Jestliže pro mě třetí den festivalu byl krizový, ten čtvrtý jsem pojal výrazně volněji. Večerní hvězdy se mi netrefily do vkusu a zajímavý program v úvodu jsem vynechal k dočerpání sil. I v pátek jsem však narazil na velmi zajímavé kapely a opět jsem se shledal s několika známými tvářemi.

Comeback Kid vs. Sick of it All

Putování areálem jsem zahájil před třetí hodinou odpolední, kdy na Jägermeister stage vkročila švédská deathcorová mlátička Humanity’s Last Breath. Kapela, kterou založil bubeník skupiny Vildhjarta Buster Odeholm, přiváží temnou a zádumčivou atmosféru studeného severu. Jejich progresivní deathcore je plný hlubokých breakdownů, které doprovází chaotické elektronické samply. S těmi měli pánové místy trochu problémy a ve srovnání s harmonogramem svůj set ukončili dříve než měli, ale přesto stihli představit svoji znepokojující formu deathcoru v plné parádě.

Kombinace grindcoru a death metalu od francouzských Benighted mi na Sea Shepherd stage příliš nechutnal a opět jsem našel útočiště na upozadněné Obscure stage. Tam začal mathcorový chaos v podání čtveřice Frontierer, jak jinak, než z Velké Británie. Neuchopitelný zmatek těchto zběsilých skotů byl zvláštně hypnotizující. Nemohl jsem se však zdržet dlouho, jelikož mě čekal rozhovor s Lou Kollerem, zpěvákem Sick of it All.

Během něj se ke mě dostala zpráva, že kanadská hardcorová pětice Comeback Kid si vyměnila místo v programu s thrash metalovými Exhorder a právě začínají na hlavní Jägermeister stage. Ikona světového hardcore punku okamžitě přilákala velkou spoustu fanoušků a pod taktovkou zpěváka Andrewa Neufelda se začalo řádit. Kromě novinek z aktuální desky „Heavy Steps” nechyběly klasiky jako „Wasted Arrows”, „Surrender Control” nebo závěrečná hitovka „Wake the Dead”. Comeback Kid hlavní pódium velmi slušelo a ať důvodem výměny bylo cokoliv, rozhodně jsem ji kvitoval s povděkem. Kanaďané přijeli v dobré náladě a téměř bez námahy rozjeli skvělou hardcorovou párty.

Po koncertě však rozpaření fanoušci museli najít jiné místo, kde pokračovat v hardcorové veselici. Na sousedním Sea Shepherd stage byl totiž vzápětí zahájen koncert finských Swallow the Sun, kteří holdují zcela jinému žánru. Doom metalová pětice přijela představit novou desku „Moonflowers” a hlavní nádvoří se v mžiku ponořilo do zármutku a beznaděje. Ponurá atmosféra, silné melodie a hluboký hlas zpěváka Mikka Kotamäkiho přilákal zcela jiné obecenstvo a zuřivé moshpity vystřídalo zádumčivé pokyvování hlavami. Houpavé pecky jako „Falling World”, „Enemy”, „Stone Wings” nebo „Firelights” vytvořily velmi melancholickou náladu a ačkoliv slunce jejich chmurným doom metalem pohlceno nebylo, my ano.

Znovu se přeplo o tisíc otáček a Jägermeister čekala další zkouška hardcorem. Jedna z nejzásadnějších kapel newyorského hardcoru, kapela Sick of it All, má s Brutalem svoje zkušenosti a už ví, co od publika čekat. Netrvalo tak dlouho, a za jednoduchých, leč zatraceně energických riffů, se spustil obrovský circle pit až kolem zvukařovy základny. Sick of it All posledních třicet let fungují v nezměněné sestavě a jejich vzájemná chemie je znát při každém pohybu. Tentokrát však k dočasné změně došlo, jelikož zpěvák a kytarista Pete Koller se v Americe zotavuje z operace a na turné vyrazit nemohl. Jeho místo zaplnil Craig Silverman z kapely Agnostic Front a místo dynamického bratrského dua musel kontakt s diváky udržovat jen zpěvák Lou Koller. Šlo mu to ale náramně a Sick of it All do nás pumpovali jednu hardcorovou pecku za druhou, mimo jiné „Sanctuary”, „Road Less Travelled”, „Take the Night Off” nebo „Wake the Sleeping Dragon” z aktuální stejnojmenné desky. S poslední skladbou „Step Down” vypomohl i Andrew Neufeld z Comeback Kid a na Brutalu jsme si tak užívali skvělou show hardcorové smetánky.

Do metalu patří i pozoun a trumpeta!

Pravidelným účastníkem festivalu jsou i polští Decapitated, kteří na vedlejší Sea Shepherd stage navázali na hardcorovou hostinu moderním death metalem. Pánové mají na kontě čerstvou desku „Cancer Culture”, ze které nám představili čtyři skladby včetně té titulní nebo pecky „Iconoclast”, na které jim hostoval Robb Flynn, zpěvák Machine Head. Polská čtveřice sice nerozpoutala tak divoký kotel jako předchozí parta, ale živo rozhodně bylo. Kapela pod vedením Wacława Kiełtyky se u nás těší velké popularitě, což bylo znát i na hlavním nádvoří při pátečním podvečeru. Celou dynamickou metalovou vřavu ukončil hit „Kill the Cult” a další z novinek „Last Supper”, po které se kapela odebrala z pódia a část přítomných už ladila signál na black metalové frekvence.

Krátce před devátou hodinou večerní hostilo Jägermeister stage jednu z nejzásadnějších a nejznámnější postav norského black metalu. Zpěvák Abbath se po odchodu z kapely Immortal vydal na velmi úspěšnou sólovou dráhu. V květnu vyšla jeho třetí deska „Dread Reaver”, ze které nám dal ochutnat tři skladby. Dvě písně přidal z obou svých předchozích desek a v druhé polovině koncertu dal vzpomenout na zmíněnou domovskou kapelu. Abbath, majitel jednoho z nejrozpoznatelnějších black metalových hlasů i tváří, se svou kapelou předvedl kulometný, přímočarý black metal a nezapomněl ani na někdejší black metalový projekt I. Ten fungoval sice jen dva roky, ale Abbath s ním stihl natočit jednu desku, ze které zahrál skladbu „Warriors”. Od Immortal to pak byly kupříkladu skladby „All Shall Fall”, „The Rise of Darkness” nebo „Beyond the North Waves”. Abbath je i vděčnou předlohou všemožných internetových memes, na Brutalu ale předvedl seriózní show bez nějakého faux pas.

Přímočarých stylů bylo v pátek na programu více než dost a já opět dostal chuť na něco divného. Od toho je v areálu Bastion stage, kde se paralelně s black metalovou hostinou odehrával koncert italské trojice Ottone Pesante. Výhradně instrumentální avantgardní binec vzniká za zvuku zběsilých bicích, které doprovází hráči na pozoun a trumpetu. Tady slovo "experimentální” nestačí. Ottone Pesante je unikátní hudební těleso, které se právem označuje jako brass metal, ve kterém kombinují prvky thrash i death metalu s jazzem, a to velmi progresivně. Trombonista, jehož jméno se mi nepodařilo vyhledat, to během koncertu se svým nástrojem poslal i do nadšeného publika, které kapelu společnými silami podporovalo všemožnými kreacemi. Ottone Pesante jsou naprosto bez debat tím nejzajímavějším objevem tohoto ročníku.

Páteční večer byl ve znamení black metalu

V okolí Bastion stage jsem se ještě nějakou dobu zdržel, abych tam zastihl další avantgardní skupinu. Norská black metalová parta Slagmaur se zde snažila překvapit, ne-li šokovat publikum, ale italská senzace postavila laťku příliš vysoko. Nepomohly ani převleky, ani spojení sil se členy postapokalyptického kempu. Slagmaur lehce experimentuje s elektronikou a nejedná se o tradiční norský black metal, ale moji pozornost si nezískali. 

A tak jsem spěchal na vedlejší Obscure stage, kde jsem stihl závěr amerických hardcorových Spaced. Jednalo se o závěr i přesto, že dle programu měli ještě patnáct minut do konce koncertu. Nicméně, chyběl materiál. Spaced je mladičká kapela, která má na kontě zatím dvě EP a debutové album „Spaced Jams”. Přestože na něm najdete devět skladeb, celková stopáž činí pouhých 17 minut. Přidejte k tomu obsah obou EP a celá dosavadní diskografie kapely je přehraná asi za půl hodiny. Spaced nechtěli hrát skladby podruhé a s poděkováním pódium opustili. Jednalo se však o vynikající a živelný hardcore, kde zpěvačka Lexi řádila jako smyslu zbavená a do toho předváděla velmi zajímavý chraplák. Velký koncert na zahraničním festivalu a obecně proražení do povědomí hardcorové scény přišlo velmi brzy. Nutno dodat, že právem a za koncert mimo jiné na Brutalu můžeme poděkovat kanadským Comeback Kid, kteří Spaced vzali na Evropské turné. O téhle pětici určitě ještě uslyšíme. 

Po krátké přestávce jsem se naposledy vrátil na hlavní nádvoří, kde jsem na Jägermeister stage stihl posledních patnáct minut slovutných black metalových pionýrů Venom. Britská ikona patří spolu s Mercyful Fate, kteří na stejném místě hráli necelých čtyřiadvacet hodin zpátky, mezi zásadní tvůrce celého žánru. Jejich deska „Black Metal” z roku 1982 byla natolik zásadním počinem, že se podle ní celý žánr i pojmenoval. S úctou a respektem jsem pokýval hlavou během posledních čtyř skladeb, nicméně jsem se opět utvrdil v tom, že black metal ke mě zkrátka nijak nepromlouvá. Budiž čest vyjímkám, jako například koncert kultovních Hellhammer na festivalu v roce 2019.

Program hlavního Sea Shepherd stage uzavírala norská industriální trojice Mysticum. Dva kytaristé a baskytarista stáli na vyvýšených plošinách, za kterými byly promítané všelijaké abstraktní projekce. Ne nadarmo je tato kapela označována jako stroboskopický black metal, i když těch black metalových příměsí tam nebylo moc. Šlo o industriální vřavu s naprogramovanými bicími, která byla zábavná, ale po patnácti minutách už nenabízela nic nového.

Venkovní areál na dvacet minut utichl a po půl druhé ráno už v nabídce byl program jen na avantgardní KAL stage nebo poslední kapela na Obscure stage. Tou byla tuzemská thrash’n’rollová sebranka Hentai Corporation. Ti si pro přeživší publikum přichystali tradičně excentrickou a divokou rock’n’rollovou jízdu napříč všemožnými žánry. Zpěvák Radek Škarohlíd se adaptoval na zahraniční publikum a svoje vtípky a skopičiny zvládal i v angličtině. Hentai Corporation doplnil baskytarista Pornos z aktuálně neaktivní skupiny Atari Terror a i on si tak tvorbu své kapely mohl připomenout při skladbě „No More Love”, kterou obě kapely před dlouhými jedenácti lety nahráli spolu. Z dílny Hentai Corporation zazněla novinka „We Will Survive”, klasiky jako „Dr. Zaius” nebo „Synthetic Limits” a na závěr po vynuceném potlesku i hitovka „Equilibristic Brides”. Tahle potrhlá parta zabaví při jakékoliv hodině.

"Odpočinkový” den končil ve 3 ráno a nastal čas nabrat energii na poslední, pátý den festivalu. Sobota byla naopak nacpaná od rána do večera a žádný volnější závěr nepřipadal v úvahu.

Zdroj fotografií: Facebook festivalu Brutal Assault

Autoři fotografií: Radek Holeš, Libor Vočadlo, David Surovec, Čestmír Jíra