Brutal Assault 2018 - Den čtvrtý

Poslední den festivalu Brutal Assault se opět vrátilo sluníčko a letní vedro, které naštěstí nebylo tak nesnesitelné jako dny předchozí. Pro mě osobně byla sobota takový „den zbytků”, tedy kapely, které se zkrátka nevešly mezi nadité předchozí dny a ke kterým jsem v drtivé většině neměl žádný vztah.

Začínal jsem nezvykle brzy, už v 1 hodinu odpoledne svou show odstartovali protinožci Northlane s hlavním řvounem Marcusem Bridgem. Kolem Northlane se toho v poslední době točí hodně a ještě více se o nich napovídá. Skutečně je to kapela, která je svým způsobem neobyčejná a jejich progresivní metalcore opravdu baví a rozhodně nepůsobí fádně. Aktuální deska „Mesmer” je opravdový klenot a po zásluze se nyní těší ze své popularity. Kapela přilákala spoustu zvědavců i velmi aktivních fanoušků a koncert měl, mimo jiné i díky skvělému výkonu kapely, výbornou atmosféru. Pro milovníky metalcoru jsou Northlane povinností.

Hned vzápětí se na vedlejším pódiu rozezněly vesmírné tóny jejich krajanů, kapely Plini. I zpěvák Northlane je doporučil a tak jsme dali na jeho slovo. Kapela, která si díky svému názvu vysloužila hned několik přezdívek (asi si dokážete představit v jakém smyslu) se pohybuje mezi progresivním post-rockem a DJentem a nutno dodat, že se jedná o velice příjemnou záležitost. Sama kapela si byla vědoma, že jejich muzika patří mezi to nejměkčí, co kdy na festivalu hrálo, ale brala to těžce s nadhledem a humorem. Během koncertu vznikl zajímavý „přátelský” moshpit, kde se lidé téměř objímali a jednu ze svých písní spontánně přejmenovali na „Brutální Milkshake”. Pohodový instrumentální rock’n’roll, kytarové vyhrávky jako z jiné dimenze, fantastická baskytara a obecně notně odlehčená atmosféra mě velmi mile překvapila. Utkvěla mi v hlavě věta: „Tohle je asi můj nejoblíbenější festival na světě. Všichni vypadáte hrozivě a zle, přesto mám pocit, že mě máte rádi”.

Autor videa: ecnuls

Zbytek death metalového odpoledne se nesetkalo s mým zájmem a do areálu se vracím až na ten pravý „old-school” . Kultovní americká hardcore-rap partička Dog Eat Dog si rozhodně moji pozornost zasloužili. Jedna z prvních kapel, která začala kombinovat hardcore a rap přilákala početné publikum a společně jsme si zavzpomínali na léta dávno minulé. Posléze do své tvorby přidali i prvky funku, ska a hip hopu a vytvořila velmi specifický hudební styl, díky kterému jsou poměrně snadno rozpoznatelní. Zpěváci John Connor a Dave Neabore se ukázali jako velcí sympaťáci v dobré náladě a koncert si zjevně užívali. Mohli by trochu omezit své průpovídky, ale i přesto zbylo dost času na skvělé pecky jako „Expect the Unexpected”, „No Fronts”, „Who’s the King” nebo nezapomenutelnou „Rocky” z roku 1996. Dog Eat Dog zkrátka rozdováděli a pobavili celý areál. Mě osobně nabili energií na celý zbytek dne.

Následující koncert death metalových veteránů Nocturnus AD mě nikterak neoslovil a tak jsem se šel schovat před sluníčkem. Ze zvědavosti jsem se zašel podívat i na „bubáky” Belphegor z Rakouska. Typický warpaint doplněný temně rudou „krví” skrýval naštvané obličeje a při pohledu na pódium bylo jasné, co se tu bude dít. Kosti, rudé nasvícení, prasečí hlava a ani náznak úsměvu. Zkrátka všechno, co k pravé black metalové veselce patří. Deset minut stačí, drahoušku.

Autor videa: Vojvodin

Mezi první headlinery posledního dne by se dala zařadit i švédská progresivně rocková parta Pain of Salvation. I tohle jméno patřilo mezi ty, o kterých se spekulovalo, zda se na Brutal Assault hodí nebo ne. Do těchto diskuzí se tady pouštět nebudu. Hudební styl stranou, tuhle kapelu jsem asi nepochopil. Přišlo mi to, že se členové kapely doteď nedohodli, jaký druh muziky vlastně chtějí hrát. Většinu koncertu to byl takový pomalý a melodický soft-rock, přičemž jednou za čas přišla tvrdší pasáž, kdy se tempo úplně změnilo, zpěvák přitvrdil, bubeník se konečně trochu opřel do své soupravy a nárazově se zrychlilo. Takové pasáže trvaly jen několik vteřin a poté přišel opět návrat k do těch klidnějších a upřímně nezajímavých poloh. Vydržel jsem to asi dvacet minut a nedokázal jsem zachytit tempo jejich vystoupení. Koncert nijak negradoval, neměl dynamiku a i kdybych si chtěl zapařit, nevěděl bych, kdy mám tou hlavou házet. Tady je té progrese možná až příliš, hudbu Pain of Salvation asi skládá pejsek s kočičkou.

Autor videa: Wahnfred666

Následující co-headliner byl úplným opakem. Všichni naprosto přesně a jasně vědí, co mohou čekat od brazilské mašiny s názvem Sepultura. Groove/thrash metalová ikona ukázala, že je ve skvělé formě i po vydání již čtrnácté desky „Machine Messiah". Mě stačilo dorazit pouze na samotný závěr, abych si zanotoval největší pecky „Ratamahatta” a samozřejmě „Roots Bloody Roots”. Nic více od Sepultury nežádám.

Král horror punku, legenda svého řemesla, první koncert u nás, slavný Danzig. Superlativů bylo s tímto interpretem spojeno mnoho a tak jsem pokračoval v ochutnávání a bez jakéhokoliv očekávání si dal první chod. Trvalo asi dvě minuty, než jsem první chod bez jakékoliv příchutě vyplivl a odešel. Danzig přivezl mdlý, tuctový rock. S horrorem nebo punkem to nemělo nic společného.

Autor videa: PetraCzi

Skoro to vypadalo, že už mě v areálu žádné příjemné překvapení nečeká a že „den zbytků” bude bez šťavnatého nálezu. To se však změnilo, když začala hrát norská kapela Wardruna. Ambientní nordic folková skupina představila muziku, kterou nelze popsat slovy. Není potřeba hlasitých kytar, dunivých bicí ani brutálního vokálu, aby vám spadla čelist na zem. Zpěváci Einar Selvik a Lindy Fay Hella předvedli naprosto magickou souhru hrdelního vokálu a jemného ženského zpěvu, kterou doplnily roztodivné hudební nástroje, jenž nejsem schopný ani pojmenovat. Severské tóny nás na hodinu přenesly do dob vikingů a na cestě do Valhally okamžitě naskočila husí kůže. Z Wardruny jsem měl trochu strach ve smyslu monotónnosti jejich koncertu. Vzhledem k množství únavy a pozdní hodině jsem se obával, že budu bojovat se spánkem, ale na něj jsem neměl ani pomyšlení. Hltal jsem každý prapodivný tón, který Wardruna vyprodukovala a mnohokrát jsem se nestačil divit, co se to děje. Celý koncert proběhl bez mluveného slova, až na samotný závěr zpěvák Einar Selvik uvedl poslední skladbu „Helvegen”. Poté už byl slyšet jen bouřlivý potlesk, který nebral konce. Zaplněný areál se dožadoval přídavku a šokovaná kapela jen s velkou úctou a pokorou oznámila, že bohužel už pokračovat nemohou. Wardruna byla další kapela, která předvedla, že hudba se dá dělat jinak, po svém a přesto naprosto skvěle. Bravo.

Následoval opět obrat o 360° a pří mých posledních minutách v areálu už hrála naprostá prasárna. Francouzský synthwave šílenec Perturbator rozjel bizardní elektro tornádo, které někteří nenáviděli, někteří si ho užívali a většina naprosto ignorovala. Festival Brutal Assault pro mě tímto skončil a po neplánované návštěvě už teď vím, že příští ročník v plánu bude.

Autor videa: TelcontarTargaryen