Čtvrtý den festivalu Rock for People byl o silných večerních momentech

Čtvrtý a poslední den byl na festivalu Rock for People ve znamení objevování. Program byl poskládaný z kapel, z nichž jsem některé neznal vůbec, nebo znal jen okrajově, a odpoledne jsem měl docela problém najít koncert, který by mě bavil od začátku do konce. Při relativně odpočinkovém dnu jsem paradoxně navštívil koncerty nejvíce kapel, ale vyložený objev mi letos festival nedodal. V nabídce byl další finalista Eurovize, glam rocková stálice nebo thrash metalová ikona, a na závěr hlavní pódium uzavřel poslední headliner Yungblud. S několika svými postřehy se přidala i redaktorka Karolína Milotová.

Odpoledne v zásadě bez agresivních vokálů

Na polední koncerty už jsem si zvykl, a tak jsem krátce po dvanácté opět stál před Youtube stage, kde svůj koncert zahajoval symfonický orchestr z Police nad Metují. Police Symphony Orchestra zaplnil každý metr pódia a pod ním také nebylo prázdno. Snad na padesát muzikantů vokálně doprovázelo trio Josef Fečo, Vendula Příhodová a Karolína Soukupová, a spolu odehráli několik populárních rockových i swingových klasik. Byla to třeba pecka od Robbieho Williamse „Let Me Entertain You” nebo „Pump It” od Black Eyed Peas, kterou si ale PSO upravili a přetextovali tak, aby vyprávěla příběh tohoto početného orchestru. Jak bylo zmíněno, pódium na Rock for People bylo to největší, kde kdy hráli a dostalo se jim zaslouženého potlesku.

Před mým pokračováním na stage Evropy 2 zbylo pár minut k návštěvě populárních pankáčů Visací Zámek, kteří hráli na hlavní KB stage. Je to tedy druhá česká kapela na obřím pódiu po včerejších J.A.R. a tímto se omlouvám za nepřesnou informaci v předchozí reportáži. V úvodu jsem stihl jednu z jejich hitovek „Traktor”, kterým odstartovali svůj satirický pětačtyřicetiminutový set.

Já dal na celý koncert přednost populární klubovce The Truth Is Out There. Ti si užili koncert ve velkém šapitó a publiku na festivalu poprvé prezentovali novinku „Colors”. Alternativně rocková parta s příměsí elektroniky prochází hudebním vývojem, který pomalu dává sbohem jejich metalovým začátkům. Ostravskou kapelu sleduji od jejího vzniku, a ten posun od alba „All Little Revolutions” z roku 2019 je značný. Navíc, těch starších věcí hráli opravdu minimum a logicky se soustředili na novou desku, která je výrazně více elektronicky/popově alternativní. Skoro bych jejich vývoj s velkou mírou zdrženlivosti přirovnal k vývoji včerejších headlinerů, jelikož zpěvák Hanzi využívá výrazněji své čisté vokály při velmi jemného doprovodu ostatních nástrojů. Metalová složka je samozřejmě stále výrazná i v nových skladbách jako „Save Yourself” nebo „I’m Done”, ale nová deska a aktuální tvorba je výrazně více popová. Ze starších věcí zazněly tuším jen „Miracle” a „A Man Of His Word”. Bohužel, s novou deskou už to pro mě není ono a metaloví fanoušci kapely možná budou ubývat. Jedním dechem dodám, že pravděpodobnost oslovení nových fanoušků, je vysoká.

Vliv Eurovize může být pomíjivý

Na moment jsem se zastavil na Youtube music stage, kde jsem po dvou letech zkontroloval pražskou breakbeatovou partu Skyline. Ti nedávno vstoupili do nové etapy bez zpěvačky Marky Rybin a jejich nová zpěvačka Natálie Míšová má opravdu velkou záplatu na zašití. Zvládá to ale výborně. Se Skyline jsem strávil jen asi patnáct minut, ale stihl jsem hitovku „Godzilla” víceméně v podání zpěváka Jacoba i několik dalších s růžovovlasou zpěvačkou. Pánové a dáma to opět rozbalili a nechtělo se mi odcházet.

Byl jsem ale velmi zvědavý na vystoupení v ČT Art stanu. Tam nalákalo zvědavce estonské duo Puuluup, které jsme před měsícem mohli vidět v soutěži Eurovize. Ti byli oznámeni někdy na jaře, ale teprve díky populární soutěži se spustil výraznější zájem o tuto povedenou folkovou dvojici. Pánové Marko Veisson a Ramo Teder mají nové album (jehož název si netroufám ani zkopírovat) s hip hopovými krajany 5miinust, s kterými odehráli i líbivý song „(Nendest) Narkootikumidest Ei Tea Me (Küll) Midagi” (v překladu „O (těchto) drogách nic nevíme”). Nevím, jestli to pro návštěvníky bylo zklamání, ale tuto skladbu, i všechny další, odehráli akusticky na nástroj talharpa tak, jak běžně fungují. Puuluup je folková skupina hrající skoro až ambientní muziku za pomoci tradičního strunného nástroje a různých klikavých a klapavých zvuků, které uvězňují ve smyčce. Krásná ukázka jejich tvorby jsou skladby „Käpapuu”, „Liigutage vastu” nebo „Kasekesed". Slavný taneček z Eurovize jsme sice neviděli, ale tančilo se ostošest. Marko tradiční tance učil početné publikum i pod pódiem a ve finále se oba pořádně rozjeli. Pánové si dělali srandu ze sebe, Estonska, nás a všeho ostatního a nabídli velmi zábavnou, intimní a příjemnou chvilku s překvapivě libozvučnou estonštinou.

Hledání zajímavého objevu skončilo neúspěchem

Následujících asi šest hodin jsem lítal po areálu jako hadr na holi ve snaze najít mezi nabízenými interprety něco, co by mě posadilo na zadek. Sobotní program mě zaujal ze všech dní nejméně a kapely byly buď mimo můj žánrový záběr nebo mě neznámé. Vezmu to tedy trochu letem světem a začnu u kapely Palaye Royale, kteří byli odhaleni jako překvapení teprve včera. Americká art/glam rock’n’rollová parta se těší velké oblibě a určitě mnoha fanouškům jejich oznámení udělalo radost. Já ze zvědavosti chvíli sledoval jejich počínání na KB stage, kde zpěvák Remington Leith řádil jako smyslů zbavený na pódiu, pod ním i někde mezi. Jeho hlas má velmi zajímavě nakřáplý tón a k rocku se hodí náramně, já se s kapelou ale nemohl sladit. Když už jsem si myslel, že mě ukřičené garage rockové pasáže chytnou, přišla nějaká art rocková skladba, která mě opět vykolejila. Aha, už vím co mi jeho hlas a jejich tvorba připomíná - italské Måneskin. K těm jsem si taky zatím nenašel cestu ani naživo a Palaye Royale jsou ve stejné krabici, kterou možná někdy znovu otevřu. Zatím jsem ale rozjetý vlak na této populární trase nechytil.

Nevadí, zkusil jsem program na Evropa 2 stagi, která většinou nezklamala. Tentokrát ano. Přitom žánrově by mi měli britští Blackgold sedět. Elektronicky obohacený metal/hardcore byl na mě ale až moc velké „macho” a až moc prvoplánované. Pánové vystupovali v maskách a při vší úctě k muzikantům, vypadali jako Daft Punk na kokainu. Blackgold působili arogantně, okatě vykrádali Limp Bizkit a když se začali přiživovat remixovaným mash-upem Limp Bizkit, Papa Roach a Linkin Park, tak u mě skončili. Zkusil jsem tedy zpěvačku Dagny na Youtube stage, a to byla naopak hrozná nuda. Norská indie-popová diva začíná být poměrně populární, ale na Rock for People nepředvedla nic zajímavého. No, a když začala návštěvníky chválit za to, že se jim povedlo tleskat do rytmu nebo zopakovat popěvek „Oh”, vrátili se mi už potlačené vzpomínky na základní školu. Až budu chtít poslouchat povýšené chování učitelek, vrátím se na školu.

Tohle se nepovedlo. Americký kytarista Kerry King ze slovutných Slayer by byla určitě kvalitativní jistota, jenomže je to žánr, který já zase nemusím. Thrasheři snad odpustí, ale tento typ metalu je pro mě nezajímavý a tak jsem hledání na chvíli vzdal. Zámořský indie pop s projektem iDKHOW špatný nebyl. Tam mě však zase vadila určitá repetitivnost a stejně znějící skladby, ačkoliv tvorba kapely s bývalým basákem Panic! at the Disco Dallonem Weekesem byla v pořádku.

Hodně se mluvilo o švédských elektro-rockových Solence. Ti hráli ve stanu Evropy 2 a přilákali poměrně dost zájemců o tento žánr. Trochu mě překvapilo, když velmi mladě vypadající zpěvák Markus Videsäter prohlásil, že tohle je jejich první velký evropský festival. Vždyť kapela hraje už dvanáct let? To není úplně dobrá vizitka. Navíc, pánové vydali čtyři desky za posledních pět let, a to taky není úplně povzbuzující, jelikož se nabízí otázka, o jak kvalitní materiál jde. Švédové dělají vyloženě párty muziku, která sice funguje, ale do paměti se nezaryje moc hluboko. Agresivní beaty, jednoduché kytarové riffy a hloupý text rozeskáče dav, ale nezapomenutelný hudební zážitek to nepřinese. Ono se stačí podívat na názvy skladeb a je jasné, že nemíří na bůhvíjak intelektuálně zaměřené publikum. Posuďte sami - „A Banger A Day Keeps The Doctor Away”, „F**k The Bad Vibes” nebo „Good F**king Music”.

Po krátkém odpočinku a znovunalezení motivace jsem vyrazil na další pochůzku. Říkal jsem si, že kapela Casey nemůže zklamat, protože jsem je kdysi dávno viděl a byli výborní. No, jenomže jsem si neuvědomil, že ta skvělá americká kapela kdysi dávno se jmenovala Casey Jones. Casey jsou totiž rockeři z Walesu a to jsem zjistil až na jejich koncertě. Už toho na mě bylo moc. Narazil jsem na ně zrovna když hráli pomalé, uondané emo-dreampopové skladby a na to jsem vůbec neměl náladu. Dobře, tak tedy Evropa 2 stage a duo Soft Play. Kapelu, která se původně jmenovala Slaves, si pamatuji z roku 2017 a byli vynikající. Přijdu na koncert, a oni tam dělají přednášku o fotbalu? Když konečně začali hrát, tak se rozezněl jakýsi pomalý indie rock. Nějaká pomalá balada (možná právě o fotbalu) a stejně zněla i ta další. Byli to stejní britští floutci Isaac Holman a Laurence Vincent, kteří před sedmi lety mlátili baseballovou pálkou do bubnů? Zdá se, že kromě nekorektního jména změnili i chování a žánr. Achjo.

Správné načasování udělá hodně

Ano, uvědomuji si, že jsem na obou koncertech měl jen velmi nešťastné časování. Co se dá dělat. Zkusil jsem tedy hlavní KB stage, kde hrála indie-rocková skupina Bombay Bicycle Club, která do České republiky přijela vůbec poprvé. Jejich tvorba je velmi pohodová tak, jak se na britskou kytarovku patří, ale vůbec mě to nebavilo. Byla to fajn melodická pohodička, ale nic u čeho bych chtěl hodinu stát. Zrovna, tuším, hráli skladbu „Everything Else Has Gone Wrong” a to krásně shrnulo moje aktuální rozpoložení. Měl jsem v zásobě poslední jistotu. Skotskou rockovou partu Vukovi pravidelně poslouchám a na jejich koncert ve stanu ČT Art jsem se moc těšil. Když však přišla polonahá zpěvačka Janine Shilstone a začala se na pódiu kroutit jako vysloužilá striptérka, udělalo se mi zle. Zvuk byl otřesný a měli ze začátku i nějaké technické problémy, a tak jedinou srandovní položkou byl zpěvaččin silný skotský akcent. Úvod koncertu byl ale naprosto příšerný. Přitom jejich alternativní punk rock je tak dobrý, ale kvůli striptýzu jsem opravdu nepřišel. Na tohle se dívat nechci. Po třech skladbách jsem odcházel. Znechucen a fakt už docela zoufalý.

Tímto momentem naštěstí moje trápení skončilo. Díky Bohu za staré klasiky, které Rock for People vozí. Na Youtube stage vystoupila hard rocková parta The Darkness, která si do České republiky našla cestu vůbec poprvé. Bohužel to bylo možná i naposled, protože i nad tímto koncertem se vznáší velké negativum. Tím byla návštěvnost. Britové měli pod (tímto) pódiem suverénně nejméně lidí za celý festival, a to včetně kapel, které tu hrály v poledne. Tohle byla pro návštěvníky festivalu velká ostuda. Pánové hráli nejvíce překvapivě z debutové desky „Permission to Land” z roku 2003 a žádné velké rozhořčení nad slabou účastí nedávali znát. Všichni se na pódiu bavili, včetně baskytaristy Frankieho Poullaina, který vizáží jakoby vypadl z osmdesátkového akčního filmu. Zpěvák Justin Hawkins působil velmi sympaticky, i když lidi párkrát popíchnul. Třeba když měli hrát jejich největší hit „I Believe in a Thing Called Love”, tak nám dal zpěvák dvě možnosti. Buď to odfláknou a zahrají nějakou záměrně špatnou verzi nebo se publikum začne hýbat a zahrají skladbu pořádně. Výhružka zabrala a Hawkinsovo falzeto znělo areálem. The Darkness vystupovali při zapadajícím slunci a bylo poetické, že při jejich koncertu padla tma.

To už bylo znamení, že se blíží headliner. Na jeho koncert jsem vyrazil o něco později kvůli jinému programu, ale o reportáž z vystoupení Yungbluda nepřijdete. Najdete ji v samostatném článku.

Silně nostalgický ročník Rock for People skončil v tanečním rytmu

Důvodem, proč úvod hlavního koncertu probíhal beze mě, byla švédská metalcorová parta Aviana. Jestliže jejich nedávný jarní koncert před Born Of Osiris byl slušný, tak show na Rock for People byla fenomenální. Setlist se příliš nezměnil a prim hrála aktuální deska „Corporation”. Výkon zpěváka Joela Holmqvista a úroveň zvuku na ČT Art stage byla úplně někde jinde. Frontman a zakladatel kapely předvedl naprosto zničující vokály, fantastický přednes a, navzdory povídání o jeho sebevražedných myšlenkách, vytvořil pozitivní atmosféru. Na to, že Aviana hrála proti headlinerovi večera, bylo ve stanu poměrně dost lidí a poslední divočina na ČT Art stagi se povedla skvěle.

Cestu na Yungbluda jsem vzal ještě jednou oklikou a to přes Evropa 2 stage, kde hrálo norské uskupení Kaizers Orchestra. Trochu zavádějící název, jelikož se o orchestr nejedná. Tedy, alespoň ne v tom pravém slova smyslu, jako například dnešní polední koncert. Šestičlennou partu doporučila i paní učitelka Dagny a tak jsem jim dal šanci. Moc dlouho jsem u nich ale nezůstal. Zpěvák Janove Kaizer zpívá v norštině, která už tak libozvučná není. Jeho orchestr nehrál špatně, ale nebylo to nic pro mě a návštěvu headlinera už jsem nechtěl dál odkládat.

Po jeho koncertě jsem, stejně jako snad všichni, šel uzavřít festival i na Youtube stage. Tam hrála australská d’n’b kapela Pendulum a pro mnoho fanoušků byli právě oni tím headlinerem posledního dne. Energická show narvaná tanečními rytmy a chytlavými beaty zde zazněla už v roce 2011, po které se Pendulum na dlouhou dobu koncertně i tvůrčně odmlčeli. Proto jejich návrat budil takovou radost. A oprávněně. Začali nezařazeným trackem „Napalm” a od té doby to byla samá hitovka, i z nového EP „Anima”. Z nového materiálu to byly „Come Alive”, „Nothing for Free” nebo „Halo”, nahrané s kapelou Bullet For My Valentine (na Rock for People naposledy v roce 2016, pozn. red.). Těch hlasů se objevilo víc, byl to Anders Fridén z In Flames (headlineři v roce 2019, pozn. red.) při „Self vs Self” nebo Colin Griffith při „Tarantula”. Hlavní postava Pendulum, Rob Swire, své vokály zvládal ovšem skvěle a pomáhal jimi řídit vynikající taneční závěr celého festivalu, kterému přihlížely tisíce fanoušků. Pendulum hrají naživo fantasticky a s hity jako „Witchcraft”, „Watercolour” nebo „The Island - Pt. I (Dawn)” nemůže jít o špatný zážitek. Měli jsme i přímou možnost srovnání dvou verzí skladby „Voodoo People”, na kterou Pendulum udělali remix a která zazněla o tři dny dříve v originále od The Prodigy. Skvělá záležitost.

Po skončení Pendulum poprvé za celý týden začalo poprchávat, ale bylo to opravdu jen pár kapel. Snad slzy fanoušků, kteří oplakaly konec letošního ročníku. Večerníčkem pro mě byla rocková kapela Thumper z Irska, u kterých jsem se zastavil, a spíše jen rozjímal. Docela fajn kytarovka, která tíhne k tomu divočejšímu spektru, ale žádná velká akce v ČT art stanu neprobíhala. Ve 2 ráno bylo (pro mě) po všem a festival byl u konce.

Říká se, že třetí den je krizový. Já měl krizi právě v sobotu, kdy mě program ani načasování příliš nevycházelo. Při velké únavě to však nebylo tak úplně na škodu a spíše jsem ochutnával, než abych si vyloženě sedl k nějaké hudební hodovačce. Rock for People byl letos vyjímečně plný nostalgických výletů, vzpomínání na kapely mládí a nepříjemným zjištěním, že čas utíká až příliš rychle. To ví i sami organizátoři, jelikož je příští rok čeká jubilejní 30. ročník a všichni budeme s napětím sledovat, co si pro nás připraví.

Autory fotografií je Adéla Horelicová a Vojtěch Mervart.

Top 5:

1. Pendulum 

2. Yungblud

3. Aviana

4. Puuluup

5. The Darkness

<<< První den
<<< The Prodigy
<<< Druhý den
<<< The Offspring
<<< Třetí den
<<< Avril Lavigne
<<< Bring Me The Horizon

Yungblud >>>