Rock for People 2016 - den druhý

Druhý den letošního Rock for People byl dle mého názoru nejsilnějším, co se týče zvučnosti kapel. Po rozehřívací neděli jsme se mohli těšit hned na několik uskupení, které figurovali velmi vysoko na oficiálním plakátu. Kupříkladu The Offspring, Five Finger Death Punch, Bullet for my Valentine nebo The Qemists.

Moje úvodní kroky ale nemířili na hlavní stage, nicméně na schovanou Hard Rock Café Stage, kterou jsem si během festivalu přejmenoval na Stage černých koní. Jednou z prvních odpoledních kapel v tomto hangáru byla slovenská parta FROM OUR HANDS. Bez debat jedna z nejviditelnějších slovenských kapel současnosti zde přilákala obrovský dav, který maličký hangár absolutně nedokázal pobrat. Proto i včasný příchod znamenal mizerný výhled z prostoru asi patnácti metrů před vstupem do hangáru. Mizerný výhled chápejte jako výhled do týla desítek lidí a pozadí ponořené do tmy. Koncert From Our Hands pro mě byl tedy jen audio, což se komentuje těžko. Zvlášť, když stage v hangáru nedokáže nabídnout kvalitní zvukové ozvučení. Nicméně už jen fakt, že pánové dokázali přilákat takový dav značí, že mají skvěle našlápnuto. Na druhou stranu, válet se u blízkého bazénu, popíjet pivko a poslouchat příjemný punk rock má taky něco do sebe. Příště by si kluci zasloužili hrát při nejmenším ve stanu.

Neodolal jsem a při přesunu areálem jsem na chvíli zůstal u Rock for People Stage, kde právě dohrávali THE INSPECTOR CLUZO. Tato francouzská dvojice mě je sice úplně cizí, nicméně na RfP už hráli několikrát a hudba, linoucí se z reproduktorů vůbec nezněla špatně. Pánové Laurent Lacrouts a Phil Jourdain jsou evidentně showmani jak se patří a neváhali na pódium pozvat i své věrné fanoušky – tedy pečlivě vybrané holky v tílkách. Stihl jsem sotva deset minut, ale koncert vypadal velice zajímavě. Budu si na ně dávat pozor.

Skupina, která mi cizí není vůbec, není cizí asi vůbec nikomu. Těžko si představit, že někdo nezná kapelu HORKÝŽE SLÍŽE. Slovenská stálice hrající už bezmála pětadvacet let baví mladé, staré, i všechny ostatní. V ČR je jako doma a i na RfP si už odehrála spoustu koncertů. I když je můžete potkat prakticky na každém kroku, vždy se na ně sejdou ohromné davy, kteří znovu a znovu s úsměvem na rtech křičí, že mají v pi*i. Nečekejte od Horkýže Slíže nic nového, čekejte od nich jen stále stejnou zábavu.

Na hlavním pódiu pokračoval program první kapelou, která by se dala zařadit do užšího výběru headlinerů letošního ročníku. Pětice z Kalifornie FIVE FINGER DEATH PUNCH na konci loňského roku vystoupili v Praze a připravili si tam fanoušky na koncert v Hradci Králové. Publikum měli poměrně rozsáhlé, i když hráli brzo odpoledne ještě za plného světla. Pánové se ukázali jako parta sympaťáků, kteří i mávli rukou nad předpokladem, že jejich poslední desku Wrong Side of Heaven si patrně většina lidí pořídila na internetu a byli vděční, že se přišli podívat na koncert. Podobně jako francouzská dvojice před nimi si pozvali fanoušky na pódium (tentokrát nehledě na pohlaví) a na pódiu pařili s nimi. Na FFDP jsem se velmi těšil a očekával živou show, která by mohla konkurovat mezi nejlepší koncerty tohoto ročníku, nicméně jsem byl poměrně zklamán. Koncertu přitom nechybělo prakticky nic. Komunikace s fanoušky byla skvělá, nasazení také a složení písní se povedlo rovněž. Až v průběhu koncertu jsem si ale začal uvědomovat, že FFDP nejsou typická hard rocková kapela, která má v rukávu desítky energických, rychlých songů, při kterých člověk propoguje střevíce. Oni sázejí spíše na pomalejší, až baladické, rockové eposy, které nepostrádají melodičnost, emoce ani chytlavé refrény. Samozřejmě jsou pecky jako např. „Under and Over It" nebo „Lift Me Up", ale rozdíl v rychlosti oproti hitům „Jekyll and Hyde", „Hard to See" nebo „Wrong Side of Heaven" je značný. Nicméně potěšili povedené covery „Bad Company" a „The House of the Rising Sun", které patří mezi evergreeny repertoáru této bandy a potěšil také již zmíněný sympatický přístup k publiku. Přesto jsem možná čekal ještě o malinko víc.

Po letmém pohledu na koncert hospodského punku v podání TŘI SESTRY následovala krátká pauza na občerstvení a ošacení pro náročný večerní program, který sliboval jednu velkou párty za druhou.

Počínaje další velkou skupinou v seznamu, a sice welšskou bandu BULLET FOR MY VALENTINE. I oni si zopakovali koncert v Hradci po úspěšném roce 2011 a tentokrát to bylo bez nepříjemného deště. Zpěvák Matthew Tuck neztratil nic ze svého šarmu a početné publikum si ochočil jako mávnutím proutku. Před pár lety bych řekl, že mě BFMV nebaví a nikdy mě nezajímali, teď mě ale zajímali ohromně. Jejich hudbu jsem se „naučil" poslouchat až poslední rok a poměrně jsem jí přišel na chuť, čímž pro mě jejich koncert vzbuzoval asi největší zvědavost. Pánové zahráli průřez téměř celou kariérou, kromě nepříliš vydařené desky Temper Temper z roku 2003 a setlist se dá označit jako „hit za hitem". Začalo to „Your Betrayal" a „4 Words (To Choke Upon)" přes „Raising Hell" a „Scream Aim Fire" až po „Tears Don't Fall" a „Waking the Demon". Nová deska Venom je opět tvrdá jako kámen a není to na úkor melodičnosti. Koncert měl vynikající flow, kapela šlapala jako hodinky a publikum jásalo. Jedinou kaňkou bylo bubenické sólo Michaela Thomase zhruba v polovině koncertu, což já opravdu nemám rád, protože to zničí dynamiku celé show a rozdělí koncert na dvě půlky. Nejlépe to vystihl kamarád slovy: „Je šikovnej, ale je to už docela dlouhý". Budu-li brát následující dění jako druhou půlku, BFMV ji naprosto zabili. Kromě zmíněných hitů to bylo především energií, kterou pánové vysílali z pódia a velmi přátelským dojmem. Odcházel jsem velmi spokojený.

Druhé hlavní pódium následně obsadili američtí indie rockeři X AMBASSADORS. I když na svém kontě mají teprve první debutové album (mimo několik EP), dokázali se prokousat na velká pódia i do komerčních rádií a patří k černým koňům nejen RfP, ale i dalších světových festivalů. Po parádě, kterou předvedli BFMV jsem ale neměl náladu na houpavý indie rock, ale raději jsem se vypravil na koncert svého osobního černého koně – kam jinam, než na Stage černých koňů.

Tím byla holandská hardcorová parta JOHN COFFEY, kteří se k nám podívali teprve podruhé. Hangár Hard Rock Café nebyl zdaleka tak narvaný jako na odpolední show From Our Hands, ale aspoň jsme se podívali i dovnitř :). Holanďanům ale při své druhé návštěvě příliš nepřálo štěstí. Pár minut poté, co odstartovali svou divokou show, je dostihly technické problémy a nástroje byly bez proudu. Zpěvák David a jeho kolegové však dokázali s touto nepříjemnou situací naložit s vtipem a nadsázkou, která k nim, jak bylo znát, patří. Nejdříve vystřihli improvizační rapové číslo, pak hledali někoho v publiku, kdo by si chtěl zazpívat a pokusili se i najít řidiče, který by je po show odvezl zpět do Holandska, aby David nemusel řídit a mohl pít. Poté, co se podařilo zprovoznit nástroje zase vypověděly službu reproduktory na levé straně a mezitím, co se technici pokoušeli aparaturu opravit, si kapela na pódia zajammovala. Nabízely se dvě možnosti. Buď kapela koncert ukončí, nebo bude hrát jen s pravou aparaturou. Odpověď publika byla jednoznačná a tak se opět mohl spustit nekompromisní syrový holandský hardcore v té nejryzejší podobě. I když pódium nenabízelo příliš mnoho prostoru, děly se na něm pěkně divoké věci korespondující s hudební tvorbou. John Coffey nejsou na světě příliš dlouho, ale rozhodně jim nechybí nadšení a chrlí jednu pecku za druhou. Hangár a jen jedna funkční strana reproduktorů nenabízela úplně nejlepší zvuk, ale i tak skladby „Romans", „Featherless Redheads", „Relief", „Broke Neck" nebo „Dirt & Stones" vyzněly naprosto skvěle. Upřímně doufám, že si k nám opět brzo najdou cestu.

Druhý den na Rock for People Stagi ukončili co-headlineři celého letošního ročníku, rockeři z Kalifornie THE OFFSPRING. Na festivalu si zahráli už v roce 2008 a jejich letošní návrat je předzvěstí plánované desáté desky, na které pánové pracují. Před koncertem se rojily všemožné pochyby o jejich aktuální formě a posměšky, že kapela už mele z posledního. Dexter, Noodles a spol tuto nevděčnou nedůvěru smetli ze stolu jako uragán a předvedli skvělou, vysoce profesionální show hodnou skupiny jejich ražení. Ano, kapela už hraje více než třicet let a Dexter už není ten mladý blonďatý floutek s přidrzlým výrazem a Noodles už není ten dluhovlasý nerdík, ale kromě změny vizáže se Offspring nezměnili vůbec. Co se týče setlistu, našel bych i dost podobností z roku 2008, který i vzpomněli a poděkovali za opětovné pozvání. Tehdy měli venku novou desku Rise and Fall, Rage and Grace a tak z něj zaznělo pochopitelně více písní než letos, ale opět se zaměřili na svou ranější tvorbu, tedy rok 2003 a dříve. Na pódiu působili velmi sympaticky a evidentně si uvědomují, že staré hity je to, co lidé chtějí slyšet. Proto nabídli hned šest songů z desky Americana (dle mého názoru jedné z nejlepších punk rockových desek vůbec) a obecně připomněli devadesátá léta, kdy jejich tvorba výrazně ovlivňovala hudební scénu. Kromě otvíráku „You're Gonna Go Far, Kid" a jedné písně z aktuální desky Days Go By jsme si zapařili na staré známé hity, mj. „Original Prankster", „Hit That", „(Can't Get My) Head Around You", „The Kids Aren't Alright" a spoustu dalších. Bohužel, zhruba první půlku koncertu nepříjemně ovlivnil špatný zvuk, kdy Dexterův hlas byl slyšet velmi mizerně a kdybych ty písně neznal, pravděpodobně bych ty slova ani neregistroval. Časem se to zlepšilo, ale je velká škoda, že se zvuk nepodařil vychytat hned. Kapela působila velmi suverénně, přesto vůbec ne namyšleně. Občas si Dexter a Noodles dělali vtípky sami ze sebe, z dalších čenů kapely nebo i z lidí z publika a snažili se navodit uvolněnou atmosféru. Když ale hrábli do strun, šly všechny vtípky stranou a po pódiu běhali jako by jim bylo znovu 17. Rozhodně to nebyl žádný „koncert pro důchodce" nebo „posmrtné škubání nervů", jak jsem slyšel některé proroky před koncertem. Do toho stihli i hrát jednu pecku za druhou, až se počet zastavil na čísle 19, což je velmi slušná porce. Nejstarší hity, které oprášili z legendární desky Smash byli „Bad Habit", „Come Out and Play" a nesmrtelná „Self Esteem", která celou nostalgickou show uzavřela. Offspring předvedli že rozhodně ještě nepatří do starého železa a doufám, že ještě na pár let odloží hudební důchod, protože kapely, jako jsou oni stoprocentně potřebujeme i v dnešní době. I kdyby to mělo být jen kvůli nostalgickému povzdechnutí typu „to byly časy" nebo „už jsme fakt staří". Takovéto momenty ukazují, že pokud něco opravdu milujete, můžete to dělat dlouho nehledě na to, co se kolem Vás říká. Dobrá práce pánové.

Sentimentimentální pocity stranou, byl čas odpálit pořádnou párty. O to se postarala poslední kapela na Staropramen Stagi, kterou byli britští THE QEMISTS. Tato třaskavá sloučenina drum'n'bass a rocku předpár měsíci explodovala v Brněa stejný úkol měli i tady v Hradci Králové. Energická pětice je přirovnávána k takovým veličinám jako Pendulum nebo The Prodigy, nicméně The Qemists v sobě mají ještě více rocku až hardcoru, což z nich dělá opravdu něco vyjímečného. Pánové mají venku nové album Warrior Sound, ze kterého logicky čerpají nejvíc a nutno podotknout, že se jim opravdu povedlo. Pecky „Jungle" a „Anger" sice odehráli bez hostů Hactivist, resp. Kenty Koie z Crossfaith, ale na výsledku to rozhodně nic nezměnilo. Energický, dunivý a tanečně nakažlivý mix postihl každého v okolí pódia, které The Qemists naprosto ovládli. Zpěváci Bruno Balanta a Oliver Simmons se celý koncert nezastavili a bylo jich všude plno. Ani kapely s dvojnásobným počtem členů často jeviště takto nezaplní. Dočkali jsme se opět častých a velmi expresivních promluv obou vokálistů k divákům včetně nadměrného užívání gest a symbolů, což k The Qemists prostě už patří. Klobouk dolů, že oba rození extroverti dokáží publikum vtáhnout do své show aniž by museli jakkoliv zasahovat do dynamiky koncertu, čímž máte pocit, že jste jeho opravdovou součástí. Při singlu „Take it Back" trochu zamrzelo, že se nepodařilo naplánovat koncert Qemists na stejný den, jako koncert Enter Shikari, kteží na singlu spolupracovali. Takový živý featuring těchto britských osobností by byl jistě velký zážitek. Koncert obou skupin přitom dělilo asi „jen" 20 hodin. Kromě toho, že koncert The Qemists je opravdový výbuch energie, je skvělý i již zmíněný přístup obou speakerů. Takovou ochotu nechat se vyfotit, cokoliv podepsat, podat trsátko, setlist nebo paličku se na této úrovni jen tak nevidí. Je zjevné, že pánové to dělají z lásky k hudbě a chtějí být se svými fanoušky na stejné vlně, aby nikdo neodcházel dotčen, že se k němu kdokoliv choval povýšeně. Po koncertě ještě dobrých patnáct minut po koncertě zpěváci nadšeně debatovali s hrstkou fanoušků, kteří žádali o různé drobné suvenýry od kapely a oba členové se snažili jejich požadavkům maximálně vyhovět. V tu chvíli jsem měl pocit, že by mi vyhověli, i kdybych je požádal třeba o ledvinu. Perfektní závěr perfektního dne.