Druhému dni Rock for People dominovaly mimo jiné výroční koncerty

Můj program byl během druhého dne festivalu Rock for People trochu volnější, ale zároveň jsem byl svědkem hned několika koncertů, které řadím mezi ty nejpovedenější na celém prodlouženém víkendu. Spousta interpretů si ve čtvrtek odbyla festivalovou premiéru, viděli jsme i prvního finalistu letošní Eurovize a večer jsme si zazpívali s The Offspring.

Stejně jako včera byl koncertní program odstartován v pravé poledne a stejně jako včera byl zahájen vynikající show na Evropa 2 stage. Zahráli tam američtí metalcoroví Dying Wish v čele se zpěvačkou Emmou Boster. Ta ovládá snad všechny polohy screamu a dala na odiv i svůj velmi půvabný čistý vokál. Převážně to byly však hluboké growly například při „Torn From Your Silhouette” či velmi agresivní screamy u „Now You’ll Rot” nebo „Cowards Feed, Cowards Bleed”. Pánové a dáma loni vydali svou druhou desku „Symptoms of Survival” a místy se zdálo, že početné publikum v kotli opravdu bojuje o holé přežití. Stan Evropy 2 se pomalu stával synonymem velmi divokých koncertů a Dying Wish pro zbytek kapel nasadili laťku velmi vysoko.

První venkovní koncert proběhl na Youtube Music stage, kam se po loňské pauze vrátili britští Wargasm. Ty jsem před dvěmi lety vynechal, protože se tehdy kryli s Royal Blood, ale tentokrát by to byla obrovská hrubka. Hardcore punková dvojice Sam Matlock a Milkie Way si v brzkém odpoledni dělali s návštěvníky doslova, co chtěli. Jejich koncert byl nesmírně dynamický, s čímž pomáhala i koňská dávka elektronického podkladu, která tvorbu Wargasm dělá nesmírně zajímavou. Matlock, většinou obsluhující kytaru, disponuje agresivním vokálem, kterým v těch živých momentech doplňuje zpěvačku Milkie Way. Ta střídala mikrofon s baskytarou a přidrzlým zpěvem si naplněnou louku podmanila. Dvojice, na pódiu doplněná sezónními muzikanty, loni vydala debutovou desku „Venom”, ale hráli i z předloňského EP „Explicit: The Mixxxtape”. Zazněla „Bang Ya Head”, kde duo doprovázel Fred Durst (naživo samozřejmě bez něj), pecky „Fukstar”, „Feral”, „Venom” nebo samostatný singl „Spit.”. Wargasm byli při slunečném odpoledni naprosto skvělí.

Krátce jsem si odskočil i na hlavní KB stage, kde pokračoval program s americkou partou Against The Current. Alternativní rockeři v čele se zpěvačkou Chrissy Costanzou nabídli velmi příjemnou rockovou show, jejíž vrcholy přišly při hitovkách „Legends Never Die” a „Wildfire”, které znali nejen milovníci počítačových her. Trojice má na kontě jen dvě desky a ta poslední „Past Lives” z roku 2018 už je hodně zaprášená. Více se však hrálo z o tři roky mladšího EP „Fever”. Constanza a její parta potěšili skočným pop-rockem pro lidi, avšak neřekl bych, že úplně plují proti proudu. Against The Current nenadchnou, ale rozhodně neurazí.

Mužský vokál se mezitím začal ozývat ze stage Evropy 2, a panečku jaký! Statika stanu byla znovu v ohrožení japonskou metalcorovou smečkou Crystal Lake, kterou od loňského roku vede američan John Centorrino původně z deathcorových The Last Ten Seconds of Life. Ten po deseti letech vystřídal zpěváka Ryoa Kinoshita, který kapelu opustil ze zdravotních důvodů. Seismologové by se měli mít na pozoru, protože Centorrinův vokál by klidně mohl probudit sopku Fudži. Na desce Crystal Lake jsme ho ještě neslyšeli, ale na novém singlu „Rebirth” už ano. Jestliže Japonci pomaličku směřovali k deathcoru, tak s novým zpěvákem tam budou cobydup. Pětice hrála z posledních tří desek a zazněly skladby „Apollo”, „Prometheus” nebo „Six Feet Under”.

Třicet let Vypsanou Fixu jsem s díky vynechal a hardcore punkové Body Count jsem využil jako bílý šum při odpočinku. Návrat proběhl až na irské finalisty Eurovize. Bambie Thug přitáhli do stanu Evropy 2 velmi slušný dav a třičtvrtěhodinovým crossoverovým setem nás bavili náramně. Zpěvačka Bambie Ray Robinson balancuje na dnes už velmi tenké hranici mezi industriálním rockem a elektronikou a dělá to opravdu dobře. Rockové elementy sice převažují, ale nenechte se jimi příliš unést. Pak byste mohli dostat infarkt, když tahle čarodějnice znenadání přepne na agresivní techno. Varoval jsem vás, teď si pusťte skladbu „Tsunami”. Bambie pomalu vystrkuje kopýtka z Velké Británie a pokud záznamy nelžou, tak kromě zmíněné hudební soutěže hrála v pevninské Evropě vůbec poprvé. Náležitě toho využila a neváhala se vrhnout mezi rozdováděné publikum. Při koncertu sice využívala playback. Ukázala však, že zpívat opravdu umí a hlas má jako zvon, a to nejen při coveru skladby „Zombie” od The Cranberries. Ano, samozřejmě jsme se dočkali i skladby „Doomsday Blue”.

Hlavní pódium v podvečer patřilo britskému zpěvákovi Milesi Kaneovi, zpěvákovi The Last Shadow Puppets, kde působí mimo jiné s Alexem Turnerem (zpěvák Arctic Monkeys, pozn. red.). Na sólovou dráhu se vydal už v roce 2011 a jak to u britských interpretů často bývá, věnuje se indie rocku. Kane loni vydal sobecky pojmenovanou desku „One Man Band”, ze které také hrál nejvíce, ale prostor dal i debutové desce „Colour of the Trap”. Zpěvák je to bezesporu kvalitní, nicméně na velké KB stage se všechno jeho snažení vytratilo dříve, než dorazilo k uším posluchačů. Má několik zajímavých skladeb i příjemných letních balad, avšak na Rock for People to zkrátka nefungovalo. Více, než patnáct minut jsem mu nakonec dát nemohl, a vlastně ani nechtěl.

Důvod byl velmi prostý. Ve stanu Evropy 2 vystupovala americká post-hardcorová skupina Underøath, a to se prostě neodmítá. Zvlášť s přihlédnutím na fakt, že do České republiky dorazili teprve potřetí. V Evropě letos slaví 20 let od čtvrté desky „They're Only Chasing Safety”, kterou na mimofestivalových štacích hrají celou. Tady na to sice (bohužel) nebyl prostor, nicméně tato deska stále obsadila většinu padesátiminutového vystoupení. Zpěvák Spencer Chamberlain se představil ve skvělé formě a jejich neustálé přelévání mezi klidnými pasážemi a zuřivým emo hardcorem udržovalo diváky v pozoru. Ze zmíněné desky zazněly pecky „A Boy Brushed Red Living in Black and White”, „It's Dangerous Business Walking Out Your Front Door”, „Reinventing Your Exit” a další dlouze nazvané skladby. Do setlistu se dostala i skvělá „Writing On The Walls”. Underøath patří v zámoří mezi naprostou elitu a jejich vzácné návštěvy v Evropě jsou vysvětlené nižší poptávkou. To mi Chamberlain potvrdil i v rozhovoru před koncertem, na který se můžete brzy těšit. Koncert to každopádně byl fenomenální.

Podruhé a naposledy jsem se vrátil na Youtube stage, kde posledním koncertem uzavírala program australská metalcorová ikona Parkway Drive. Začínalo se ochlazovat, ale dlouhé rukávy zde potřeba nebyly. Pětice se na festival vrátila po dlouhých třinácti letech a ti, kteří Parkway Drive nesledují a koncert pamatují, se asi museli divit. Z rozdováděných surfařů se stala vážná, až trudnomyslná, kapela s obrovskou produkcí. Nepřijeli s novou deskou, ale se zcela odlišnou show plnou plamenů, jisker a ponuré atmosféry. Zpěvák Winston McCall měl celý areál v hrsti, při skladbě „Idols and Anchors” i kolem sebe a uznaně pokyvoval hlavou. Kapela v posledních letech hraje převážně z posledních tří desek, které jsou náladou úplně jinde, než ty úvodní. Slyšeli jsme těžkotonážní masakry jako „Bottom Feeder”, „Glitch”, „Chronos” nebo „Prey”, a z těch starších to byly už jen „Karma”, „Sleepwalker” a „Wild Eyes”. Stejně tak v posledních letech kapelu doplňuje i smyčcová sekce, v tomto případě trio, což by bylo někdy v roce 2014 nemyslitelné. Kapela zvážněla, neskutečně vyrostla a změnila se téměř k nepoznání, což mnoho kdysi skalních fanoušků těžce kouše. Parkway Drive i na Rock for People ukázali svou odvrácenou stranu a přidali se na seznam nejlepších koncertů letošního ročníku. Australané jsou stále skvělí. Jiní, ale skvělí.

Pořádně nažhavení jsme se obratem vrátili na hlavní KB stage, kde produkci uzavíral druhý headliner festivalu, američané The Offspring. Hlavní hvězdě jsem se věnoval v samostatném článku.

Ihned po skončení kultovních punk-rockerů se rozběhl poslední koncert i ve stanu Evropy 2. Po odpoledních metalových vřavách jsem si zde užil žánrově výrazně měkčí koncert, rozhodně ale pořád velmi divoký. Velšská pop-punková parta Neck Deep zde rozjela výbornou párty, ne nepodobnou dnešnímu headlinerovi. Proud fanoušků tedy mířil právě sem a stan brzy praskal ve švech. Pětice ze Spojeného království letos vydali pátou desku pojmenovanou jednoduše „Neck Deep” a po dvou letech si zde zopakovali výborný set z výrazně odlišné perspektivy (v roce 2022 hráli na hlavním pódiu v průběhu dne). Tohle jim slušelo nesrovnatelně více a atmosféra obou koncertů se vůbec nedá srovnávat. Rozpaření fanoušci řádili jako kdyby byl zítra konec světa a kapela s nimi držela krok. Energická show s peckami „Dumbstruck Dumbf**k”, „Motion Sickness”, „December” nebo „In Bloom” velmi zřetelně připomínala pop-punk těch nejslavnějších legend tohoto žánru, mimo jiné z Kalifornie. Neck Deep jim velmi rychle šlapou na paty a je jen otázkou času, kdy je nahradí. Zvláště, když jedna z nich letos končí.

Ani s úderem půlnoci však druhý den nekončil. Následovala hodina, kdy celý areál utichl a na Conference stage se připravoval malý orchestr Prague Philharmonia, která tentokrát měla za úkol hrát předělávky slavných rockových skladeb. Malý stan byl úplně narvaný a stovky dalších zvědavců postávalo všude kolem, když orchestr odehrál první tóny. V devítičlenném orchestru byla opět violoncellistka Judita Škodová, baskytarista Petr Valášek nebo bubeník Daniel Šoltis. Zazněly instrumentální verze skladeb od Muse, AC/DC nebo Rolling Stones a fanoušci si spokojeně pobrukovali. Bohužel, vzhledem k počtu lidí kolem a také intimně znějící produkci nebyla hudba moc slyšet a já šel nabrat síly na druhou polovinu festivalu.

Druhý den festivalu začal ještě o něco dříve, končil ještě o něco později a na všech pódiích se střídal jeden skvělý koncert za druhým. Ve čtvrtek jsem si našel čas i k odpočinku, ale kam jsem šel, tam to bylo naprosto úžasné. 

Autorky fotografií je Adéla Horelicová a Vojtěch Mervart.

Top 5:

1. Underøath

2. Parkway Drive

3. Wargasm

4. The Offspring

5. Neck Deep