Riffobijec Kiko Loureiro na novince masíruje lidskou mysl

Brazilský kytarista Kiko Loureiro nedávno (možná) překvapil odchodem z thrashmetalové veličiny Megadeth, kde se jeho kariéra mohla slibně vyvíjet, ale pokud si poslechneme jeho sólovou novinku Theory of Mind, nezbývá mu než blahopřát. Takový proud svěžích ideí, jedinečných riffů a skvostně melodických pasáží, který na jeho šestém albu energicky srší a kreativně udivuje, by u ex-principála Davea Mustaina rozhodně realizovat nemohl. Už na předchozím albu Open Source totiž ukázal jasně všem, že chce po svém tvořit a rozpínat strunové vlny do všech stran, a okořenit svou produkci jinými žánrovými výlety, ale i přitom zůstat pevně ukotven na rockmetalovém kolbišti. 

Čerstvou 11písňovou placku, která má všechny atributy moderního kytarového alba a názvy písní směřuje do oblasti výzkumu lidské mysli, začíná masívně znějícím openerem Borderline, kde se na sebe v první minutě vazbí riffovée eskapády, které přehluší improvizační sólo, jenž vystřídá ambientně post-rockové zpomalení s líbivým zakončením. A zpět do střednětempového skotačení, kde Kikův prstoklad exceluje do závratných výšek. V pozadí jsou slyše i decentní synťáky, které sám Kiko obsluhuje; do dalších songů si ale přibral i svou ženu Mariu Ilmoniemi. Bývalí spoluhráči z powermetalové legendy Angra, basák Felipe Andreoli a bubeník Bruno Velverde, mu pak znovu na nové desce tvrdí celkový hudební výraz. Je to bravurně slyšet v úvodu druhého tracku Out of Nothing, skvěle sehraná rytmika je základem pro Kikovy sólové eskapády. 

Nálada jeho kytarových „zvedaček" udivuje s každou vteřinou! A když se omrzí, přijde společný jam, který osciluje na pomezí thrashmetalové jízdy a progresivních kudrlinek ve stylu projektu Liquid Tension Experiment. V třetí písni Mind Rise překvapuje střídáním zbustrovaného zvuku, který rozčesává tu lkavými tóny, jinde ultra-melodickými vsuvkami, a vše s neuvěřitelně hravou grácií, kterou by mu mohl závidět i nadgenerační souputník Joe Satriani. Oproti větší legendě je však Kiko čitelnější a umírněný, i když se dokáže nečekaně odpoutat od tvrdě postaveného základu. Meditativně přemítá v Talking Dreams, kde upozaďuje i riffové běsnění a spíše něžně hladí své strunky. 

V Blindfolded nabídne v závěru nečekané alternativní odchody, ale hned v další, kvapíkově podané Point of No Return, kterou pojal jako videoklip a stěžejní singl, se rozmáchne k melodickým vyhrávkám, které definují jeho virtuozitu par excellence. Třikrát zopakuje sólo a v poslední fázi do něj ještě vsadí další vrchol, který by posluchač nečekal. Když se právě deska překlopí do druhé půlky, notuji si, že tohle je energizující hudební nahrávka, od které jen tak nemůžete odejít! Zatímco u některých kytarových hrdinů pouštíte sluchátka z uší, protože se to opakuje anebo chybí moment překvapení, Kiko je mistr kombinací a chytře střídá motivy, které ještě navíc vyšperkuje o tóninu výše anebo utne přechodem do zcela jiného atmosférického vesmíru. 

V Raveled zazní na úvod flamencovsky-zimmerovská pasáž, která evokuje soundtrackového Gladiátora, ale po necelé minutě ji střídá elektrizující kytarový rytmus s progresivními riffy, na které jsou naroubované i zastřené akustické party. Kikova kytara teskní, jako by lkala, že nemůže něčeho dosáhnout. V komplexním zvuku zazní opět flamenco a do něho vpadne elektrizující sólo. Je zajímavé, že onen "gladiátorský" duch se několikrát vrátí díky oblíbenému leitmotivu. Další track Lost in Seconds je ale opět čistokrevně metalový, thrashovou kanonádu pročísne několik sól, které si hrají s melodiemi a bubenickými vsuvkami, že se tají dech! Celkový sound nabírá na intenzitě, která žene atmosféru opět do nádherné symbiózy rytmiky s Kikovou kytarou. Tohle je vysocejakostní instrumentální prog, kde v závěru nechybí klávesové vsuvky ani bubenické fígle! A hned další thrashový kus The Other Side of Fear, kde kytarové struny vyloudí znovu neslyšené melodie, které mají až leteckou atmosféru. Brazilskému umělci rozhodně angažmá v Megadeth prospělo! Jako by převzal intenzitu mustainovské energie a vsadil do ní své progresivní kytarové umění. Po zbytek téhle skladby nechce pustit dramatickou linku a sází další porci originálních sól, že to nemá obdoby. Ještě, ještě, chce se mi plesat! 

Všestranný riffobijec navíc motiv songu doprovází zevrubným popisem, co to strach je a jako úlohu má pro člověka v rámci mentálního a psychického chápání. Druhá strana strachu podle vlastních slov autora „vychází z premise, že čím více bojujeme, abychom něčemu rozuměli, ať už to je mysl ostatních anebo netušený potenciál AI, tak jsme často podmíněni strachem. Strach má způsob, jak zahalit náš úsudek, přinutit nás váhat nad tím, čemu plně nerozumíme. Ale když už se strachu postavíme, objevíme novou říši empatie, porozumění a dokonce odvahy. Otázkou proto zůstává, co vlastně leží na druhé straně strachu? Je to místo uvolnění anebo naopak něco temnějšího? Strach je mocná bariéra, zvláště obava z neznáma. Tenhle song navrhuje, že ta druhá strana by mohlo být místo odvahy, kde začíná porozumění a růst. Ale mohou tam vyvstávat temnější pravdy, jelikož se vyvíjíme. Nacházet druhou stranu vyžaduje zranitelnost a sílu, což jsou dvě vlastnosti, která nám dovolují proplout nejistotou a projít transformací. Akt skládání a tvořivého umění je pak vlastní reflexí této cesty prostřednictvím strachu. Kreativní proces je čsto doprovázen vnitřními pochybami a obavami typu Jsem dost dobrý? Kdo to chce poslouchat? Koho vůbec zajímá, co já tvořím? Tyhle temné myšlenky mohou být často přitěžující, ale postavit se jim je jedinou cestou, jak utvářet smysluplné umění a sdílet ho se světem." 

V předposlední skladbě The Barefoot Queen zní v úvodu rytmické eskapády, kterými se brazilský umělec vrací do rockově sambového rytmu svých raných nahrávek, vyčnívá z ní však táhlé osobité sólo. Chvíli se pere o pozornost s bubeníkem Brunem, nakonec si však uzme pro sebe celkový výraz. Je to přece jen jeho kytarově zaměřený projekt. Aby však závěr nabyl ještě větší pestrosti, ve zvolna plynoucí „hitovce" Finitude, jen lehounce „laská" svůj nástroj na pozadí decentní melodické linky. Pozvolna pak přidává dramatický rámec celé písni, ve které v druhé polovině opět naplňuje atmosférické cítění. 

Je to bezesporu fantastická deska, která by měla figurovat v hledáčku každého instrumentálního kytarového borce! A fajnšmekra progu jakbysmet! Pro hledače duchovního přesahu ve spojení s aktuální úlohou AI v našem moderním světě je to rovněž silná umělecká výzva. Kéž by si Kiko odskočil z Brazílie příští rok k nám a vzal třeba i Martyho Friedmana (dalšího ex-kytaristy Megadeth), se kterým na příští rok brazilské turné plánuje. Prozatím si fandové kytarové mohykánů mohou mnout ruce, že se k nám v létě 2025 vypraví slovutná dvojice Steve Vai a Joe Satriani. Nyní ale zpět k Teorii mysli, zpět na začátek energizující hudební nahrávky, která dokáže provést po nejrozmanitějších zákoutích naší lidské mysli. Skvělá kytarová práce!!!