Brutal Assault 2018 - Den první

Milovníci metalových žánrů ze všech koutů Evropy mají každoročně červeně označeno několik dnů v první polovině srpna. Metalový festival Brutal Assault ve vojenské pevnosti Josefov ve městě Jaroměř si odbyl svůj 23. ročník a jeho renomé se už dávno dostalo za hranice České republiky. Brutal Assault se pravidelně dostává i do žebříčků nejlepších metalových festivalů Evropy. Po své historicky třetí návštěvě tohoto festivalu musím dodat, že právem. Nejde však jen o tu hudební složku, festival nabízí mnohem víc. Tu hudební stránku vám nyní přiblížím den po dni.

Hledání se v horkém odpoledni

Do areálu jsem dorazil krátce po poledni a první kapelou, která mě přivítala na letošním ročníku, byla polská sludge/doom metalová parta Obscure Sphinx. Jejich houpavý metal s velmi agresivním vokálem zpěvačky Wielebny byl poměrně příjemným začátkem. Jejich hudba navozovala poměrně ponurou atmosféru, ale odpolední Slunce, které rozžhavilo areál, s tímto pocitem příliš nekorespondovalo. Přesto mě Obscure Sphinx zaujali a hned první kapelu, kterou jsem zaslechl pár vteřin po vstupu do areálu si zařazuji mezi nově objevené uskupení.

Vzápětí se na vedlejším Jagermeister Stage rozezněly tóny skotských Bleed From Within, kteří pro mě už nejsou žádnou neznámou. Určitě ale nepatřím mezi jejich pravověrné stoupence. Kdykoliv vidím nějaký jejich videoklip, vždy se objeví myšlenka, že zpěvák Scott Kennedy vypadá jako kdyby sotva dokončil střední školu. Pokrytectví stranou, nesoudím nikoho a nic podle vzhledu, jen mě to vždy fascinuje. Důležitější je však jejich hudba, která bohužel tak fascinující není. Solidní metalcore plný breakdownů, kytarových vyhrávek a příjemných vokálů mi určitě zpříjemnil odpoledne, ale hlubokou rýhu do paměti mi jejich koncert neudělal.

Rozhodně si však budu pamatovat to, co přišlo posléze. Finskou komediální partičku Steve’n’Seagulls. Když to podám úplně po lopatě, jedná se o partu vesnických vidláků, kteří prakticky představují metalovou verzi Šlágr TV. Je libo „Enter Sandman” nebo „Run to the Hills” na banjo? Místo bubnů harmoniku a místo prakticky čehokoliv flétnu, mandolínu nebo balalajku? Pánové mají velmi silný repertoár od Guns’n’Roses, přes AC/DC až po The Offspring nebo třeba Panteru. V jednu chvíli se hrálo dokonce i na čajové lžičky nebo klíče. Úsměvná podívaná a odvážný krok od pořadatelů.

Mládí vpřed!

Po krátké hudební přestávce a prozkoumání areálu (kterému se budu věnovat v samostatném článku) jsem se vrátil na Metalshop Stage kvůli Kanadské hardcorové bandě Comeback Kid. Po šesté hodině odpolední už byl prostor před oběma pódii podstatně plnější než odpoledne. Ostré sluneční paprsky už pomalu slábly a sledování koncertu se rázem stalo mnohem snesitelnějším. Comeback Kid patří mezi nejlepší hardcore party vůbec a na Brutalu to jen potvrdili. Kapela kolem zpěváka Andrew Neufelda je plná energie. Na pódiu se prakticky nezastavila a pumpovala do diváků poctivý melodický hardcore. Okamžitě vznikaly divoké circle pity, že se i sám zpěvák možná bál se přiblížit. Comeback Kid si svůj set užili, navodili příjemnou atmosféru a při závěrečné „Wake Up the Dead” si s Neufeldem zazpívalo i několik diváků. Velmi kvalitní záležitost.

Následující koncert brazilské extrémní party Brujeria jsem vyloženě protrpěl. Výkon balancující na hraně death metalu a grindcoru byl otřesný. Kromě toho, že za každou větou se objevilo slovíčko f*ck a každou chvíli padla zmínka o marihuaně, nebyla zajímavá vůbec ničím. Byla to jen hlasitá sprostá zvuková koule a ve všech ohledech hovadina. Na konci setu zahrála cover od popového dua Los del Rio, skladbu „Macarena”. No a hádejte, jakým slovíčkem slavný název nahradili? Zkrátka absolutní hudební nesmysl. Děkuji, ale z Brazílie snesu snad jen jednu kapelu, ale to předbíhám.

Zlepšení mělo přijít co nevidět, kdy na vedlejším pódiu začali Američané The Black Dahlia Murder. Melodická death metalová formace mě sice nikdy příliš neoslovila a nikdy jsem k ní nenašel tu správnou cestu, ale jednoznačně mě tato pětice zvedla náladu. Poměrně specifický hlas zpěváka Trevora Strnada dělí fanoušky na dva tábory a mě osobně příliš nevoní. Respektive je pro mě až moc jednolitý a po několika písních zapadá do té syrové death metalové kategorie, která je mi cizí. Pupkatý, vousatý, zarostlý a brýlatý zpěvák vypadal jako kdyby si na koncert odskočil od hraní World of Warcraft, nicméně zaujal jak hlasem, tak i teatrálními pohyby. The Black Dahlia Murder jsem viděl už poněkolikáté, vždy mě potěší, ale nikdy nenadchnou. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Vždy existuje alternativa

Vedlejší Jagermeister Stage nabídla něco zcela jiného. Alternativní metalová (případně post-hardcorová) skupina Helmet v čele s velkou postavou, zpěvákem Page Hamiltonem zklidnila celý areál svým houpavým, klidnějším rock’n’rollem. S Helmet jsem měl poprvé a naposled čest v roce 2008 a byl jsem rád, že se po deseti letech opět setkáváme. Podobnost například s mými oblíbenci Queens of the Stone Age se hledala poměrně snadno a koncert byl velmi příjemným oddychem bez circle pitů a agresivních vokálů. Helmet svůj koncert odehráli velmi profesionálně, možná až příliš strojově a bez emocí. Zpěvák Hamilton k divákům promluvil jen několikrát a jen velmi krátce, téměř bez zájmu. Hudebně to však byla paráda. Řízné kytary podpořené skvělým zvukem a zpěvem nabídly kvalitní zážitek. Největší hit kapely, skladba „Unsung” zazněla až nečekaně brzy k upoutání pozornosti a tempo vydrželo až do samotného konce.

Jak jsem již zmínil, death metal není můj žánr a tak jsem na první headlinery, Americké řezníky Cannibal Corpse zašel jen díky jejich statusu. Minuta mi stačila k tomu, abych viděl Fischerův pověstný headbanging a tím pro mě jejich set skončil. Měl jsem totiž jiné plány na Metalshop Stagi, který nabízel mému srdci mnohem bližší metalcore/hardcore. Americká parta Evergreen Terrace kombinuje jak hardcorové sypačky a rychlé pasáže, tak i metalcorové prvky, včetně čistého zpěvu od Craiga Chaneyho. První řádný den festivalu vznikla docela zajímavá okolnost dvou po sobě jdoucích kapel. Totiž asi nejznámnější song Evergreen Terrace se jmenuje „Chaney Can’t Quite Riff as Helmet’s Page Hamilton”, který poukazuje na zpěváka kapely Helmet, jenž právě dohrála na hlavím pódiu. Zpěvák Andrew Carey dokonce vyzval diváky, aby s ním šli na koncert Helmet, načež mu spoluhráči sdělili, že jejich koncert už propásl. Na úvod se i udivoval, proč raději nesledujeme koncert Cannibal Corpse, ale po nadšené reakci poměrně početného publika na jejich produkci, už rýpat přestal. Metalshop Stage rozhýbaly další pecky „Sending Signals” nebo „Dead Horses” a díky stanové konstrukci, ve které bylo pódium umístěno se vytvořila příjemná komorní, až klubová atmosféra.

Velryby kam se podíváš

Zlatým hřebem večera byla pro mě osobně francouzská Gojira. Progresivní metalová mašina byla mnohokrát skloňována během celého dne a bylo jasné, že se jí dostane spousta pozornosti. Malý spoiler na úvod, Gojira očekávání splňuje. Koncert proběhl v rámci turné k nové desce Magma, která nebyla jednohlasně pozitivně přijata fanoušky. Novinka je ale stejně geniální jako předchozích pět alb a studnice kreativity bratrů Joe a Maria Duplantierových se zdá být nevyčerpatelná. Gojira nezapomněla ani na vizuální stránku věci, kdy za bubeníkem běžely krátké záběry nebo videoklipy. Z aktuální desky zazněly úvodní „The Pain”, vynikající „Stranded”, „The Cell” nebo „Silvera”. Díkybohu se vydařil i zvuk a hutné, podkreslené kytary dotvářely temnou atmosféru celého koncertu. Tedy až do momentu, kdy z davu začaly vylétávat nafukovací velryby, což je zvyk inspirovaný písní „Flying Whales” z desky From Mars to Sirius (a velmi pravděpodobně s tím má co dělat i Joeovo členství v organizaci Sea Shepherd, které chrání mořské živočichy, velryby nevyjímaje). Ta samozřejmě nechyběla. Aby toho nebylo málo, v těch nejvypjatějších momentech show první řady zahřály plameny a kouřové efekty, které byly vkusně a střídmě zakomponovány do průběhu koncertu. Do druhé poloviny show jsme se dostali přes divokou „Backbone” a jeden ze starších instrumentálních kousků „Terra Inc.”. Zpěvák Joe Duplantier byl ve skvělé formě a odzpíval celý koncert naprosto excelentně. Pokorně poděkoval za podporu, přičemž svoji kapelu nesobecky pasoval na jednoho z headlinerů festivalu, přestože Brutal Assault na rozlišování headlinerů důraz neklade. Gojira však patří mezi největší kapely svého žánru a mezi headlinery by se samozřejmě řadila. Koncertu jako takovému prakticky není co vytknout. Zvukově se vše povedlo na jedničku, výkon kapely byl fantastický, z atmosféry naskakovala husí kůže a výběr skladeb byl taky povedený. Závěrečné trio fenomenálních skladeb „L’Enfant Sauvage” ze stejnojmenné desky, „The Shooting Star” z aktuální nahrávky, a patrně nejznámější „Vacuity” z The Way of All Flesh už jen korunovalo skvěle strávenou hodinu. Francie na letošní Brutal vyslala to nejlepší, co má. Klobouk dolů, pánové.

Krátce po půlnoci se velmi rychle začaly množit myšlenky na spánek, ale ještě jsem se pokusil vydržet na britské doom metalové stálice Paradise Lost. O nich je v posledních letech známo, že výraz jejich koncertů už nevypadá úplně nadšeně, ale chtěl jsem si je poslechnout jako takovou ukolébavku. Povedlo se jim to na jedničku a už během úvodní „No Hope in Sight” jsem svůj boj mezi hudbou a únavou prohrál. Navíc se zdálo, že se jim nepodařil úplně vychytat zvuk a otravně přepálená baskytara působila jako opakovaná facka přes uši. Snad někdy jindy a někde jinde si Paradise Lost ještě zopakuju. Prvním náročným dnem festivalu Brutal Assault byl za námi.