Pátý a poslední den na festivalu Brutal Assault patřil mezi ty nejnabitější i nejpestřejší. Od dopoledních hodin se vystřídalo mnoho různých stylových zaměření a bylo i co objevovat. Kolem osmé hodiny večer se spustil mírný déšť, který bez změny v intenzitě trval až do půlnoci. Během dne však osvěžení nepřišlo a i poslední den byl velmi horký.

Sobotní hudební program jsem odstartoval na Jägermeister stage před druhou hodinou odpolední s francouzskými Gorod. S jejich formou progresivního death metalu jsem měl tu čest už i na posledním regulérním ročníku festivalu a stejně jako tehdy, i letos mě jejich technické vyhrávky bavili. Co mě však bavilo ještě o trochu více, bylo sledovat jednotlivé muzikanty, jelikož se zdálo, že se před koncertem lehce posilnili a byli velmi veselí. Zpěvák Julien Deyres byl na festivalu od samého začátku a tak soucítil s unaveným publikem, které však stále působilo velmi živelně. Usmívající se pětice předvedla skvělou podívanou a důkazem, že je to velmi čiperná parta, byla i chyba při poslední skladbě, po které všichni vypukli v huronský smích. Gorod rozhodně patří mezi ty nejzajímavější technické death metalové kapely, na které můžete narazit.

Na sousední Sea Shepherd stage byl mezitím připraven operační sál, kde úřadovala španělská goregrindová ikona Haemorrhage. Kapela se přezentovala v tradičních krví potřísněných úborech a zpěvák Lugubrious už publiku hrozil utrženými končetinami. Chuť k jídlu mě však nepřešla a místo na Haemorrhage jsem vyrazil na pozdní oběd. Na nejznámnější minutu a půl dlouhou skladbu „I'm a Pathologist” paradoxně nezbyl čas, ale nikdo to příliš dlouho nerozpitvával. 

Zajímavější hudební podívaná se odehrála opět na Jägermeister stage, kde vystoupila jedna z prvních metalcorových kapel, americká Unearth. Pionýři, kombinující hardcore punk a death metal, připomněli starší materiál z druhé desky „The Oncoming Storm" a třetí „III: In the Eyes of Fire”. Představili se i s novou posilou, kterou je bubeník Mike Justian. Ten letos po deseti letech nahradil Nicka Pierce, který si zde předevčírem zahrál s As I Lay Dying. Zpěvák Trevor Phipps přilákal početné publikum a jejich ostré melodické riffy rozběhly dalších několik circle pitů. Zpěvák připomněl i svého jmenovce Trevora Strnada z The Black Dahlia Murder, který letos tragicky zemřel. Věnoval mu jednu z nejznámnějších skladeb „Zombie Autopilot”. Tyto hardcorové/metalcorové odpolední veselice skutečně člověka nakopnou a Unearth nebyli vyjímkou.

Zajímavá formace v tu dobu hrála i na Obscure stage. Byla jí ukrajinská melodická death metalová parta Ignea. Drobná zpěvačka Helle Bohdanova střídá andělský melodický hlas a brutálním growlem, kdy se z melodických kytarových linek stávají těžkotonážní riffy. Ignea má na kontě dvě desky a na Brutalu zazněl materiál z té aktuální „The Realms of Fire and Death”. Díky ní se Ignea stala nejlepší ukrajinskou metalovou kapelou a důvod, proč tomu tak bylo, nám ukázali i v josefovské pevnosti.

U melodií jsem zůstal, ale už to bylo zase na hlavním Sea Shepherd pódiu. Tam jsme byli svědky skvělého koncertu švédských progresivních Soen, kteří nabídli úžasný atmosférický výlet bez brutálních vokálů. Bubeník Martin Lopez založil Soen po odchodu z Opeth a vlivy své původní kapely můžeme slyšet i zde. Zpěvák Joel Ekelöf disponuje velmi podbízivým a libozvučným vokálem, v jehož pozadí kytaristé Cody Lee Ford a Lars Åhlund vytvářeli zádumčivé melodie. Zazněly všechny zásadní hity z posledních dvou desek „Imperial” a „Lotus” a ještě stále při ostrém odpoledním slunci jsme se ponořili do tklivých not a líbivých kytarových vyhrávek. Podobných atmosferických progresivních kapel letos Brutal nabízel více než dost a Soen rozhodně nebyli tou poslední.

Thrash metalová ikona Voivod z Kanady mě z hlavního nádvoří prakticky okamžitě vyhnala a jelikož v tu dobu nebyla žádná pro mě vhodná alternativa, byl to ideální čas na nutný odpočinek. 

Před šestou hodinou odpolední se naopak křížili dvě zajímavé skupiny. Nejprve to byli gothičtí Dool z Nizozemí. Zpěvačka Raven van Dorst vede temnou, okultní pětici, která si hraje s psychedelickým nádechem a pochmurnými rockovými náladami. Kromě aktuální desky „Summerland” je určitě nutné zmínit jejich skvělý debut „Here Now, There Then” a příjemný byl i cover písně „Love Like Blood” od Killing Joke. Tři písně a dost, protože současně na Jägermeister stage hrála finská melodická death metalová parta Insomnium. I tito pánové pracují s tesklivým a melancholickým zvukem plným melodií, které působí smutně a zároveň velmi přitažlivě. Jejich kouzlo spočívá i ve zdvojených, případně ztrojených vokálech, o které se starali baskytarista Niilo Sevänen i oba kytaristé Ville Friman a Jani Liimatainen. Nástupce aktuální desky „Heart Like a Grave” už se chystá, ale většina skladeb byla vybrána právě z této aktuální desky z roku 2019. Nechyběl ani jejich největší hit „While We Sleep”, ale skvělých zádumčivých skladeb mají pánové mnoho.

Na této vlně jsem hodlal zůstat a nenechal jsem si to zkazit japonskou šíleností Melt-Banana na Jägermeister stage. Pro ně je i slovo "experimentální” urážkou, jelikož zpěvačka Yasuko Onuki a kytarista Ichiro Agata předvádí naprosto chaotický, agresivní noise hardcore, který opravdu trhá uši. Zvláštní kapely mám rád, ale co je moc, to je příliš. Během následujícího koncertu se nad pevností vyrojily černé mraky a celý večerní program propršelo. Na mě déšť zapůsobil jako živá voda a od této chvíle jsem kromě ambientního programu na KAL stage ochutnal všechny vystupující.

Po japonské extravaganci vedlejší Jägermeister stage obsadila norská progresivní parta Leprous. Kapela kolem zpěváka a hlavního autora Einara Solberga pokračovala v hypnotizujícím prog rocku a jejich výkon společně se skvělým zvukem vyústilo v nejlepší koncert posledního dne festivalu. Pětice loni vydala sedmou studiovku „Aphelion”, ze které zahráli tři pronikavé skladby „Running Low”, „Out of Here” a „Nighttime Disguise”. Zbylý čas věnovali čtyřem předchozím deskám plné opojného prograsivního rocku. Ač se to k jejich muzice příliš nehodí, pánové byli překvapivě mluvní a vyplňovali koncert humorem, například když kytarista Tor Oddmund Suhrke měl skladbu zahájit hrou na klávesy, ale syntetizátor s ním nespolupracoval. Právě lehká elektronika, spolu s doprovodnými vokály všech krotitelů strun, dodává už tak dost atmosferické tvorbě výraznou příchuť mystična. Leprous nabídli fantastický výlet do atmosférického rocku a věřím tomu, že by fanoušci zůstali i kdyby padaly trakaře.

K tomu naštěstí nedošlo, déšť ale neustával. Nešlo však o nic dramatického, co by nespravila pláštěnka. Už během koncertu Leprous na Obscure stage řádili jejich krajané Arcturus, kteří rovněž holdují progresivní muzice. Ti ji ale míchají s black metalem a řádnou porcí avantgardy. Arcturus jsou i důkazem, že norská hudební scéna je neskutečně propojená. V kapele totiž působí aktuální i bývalí členové hned několika zásadních norských skupin. Kapela není v posledních letech příliš aktivní, co se tvůrčí činnosti nebo koncertních aktivit týče a tak je stále nejnovějším materiálem poslední deska „Arcturian” z roku 2015. Nejvíce se ale hrálo z druhé, pětadvacet let staré desky „La Masquerade Infernale”. Zvláštní a zádumčivá muzika bez metalových sypaček nebo hlubokých growlů působí místy obskurně a zvláštně, což z Arcturus dělá až artovou metalovou kapelu. Zpěvák, který si říká ICS Vortex, svůj hlas žene do závratných výšin a výrazně si hraje i s jeho intonací. Rozhodně se jedná o zajímavou podívanou, která není k vidění příliš často.

Výrazně jednodušší a srozumitelnější muziku předvádí kanadská skupina Front Line Assembly. Jägermeister stage se převléklo do vojenských barev a industriální EBM přehlídka mohla začít. Kanaďané tvoří zajímavou kombinaci klidných elektronických beatů a s industriálním groovem, který nemá výrazné vrcholy. Jejich hudba nijak negraduje, příliš se nemění a tempa střídá velmi zřídkakdy. Nebudu lhát, tato změna mi přišla vhod a rozhodně je ta žánrová pestrost, kterou jsem zmínil v úvodu, velmi vítaná. Front Line Assembly ale příliš rozmanitosti nenabízí a já po krátké návštěvě vyrazil zase zpět. 

Tentokát na Bastion stage. Tam dokončovala svůj set black metalová čtveřice Gaerea z Portugalska, která si vysloužila pozornost častým koncertováním nejen po Evropě. Pozornost budí i jejich kostýmy a masky, respektive kápě kryjící obličej všech pěti muzikantů. Hudebně je jejich black metal velmi těžký a hutný, místy vykazující i symptomy hardcoru. Příjemná sypačka, která mi zase výrazně přetrhala žánrovou pospolitost.

Před návratem na hlavní nádvoří jsem v prozkoumávání zadních pódií pokračoval. Nejprve s italskou black metalovou partou Ad Nauseam, kteří hráli na Obscure stage. Ti mě příliš nepotěšili, jelikož na začátku vysvětlili, že se zpěvák Andrea Petucco nachladil a chce šetřit svůj hlas. Kapela se tedy rozhodla odehrát druhou desku „Imperative Imperceptible Impulse” pouze instrumentálně s tím, že Petucci bude obstarát jen svou kytaru. To mě mrzelo, jelikož jsem se na jeho zběsilý hlas poměrně těšil, ale jejich avantgardní sypačka byla dostatečně zběsilá a zajímavá i bez jeho vokálu. Když jsem v programu KAL stage viděl interpreta s krkolomným názvem Trepaneringsritualen, nemohl jsem odolat. Projekt muzikanta Thomase Martina Ekelunda se v potemnělém a vydýchaném ambientním prostoru KAL stage skvěle vyjímal. Jeho nekromantický, minimalistický, temný, ambientní drone s neutuchajícím chomáčem pronikavých tónů a rezonujího hluku je místy až děsivý. Zajímavé, ale více než ty dvě skladby bych asi nevydržel.

Po této avantgardní exkurzi jsem už spěchal zpět na Sea Shepherd stage, abych se na další hodinu nechal unést na mrazivý a temný Island. Právě odtud je post-rocková skupina Sólstafir, kteří svůj koncert dokončovali za opět intenzivního deště, což atmosféře koncertu dalo další level epičnosti. K jejich žánrově nepopsatelné hudbě obrazně řečeno nepříjemné vrtochy počasí patří, jelikož neuchopitelná kombinace folku, shoegaze, jemného black metalu a notné dávky psychedelického rocku nahání husí kůži. Z jejich koncertu opravdu mrazilo a déšť za to mohl jen zčásti. Mnohem větší podíl na tom měla směsice zmíněných žánrů a mystický zpěv Aðalbjörna Tryggvasona, který je převážně v rodné islandštině. Sólstafir předvedli mesmerizující podívanou a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se po tomto koncertu vrátil k rozumu.

Příliš tomu nepomohla ani německá funeral doomová parta Ahab, která ukončovala svou plavbu na Bastion stage. Nesmírně procítěné, hluboké tempa vás vyšlou na cestu nevyzpitatelnými vodami, tklivé melodie vás budou pronásledovat až z nich budete šílet a v neskutečně hlubokém hlase zpěváka Daniela Drostea se utopíte, pokud nebudete opatrní. Ahab jsou skvělí, nicméně takový atmosferický umíráček po pěti dnech na festivalu není úplně vhodný. Večer totiž ještě zdaleka nekončil.

Pokračoval další významnou EBM skupinou na Obscure stage. Tou byla německá pětice Die Krupps, která od roku 1980 spoluvytváří podobu industriální a elektronické muziky v Evropě. Skupina zpěváka Jürgena Englera a klávesáka Ralfa Dörpera však není tak prvoplánovaná, jako například tvorba jejich kanadských protějšků, které jsme mohli vidět o dvě hodiny dříve. V jejich pojetí industriální muziky se míchají výrazné prvky rocku a tvrdých kytar, čímž je německá taneční párty mnohem živější, příjemnější a pestřejší. Některé skladby, jako například aktuální „Vision 2020 Vision” jsou sice poměrně plytké, Die Krupps každopádně bavili a konečně nás nadobro vytrhli z všudypřítomných melancholických a atmosférických hudebních stylů. Kapela si na pódiu připravila i zajímavý perkusivní nástroj, kterým byly různě tlusté železné trubky, na které zpěvák hrál například při „Metal Machine Music”. Velmi příjemná podívaná.

Norskou black metalovou legendu Mayhem jsem na Jägermeister stage zahlédl jen proto, že jsem na hlavní nádvoří dorazil dříve, než jsem měl v plánu. Můj zájem šel úplně mimo ně a ani těch posledních pár minut jsem je příliš nevnímal. Tento ryzí black metal mi nic neříká. Pokud je ale black metal vkusně smíchaný s dalšími styly, mou pozornost si získá. To byl případ finských Oranssi Pazuzu, kteří celý program na hlavních pódiích ukončovali. Výrazně psychedelická forma black metalu je smíchaná s doomovými prvky a lehkými elementy experimentálního elektra a krautrocku. Zpěvák Juho Vanhanen disponuje typickým black metalovým vokálem, který by mu záviděl možná i Attila z těch Mayhem. Divoké vokální pasáže se ale rychle střídají s klidnými úryvky především v pomalejších tempech, aby vše opět vypuklo v psycho řízené elektronikou a zběsilou kakofonií. Vzrušující, zajímavé, zvláštní.

Program pomalu končil i na Obscure stage, kde měly prostor ještě dvě kapely. Po uzavření hlavních pódií zde dohrávala americká parta Malevolent Creation, kteří na konci 80. let pomáhali tvořit formu amerického death metalu. Jejich přímočarý, brutální death metal stále zní velmi novátorsky a bylo potěšující, že i po jedné hodině ranní si na zadní pódium našlo cestu spostu fanoušků, kteří preferují death metal před spánkem.

Úplný závěr pětadvacátého ročníku festivalu Brutal Assault (nepočítaje KAL stage) obstarali také američané. Komediální skupina Nekrogoblikon připravila skvělý večerníček pro všechny milovníky technického metalcoru, humoru, klávesových vyhrávek i synthpopu. Šestici muzikantů na pódiu doplnil i gobliní maskot John Goblikon a párty mohla začít. Vtipné scénky střídaly skočné skladby jako „Dressed as Goblins”, „Bones”, „This Is It” nebo „Darkness”, kde kromě Johna Goblikona exceloval především zpěvák Nicky Calonne. Jeho "gobliní” hlas je jako vypůjčený z filmové série Pán Prstenů, kromě toho ale využívá i čistý vokál v refrénech a pomalejších popových pasáží. Všemu nasadili korunu havajské košile a při posledním koncertě festivalu panovala všeobecně uvolněná atmosféra.

Pětadvacátý ročník festivalu Brutal Assault skončil. Poprvé se odehrával po celých 5 dní a v josefovské pevnosti vystoupilo přes 150 kapel a projektů. Po dvou letech kulturní pauzy jsme všichni spolu mohli konečně oslavit čtvrtstoletí tohoto skvělého hudebního svátku a všichni věříme, že nám už nic nebude bránit v tom, abychom se zde zase bez omezení potkávali každý rok. Gratulace a poděkování patří organizátorům i všem dobrovolníkům, kteří se během festivalu na jeho chodu podíleli.

Zdroj fotografií: Facebook festivalu Brutal Assault

Autoři fotografií: Radek Holeš, Libor Vočadlo, David Surovec, Čestmír Jíra