Brutal Assault 2019: Den druhý

I druhý den festivalu Brutal Assault byl extrémně horký a tentokrát téměř bez mráčků. Program začínal už v dopoledních hodinách a nabídka byla opravdu pestrá. Večer jsme se mohli těšit na možná vůbec největší hvězdu festivalu, švédské Meshuggah.

První večer na festivalu bylo třeba pořádně zapít a s tím ruku v ruce přichází i ranní výčitky. Po probuzení se ozve nejen kocovina, ale zamrzí i zmeškání právě těch dopoledních kapel, kde se dají najít ještě nevybroušené hudební klenoty. Ve středu to byla zajímavá švédská progresivní kapela Letters From The Colony, kterou jsem si tedy dal jen audio. Na tuto kapelu si určitě do budoucna posvítím.

O hodinu později už jsem byl v areálu v plné síle před Jägermeister stage, abych byl svědkem koncertu novozélandské senzace Alien Weaponry. Co je na této kapele tak unikátní? Kromě toho, že členům skupiny ještě není ani přes dvacet let (zpěvák Lewis de Jong ještě není ani plnoletý), je jedinečný i jejich hudební styl. Léty osvědčený thrash metal totiž obohatili o maorský jazyk a jeho kombinací s energickým a emočně nabitým metalem v duchu maorských válečníků. Středoškoláci začlenili bojové "haka” pokřiky do své hudby a ačkoliv dle slov kamarádky vypadají jako Kelly Family za mlada, z jejich vystoupení místy šel mráz po zádech. Trojice předvedla řízný a skákavý thrash metal plný zajímavých momentů. S přihlédnutím k tomu, že bratři Lewis a Henry de Jongovi založili kapelu už ve věku 8mi, resp. 10ti let, mají velký potenciál a před sebou velkou budoucnost. Dá se očekávat, že po vystudování se na hudební dráhu vrhnou naplno a až se tak stane, neměli by vám jejich koncert uniknout.

Na vedlejší Sea Shepherd stagi program pokračoval s dalším netradičním hudebním tělesem. Diablo Swing Orchestra je avantgardní kapela ze Švédska, která ve své hudbě kombinuje tak nějak všechno. Tato skupina je jako hudební pejsek a kočička, jelikož v jejich tvorbě kromě metalových prvků najdete operu, jazz, soul, swing, klasickou hudbu i tradiční rock’n’roll. Osmičlenná hydra představila čelistu, trumpetistu i klavíristku a kromě toho všichni umí i zpívat, zase každý trochu jinak. Ústřední postavou je operní zpěvačka Kristin Evegård, která často dávala vokální prostor svým kolegům a sama usedla za klavír. Johannes Bergion zvládal jazzové vokály, trumpetista Martin Isaksson byl posazený trochu do rock’n’rollu a kytarista Daniel Håkansson zase growlil. Všechno propojovala progresivní vřava napříč styly, kterou hudebníci podporovali aktivním pohybem i odpovídajícím dress codem. Diablo Swing Orchestra předvedli vlastně takový průřez hudební historií ve velmi specifickém podání a z pódia prýštila nespoutaná energie. Jako jednu ukázku za všechny doporučím závěrečnou pecku „Vodka Inferno”.

Odpověď z Jägermeister stage v podobě death metalových řezníků Krisiun mě vůbec nepřišla adekvátní. Nechtěl jsem si zničit velmi dobrý dojem z předchozího jazz/swing/metalo-operního eposu a raději jsem našel úkryt před spalujícím sluncem.

Vzápětí jsem se však vrátil k vedlejšímu pódiu kvůli japoncům Crystal Lake, které již včera avizoval Kenta Koie z Crossfaith. Crystal Lake elektronice neholdují tak, jako jejich krajané a místo toho do nás pumpovali čistokrevný melodický metalcore. Vypadalo to, že pětici je pódium malé a nejraději by snad hráli přímo na hradbách pevnosti a skákali ze zdi na zeď ve stylu anime. Tohle potvrzuje i závěr koncertu, kdy zpěvák Ryo Kinoshita navštívil první řadu u zábran, ale i to mu brzy bylo málo. Z několika diváků si udělal stoličku a závěr koncertu odehrál ve stoje přímo v kotli. Crystal Lake je zřejmě slušnej oddíl a doteď nevěřícně kroutím hlavou, jakou paseku letos na Brutalu japonské kapely udělaly. Další neuvěřitelně živelný koncert, který nabil energií každého v okruhu několika kilometrů a aspiroval na nejlepší show celého dne. Sea Shepherd : Jägermeister - 2:1.

Autor videa: Raqator

Krátkou hluchou pasáž v programu vyplnil pozdní oběd a o půl páté probíhala další Sophiina volba. Jägermeister stage srovnal pomyslné skóre kvalitních koncertů díky americké hardcore metalcorové partě Walls of Jericho. Čest se zpěvačkou Candace Kucsulain a její partou jsem měl poprvé a rozhodně jsem nebyl zklamán. Brutální ženský vokál opřený o tvrdé melodické pasáže přilákal spoustu fanoušků, z nichž mnozí až při pohledu na pódium s úžasem zjistili, že na pódiu mikrofon nedrží nějaký statný chasník. Walls of Jericho jsou hluboko zakořenění v klasickém americkém hardcoru, ale do svého stylu začlenili líbivé melodické pasáže a obdivuhodné výkony zpěvačky Kucsulain, která vystupuje s obrovským nasazením. Klobouk dolů.

Byl však čas jít zase o dům dál a to dnes poprvé na Obscure Stage, kde ve stejném čase diktovali tempo američtí Of Mice & Men. Ti sází na čistokrevný melodický metalcore s takovou typickou "americkou” příchutí. Jedná se rozhodně o velmi příjemnou záležitost se svěžími a zpěvnými refrény, ale i přes veškerou snahu na mé straně mě dělalo problémy, odlišit je od tuctu žánrově podobných kapel, jejichž hudba k nám ze zámoří putuje. Navíc si ostré sluníčko začalo vybírat svou daň a na konci jejich show jsem už sotva přikyvoval, udělalo se černo před očima a vybily se baterky. Potřebuji rychle do stínu!

Neplánovaný restart mě připravil o několik zajímavých kapel v programu jako melodeath metaloví Omnium Gatherum nebo deathcoroví Thy Art Is Murder, nicméně po dvou hodinách už jsem byl opět jako rybička. Slunce už bylo za obzorem a krátce před osmou hodinou už jsem si podupával na Octagon stage za přítomnosti progresivců Azusa. Kapela baskytaristy Liama Wilsona z legendárních mathcorových učitelů The Dillinger Escape Plan je jedním ze zajímavých objevů letošního ročníků. Přizval k sobě bubeníka Davida Husvika a Christera Espevolla z Norské progresivní kapely Extol a zpěvačku Eleni Zafiriadou z indie popové kapely Sea + Air a společně na Brutalu odehráli teprve svůj třetí koncert! Místy byla poznat jistá nesehranost, nicméně hudebně jim to šlape výborně. Zpěvačka Eleni obstarávala hned dva mikrofony: jeden na křišťálově čisté zpěvy a druhý používala pro své chaotické screamo. I repertoár měli ještě omezený a tak kromě „Heavy Yoke”, „Fine Lines” nebo „Heart of Stone” odehráli zatím nejpopulárnější skladbu „Interstellar Islands” hned dvakrát. Zpěvačka navíc pobavila i svými expresivními výrazy a Azusa rozhodně zanechala velmi dobrý dojem.

Na Jägermeister stage mezitím dohrávali američtí hardcoroví hromotluci Sick Of It All a po houpavé progresivní parádě trochu ubouchaného energického hardcoru přišlo k duhu.

Autor videa: peterbegg

Se svými společníky jsme už však pomalu vyhlíželi vrchol dnešního večera. Thrash metalová ikona Testament jím však ještě nebyla. Ze všemožných thrash metalových stálic je Testament kromě slavné Metallicy asi jedinou kapelou, která mě nenudí k smrti. Zpěvák Chuck Billy má skutečně hlasivky z ocele a když se do mikrofonu opřel plnou silou, praskal asfalt v Hradci Králové. Jejich tvorbu nijak blíže nesleduji, jelikož nejsem fanouškem thrash metalu, ale pecka „More Than Meets the Eye” se těžko dostává z paměti. Testament před Sea Shepherd stage nashromáždilo početné stádo fanoušků, kteří se však v závěru lačně přesouvali o několik metrů vedle, kde začalo být trochu těsno.

Důvod přenést pozornost na Jägermeister stage byl jednoduchý. Progresivní bohové Meshuggah ze Švédska. Kapela, která trhá žíly v těle už od roku 1987 patřila bezesporu mezi největší hvězdy letošního line-upu a ačkoliv se na Brutalu na headlinery nehraje, byli jedním z nich. Zpěvák Jens Kidman se s námi během koncertu vůbec nemazal a kapela hned spustila svou vypočítanou směsici progresivního metalu, djentu a všemožných extrémních kousků. Sekané riffy zvýšili tlak tisícovkám diváků a brutální kytarové porno pokračovalo bez přestávky dobrých 20 minut. Neúnavný stroj ničil sluchovody a za přítomnosti chaotických světelných efektů byl koncert Meshuggah vskutku hypnotizující. Přestože je koncert pochopitelně hlavně o přednesu tvorby dané kapely, nějaká komunikace s dychtivými diváky je také důležitým faktorem. Tady byl ovšem kámen úrazu. Dokážu pochopit, že zpěvák Kidman je tak trochu psí čumák, ale mohl se mezi skladbami odvázat trochu víc. Strohé "Tak co je?” a "Neslyším vás” působí přinejmenším trochu povýšeně. Diplomacie stranou, Meshuggah předvedli profesionální výkon a nenechali nikoho na pochybách, že právě oni jsou špičkou v oboru, který prakticky zavedli.

Autor videa: MrCyniuuu

Protože mám rád svůj krevní oběh a nechtěl jsem, aby se ze mě stalo trhané vepřové, dal jsem šanci i jiným. Jednou z alternativ byla black metalová formace Kampfar z Norska na Obscure stage. Pohanská čtveřice zahalila celý stan do temnoty a zlo se z reproduktorů linulo už na plné obrátky. Zpěvák Dolk svým pekelným hlasem diktoval tempo a kolegové z kapely ho podporovali ostrou black metalovou omáčkou. Kampfar jsou však i mistři pompézních a hymnyckých melodií a jejich black metal tak není úplně jen černo-černý. Black metal většinou není úplně mým šálkem čaje, nicméně Kampfar měli velmi silné argumenty k tomu, abych změnil názor. A nebylo to během festivalu poprvé.

Po krátké přestávce, kdy jsem nechal projít zástupy nadopovaných fanoušků Meshuggah jsem se na moment přišel takříkajíc "poklonit” další thrash metalové legendě. Jedněm z "velké čtyřky”, kapele Anthrax na Sea Shepherd stage. Budu se opakovat, ale thrashové riffy mě opravdu nic neříkají a argumenty Anthrax zdaleka tak silné nebyly. Je mi líto.

Tečkou za čtvrtečním programem jsem udělal opět na Obscure stage s americkými mathcorovými šílenci Car Bomb. Kapela byla často skloňována jak před festivalem, tak i během něj a udělala mě v hlavě takový binec, že jsem se po nich musel zase zřídit. Jejich hudba se nedá označit jinak, než těžce experimentální. Znělo to, jako by na pódiu opravdu vybuchla bomba a místo paniky všechny přítomné navnadila na nekontrolovatelnou vlnu agrese a nasranosti. Křikloun Michael Dafferner řve do mikrofonu zdánlivě bez jakýchkoliv pravidel, zatímco operátoři strun Greg Kubacki a Jon Modell předvádí takové zmatené výtvory, že to prostě nelze nijak logicky vysvětlit. No a bubeník Elliot Hoffman je úplně jiná liga. Přes matoucí světla jsem na něj moc dobře neviděl, ale podle jeho pasáží odhaduji, že má minimálně o čtyři končetiny více, než normální člověk. Když jsem si jednou za čas na tento kravál zvyknul u trochu "klidnějších” pasáží, ozval se další bolestivý zvukový projektil, který mě opět naprosto dezorientoval. Car Bomb posluchače nutí k soustředění, čehož vzápětí využijí a předvedou naprosto nepochopitelný zvrat, na který je moderní fyzika krátká.

Druhý den festivalu z mého pohledu nebyl o velkých kapelách večerního programu, ale spíše o "menších” ambiciózních seskupeních, které se skrývaly na každém kroku. Několik z nich jsem našel a vo vo tom to je. Mimochodem, skóre dobrých koncertů druhého dne na hlavních pódiích skončilo takto: Sea Shepherd : Jägermeister - 3:4.

Nejlepší kapely druhého dne:

<<< Brutal Assault 2019: Den první

                                                                                                          Brutal Assault 2019: Den třetí >>>

Autor videa: Martas Rocks

Autoři fotografií: Radek Holeš & David Surovec, se svolením festivalu Brutal Assault