The Prodigy na Rock for People uctili památku Keitha Flinta výbornou tancovačkou

Britská ikona alternativního breakbeat elektropunku The Prodigy se počtvrté vrátila na festival Rock for People a opět po šesti letech. Byla to však návštěva nejsmutnější. Kapela, která v historii festivalu zanechala velkou stopu, přijela poprvé bez zpěváka Keitha Flinta (poprvé u nás bez něj vystoupila loni v prosinci, pozn. red.). Nepřijeli s novou deskou, po čtyřleté koncertní odmlce a bez své nejzásadnější postavy. Obstáli?

Headliner začínal v první večer už o půl desáté, tedy v čase, kdy se teprve začínalo stmívat. To byla do jisté míry škoda, protože The Prodigy staví na agresivních vizuálních efektech. Během půl hodiny však byla tma jak v pytli a veškerá produkce vyzněla tak, jak bylo míněno. Byla to škoda, protože britové začali pálit ostrými od samého začátku, a také paradoxně proto, že začali hrát přesně na čas (jejich reputace v tomto ohledu pokulhává). Trojice velehitů „Breathe”, „Omen” a „Spitfire” tak probíhaly za šera, ale vizuální projekce hned napověděla, že jak se úplně setmí, máme se na co těšit. Výběr úvodních skladeb také prozradil, že při absenci nové desky se bude hrát odevšud. Každá ze sedmi desek měla alespoň jednoho svého zástupce. Jedním dechem rovnou dodám, že během hodiny a půl nebylo hluchého místa.

Hned dva kusy zazněly z debutové desky „Experience” z roku 1992. Byly to „Everybody in the Place” a úplně na závěr „Out of Space”. Právě skladby z devadesátých let tvořili kostru celého setlistu, jelikož v jednadvacátém století už na té hitovosti ubrali. Výjimkou budiž povedená nahrávka „Invaders Must Die” z roku 2009. The Prodigy si pohráli i s podobou některých skladeb. Nešlo o žádné zásadní úpravy, ale třeba hit „Firestarter” zazněl v remasterované verzi, nebo skladba „Get Your Fight On” z, dle mého názoru, nejslabší desky „The Day Is My Enemy”, byla představena jako remix. Tak bych mohl pokračovat dál, ale ve své podstatě to ničemu nevadilo. Jen bylo vidět, že se občas někteří diváci (alespoň ti v zadních řadách), rozeskákali o chvilku dříve, či naopak později v očekávání průběhu verze z klasické desky. To je jen malá osobní výtka, která na nic neměla žádný zásadní vliv. Ono to k The Prodigy nakonec neodmyslitelně patří.

Občas slýchávám, jak nefér je, že fanoušci znají vzhled a jméno jen zpěváka/zpěvačky. Vlastně s tím do jisté míry souhlasím, ale frontman/frontwoman je postava, která je v naprosté většině případů naprosto nenahraditelná. Pokud dojde k nahrazení, kapela dostane úplně jinou tvář a často i směr. To zde platí dvojnásobně. Keith Flint, budiž mu země lehká, byl esencí The Prodigy. Nejen, že každý věděl, jak vypadá, ale hlavně jeho postava na pódiu zkrátka nesmírně chyběla. Soudím na základě koncertu na Rock for People z roku 2012, který se sice příliš nevydařil, ale měl obrovský náboj. Tvorba The Prodigy je z větší části instrumentální a těch (živých) vokálů tam zase tolik není, nicméně fungují jako prakticky jediné pojítko mezi celým tím elektronickým kolosem a publikem. Co si budem, Flint taky nebyl bůhvíjak fenomenální zpěvák, ale když na to došlo, jeho vokál s těmi beaty prostě fungoval.

No, a tak na pódiu s mikrofonem zůstal jen Maxim. To zpěvák není už vůbec. Jako MC vedle Flinta vždy jen tak vokálně přicmrndával a byl zkrátka v pozadí. Roli frontmana si neosvojil, a ačkoliv se snažil, nemohlo to přinést stejný efekt. To nakonec bylo zřetelné hned v úvodní skladbě „Breathe”. Maxim tedy zůstal „jen” v roli hype mana. Jenomže, když není co hypovat (odpusťte anglicismy), tak je to těžké. S publikem sice komunikoval, ale vystačil si s jednou větou o pěti slovech (s tím, že jedním z nich bylo oblíbené slovíčko fucking), kterou opakoval neustále dokola. Na druhou stranu, i když mluvil jako přeskakující gramofonová deska, byl to jediný živý hlas, který jsme za hodinu a půl slyšeli. Bez toho bychom mohli nabýt dojmu, že na pódiu vlastně nikdo není, jelikož přes všechny ty lejzry nebylo zase tak dobře vidět. Nicméně, tohle opět k The Prodigy patří. Sympatické bylo, že se vydal na výlet a pozdravil diváky v prvních řadách.

Jestli jste nabyli dojmu, že šlo o špatný koncert, tak vás z toho zase vyvedu. Nešlo. Třetí zásadní postava, Liam Howlett, který kromě sezónních muzikantů stojí prakticky za celou produkcí, byl úžasný. Byl schovaný někde za oblaky kouře a světelnou bariérou, ale celý set odehrál naprosto precizně. Hudební složka byla zkrátka bezchybná (i když tu reprízu „Omen” si mohli odpustit). Velice působivá byla i zmíněná světelná show. Všemožné vizuální efekty vytvořili naprosto elektrizující atmosféru a jedna hitovka za druhou nám dala vydechnout jen při Maximových pětislovných variacích. Na obrazovkách i za pódiem se pravidelně objevovala podobizna Keitha Flinta, což bylo velmi smutné, leč milé. On na všechno dohlížel shora a zajistil skvělý průběh koncertu.

Trochu se poplácám po zádech za to, že jsem ve své recenzi na poslední desku „No Tourist” odhadl, které skladby přežijí pomyslnou zkoušku času a udrží se v setlistu. Tedy alespoň dvě ze tří. Těmi byli „Light Up the Sky”, „Need Some1” a „We Live Forever”. Musím říct, že ta deska poměrně dobře uzrála a tyhle pecky působily skvěle. V druhé polovině koncertu jsme se dočkali dalších hitů „Smack My Bitch Up”, „Invaders Must Die”, „Take Me to the Hospital” nebo „Voodoo People”, který jsme si letos dali dvakrát. To ale hodně předbíhám. I díky minimálním prostojům pánové stihli téměř dvacet skladeb a drtivá většina z nich byly hity jako blázen. Fanoušek The Prodigy, popřípadě elektronické hudby jako takové, nemohl odcházet nespokojen. Těžko říct, co s britskou dvojicí Maxim/Howlett bude dál, ale jestli budou pokračovat „jen” takto, tak by to šlo. Přijedou znovu v roce 2030?

Autorem fotografií je Vojtěch Mervart.

Druhý den >>>
The Offspring >>>
Třetí den >>>
Avril Lavigne >>>
Bring Me The Horizon >>>
Čtvrtý den >>>
Yungblud >>>