Brutal Assault 2019: Den první

Čtyřiadvacátý ročník festivalu Brutal Assault v pevnosti Josefov je minulostí. Vás nyní čeká rozsáhlá reportáž ze všech čtyř dnů a ještě něco navíc. Před samotným prvním řádným dnem proběhl i warm-up večírek v čele s muzikantem par excellence jménem Leo Moracchioli. Se svou kapelou Frog Leap (pojmenovaná podle stejnojmenného studia, kde Leo pracuje) hrají metalové covery známých songů napříč žánry a úterní večírek pro nedočkavé uzavřel. V rámci úterního programu vystoupili i němečtí melodeath/doomoví Nailed to Obscurity a zástupci české a slovenské scény: kapely Fleshless, Morna, Aeon Winds a Victims.

Hlavní festivalovou bránou jsme však prošli až ve středu 7. srpna a čekal nás první horký letní den plný dobré muziky. Svoje putování festivalovým programem jsem začal kolem druhé hodiny odpolední a přivítal mě metal toho nejtvrdšího zrna. První kapelou, která notně podráždila moje sluchovody byla norská slamming brutal death metalová mašina Kraanium. Preferoval jsem spíše pozvolnější úvod a tak jsem první hodinu věnoval prozkoumávání areálu. Došlo na změny co se týče názvů jednotlivých pódií. Jägermeister stage zůstala, společnost jí však dělala Sea Shepherd stage, nikoliv Metalgate stage. Zadní pódium ve stanu dostalo název Obscure stage (loni Metalshop stage) a "průchozí” pódium uvnitř hradeb se přejmenovalo z Oriental na Octagon stage. Keep Ambient Lodge (K.A.L. stage) byl zachován. To jen tak na úvod, aby byl pořádek. Kromě muziky se návštěvníci mohli pobavit u klasických arkádových her, podívat se na expozici vojenské nemocnice nebo strávit nějaký čas v junktownu jako vystřiženého z postapokalyptického světa.

Hudba byla však na prvním místě a mým prvním černým koněm festivalu byli britští progresivci Toska. Progresivní a djentové trio funguje asi pět let a loni vydali skvělou desku "Fire by the Silos”, ze které nám představili skladby „A Tall Order”, „Abomasum”, „Congress” a „Prayermonger”. Více toho nestihli z jednoduchého důvodu. V každé skladbě se s kytarou muchlují zhruba 8 minut a pětatřicet minut na pódiu jim zkrátka nedovolilo zahrát více. Každopádně šlo o velmi svižný a podstatně klidnější start prvního dne než zmínění Kraanium. Navzdory tomu, že se jedná o poměrně mladou kapelu složenou z mladých muzikantů, svoje nástroje ovládají skvěle a představili velice moderní a příjemný progresivní metal. Krátkodobě jsme se přenesli do jiného světa plného líbivých kytarových kudrlinek, podobně jako v případě God Is An Astronaut z uplynulého festivalu Rock for People nebo u kapely Plini z loňského ročníku Brutal Assaultu.

Divočina z trochu jiného soudku se spustila hned vzápětí na Jägermeister stage. Kapela Crossfaith se představila jako první z poměrně početné výpravy ze Země vycházejícího slunce na letošním ročníku. Nevím, co mají v Japonsku za povzbuzovače, ale rozhodně to chci zkusit. Celá kapela se na pódium přiřítila jako ničivý tajfun a řádila, jako by v každém z nich vybuchla atomová bomba. Jejich kombinace metalcoru a intenzivní elektroniky může být pro někoho až příliš, nicméně nikdo pětici nemůže upřít, že při jejich setu vznikla bezesporu největší párty celého dne. Zpěvák Kenta Koie neustále hecoval diváky a zbytek kapely se přetahoval o druhý mikrofon, jen aby si taky mohli zařvat. Pecky jako úvodní „Catastrophe”, „Leviathan” nebo „Jägerbomb” (mám pocit, že si jich pánové v zákulisí Jägermeister stage pár dali, čistě z důvodu symboliky) rozpohybovaly celé početné publikum a zdálo se, že nikomu nevadí koňská dávka elektroniky. Nakonec, tvrdé je to až až. Crossfaith ze svých čtyřiceti minut vytřískali absolutní maximum a zanechali za sebou hodně udýchaných fanoušků. A jako správní vlastenci nezapomněli doporučit své kolegy z Crystal Lake, kteří budou hrát na vedlejším pódiu zhruba o čtyřiadvacet hodin později. Párty ve velkém stylu.

Autor videa: Raqator

Thrashoví Voivod hozenou rukavici od svých mladších kolegů nezdvihli a tak nastal čas poprvé navštívit Obscure stage na druhé straně areálu. Tam svoje umění představili tuzemští Perfecitizen a zase jsem se dostal do jiných metalových sfér. Moderní death grindová mlátička s přehledem naplnila celý stan a trhala jeho plachty ostrými kytarami a ocelovým growlem zpěváka Honzy Habra. Perfecitizen ukázali, že i česká scéna může držet krok s tou světovou a může nabídnou zajímavé a technicky vyspělé kapely. Naštěstí kapelu nezradil zvuk, který byl i ve stanu solidní a veškerá snaha muzikantů byla zřetelná. Výborná záležitost.

Následoval hbitý přesun zpět na hlavní nádvoří, kde na Jägermeister stage začínali finští folk metaloví Ensiferum. Kapela, která funguje téměř pětadvacet let bývala mojí velkou srdcovkou před mnoha lety a byl jsem velmi zvědavý, co naživo předvede. V roce 2019 už to ale není co dřív. Tak nějak klasická sestava Ensiferum se datuje od roku 2004, kdy zpěváka Jariho Mäenpää (Wintersun) vystřídal Petri Lindroos a o pět let později dal naplno přednost právě Ensiferum, čímž vlastně nepřímo poslal do záhuby svou původní melodeath kapelu Norther, což mu mnozí stále nemohou odpustit (Norther se rozpadli v roce 2012). V kapele však nyní není už ani Meiju Enho, ani Emmi Silvennoinen a ani Netta Skog a pokud jde o mě, tak skupina bez ženského elementu na klávesy (resp. akordeon) ztratila výraznou část svého kouzla. Čtveřice byla nicméně dobře naladěná, působila ohromně sympaticky, hrála s velkou chutí a od publika se jí dostalo zasloužených ovací. Výlet do folk metalového světa s mečem v ruce a písněmi „One More Magic Potion”, „In My Sword I Trust” nebo „Lai Lai Hei” byl moc fajn, ale stará láska už je asi pryč.

Autor videa: Martas Rocks

Závěr Ensiferum přinesl i poměrně příjemné osvěžení v podobě lehkého deště, nicméně nebyl důvod panikařit, jelikož už při následujícím koncertu déšť ustal. Sea Shepherd stage nyní patřila švédským melodeath ikonám Soilwork. Představili se s čerstvou novinkou "Verkligheten" (čti [Varklichten], v překladu "Realita”), což je z mého pohledu skvělé představení kapely jako takové i pro fanoušky, kteří Soilwork neznají. Novinka působí neuvěřitelně svěže a přitom uchovává metalovou tvrdost, což kapela naživo předvedla bez chyby. Nebyl to koncert, který by se zapsal do dějin, ale spíše taková "dospělá” ukázka aktuálních Soilwork v té nejryzejší podobě. Ať už šlo o aktuální skladby „Arrival”, „The Nurturing Glance” či „Stålfågel” nebo o starší „Nerve” a „Stabbing the Drama” ze stejnojmenné desky (rok 2005), což je podle mě nejlepší érou kapely (resp. období mezi 2003 a 2010). Zpěvák Björn Strid předvedl skvělý výkon a možná i díky pravidelnému obměňování sestavy se cítí stále plný energie a nadšení. Nebyla to žádná divočina, nýbrž profesionálně odvedený výkon, kterému není mnoho co vytknout.

Ihned poté se schylovalo k nejlepší show prvního dne a s předstihem můžu prozradit, že i celého festivalu. Jägermeister stage hostilo ukrajinskou progresivní hvězdu Jinjer. Tato parta v posledních letech poutá obrovskou pozornost a patří mezi ty nejskloňovanější skupiny svého žánru. Velkou zásluhu na tom má zpěvačka Tatiana Shmailyuk, která se svým hlasem předvádí neskutečné věci. S oblibou říkám, že skladba „Pisces” (která se na internetu stala hitem) nejlépe ukazuje široký vokální rozsah zpěvačky a nová skladba „Ape” zase mimo jiné technickou zdatnost muzikantů. Obě skladby samozřejmě zazněly i při festivalovém setu, přičemž druhou jmenovanou najdeme na novém EP "Micro”, s kterým aktuálně kapela jede turné. Ústřední postava byla po celou dobu velice aktivní a veškeré zpěvy zvládala s naprostou lehkostí. Střídání čistého zpěvu a growlu jakoby mimochodem je příkladně slyšet v další novince „Teacher, Teacher!”, ale i v dalších „Perennial” a „Dreadful Moments” ze zmíněného EP. Ze starších skladeb to pak byla úvodní „Words of Wisdom”, „I Speak Astronomy” nebo „Who's Gonna Be the One”. Jinjer svou aktivní a excelentní show předvedli, že mezi nejzářivější hvězdy moderního metalu nepatří náhodou a nastavili laťku, kterou už žádná další kapela na festivalu nepřekonala.

Autor videa: ecnuls

První návštěvu stísněného Octagon stage zapříčinili doom metaloví Woe Unto Me z Běloruska. Jedna z mála doomových kapel na letošní soupisce uvrhla posluchače do deprese svými nekonečnými, houpavými písněmi plných hlubokých vokálů a zmaru. Po melancholické temné půlhodince jsem potřeboval najít chuť do života a naordinoval si krátký odpočinek.

Ten skončil u Obscure stage s thrash metalovými harcovníky Prong z kolébky hardcoru New Yorku. Jejich drtivá thrashová vichřice na festivalu zněla sotva jako svěží jarní vánek a trojice mě bohužel vůbec nepřesvědčila k setrvání na jejich koncertu.

Úplně jiná káva se však vařila na hlavní Sea Shepherd stage, kde začínal koncert australských metalcorových ikon Parkway Drive. Jejich koncert bych vám mohl jednoduše přiblížit prostřednictvím odkazu na reportáž z nedávné show v Praze. Na festivalu to vypadalo prakticky stejně a není se čemu divit. Kapela stále jede turné ke své aktuální desce "Reverence” a přivezla show se stejnými efekty, programem a celkovou temnější atmosférou než na jakou jsme u Parkway Drive bývali zvyklí v minulosti. Novinka je v mnoha směrech jiná, ale stále to jsou stejně brutální skladby. Efektní byl hned samotný příchod na pódium, kdy muzikanti prošli kolem publika za doprovodu dozorců s pochodněmi. Zpěvák Winston McCall v nedávném rozhovoru přiznal, že má kapela v posledních letech tendence k nejrůznějším zraněním a nejinak tomu bylo i tady. Baskytarista Jia O'Connor si před turné přetrhl vazy v koleni a koncert odehrál na vozíčku. Stejnou zkušenost má Luke Kilpatrick, který na vozíčku odehrál evropské turné v roce 2011 (mimo jiné i u nás na festivalu Rock for People).

Parkway Drive předvedli výbušnou show plnou ohňových efektů a skladeb především z desek "Reverence” a o tři roky mladší "Ire”. Songy „Writings on the Wall” a „Shadow Boxing” byly odehrány opět se smyčcovým kvartetem, které kapelu na turné doprovází. Starší tvorbu bohužel připomněly jen „Karma” a „Wild Eyes”, ale dá rozum, že kapela stále propaguje především nejnovější album, které je pro typické metalcorové strávníky těžkým soustem. Nicméně pecky jako „Prey”, „The Void” nebo úvodní „Wishing Wells” jsou stále po strop napěchované brutálním McCallovým vokálem a příjemnými melodiemi. Jsem si jistý, že nová deska a ve finále i aktuální turné a koncert nakonec bude hodnocen pozitivně. Parkway Drive naživo umí a soudě podle chování kapely i slov McCalla si svůj pobyt na festivalu moc užili. Věřím, že většina fanoušků na tom byla podobně.

Autor videa: Raqator

Následující program na vedlejším Jägermeister stage byl pro opravdové hudební fajnšmekry. Švédská post-metalová parta Cult of Luna tvoří skutečné hudební eposy a jejich koncert měl jedinečnou a jak jinak, než temnou atmosféru. Prvky doom metalu i elektroniky jsou velmi vkusně zakomponované do každé skladby, které mají výhradně přes deset minut. Melancholické, houpavé a atmosferické skladby doprovází hned tři řvouni (kytarista, klávesista a bubeník), ale hudebně je to především o kytarových vyhrávkách a změnách tempa. Těch změn však bohužel není tolik, koncert byl uondaný, bez energie a zkrátka až příliš nudný. Spánek byl ještě daleko a tak jsem po prvním desetiminutovém chodu bez chuti využil čas k občerstvení. 

Program pro mě však nebyl příliš příznivý ani nadále a to i přesto, že na Sea Shepherd vystupovala švédská death metalová legenda Hypocrisy. Kultovní kapela svého žánru v čele s neúnavným workoholikem Peterem Tägtgrenem přilákala velkou spoustu fanoušků, ale mě ani napodruhé jejich řádění příliš nezaujalo. Kromě hitovky „Eraser”, která je z jejich repertoáru asi tou nejstravitelnější věcí, jsem si u nich příliš nevyrazil z kopýtka. Peter Tägtgren je geniální muzikant, avšak raději bych ho viděl s jeho industriální skupinou Pain, popřípadě v projektu Lindemann. Death metalové choutky přenechám jiným.

Paradoxně po dvou hodinách, které se mi netrefili do vkusu, přichází první dilema, kdy bych potřeboval být na dvou místech zároveň. Dle pravidla rozděl a panuj jsem vyrazil na Obscure stage poslechnout německé progresivní The Ocean. Letos upozadněné pódium pod stanem nabízelo povětšinou skvělý zvuk a v případě The Ocean byl tento fakt zásadní. Aktuální deska "Phanerozoic I: Palaeozoic” je plná překvapivých hudebních zvratů a řadí se mezi ty nejlepší desky, které jsem v poslední době v daném žánru slyšel. Parta kolem kytaristy Robina Stapse v čele se zpěvákem Loïc Rossettim pro početnou skupinu zvědavců připravili hostinu těch nejvytříbenějších kytarových rifů a progresivních lahůdek, které si dokážete představit. Vynikající záležitost jak na poslech, tak i naživo.

Ačkoliv The Ocean byli skvělí, chtěl jsem dát šanci i druhému interpretovi opět na Jägermeister stage. V úvodu zmíněný Leo Moracchioli s kapelou Frog Leap totiž nevystupoval pouze při warm up večírku, nýbrž i v řádném programu festivalu. Leo Moracchioli se proslavil na sociálních sítích díky povedeným metalovým coverům prakticky čehokoliv. Jeho videa jsou pověstná notnou dávkou satiry a komedie, což však neubírá muzikantské kvalitě. Moracchioli má jako správný Nor muziku v krvi a obstarává všechny nástroje, ale dává prostor i hostům. V jeho videích se objevuje kupříkladu jeho manželka či dcera, kytarista Rabea Massaad shodou okolností z kapely Toska nebo další youtuberka Hannah Boulton. Oba zmínění hostují v patrně nejúspěšnějším coveru skladby „Africa" od kapely Toto, které má 37 milionů shlédnutí (drtivá většina videí má více než milion shlédnutí) a oba byli přítomni i na turné. Čas byl však neúprosný a po posledním energickém coveru kapely Pantera bylo po všem. Více jsem bohužel nestihl. Moracchioli s kapelou příliš často nekoncertuje a příští koncert si určitě nenechám ujít v celé jeho kráse. A vám radím to stejné.

První den festivalu Brutal Assault byl pro mě osobně tím nejzajímavějším. Povedený mix všemožných žánrů napříč celým areálem až do ranních hodin však pokračoval i v následující dny a stále se bylo na co těšit.

1: Jinjer

2: Parkway Drive

3: Crossfaith

                                                                                                      Brutal Assault 2019: Den druhý >>>

Autor videa: Airidas Kazlauskas

Autor fotografií: Radek Holeš & David Surovec, se svolením festivalu Brutal Assault