

Kapelou, která mě nezastihla v dobrém rozpoložení byla americká progresivní death metalová parta Rivers of Nihil na Sea Shepherd Stage. Skupina kolem zpěváka Jakea Dieffenbacha přeladili na výrazně melancholičtější notu, kdy melodie vybrnkávané na kytaru střídají hluboké vokály a dunivé bicí. Při poslechu je tato technická mašina nesmírně zajímavá, avšak ty instrumentální pasáže mě natolik uspávaly, že bohužel koncert nemohu hodnotit objektivně. Příště se snad potkáme za lepších podmínek a budu schopný jejich dovednosti ocenit. Snaha o budíček proběhla na vzdálené Obscure stage, kde řádila holandská brutal death metalová mašina Korpse. Tady rozhodně nikdo nespal, jelikož by to při dunivých slamech, kdy se otřásala celá pevnost, ani nešlo. Zpěvák Sven van Dijk se s nikým nepáral a jeho hluboký growl i neúnavné koncertování dostalo kapelu Korpse mezi evropskou death metalovou smetánku. Ani Korpse mě však příliš nenastartovali, jelikož toto není úplně můj šálek kávy.

Ten jsem si znovu nalil zpátky na hlavní Jägermeister stage při kapele, u které bych to snad ani nečekal. Je pro mě velmi potěšující, že na Brutalu dostávají prostor i ryze nemetalové žánry a tak zde mohli vystoupit i stoner rockoví američané Clutch. Čtveřice, která si zejména ve Státech zaslouženě užívá kultovní status přijela s novou deskou „Sunrise on Slaughter Beach”, ze které zazněly tři skladby. Celkem se vybíralo ze sedmi desek a došlo i na debutovou desku „Transnational Speedway League” z roku 1993. Neil Fallon se ukázal jako vynikající frontman i zpěvák, syrové kytarové riffy od kytaristy Tima Sulta rozhoupaly velmi početné publikum a jejich ryzí, alternativní, jižanský, blues-stoner rock mě polil živou vodou. Na závěr zazněl i stoner rockový cover písně „Lord of This World” od nesmrtelných Black Sabbath. Zpětně mě velmi mrzí, že jsem nebyl přítomný od samého začátku i vzhledem k faktu, že toto byl teprve druhý koncert Clutch u nás, a to po dlouhých dvaadvaceti letech. Fantastický výlet mimo metalové styly. Bravo!

Na sousední Sea Shepherd stage už se připravovala dánská progresivní čtveřice Vola. Po svém výpadku při žánrově zpřízněných Rivers of Nihil jsem měl trochu obavy, aby se situace neopakovala, avšak nestalo se tak. Čtveřice začala svůj progresivní výlet skrze experimentální světy úžasnou „24 Light-Years” a andělský hlas zpěváka Asgera Myginda mě úplně pohltil. Z aktuální desky „Witness” se hrálo nejvíce a byly to například hypnotizující „Head Mounted Sideways”, neotrodoxní „These Black Claws” nebo závěrečná hitovka „Straight Lines”. Vola se dostala do povědomí v roce 2017 a lví podíl na tom má švédská progresivní parta Katatonia, která své dánské kolegy vzala na turné na podporu jejich debutu „Inmazes”. Vola vzala šanci za pačesy a na Brutalu předvedli strhující show plnou zajímavých efektů, pronikavých kytar a zpěvných skladeb. Další velmi povedené vystoupení prvního dne festivalu. Během dne jsem si popovídal s baskytaristou Nicolaiem Mogensenem, tak se můžete těšit i na rozhovor.

Na Brutalu se v úterý poprvé předvedla další ikona svého žánru. Byli to američtí thrashoví veteráni Vio-Lence, kteří fungují už od roku 1985 a jsou považováni za jednu z klíčových kapel amerického thrash metalu. Na Jägermeister stagi se představil i jeden z nejznámnějších thrashových kytaristů Phil Demmel, tedy někdejší kytarista Machine Head. Vio-Lence se vrátili na scénu po dlouhé pauze s EP „Let the World Burn” a jejich návrat byl diváky velmi vřele oceněn. Po čtvrt hodině násilí s Vio-Lence jsem měl namířeno na Bastion Stage za trochou hardcoru od amerických Spiritworld, avšak v areálu jsem trochu zabloudil a ocitl se na Obscure stage ve společnosti jejich krajanů, death metalových Pathology. Než jsem si svůj omyl uvědomil, už nebylo co napravovat. Nu což, trochu death metalu ještě nikoho nezabilo. Bylo potřeba podobu areálu ještě trochu více nastudovat. Na to však teď nebyl čas.

Program na Sea Shepherd stage totiž nabídl švédské groove metalové Avatar a na ty jsem byl velmi zvědavý. Při příchodu jsem si myslel, že jsem opět zabloudil, tentokrát rovnou na úplně jiný festival, jelikož z reproduktorů zněla skladba „Jasná Zpráva” od Olympic. Chvíli na to však přišel bubeník John Alfredsson s náručí plnou květin, které bez hnutí brvou rozhazoval do davu. Panoptikum jménem Avatar mohlo začít. Celá kapela a především zpěvák Johannes Eckerström je známá svým excentrický vystupováním a především představení a charisma frontmana jsou opravdu nakažlivé. Nešetřil grimasy ani průpovídkami jako z nějakého hororového cirkusu, předváděl groteskní taneční kreace a všemožné vtípky a opičiny. Kromě toho však předváděl i skvělý vokální výkon s obrovským rozsahem. Práce na nové desce teprve začaly a tak se hrálo hlavně z desek „Black Waltz” a „Hail the Apocalypse”. Nechyběla titulní skladba z druhého zmíněného alba, další pecky jako „Paint Me Red”, „Let It Burn” nebo hitovky „The Eagle Has Landed” a „A Statue of the King”. Ačkoliv zpěvák Eckerström upoutával veškerou pozornost na sebe, skvělý herecký výkon předváděl i zmíněný bubeník. Avatar dle očekávání předvedli úžasně poutavou a zábavnou show s mnoha líbivými hity.

Za zmínku stojí připomenout, že všechny kapely, které byly dosud zmíněny, měyi na festivalu premiéru. Těch premiér bylo letos opravdu hodně, ale vystoupily i kapely, které s pevností Josefov už měly tu čest. 

Jednou z nich byla ikonická švédská melodic death metalová parta At The Gates. Ti si pro své skalní fanoušky na aktuálním turné připravili opravdovou lahůdku, když zahráli kompletní legendární desku „Slaughter of the Soul” z roku 1995. Tato deska je obecně považována za milník a jednu z těch absolutně nejlepších v rámci žánru. Na tuto desku poté navázaly další melodické death metalové kapely Gothenburské scény, zatímco At The Gates se po tomto komerčním úspěchu rozpadli. Toto album obsahuje hity jako „Cold”, „Blinded By Fear” nebo titulní „Slaughter Of The Soul”. Na závěr jako třešničku na dortu přidali ještě pecku „The Night Eternal” z desky „At War with Reality”, se kterou se v roce 2014 vrátili na scénu. Zpěvák Tomas Lindberg po celou dobu koncertu hecoval publikum a své vokální povinnosti si odbyl naprosto skvěle. Na Brutalu zazněla jedna z těch nejzásadnějších desek metalových dějin a spoustu fanoušků tento koncert považovala za vrchol nejen prvního dne, ale i celého festivalu.

Já si po úvodní silné trojici z desky „Slaughter of the Soul” odskočil na Obscure stage, kde i doom metaloví američané Pallbearer zahráli své nejlepší album v celém znění. Šlo o debutovou desku, vesele pojmenovanou „Sorrow and Extinction”, která letos slaví deset let. Atmosféra na Obscure Stage byla o poznání pochmurnější a fanoušci se zde pohupovali do temných a zádumčivých doomových rytmů. Pallbearer na festivalu také nebyli poprvé a jejich návrat přilákal početné publikum, navzdory koncertu At The Gates, kteří se dali obecně považovat za headlinera prvního dne.

Závěr úvodního dějství už byl krátký. Obscure stage uzavíral program s funeral doom metalovou partou Evoken ze Spojených států, kteří po půlnoci servírovali temné hudební opiáty, které mě opravdu způsobily duševní i tělesný útlum a nasměrovaly mě ke spánku. Nezabránil tomu ani slovenský synthwave projekt Nightcall na KAL stage a s výhledem dalších čtyř dnů plné muziky byl správný čas první den uzavřit.