Třetí den festival Rock for People 2022 nabídl širokou škálu žánrů a první koncert americké hvězdy

Pátek pro mě byl v areálu Rock For People tím nejnabitějším dnem. V programu čekalo mnoho zajímavých a skvělých kapel, které se často překrývaly a rozhodování tak byla těžká. I třetí den návštěvníky trápilo ostré slunce a organizátoři dělali co mohli, aby fanoušky zchladili a minimalizovali nějaké zdravotní potíže. No a večer nás čekala další velká česká premiéra.

V raných odpoledních hodinách jsem vyrazil na YouTube Music Stage kvůli kalifornské pop-punkové partě Cemetery Sun a jejich chytlavé směsi pop-punku, alt-rocku a elektroniky. Na velkém pódiu v odpoledních hodinách a s velmi laxní podporou diváků se však jejich snaha velmi rychle rozptylovala do ztracena. To, co mě zaujalo při domácím poslechu jsem na koncertě nenašel.

Velmi podobně se dá hovořit o kanadské partě Deadly Apples, kteří kombinují elektronický rock a industriální metal. Ti byli otvírákem na ještě masivnější KB Stage a dopad jejich tvorby byl rovněž minimální. Zpěvák Alex Martel dělal co mohl, ale ani jeho spoluhráči ho moc nepodpořili. Zvuk se také nepodařil dobře naladit a tak jsme místo industriální vřavy dostaly spíše mňoukající koťátka. Přitom jejich tvorba je nesmírně zajímavá, ale velké pódium kapele (zatím) nesluší. Kdyby hráli o půlnoci ve stanu, byla by to úplně jiná káva. Byli však vděční za svůj první koncert u nás a kvůli problémům s dopravou se museli opravdu snažit, aby jej vůbec stihli. Sympatické, ale příště jindy a jinde.

Vrátil jsem se na YouTube Music Stage ochutnat koncert britských Strange Bones, kteří se věnují syrovému punku a hardcoru. Ti mě zaujali především v těch tvrdších hardcorových pasážích, ale jinak jsem na nich nenašel nic příliš zajímavého. Díky až přílišné komunikaci, resp. hecování publika se ztrácel náboj koncertu a nemohl jsem s nimi chytnout rytmus.

České klasiky na rockový festival nepatří? Nesmysl!

Mnohem zábavnější podívaná mě čekala na Evropa 2 Stage. Není tajemstvím, že Rock for People dává šanci tuzemským kapelám, a to jak začínajícím ambiciózním partám, tak i skupinám z klubové špičky. Mimo jiné dává prostor i interpretům, kteří podle zlých jazyků na festival nepatří. Realita však říká něco jiného. Ať už to byl v roce 2013 famózní koncert Karla Gotta nebo před pandemií koncert Olympic, vždy byla skvělá atmosféra a narvaný stan. To samé platilo i o letošním "nevhodném” interpretovi, kterým nebyl nikdo jiný než Ivan Mládek a jeho Banjo Band.

Muzikanti se na pódiu pohodlně usadili a v úžasné atmosféře hráli jeden zlidovělý hit za druhým. Ivan Mládek každou píseň uvedl a přidal i několik vtipů, což je kromě hudby jeho druhá doména. Vzhledem k akustice a prostředí však nebylo všemu úplně dobře rozumnět. Čemu ale rozumněli prakticky všichni, byly jeho písně. Nechyběly kultovní folkové písně jako „Linda”, „Jez”, „Medvědi Nevědí”, „Praha-Prčice”, „Prachovské Skály”, „Rychlík Jede do Prahy” nebo „Brno je Zlatá Loď”, jejichž refrény i sloky sborově zpívalo tisíce rockových fanoušků. Atmosféra místy byla jako na fotbale, kdy publikum skandovalo zpěvákovo jméno. Ten byl viditelně potěšen, ale pokračoval jako absolutní profík. Na pódiu nechyběly ani další osobnosti, které jsou s Ivanem Mládkem nesmazatelně spojené. Dalším vrcholem byla skladba „U Sila”, kterou výborně odzpívala bába Lenka Šindelářová. Ta si později střihla i klasické estrádní scénky. S kapelou vystupovala i Lenka Plačková, ale při prvním přídavku a skladbě „Jožin z Bažin” už bohužel nemohl vystoupit Ivo Pešák. Jeho osobnost a legendární taneční kreace zastoupila Lenka Šindelářová. Ivan Mládek pobavil tisíce fanoušků a znovu se potvrdilo, že i tradiční čeští interpreti mají na festivalu místo.

Rock'n'roll všeho druhu jen na Rock for People

Vyrazil jsem na výpravu do zákulisí YouTube Music Stage na velice příjemný rozhovor se sympatickou zpěvačkou Theresou Jarvis z kapely Yonaka a po jeho skončení jsem se u pódia pozastavil. Důvodem byla dvojice Bob Vylan, kteří už publiku servírovali opravdu naštvaný punk. Přesto se zpěvák Bobby Vylan prezentoval jako velký sympaťák, který přátelsky komunikoval s diváky a jeho největší hit „We Live Here” v refrénu přetextoval do češtiny jako „My žičijeme tady”. Nikdo se ani nesnažil ho opravit, jelikož to bylo opravdu sympatické gesto. Extrémně politická, ekonomická a sociální témata se do agresivního punku sice hodí, ale nemělo by se to tolik přehánět. Bob Vylan je určitě zajímavou partou.

Více mě však zajímal program na Evropa 2 Stage, kde jsem stihl tři poslední skladby japonské metalcorové hvězdy Crossfaith. Oblaky prachu, které se ze stanu hrnuly byly první indikací, že japonská pětice zažívá velmi intenzivní chvilky. Velmi početné publikum vytvořilo skvělou atmosféru a pánové v čele s Kentou Koie byli z jejich reakcí nadšení. Se stereotypní slušností děkovali, kdy mohli a servírovali další těžkotonážní metalové chody. Jak jsem zmiňoval na začátku, program tohoto dne byl opravdu natřískaný a tak jsem od japonců stihl pouze dezert.

Crossfaith se ještě loučili, ale já už spěchal na hlavní pódium, kde začínali moji velcí oblíbenci, nizozemští alternativní rockeři De Staat. Ti si zde střihli večerní koncert na loňském Rock for People Hope a tentokrát vystupovali na velké KB Stage po čtvrté hodině odpolední. Představili tři z šesti nových singlů, které vydali v průběhu uplynulých měsíců a to „Who's Gonna Be the GOAT?”, „Numbers Up” a „Look At Me”. Ústřední postavy, zpěvák Torre Florim a multiinstrumentalista Rocco Hueting tancovali, vtipkovali, hecovali publikum, ale to bylo zkrátka příliš daleko. De Staat je bohužel další kapelou, kterou obrovské pódium trochu semlelo a sebralo jim jejich kouzlo. Sympatickou reakci vyvolaly hity „Input Source Select”, „Peptalk” nebo „Pikachu”, naopak rozporuplné dojmy jsem měl z pomalu gradujících skladeb „Kitty Kitty” a „Witch Doctor”, kde byly reakce poněkud rozpačité. De Staat se své role zhostili jak nejlépe mohli, ale velké pódium pro ně (zatím) není. Hrají bohužel (bohudík) až příliš divnou muziku. Pozitivní je, že dostali možnost oslovit široké publikum, což se snad projeví na návštěvnosti jejich koncertu v prosinci v Praze.

Některé kapely fanouškům rostou před očima

Při cestě na protější stage jsem se na moment zastavil u ČT Art Stage, kde vystoupila ukrajinská alternativně rocková parta The Hardkiss. Kapela v čele se zpěvačkou Juliou Saninou má dle mého názoru obrovský potenciál díky svým atmosférickým písním, které jsou příjemně řízlé elektronikou. Julia disponuje velmi pronikavým hlasem, který místy zní jako Tarja Turunen v nejlepší formě. Texty jsou v rodné ukrajinštině a vzhledem k aktuální situaci byla řeč celkem pochopitelně zejména o národní hrdosti a kultuře. I proto jejich balady zněly ještě srdceryvněji než jindy. Kapela si vysloužila velkou dávku sympatií a pochopení, což gradovalo ve velmi emotivní momenty.

Po této krátké návštěvě už jsem postával u YouTube Music Stage, kde řádila švédská post-hardcorová parta Imminence. Rozený frontman Eddie Berg dával na odiv svůj sametový hlas a stejně tak i svoje nízko položené screamo. Kombinaci, kterou můžeme obdivovat například při jedné z nejnovějších skladeb „Heaven in Hiding”. Tu, i několik dalších včetně hitu „Temptation” zpěvák doplňuje i na housle, což z Imminence dělá nadmíru zajímavou kapelu. Atmosférická hudební mozaika a Eddieho syrový chraplák vytváří epické momenty, které chytnou za srdce a zároveň nakopnou. Skvělá kapela.

To samé se dá říct o další britské kapele You Me At Six. Ti si jako první během pátečního podvečera konečně podmanili hlavní KB Stage. Když zazněl kytarový riff a líbivý popěvek před skladou „Loverboy”, tisíce fanoušků se dalo do tance a nepřestaly až do závěrečné „Underdog”. You Me At Six velmi vkusně rozdělili setlist na skladby z aktuální desky „Suckapunch” a z povedené „Sinners Never Sleep”, kterou vydali o deset let dříve. Ze zpěváka Joshe Franceschiho vyzařovalo obrovské charisma i nadšení a svou hodinku na pódiu si užil na maximum. Mohla za to i výborná aktivita fanoušků, kteří tvorbu kapely dobře znali a výborně spolupracovali. Loňské skladby „Adrenaline” nebo „Beautiful Way” padly na úrodnou půdu a podpořily je starší hitovky „Room to Breathe”, „Reckless” nebo romantická „Give”. You Me At Six právem dál rostou v opravdu velkou kapelu a hlavní pódium jim opravdu sluší.

V pátek bohužel přišlo i lehké zklamání a to na místě, kde bych to nečekal. Britská alternativně rocková parta Yonaka před YouTube Stage přilákala poměrně slušný dav, aby představili novinku „Seize the Power”. Zpěvačka Theresa Jarvis svou kapelu vedla příkladně, s diváky udržovala přátelský kontakt a s kapelou zahráli snad všechny své populární písně. Její zpěv mě však trochu tahal za uši. Na její obranu musím říct, že zvuk (alespoň v místě, kde jsem se pohyboval) stál za starou belu a místy jsem ji naopak neslyšel vůbec. Buď jak buď, nasazení Theresy i celé kapely bylo obrovské, pecky jako „Ordinary”, „Punch Bag”, „Teach Me to Fight”, „Lose Our Heads”, agresivní „Clique” nebo akusticky provedená „Guilty” se mohou směle řadit mezi jejich největší vývozní artikly a snad z nich udělají další britskou rockovou hvězdu. Alespoň závěrečná „Rockstar” a titulní skladba nové desky „Seize the Power” se povedly, jelikož se zvuk k závěru pomaličku lepšil. Snad bude možnost si s nimi spravit chuť někde v klubu, jelikož dojem z koncertu byl smíšený.

Program pokračoval až do pozdních nočních hodin, přes nadšení i zklamání

Naprosto jasno jsem měl z koncertu holandských hardcore rapových Dope D.O.D., kteří pokračovali na hlavní KB Stage. Šanci dostali, ale chaotická kombinace sprostého macho rapu a agresivního drum’n’bass jsem brzy s díky odmítl.

K podobnému žánru jsem se však brzy vrátil, avšak tentokrát to bylo na YouTube Stage a v případě britských Hacktivist i v mnohem lepším a vkusnějším provedením. Rap metalová parta, kterou vedou rappeři Jermaine 'J' Hurley a Jot Maxi byla na festival doplněná pouze dva dny před jeho začátkem a jejich koncert rozhodně potěšil. Na festivalu sice chyběl bubeník Richard Hawking, nicméně oba rappeři a krotitelé strun i bez něj předvedli skvělou dynamickou show plnou tvrdých riffů a ještě tvrdších rapů. Skladby Hacktivist tvoří rapové sekce, které absolutně rozbijí brutální metalové pasáže Jota Maxiho. Zazněly hity „Armoured Core”, skoro až deathcorová mlátička „Planet Zero”, rapová „Elevate” nebo „Reprogram” a další výborné věci z aktuální desky „Hyperdialect”. Hactivist rezonují Evropou už mnoho let a i návštěvníci festivalu Rock for People měli možnost pochopit, proč tomu tak je.

Po drsných žánrech nastal čas na trochu dospělého rocku od jedné z nejpovolanějších kapel. Američtí Fall Out Boy odehráli první koncert v České republice a to si zaslouží samostatný článek.

Po amerických hvězdách jsem vyrazil na Stage Petra Svobody, kde dokončovalo svůj set duo Ikan Hyu, které se do Hradce Králové vrátilo po úspěšné premiéře loni na Rock for People Hope. Anisa Djojoatmodjo a Hannah Bissegger si tentokrát užívaly noční koncert a spolu s nimi křepčilo početné publikum, které dalo před američany přednost švýcarsko-indonéské dvojici. V závěru jejich show jsem mimo jiné stihl nový singl „Jaaws” a jejich největší pecku „Plastic for Free”. Obě dámy se stále usmívaly od ucha k uchu a publikum na festivalu si pomaličku omotávají kolem prstu.

Úplný závěr nabitého pátečního programu patřil německé partě Leoniden, která uzavírala program na Evropa 2 Stage. I oni mnoho fanoušků oslovili už loni a početné publikum i přes pokročilou hodinu tak nepřekvapilo. Parta pod vedením zpěváka Jakoba Amra dostává žánr indie rock na jinou úroveň a na koncertech vytváří naprosto pohodou atmosféru. Loni vydali rozsáhlou desku „Complex Happenings Reduced to a Simple Design” a z ní zazněly skladby „Freaks”, „Funeral” nebo veselá „L.O.V.E.”. Po posledně zmíněném hitu koncert dále gradoval a před přídavkem se vystřídaly „Smile”, „Alone” a „Kids”. Po návratu na pódium jsme pokračovali například s „Paranoid” nebo „Nevermind”. Jakob Amr koncert skvěle dirigoval, publikum tancovalo jak on pískal a ve stanu Evropy 2 byla nad ránem velká zábava. Během koncertu se přesunul ke zvukaři, kde na piáno zahrál několik slavných melodií, které publikum rozdovádělo ještě více. Leoniden si u nás dělají velmi silnou fanouškovskou základnu.

Tímto náročný páteční program dospěl do svého konce. Skvělé koncerty probíhaly od dopoledních hodin až do dvou ráno a třetí den festivalu byl pro mě osobně tím nejzábavnějším a také nejnáročnějším. Festival však stále nekončil a i zítra na nás čekalo několik výborných vystoupení.

Autorkou fotografií je Monika Jetelová.