Dvoudenní festival Rock for People Hope byl vzhledem k doznívajícím jarním opatřením poskládán v rekordním čase a přesto se skvělým line-upem více než čtyřiceti kapel. V areálu královéhradeckého letiště, který nyní mají v kompetenci právě organizátoři oblíbeného festivalu, vyrostlo festivalové zázemí s širokou škálou občerstvení, mimo hudebních aktivit a další zábavy. „Malá” verze festivalu přilákala maximální povolené množství fanoušků a už během prvního dne bylo vyprodáno. První den zahráli i první hvězdy, z nichž nejvíce zmiňovaní byli vítězové letošní soutěže Eurovize, italští Måneskin.

Prozkoumávání areálu započalo krátce po jedné hodině odpolední a to za příjemného garážového rocku v podání pražských Cigarette Syndrome na hlavní KB Stage. Ti letos dostali černého petra pro první kapelu celého festivalu, ale přesto koncert sledovalo poměrně dost diváků, i když se většina schovávala před slunečními paprsky. Počasí bylo opravdu nekompromisní hned ze startu a táhlý, melancholický rock moc lidí k aktivitě nevyburcoval.

Stín jsem vyhledal i já a cestu na protější Youtube Music Stage jsem si kvůli kapele Wyfe nenašel. Číhal jsem u hlavní KB Stage, kde se objevila mezinárodní popová parta Domi. Příjemný rock vystřídal příjemný elektro pop, ale situace se příliš nezměnila. Velké pódium jim bylo velké až příliš a poklidný popík zkrátka dnes nepadl na úrodnou půdu. Věřím však, že Domi se na Rock for People brzy zase vrátí a udělají větší dojem.

To ostravská parta The Truth Is Out There už dojem udělala a bylo to zjevné při prvním pohledu na Youtube Music Stage s úderem třetí hodiny. Post hardcorová pětice si už téměř deset let skvěle tyká s elektronikou a vytváří nakažlivou hudební kombinaci. Koncert odpálili peckou „Blood Marks” z jejich aktuální desky „All Little Revolutions”, o které si můžete přečíst v naší recenzi. Další hity následovaly a The Truth Is Out There konečně porazili ostré odpolední slunce a přiměli početné publikum k pořádnému moshpitu. V průběhu koncertu se počet přihlížejících rapidně zvyšoval a při závěrečné taneční hitovce „A Man Of His Word” už pařili snad všichni v okolí. Zpěvák Hanzi si udělal i krátký výlet nad hlavami diváků a svou reputaci vynikající koncertní kapely potvrdili tak, jako už tolikrát předtím. S netradičním odpoledním slotem si poradili jako opravdoví profesionálové a jejich fanoušci díky nim na chvíli zapomněli na to obrovské vedro. Skvělá práce!

Jako studená sprcha na mě zapůsobila show Deaf Heart na KB Stagi. Po divoké párty následoval rozvážný, dospělý rock’n’roll. Čtveřice kolem zpěváka Thomase Lichtaga (ex-Airfare) v červnu pokřtila svou debutovou desku „Soft Heart Attack”, ze které nám představili to nejlepší. Skladby jako „Red”, „Poison” nebo „Blood” nabízí skvělý rockový groove, který je ještě okořeněný synťáky jako z 80. let. Pecka „Smells Like Cash” má naopak old-schoolový punk-rockový feeling a sklidila patrně největší úspěch. Deaf Heart mají skvěle našlápnuto a z tuzemských kapel je rozhodně musím vypíchnout, jelikož předvádí prvotřídní americký rock’n’roll s tou správnou arogantní vizáží.

John Wolfhooker už jsou u nás také zabydlenou kapelou. Díky své chytlavé muzice na pomezí post-hardcoru a pop-punku mají už dlouhý seznam úspěchů a na festivalu Rock for People si po právu užívali pozornost početného publika. Já jsem stihl pouze samotný závěr, ale vám rozhodně doporučuji na jejich koncert vyrazit a užít si jej se vším všudy.

Odpolední putování po tuzemských kapelách skončilo o půl sedmé. Na Youtube Music Stage se představila první zahraniční formace a také první kapela v rámci iniciativy ETEP. 

Ani se nesnažte najít žánr pro švýcarské dynamické duo Ikan Hyu, ony ho našly za vás. Elastic plastic power gangster future space pop mi dle očekávání naprosto učaroval a dle reakcí publika jsem nebyl zdaleka jediný. Multiinstrumentalistky Anisa Djojoatmodjo a Hannah Bissegger kombinují pop, elektro i rap a ovládají přitom celou plejádu nástrojů a přístrojů. Dámy očarovaly i další muzikanty a na pódiu je postupně doplnila švýcarská zpěvačka Palma Ada i Martin Čupka z John Wolfhooker a reakce publika i obou muzikantek byly naprosto jedinečné. Zatímco Hannah se stará především o perkuse, elektroniku a basy, Anisa zvládá kytaru, skvělý rap a když je potřeba, pomáhá i své kolegyni. Symbióza obou žen je neskutečná a jejich debutové album „Zebra” je plné různorodé muziky napříč žánry. Největší úspěch zaznamenal hit „Plastic for Free”, který muzikantky s diváky stále zpívaly, když už jejich koncert skončil a pracovníci začali s úklidem pódia. Čirá radost z obou protagonistek prýštila ještě i při následném rozhovoru, který pro vás brzy zpracujeme.

Na hlavní KB stagi už se chystala kapela podstatně tvrdšího ražení. Švédská post-hardcorová pětice Imminence při velmi dynamické show představila polovinu aktuální desky „Turn the Light On” z roku 2019. Nejen tato deska je plná výrazných kytarových riffů i melodických pasáží. Zásadním elementem Imminence jsou hymnické refrény v podání zpěváka Eddieho Berga, který zpěv střídal i s hrou na housle pro ty melancholičtější skladby. V arzenálu kapely jsou totiž jak tvrdší skladby jako úvodní „The Sickness”, tak i zádumčivé balady jako například „Erase”. Všechny skladby však mají jednoho společného jmenovatele, kterým jsou epické melodie v podání kytaristy Haralda Barreta (podoba s legendárním kytaristou Hermanem Li je čistě náhodná). Pánové nabídli i letošní singl „Temptation”, který se zařadí mezi ty tvrdší skladby. Při této skladbě už jsem ale spěchal na povídání s Ikan Hyu.

Krátce po tomto koncertu do areálu dorazila krátká, ale poměrně intenzivní bouřka. Vyrojily se vzpomínky na ničivé počasí, které postihlo festival v roce 2012, ale nic takového se naštěstí neopakovalo. Odskákala to ale alternativně rocková parta Halflives, kteří si zde zopakovali vystoupení z roku 2019. V dešti zůstali opravdu jen ti pravověrní fanoušci.

Vydatný déšť trochu zpozdil i koncert prvního headlinera festivalu. Italská senzace Måneskin obsadila KB stage krátce po půl desáté a čekal na ně skandující dav hladových fanoušků. Čtveřice z italské metropole se doslova přes noc stala mezinárodní senzací, když na konci května zvítězila v populární soutěži Eurovize. Vítězný singl „Zitti e buoni” zazněl hned z kraje a způsobil naprostou mánii po celý zbytek festivalu. Pánové a dáma krátce před Eurovizí vydali album „Teatro d'ira: Vol. I”, ze kterého zazněly téměř všechny písně. Za náhlou popularitou Måneskin stojí dle mého názoru hned několik věcí. Tou hlavní je jejich prezentace. Glam rocková parta je oděná v provokativních kožených kostýmech a svou tvorbu doprovází erotickými, až oplzlými gesty a průpovídkami. Tato provokace se samozřejmě dobře prodává a neoddiskutovatelným bonusem je i fakt, že velký zájem přináší i baskytaristka Victoria de Angelis. Fakt, který se každému líbit nemusí.

Neděje se tak jen při vlastní tvorbě, ale i při coverech, o kterých se také hodně mluvilo. V první polovině jejich setu zahráli cover „Bury a Friend” od zpěvačky Billie Eilish. Budiž. V druhé polovině zazněly skladby „Beggin’” od The Four Seasons, „Take Me Out” od Franz Ferdinand, „Somebody Told Me” od The Killers, „Kiwi” od Harryho Stylese a „I Wanna Be Your Dog” od The Stooges. Člověk si říká, proč strávit polovinu koncertu hraním cizích skladeb, když mám na kontě dvě autorské desky? Nejvíce trefný komentář, který jsem k tomuto tématu slyšel byl: „Måneskin byli nejlepší cover kapelou na festivalu”. Možná se chtěli zavděčit muzikou v angličtině. Možná se jim nechtělo hrát ze staršího alba „Il ballo della vita”. Proč tomu tak bylo se nikdy nedozvíme, a tak si názor udělejte sami.

Když už však hráli svoje skladby, jednalo se o fantastickou rock’n’rollovou show. Ať už díky zmíněné „Zitti e Buoni”, baladě „Coraline” nebo třeba „Lividi Sui Gomiti”. Vrcholem večera byl ale anglicky zpívaný hit „I Wanna Be Your Slave”, který se okamžitě stal slavnějším než singl z Eurovize a kapela ho zahrála dokonce znovu jako přídavek. Damiano David je rozhodně více než schopným zpěvákem, skvělým showmanem i frontmanem a vyloženě si svou roli užívá. Jak Victoria de Angelis, tak i kytarista Thomas Raggi na pódiu neustále poskakovali a předváděli všemožné rock’n’rollové výkopy a skoky. Dokonce i bubeník Ethan Torchio se často zvedal a snažil se přidat k té divočině, kterou jeho spoluhráči předvádí. Jejich ohromná popularita zanechala na festivalu nepřehlédnutelný odkaz. Skladby Måneskin hráli v kempu prakticky non-stop, při přihlašování k wifi jste používali název jejich skladby a polovina merch stánku byla od začátku do konce celé akce bsazena jejich věcmi. 

Hlavní zbraní kapely jsou nakažlivé kytarové vyhrávky, výborný zpěv a v neposlední řadě samozřejmě i italština. Považte, kolik italsky zpívajících kapel znáte? Nebo jinak, kolik italských kapel znáte? Måneskin udělali zatím jen malou dírku do světa, chtějí být sexy a umí se prodávat. Mimo jiné však také ukázali, jakou sílu má televize. Jak bude vypadat budoucnost kapely ukáže i to, zda budou dále umět prodávat své skladby, a to tedy i naživo. Jestli se z malé dírky stane velká, a z ještě do nedávna neznámé kapely opravdová hvězda, ukáže jen čas. 

Na Youtube Music Stagi pokračovala kapela, která už si jméno vybudovala. Francouzská pětice Landmarks (psané LANDMVRKS) svým rozmanitým metalcorem nepřímo navázala na švédské Imminance. Přijeli s novou deskou „Lost In the Waves” a spoustou energie. Pod pódiem je čekal nadšený dav a symbióza mezi ním a kapelou fungovala skvěle. Zpěvák Florent Salfati byl jako neřízená střela a vokálně perfektně zvládal veškeré techniky. Metalcore od Landmarks je postavený na dynamickém hardcoru, ale velké zastoupení má i Florentův čistý vokál. Občasný hluboký deathcorový growl pak už jen dokresluje celou mozaiku a nemusí závidět ani Eminemovi, protože skvěle zvládá i ojedinělé rapování. Ke slyšením ve skladbách „Say No Word” v angličtině nebo „Visage” ve francouzštině. I oni si potrpí na velmi zpěvné refrény a především jejich poslední deska je takových refrénů plná. 

Zazněly i skladby z předchozí desky „Fantasy” a přestože materiálu mají dostatek, na žádost o přídavek nedokázali další skladbou reagovat. Demokraticky se tak rozhodlo, že si zopakujeme titulní skladbu „Lost in a Wave”, čímž určitě nikoho neurazili. Landmarks si dělají metalcore po svém a šlape jim to parádně. Jedná se stále o relativně mladou kapelu a rozhodně se dají považovat za novou vlnu kvalitního metalcoru. I s francouzi připravujeme rozhovor, tak se těšte.

Čas se nachýlil a všechna pódia obsadili poslední kapely. Na KB Stagi to byl druhý headliner prvního dne, švédští rockeři Mando Diao. Po všech těch rockových, potažmo metalových večírcích byl jejich indie rock poněkud nechtěným a nevhodným zpomalením. Kapela je populární především v německy mluvících zemích, nicméně u nás toto jméno tolik nerezonuje. Pánové snad jako by se chtěli energií vyrovnat předchozím koncertům, jelikož neustále hecovali diváky k potlesku a spolupráci. Když se zpěvákovi Björnu Dixgårdovi hladina decibelů nelíbila, nebál se si applause vyžádat, občas i trochu neurvale. Nemohl jsem koncert sledovat celý, ale to, co jsem viděl mi přišlo takové mdlé, bez energie a bez vzájemné chemie. Jedinou světlou chvilkou tak byl hit „Dance With Somebody”, kde byla odezva upřímná a nenucená. Ze Švédska se rozhodně dá vybrat lépe.

Na otočku jsem se zastavil i na vodíkem poháněné O Co2 Jde Stage, kde doprovodný program uzavíral koncert elektronického projektu Vanessa. Jejich temné a ostré texty bublaly na povrchu agresivní EBM vřavy s brutální upřímností. Měl jsem zájmy jinde, ale pokud budete mít někdy náladu na porci jedovatých názorů řečených pěkně od plic, mám pro vás tip.

Současně na Youtube Music Stage uzavíral páteční program metalový rapper Redzed. Pokud budeme hledat nějakou raketu na české hudební scéně, tak právě mladý rapper bude patřit mezi horké kandidáty. Hudebně by se jeho styl dal snad označit jako rap metal s pořádnou dávkou elektroniky. Na pódiu však neřádí pouze on, ale i bubeník Matěj Král a kytarista Jari Sheller. Na pódiu v Hradci se ale pohybovalo spoustu dalších lidí, kteří utvářeli tu potřebnou párty atmosféru. Na pódiu se zkrátka stále něco dělo a klid nebyl ani pod ním. Chytlavé pecky jako „Rave in the Grave”, „Straight Outta Flames”, „Sinister” a další prostě nutí k pohybu a i díky DJovi byly prakticky eliminovány jakékoliv hluché momenty. Charakteristický hlas a dnes už i dobře rozpoznatelná muzika i postava dělá z Redzeda skvělého interpreta pro širokou fanouškovskou základnu. Koncert jeho kolegové okořenili ještě několika ryze tanečními kousky na závěr a první den na Rock for People Hope byl u konce.

První den festivalu nabídl skvělé české i zahraniční interprety, tradičně včetně několika objevů a trendových kapel. Po organizační stránce fungovalo všechno na jedničku a ani nepříjemná bouřka nic nepokazila. Konečné hodnocení si nechám až na druhý díl naší reportáže.

Zdroj fotografií: Facebook Rock for People
Autoři: Vojtěch Mervart, Daniel Válek, Ilona Gerasymova