Během druhého dne festivalu Brutal Assault úřadoval americký metal, večer však patřil Norsku

Druhý den festivalu Brutal Assault byl pro mě tím nejdelším. Areál jsem opouštěl až při úklidu po poslední kapele v programu a ačkoliv příjezd do areálu byl zase až odpoledne, ochutnávek bylo více, než dost. Moderní styly se opět prolínaly s tradičními metalovými žánry. Ty večer dominovaly v podobě thrash metalových Testament nebo black metalových Satyricon.

Přes den bylo však k vidění více modernějších stylů metalu, popřípadě hardcoru. Své čtvrteční putování jsem zahájil s britskými Oceans Ate Alaska. Jejich progresivní metalcore mě zaujal před dvěma lety na festivalu Rock for People, a stejně tak tomu bylo i zde, i když se zásadní změnou. Za mikrofonem nově stojí zpěvák Joel Heywood a po odchodu kytaristy Adama Zytkiewicze se sestava zredukovala pouze na čtveřici. Na Obscure stage však pánové předváděli skvělou podívanou. Tvrdší sekvence s deathcorovými prvky střídaly melodické pasáže za skvělého čistého vokálu kytaristy Jamese Kennedyho. Oceans Ate Alaska nás vzali na velmi pestrou metalovou jízdu, a s sebou si sbalili i výborný zvuk, který občas nebyl na Obscure stage úplně optimální. Britové hráli z loňské desky „Disparity”, ale představili i nové singly „Endless Hollow” a „Onsra”, přičemž ten druhý hráli naživo vůbec poprvé. O tomto a mnoha dalších tématech probíhal i rozhovor s celou čtveřicí, který připravujeme.

Na hlavní Sea Shepherd stage nás čekala první čistě progresivní lahůdka, v podobě polských Riverside. Na jejich progresivní rockovou jízdu jsem se velmi těšil a je až s podivem, že se na festivalu objevili vůbec poprvé. Jedná se o hostinu plnou rozmanitých kytarových chodů od Macieje Mellera, které doprovází mimo jiné bublající baskytara zpěváka Mariusze Dudy. Jeho klidné vokály zařídily výrazně pokojnější atmosféru na hlavním nádvoří, ale přidal i notnou dávku humoru. V úvodu se omluvil, že nejsou metalovou kapelou, a zároveň upozornil, že nebude používat slovíčko „fuck”, ani jeho polskou variaci, či diváky nutit k vokální podpoře. Za kapelu mluvila především atmosferická muzika a hudební virtuozita celé čtveřice. Třičtvrtěhodinka s Riverside byla naprosto vynikající.

K josefovské pevnosti se pomalu znovu přibližovala bouřková mračna. Když však slyšela démonický vokál Johna McEnteeho z americké death metalové kapely Incantation, po pár kapkách si to rozmyslela a zbytek dne už bylo příjemně pod mrakem. Bohužel pro Incantation, drtivý old-school death metal od Marshall stage odehnal i mě.

Utekl jsem zpět na upozadněnou Obscure stage, kde jsem se snažil přijít na chuť kanadské partě Dopethrone. Jejich kombinace sludge a stoner metalu je špinavější než voda v řece Seina, a v kombinaci s doomovými elementy vytváří opravdu zajímavou produkci. Nebyl jsem schopný se rozhodnout, zda mě štiplavý vokál zpěváka Vincenta Houdeho baví, nebo irituje. V každém případě mě donutil sledovat koncert až do samotného konce a tuhle stoner metalovou partu si rozhodně zapamatuji. Hudebně naprosto výborné s velmi zajímavým vokálem, o který byste si pořezali ruce. Dopehtrone navíc vytvořili tu pravou rock’n’rollovou atmosféru za ustávajícího deště a tato návštěva byla velmi příjemná.

Následující hodinka nás opět vyvedla z podmanivých melodií, jelikož na hlavním pódiu začala řádit deathcorová ikona Whitechapel. Americká parta, která na začátku kariéry budila obrovský zájem prvním singlem „This Is Exile” a bořila napsaná pravidla deathcoru, se na festival vrátila po dlouhých jedenácti letech. Od té doby vyměnili hned čtyři bubeníky, ale zbytek sestavy zůstává stabilní, včetně jejich leadera. Phil Bozeman odstartoval show hitovkou „Let Me Burn” a po zbytek koncertu z útrob svého těla tahal brutálně hluboký growl, který svou kvalitou nikoho nemohl zklamat. Ačkoliv nyní přebírají štafetový kolík nejbrutálnějšího bručouna jiní (kupříkladu Will Ramos), Whitechapel rozhodně nehrají druhé housle. Předvedli to i na dalších hitech jako „I, Dementia”, „The Saw Is the Law”, „A Bloodsoaked Symphony”, nebo skladbě „Prostatic Fluid Asphyxiation” z debutové desky „The Somatic Defilement”. Obrovská návštěvnost moje slova potvrzuje a Whitechapel návštěvníkům festivalu připomněli, jak má znít pravověrný deathcore.

Po vypláchnutí uší přišel čas na další progresivnější dezert. Poprvé jsem si letos našel cestu na menší Octagon stage, kde svůj set dokončovala belgická formace My Diligence. Pánové si konečně našli cestu i k nám a odbyli si svou tuzemskou premiéru rovnou na festivalu Brutal Assault, i když na malém pódiu. Pánové letos vydali čtvrtou desku „Death.Horses.Black” a drží se svého skvělého receptu na progresivní stoner metal, kde vokálně exceluje zpěvák a kytarista Cédric Fontaine. Tvorba této trojice je ponurá a temná, ale setskakramentsky uhrančivá. Přes prostor před Octagon stage se při jejich show prakticky nedalo projít a mnoho kolemjdoucích si cíl své cesty na moment rozmyslelo. Budu doufat, že se My Diligence brzy připojí k nějakému zajímavému turné a bude možnost na ně vyrazit do klubových prostor, kde jejich bezútěšné melodie budeme moci poslouchat bez vyrušení.

Krátkou zastávkou u hlavního pódia jsem zkontroloval aktuální formu Madball, tedy jedné z ikonických newyorských hardcorových skupin. Jejich seznam studiových desek se zastavil na čísle devět a o nástupci alba „For The Cause” z roku 2018 zatím není nic známo. Zpěvák Freddy Cricien neúnavně žene kapelu kupředu, i přes personální změny a osobní trable. Na festivalu Brutal Assault se zastavili už popáté a nic nenasvědčuje tomu, že by sundávali nohu z plynu. Typický newyorský hardcore tak, jak ho známe a máme rádi.

Já si však chtěl prodloužit melodické putování vesmírem a není nikdo, kdo by mi to mohl splnit lépe, než irské trio God Is An Astronaut. Pánové hráli na Obscure stage, kde se naštěstí na tyto kytarové mágy podařilo vyladit zvuk na výbornou. Čistě instrumentální post-rockové halucinace tu už přes dvacet let tvoří bratři Kinsellovi s bubeníkem Lloydem Hanneyem, a nezdá se, že by se něco mělo změnit. V září jim vychází nová deska „Embers”, ze které zahráli eponymní skladbu i singl „Falling Leaves” a nechyběl ani evergreen „All Is Violent, All Is Bright”. S irskými náladotvůrci se vždy na chvíli zastaví čas a jejich space rock posluchače převeze do vzdálených koutů rozličných myšlenek. Je škoda, že hráli ještě za světla, ale hudební zážitek pomalu se loučící slunce nezkazilo.

Během půl hodiny jsem rychlým krokem obešel areál, abych ze zvědavosti alespoň na moment zastihl dvě kapely. První byli američtí thrasheři Forbidden, kteří patří mezi tu thrashovou smetánku západního pobřeží Spojených států. Pro příznivce klasického thrash metalu jistě povinnost, já po dvou skladbách s díky odmítl. Ostatně, za dvě hodiny na vedlejším pódiu vystupovala další kalifornská thrash metalová ikona, která patří mezi ty vůbec nejlepší celosvětově.

Druhý check-in proběhl znovu na pódiu Octagon, kde svůj set pomalu dokončovala švédská parta Bewitched. Popis k jejich tvorbě přiřadil žánry black, thrash, power a speed metal, jakoby se kapela nemohla rozhodnout, co bude hrát. Míchání stylů je samozřejmě běžné, nicméně black metalovou složku jsem při poslechu čtveřice hledal marně. Jejich snažení bych označil jako thrashový heavy metal, který rozhodně neurazil. Kapela působí už od roku 1995 a skoro bych si tipnul, že si název vybrali podle skladby od krajanů Candlemass z desky „Nightfall", nicméně od doomu má jejich tvorba daleko. Bewitched byli fajn. Já už si ale připravoval pomyslnou zlatou medaili pro nejlepší kapelu dne a vyrazil zpět na Obscure stage.

Born Of Osiris to u nás nemají lehké. Na festivalu Brutal Assault už vůbec ne. Poslední dva roky pilně dohání dlouhou absenci, ale opravdu u nás mají smůlu. Zatímco loni na festivalu Fajtfest i v březnu v Praze byli fantastičtí, v pevnosti jim to zase nevyšlo. Tentokrát opravdu přijeli (poté, co loni účast zrušili), ale úplně je zradil zvuk. Po desetiminutovém tichu se přišel omluvit kytarista Lee McKinney s tím, že mají problémy s odposlechem. Než konečně spustili první song „Bow Down”, uběhlo dvacet minut z jejich setu. Z marných gest a zoufalých pohledů bylo však patrné, že to stále není v pořádku. Když potom bubeník Cameron Losch v průběhu skladby přestal hrát a naštvaně přiběhl ke zvukaři, bylo jasné, že z koncertu Born Of Osiris na Brutalu nic moc nebude. Pánové nakonec se zaťatými zuby zahráli „Angel or Alien”, „A Mind Short Circuiting” a na závěr hitovku „Machine”, ale to už neúprosný časový limit vypršel. Zpěvák Ronnie Canizaro, kytarista McKinney i basák Nick Rossi se po poslední skladbě upřímně omlouvali za zpackaný koncert, ale nebylo koho vinit. Skladby, které zazněly, byly zahrané s pauzami a tak trochu napůl, kdy se hráči snažili nějak situaci zachránit. Nakonec jich bylo asi jen pět. Velmi sympatická byla však reakce publika, které muzikantům zatleskalo a poděkovalo za snahu. Snad se to příště povede lépe.

Zlatou medaili tedy budu muset dát někomu jinému. Nebudou to ale australští metalcoroví The Amity Affliction. Skupinu nijak zvlášť neznám, ačkoliv jsou mi žánrově blízcí, každopádně jejich vystoupení na festivalu ve mě nezanechalo sebemenší stopu. Vokální výkony zpěváka Joela Birche i zpívajícího baskytaristy Ahrena Stringera byly v pořádku, ale jejich tvorba mi přišla až moc jednotvárná. Ne nadarmo se říká, že metalcore je velmi nevděčný žánr a vystoupit ze zástupu desítek stejně znějících kapel není jednoduché. The Amity Affliction rozhodně nejsou žádným nováčkem. Jejich loňská deska „Not Without My Ghosts” je již osmá v pořadí a oslavili s ní dvacet let na scéně. I přesto mě jejich existence úspěšně míjí a vůbec mě neoslovili ani naživo. Je mi líto.

To už mě paradoxně více zaujala i death metalová legenda Carcass. Britští pionýři death metalu a grindcoru budou mít v příštím roce čtyřicetileté výročí a výraznou stopu zanechali i na tuzemském festivalu. Při jejich páté návštěvě opět přehráli ty nejlepší kousky své dlouhé kariéry, až se jejich počet zastavil na čísle šestnáct. Na festivalové vystoupení velmi slušná porce. Úderný death metal se syrovým vokálem zpěváka a baskytaristy Jeffa Walkera bez zbytečných proslovů, prostojů a okázalosti. Naprosto v pořádku. Druhou polovinu jejich setu jsem ale věnoval poslednímu odpočinku před stále ještě dlouhým večerem.

Thrasheři mi snad znovu odpustí, ale koncert Testament jsem na festivalu narozdíl od roku 2019 tentokrát vynechal. Důvodem byla tuzemská festivalová premiéra progresivní stoner metalové party Baroness. I americká čtveřice loni oslavila dvacet let novou deskou, kterou tentokrát nepojmenovali po barvě. Novinka „Stone” je oproti předchozím deskám výrazně živější a také z ní zaznělo nejvíce kousků. Úvodní „Last Word” s naléhavým vokálem Johna Baizleye nás naladila na opravdu houževnatou notu, jak se na správný stoner sluší a patří. Baroness nabídli ochutnávku ze své pestrobarevné diskografie, vynechali jen debutovou desku „Red Album” a tak trestuhodně nezahráli progresivní pecku „Isak”. Jinak bylo na koncertě vše v pořádku. Skvěle kapelu doplňuje kytaristka Gina Gleason, která vypomáhá i s vokály a dodává syrové hudbě Baroness něžný element. Nechyběla prodloužená verze jemné skladby „Tourniquet” z desky „Gold & Grey”, na Grammy nominovaná pecka „Shock Me” z desky „Purple” nebo závěrečný dynamický hit „Take My Bones Away” z třetího alba „Yellow & Green”. Koncertu sice chyběl větší pohyb, ale k tomuto žánru jisté statické provedení tak nějak patří. Energie do nás Baroness napumpovali vrchovatě.

Jestliže mám někoho označit jako headlinera druhého dne, musí to být Satyricon. Kapela dvou významných osob norského black metalu byla v posledních pěti letech aktivní jen minimálně, i proto je jejich pátá návštěva po dlouhých osmi letech velmi ceněná. Zpěvák Satyr a bubeník Frost, který je obecně považován za jednoho z nejlepších black metalových bubeníků planety, k sobě do kapely od roku 1997 nikoho nepustili a působí se sezónními muzikanty. Satyricon přistupují k black metalu po svém a odklonili se od typického norského pojetí tohoto žánru. Jejich tvorba má prvky melodického heavy metalu a i proto je výrazně stravitelnější než materiál jejich krajanů. Nástupce poslední tradiční studiovky „Deep Calleth Upon Deep” se připravuje, novou skladbu jsme ale neslyšeli. Došlo tedy na mnoho tradičních hitů jako „Black Crow on a Tombstone”, „Mother North”, „Fuel for Hatred” nebo trio „K.I.N.G.”, „The Pentagram Burns” a „Now, Diabolical” ze stejnojmenné fenomenální desky. Satyr udržoval příjemný kontakt s mořem fanoušků a v džínové košili si zkrátka odzpíval to svoje, bez obalu a zbytečné pompéznosti. Satyricon zahodili black metalové konvence, lákají davy a stali se legendou.

Já si v průběhu jejich koncertu na chvilku odskočil zpět na zadní Obscure stage, která se na dnešní večer stala mým domovem. Tam zahrála vzácná návštěva ze Spojených států, alternativní čtveřice Soil. Ti k nám za jejich téměř třicetiletou kariéru zavítali teprve potřetí a letošní Brutal Assault byl jejich prvním festivalovým koncertem u nás. Nejen, že u nás nehrají často, ale tentokrát přijeli přehrát téměř celou desku „Scars”, a to se těžko odmítá. Jejich alternativní pojetí metalu má místy blízko k typickému nu-metalu raných nultých let a ačkoliv u nás nejsou Soil tolik známí, v zámoří patří mezi zásadní skupiny. Zpěvák Ryan McCombs, který se loni vrátil i ke skupině Drowning Pool, svým typickým chraplákem doprovází hutné kytary a při mé krátké exkurzi jsem si jej užil při skladbách „Wide Open”, „Unreal” nebo úvodní „Breaking Me Down”. To mi ke spokojenosti stačilo, a vrátil jsem se k norským králům.

Po nich produkci na hlavních pódiích uzavírali švédští death metaloví Vomitory. Ti opravdu dostáli svému názvu a pro mě to byl naprosto neposlouchatelný a nesrozumitelný nesmysl. Téměř okamžitě jsem se tedy otočil na podpatku a vrátil do svého přechodného bydliště na Obscure stage.

Ta se v jednu hodinu ráno kompletně zahalila mlhou a pokračovalo se v nastoleném black metalovém tempu. V mlze se schovávali američané Uada, kteří rovněž svůj black metal obohacují o výrazné melodické linky. Americká čtveřice se na Brutal Assault vrátila po sedmi letech a zahalení do černočerných hávů představili své mnohdy až desetiminutové epické kompozice, kde hrají prim melodické vyhrávky a ostrý vokál zpěváka Jakea Superchia. Satyricon nasadili laťku velmi vysoko, ale Uada zaslouženě bere černou medaili za druhé místo.

Na půl hodiny se celý festivalový areál ponořil do ticha. Poslední kapelou druhého dne byla italská parta Master Boot Record. Ta měla výsadní postavení, jelikož byli jediní, kteří na některém z venkovních pódií hráli. Pravda, bylo čtvrt na tři, cestu k nim si však našli snad všichni přeživší. Italové se věnují instrumentálnímu metalu, který vzdává poctu arkádovým hracím automatům v industriálně metalové verzi. Jak bylo řečeno, jedná se o živou metalovou videohru. Tento záměr byl ještě umocněn na obrazovce, kde byly místo záběrů na muzikanty promítány videa ze starých videoher 80. a 90. let, se kterými se mnozí určitě ztotožňovali. Skladby Master Boot Record jsou navíc i tématicky pojmenovány, a tak jsme slyšeli pecky jako „DOOM”, „DUKE NUKEM”, „COMMAND & CONQUER”, „GOLDEN AXE” nebo třeba „CONFIG.SYS”. Nebude asi velkým překvapením, že za projektem stojí osmibitový technolog, programátor, kytarista a zpěvák skupiny Dope Stars Inc., pan Victor Love. Kombinace digitální metalové elektroniky a nostalgie z videoher je geniální tah. Večírek do tří ráno se vyplatil, tohle bylo naprosto skvělé.

Patrně nejdelší den, který jsem kdy na festivalu Brutal Assault absolvoval byl konečně u konce. Došlo hned na několik zajímavých objevů a vytoužených premiér, ale i na nepříjemné technické problémy, které postihly nejen Born Of Osiris (německé kapele Obscura se údajně povedlo odehrát pouze dvě skladby). Velké dávky thrash a death metalu nadobro odehnaly deštivé mraky a druhou polovinu festivalu přišlo pravověrné letní peklo.

Top 5 kapel:

1. Riverside

2. Master Boot Record

3. Satyricon

4. Baroness

5. Whitechapel

Objev dne: Master Boot Record

Autorkou fotografií je Klaudia Ligačová.