The Offspring na Rock for People opět vsadili na nostalgii a dali vzpomenout na 90. léta

Kultovní kalifornská pop-punková skupina The Offspring si znovu po osmi letech našla cestu na Rock for People. Jejich letošní návštěva je nejen předzvěstí nové desky „Supercharged”, ale i důkazem dobrých dlouhodobých vztahů, nabídkou nestárnoucích hitů pro (staro)nové fanoušky festivalu a do jisté míry i sázkou na jistotu. 

Udělal jsem chybu, když jsem si před napsáním této reportáže přečetl, co jsem napsal k jejich poslednímu koncertu na festivalu v roce 2016. V podstatě to můžu zkopírovat a byl bych hotový. Změnilo se toho totiž jen velmi, velmi málo. Od posledního koncertu The Offspring v Parku 360 pánové vydali desku „Let the Bad Times Roll”, ale to nehrálo sebemenší roli. Pánové Dexter Holland a Noodles, jakožto zakladatelé kapely, mají naprosto jasno v tom, co festivalové publikum chce slyšet. Nebyli tu na podporu nové desky a upřímně si myslím, že i kdyby byli, setlist by vypadal velmi podobně. Řekl bych, že si jsou oba vědomi své role a byli by sami proti sobě, kdyby vsadili větší porci na novější materiál. Teď jsem to trochu prozradil, ale ano, vrátili jsme se do devadesátých let.

Nemyslím si, že by se v publiku našlo mnoho fanoušků, kteří by nad tím ohrnovali nos. Desky „Smash” (1994), „Ixnay on the Hombre” (1997) a „Americana” (1998) zastoupili polovinu setlistu a určitě jsem nebyl jediný, kdo tyto nahrávky na základní škole sjížděl neustále dokola. Dvacet let staré vzpomínky probleskly hlavou při skladbách „Come Out and Play”, „All I Want” a „Staring at the Sun”, a nakonec i „Want You Bad” z desky „Conspiracy of One” je taky hit jak blázen, i když už z roku 2000. Tisíce fanoušků spolu s Dexterem zpívalo jak o život, až jsem místy slyšel spíše jejich hlasy, než hlas blonďatého držitele doktorátu z molekulární biologie. Jeho vokální výkon byl však velmi kvalitní, což byl pomyslný vztyčený prostředníček všem rejpalům. Mimochodem, skladba „Make It All Right” z chystané desky zde měla světovou premiéru. Ha! Já věděl, že něco zajímavého najdu.

Ve finále Dexterův vokál ani nemuselo být (a tentokrát ani nebylo) velké téma. Kdyby hity The Offspring zpíval Freddie Mercury, stejně by každý vyřvával „Uh-huh! Uh-huh!” bez ohledu na kvalitu zpěvu. Ačkoliv se obávám, že fráze „Give it to me baby” by mohla mít lehce jiný význam. Nicméně, ta síla nostalgie a starých hudebních lásek má takovou moc, že nad drobnými nedokolostmi každý (rozumný) člověk stejně mávne rukou. Pokud to není úplný průšvih, pochopitelně. To jsme si ostatně letos na Rock for People otestovali mnohokrát. Parta ze slunné Kalifornie přkládala do kotle jeden hit za druhým, až se celkový počet zastavil na devatenácti kouscích. Nechyběly „Hit That”, „Original Prankster”, „Bad Habit” nebo „Gotta Get Away” a pomalu se schylovalo k závěrečnému sprintu.

Oceňuji, že si The Offspring stále drží jakýsi punkový vzdor, i když už to nemůže být jako kdysi za mlada. Narážím na Dexterův komentář k lidem tetelících se na přilehlé tribuně s šampaňským v ruce, které s úsměvem, leč provokativně, označil za „bohaté lidi”. Jejich vizuální show v porovnáním s headlinery o den dříve byla podstatně skromnější. To je samozřejmě naprosto v pořádku hned z několika důvodů, ale chci říct, že nemají zapotřebí dělat z ještě stále punkového koncertu nějaký vizuální tyjátr. Prskli do lidí nějaké konfety a objevili se nafukovací balóny, což je vliv už, řekněme, té poslední dekády, ale to bylo všechno. Výzdoba pódia byla skromná, vizuální efekty na obrazovkách také a světelná podpora velmi střízlivá. Za to u mě mají body navíc. Ty jim však hned odečtu za hraní coveru „Blitzkrieg Bop” od Ramones a „In the Hall of the Mountain King” od skladatele Edvarda Griega. Rozumím tomu sentimentu, jenom si myslím, že kapela jako The Offspring by měla hrát svoje věci. Mají jich dost.

Pánové byli střídmí, co se komunikace s diváky týče. Nikdo nečeká a vlastně ani nechce žádné velké proslovy o tom, jak jsme nejlepší, ale nějaké „čau lidi” by občas bylo dobré. Zase to však musí mít hlavu a patu, takže možná nedávat mikrofon Noodlesovi. Ten prohlásil, že hrají pro milion lidí, což je světový rekord, a že Rock for People je ta největší historická událost. To je sice milé, ale od blábolejícího kytaristy to velkou váhu nemá. Jsou to samozřejmě jen vtípky, přesto bych čekal něco trochu více od srdce. V roce 2008 to bylo velmi vřelé, o dvě návštěvy později bych si představoval, že to bude ještě sympatičtější.

Těžko označit závěr koncertu jako důsledek postupné gradace, jelikož jsme poslouchali hitovky celou hodinu a půl. Určitý vrchol a výstup do punk-rockového nebe to však byl, když po sobě zahráli „Why Don't You Get a Job?”, „(Can't Get My) Head Around You”, „Pretty Fly (for a White Guy)” a „The Kids Aren't Alright”. Poté všichni z pódia odešli, ale prakticky okamžitě pustili z nahrávku intermezzo „Lullaby” a vrátili se s poslední dvojicí odrhovaček „You're Gonna Go Far, Kid” a „Self Esteem”.

The Offspring jsou Dexter Holland a Noodles. Toto duo v kapele vládne železnou rukou, která chytne za flígr každého, kdo neseká latinu. Proto letos přivezli prakticky novou kapelu, kde je služebně nejstarší Todd Morse (dlouholetý kytarista kapely H2O, pozn. red.), který je v kapele pouhých 5 let. Ať je to jak chce, minimálně Dexter vystupuje jako velký sympaťák. Kromě koncertu samotného to dokázal o pár hodin dříve při rozhovoru pro Českou televizi na Conference stage, ale i při zveřejněném setkání s hokejistou Radko Gudasem. Důležité je, že to kapele stále šlape, jejich skladby stále míří tam, kam mají, a jezdí k nám rádi. Koncert na Rock for People proběhl přesně tak, jak měl. Byl to chutný pop-punkový dezert upečený v nostalgickém pekáči.

Autorem fotografií je Vojtěch Mervart.

<<< První den
<<< The Prodigy
<<< Druhý den

Třetí den >>>
Avril Lavigne >>>
Bring Me The Horizon >>>
Čtvrtý den >>>
Yungblud >>>