Headlinerem čtvrtého dne festivalu Brutal Assault bylo letní vedro i black metal

Poslední den festivalu Brutal Assault už jsem bral poměrně vlažně. Přes den jsem nenašel zalíbení v mnoha kapelách a veskrze jsem šetřil síly na večer. V závěru festivalu se během tři hodin vystřídaly naprosté ikony hned tří žánrů, a to black metaloví Emperor, metalcoroví The Dillinger Escape Plan a death metaloví Behemoth.

V areálu jsem se objevil krátce před jednou hodinou odpoledne, abych na hlavní Marshall stage stihl závěr německých brutal deathových Cytotoxin. Tématicky laděná kapela v čele ze zpěvákem Grimem měla k dispozici opravdu početný dav, který se řídil nápovědami frontmana těchto nukleárních chlapců. V závěru zpěvák vyrazil do samothého srdce moshpitu a za burácení technického death metalu se pozdravil s diváky. Koncert Cytotoxin je brutální zábava.

Mě však zajímali více kanadští hardcore punkoví Cancer Bats na vedlejší Sea Shepherd stage. Je až k nevíře, že se tato parta za dvacet let existence ukázala na festivalu Brutal Assault vůbec poprvé. Kapela, která byla ještě nedávno čtveřicí, představila skladbu „The Hoof” z aktuální desky „Psychic Jailbreak”, ale zahráli zejména materiál z druhého alba „Hail Destroyer”. Ať už to byly „Hail Destroyer”, „Lucifer's Rocking Chair” nebo nejmetalovější skladbu, kterou mají, pecku „Sorceress”. Zpěvák Liam Cormier si s diváky notoval a premiéru se svými kolegy zvládl absolutně na jedničku. Nemohly chybět hity „Bricks & Mortar” nebo „R.A.T.S.” a došlo i na povedenou předělávku legendární „Sabotage” od Beastie Boys. Cancer Bats se uvedli výborně. Zajímá-li vás, jak to vypadá s novým materiálem, můžete se těšit na rozhovor právě s Liamem.

Následující slot původně patřil americkým Broken Hope, ale ti na poslední chvíli účast na festivalu zrušili. Nahradili je neméně divocí nizozemci Sinister a fanoušci death metalu tak o svou odpolední dávku brutality nepřišli. S touto čtveřicí už jsem v minulosti měl tu čest a chvíli jsem hrdelní growl zpěváka Aada Kloosterwaarda obdivoval. V sobotu však panovalo šilené vedro a pobyt na slunci jsem potřeboval trochu omezit.

I proto, že jsem si chtěl dosyta užít celý koncert kapely Plini. Před šesti lety zde rovněž v poslední festivalový den předvedli naprosto skvělou instrumentální hostinu a stejně tomu bylo i letos. Leader kapely Plini Roessler-Holgate ke svým fantastickým kytarovým dovednostem opět přidal i velkou dávku humoru, když prohlásil, že nechce nikoho vidět se hýbat. Ocenil, že atmosféra během jejich koncertu je stejně zmatená jako při poslední návštěvě a celé nábřeží pevnosti se svými kolegy skvěle bavil. Atmosferickou instrumentální virtuozitu ukázali ve výborných skladbách „Paper Moon”, „Impulse Voices” nebo „Moonflower” a paradoxně, během takto klidného koncertu, měla ochranka nejvíce práce. Zejména v závěru koncertu k ní proplulo snad padesát lidí, proběhl nejslabší a nejmenší moshpit celého festivalu a kapela si užila i probíhající leteckou přehlídku. Pánové se usmívali na všechny strany, svůj čas na pódiu si nesmírně užili a bylo neuvěřitelné, že během nesmírně technických vyhrávek si mezi sebou zvládli i povídat. Koncert Plini doporučím úplně každému.

Odpoledne posledního dne probíhalo ve velmi technickém duchu. Atmosferické progresivní instrumentálky se střídaly s brutálními death metalovými kapelami a milovníci hudebních dovedností museli být v sedmém nebi. Na řadě byl technický death metal v rukou profesorů z Francie. Pětice Gorod na festivalu vystupuje pravidlně. Zatímco předloni vypadali, že jejich večírek je stále v plném proudu, letos své death metalové menu předvedli v profesionálnějším podání. Koncert Gorod jsem musel zkrátit kvůli rozhovorům, ale nerad jsem tyto sympaťáky opouštěl.

Po posledních povinnostech v press centru jsem se na chvíli k hlavním pódiím vrátil, to už tam ale hrála nizozemská deatch metalová mašina Pestillence. Ti mi tolik techničtí nepřišli a ani vokál zpěváka a kytaristy Patricka Mameliho mě příliš neoslnil. Stejně jsem stihl jen samotný závěr, a pak už byla řada zase na progresivní šálek čaje.

Ten se podával na Obscure stage, kde jsem se v sobotu objevil jen dvakrát. Prvním důvodem byli američané Night Verses. Trojice z Los Angeles kytarové pidlikání posouvají na úplně jiný level. Jejich progresivnímu metalu sice chybí vokál, ale díky zajímavě neortodoxnímu pojetí se skoro zdá, jako kdyby k nám kytara Nicka DePirriho promlouvala. Hudba Night Verses chvíli zní jako z nějaké filmové montáže, aby se během několika vteřin vyvinula v drtivý progresivní metal. Kapela letos vydala první část plánovaného dvojalba „Every Sound Has a Color in the Valley of Night” a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybychom o těchto američanech začali slýchávat mnohem častěji. V mnohém mi připomínali stejně zajímavé americké trio Animals As Leaders, se kterými Night Verses právě potvrdili jarní turné, včetně zastávky v Praze (4.3. v Roxy, pozn. red.). Pro milovníky progresivního metalu absolutní povinnost.

První black metalová divočina posledního dne se odehrála krátce před osmou večerní na hlavním nábřeží. Postarali se o to finští Impaled Nazarene. Black metal v zemi tisíců jezer určitě není hlavním vývozním artiklem a čtveřice jí tak trochu vyšlapává cestičku už od roku 1990. Je to však cesta, na kterou jsem se nikdy nevydal a nic se na tom nezmění. Zpěvák Mika Luttinen a jeho parta do svého syrového black metalu přidává prvky thrashe a místy i grindu, a takhle mozaika mně příliš zajímavá nepřijde.

Úmorné vedro konečně začalo ustupovat a po delším odpočinku jsem vyrazil vstříc posledním několika hodinám v pevnosti. Krátké dostaveníčko s irskými celtic/black metalovými Primordial bylo příjemné, žádná velká láska z toho ale nebude. Alan Averill se zde s kapelou naposledy představil před pěti lety, kdy zaujímali jednu z hlavních večerních pozic. Letos hráli o několik hodin dříve a bylo to ku prospěchu, jelikož jejich black metal s elementy irského folku po několika skladbách poměrně nudí. Na poslech jsou Primordial výborní. Prezentují se poměrně zajímavou a čitelnou muzikou, kterou nešpiní agresivní vokál. Bohužel je to zároveň i repetitivní a je to spíše muzika na pozadí.

Obscure stage podruhé a naposledy. Za pár měsíců jsou tu Vánoce, tak proč se na ně nenaladit ještě před tím, než to bude na každém kroku? Američanka Julie Christmas se u nás s kapelou představila vůbec poprvé. Zatímco pánové hrají skvělou údernou muziku na pomezí sludge metalu a hardcoru, zpěvačka byla úplně mimo. Její pištivý infantilní hlas bodal do ušních bubínků při každém slovu a ani špunty do uší její jekot nezastavily. Kvůli příjemně znějící kapele jsem to chvíli vydržel, ale celý koncert bych nezvládl. Škoda, že kapela funguje pod zpěvaččiným jménem, jelikož by kapele bylo lépe bez ní. Julie Christmas byla protivná jako nakupování v prosinci. 

Tímto bylo prozkoumávání a objevování ukončeno. Nastal čas na osvědčené kvality a zaujmutí pozice na hlavním nádvoří na poslední čtyři hodiny. První páni na holení přijeli z Nizozemí a jistě nebudu daleko od pravdy když řeknu, že pro mnohé byli hvězdy celého festivalu. Šestice Textures se loni po šesti letech vrátila na scénu a první tuzemská zastávka nemohla být jinde, než na festivalu Brutal Assault. Bylo to už jejich šesté vystoupení a při něm nám opět představili to nejlepší z posledních čtyř desek plných progresivního metalcoru a djentu. Skvělé vokály Daniëla de Jongha nás provázely při „New Horizons”, „Laments of an Icarus”, „Singularity” nebo „Reaching Home” a fanoušci byli u vytržení. Pánové předvedli prvotřídní progresivní show s výběrem hitů a ačkoliv opomněli debutovou desku „Polars”, ze své hodiny vytěžili, co mohli. Snad brzy se budeme moci těšit na novou desku, alespoň dle slov kytaristy Joa Tala a klávesáka Uriho Dijka. Rozhovor připravujeme.

Teď už přišel čas pro headlinery zmíněné v úvodu. Do pevnosti se potřetí vrátila vizionářská black metalová kapela Emperor. Pionýři žánru typického pro Norsko jsou další kapelou, kterou jsem v tomto stylu schopen tolerovat, ba dokonce si oblíbit. Důvodem je jejich progresivní přístup a míchání symfonických složek do svého temného kotlíku. Zpěvák a kytarista Ihsahn, který se na Brutal Assaultu představil třikrát i se svým sólovým projektem, působil velmi mile a civilně. Emperor jdou podobnou cestou jako například dříve zmínění Satyricon, a ačkoliv se jedná o absolutní ikony black metalu, není to ten pravověrný norský black metal vymácháný ve zvířecí krvi a pověšený na obrácený kříž. Ihsahn sice disponuje velmi zlověstným vokálem, není to však žádné kakofonické ječení. Stejně tak se jevilo i pódium, kde Emperor věnovali pouze své tvorbě bez teatrálních výstupů. Představili materiál zejména z prvních desek „In the Nightside Eclipse” a „Anthems to the Welkin at Dusk”, kterým už táhne na třicet let. Výborný večer byl zahájen skvělým melodickým black metalem ve velmi příjemné atmosféře. Emperor ode mě dostávají 6.66 bodu.

Asi nejvíce povyku před letošním ročníkem bylo kolem kapely The Dillinger Escape Plan. Podobně jako Textures, i americká mathcorová ikona loni oznámila comeback. Čtvrtý koncert na Brutal Assaultu však vedl zpěvák Dimitri Minakakis, který kapelu opustil už v roce 2001, tedy dva roky po nahrání debutové desky „Calculating Infinity”. Právě kvůli pětadvacetiletému výročí se kapela dala dohromady a tuto učebnici matematiky předčítají na světovém turné. The Dillinger Escape Plan jsou průkopníci disharmonického polyrytmického metalcoru a jejich tvorba (zejména na desce „Calculating Infinity”) je nesmírně chaotická, nečitelná a technicky téměř nezahratelná. Tedy, pokud nejste Ben Weinman. Jediný stálý člen kapely by si s prsty lámajícími kytarovými riffy poradil i vzhůru nohama a jeho akrobatické kousky na pódiu byla radost sledovat. Skvěle nadaní jsou i ostatní členové a celý zmatečný mathcorový cirkus přivedl fanoušky do varu. Kromě kompletního debutu zbyl čas i na skladby z prvních EP „The Dillinger Escape Plan” a „Under the Running Board” a americká kapela tak přehrála prakticky celou diskografii vydanou před rokem 2000. Minakakis i po těch letech mimo kapelu zpíval naprosto skvěle a při poslední skladbě „43% Burnt” přinesl na pódium pochodeň a předvedl DIY ohňovou show. Pakliže metalcoroví fanoušci očekávali skladby z novější tvorby, která je podstatně více melodická s čistými zpěvy Grega Puciata, měli smůlu. The Dillinger Escape Plan představili tu pravou, pro smrtelníky neuchopitelnou ,podobu experimentálního metalu. Klobouk dolů.

Čas se naplnil. Poslední kapelou festivalu Brutal Assault 2024 byli polští mecenáši Behemoth. I oni mají na festivalu neotřesitelnou pozici a letos zde zahráli už pošesté. Zpěvák Nergal zde dokonce předloni vystoupil i se svou country kapelou Me and That Man, což byl naprostý úkrok stranou. Tento člověk si to však zaslouží. Žádná deska Behemoth neměla výraznější zastání a průřez dlouholetou kariérou lemovaly skladby „Ov Fire and the Void”, „Cursed Angel of Doom” nebo „Ora Pro Nobis Lucifer”. Na pódiu pro polské satanáše vyrostly dvě platformy po stranách, na kterých se střídali baskytarista Tomasz Wróblewski a sezónní kytarista Patryk Sztyber, který s Behemoth kroutí už dvacátou sezónu. Po ikonické skladbě „Demigod” ze stejnojmenné desky už jsem měl rouhání dost, a josefovské pevnosti dal své poslední sbohem. Death/black metalová podívaná plná ohňů, satanistických témat a hrozivých vokálů byla velmi důstojnou tečkou. Program dál pokračoval opět až do pozdních nočních hodin, ale už beze mě. 

Sedmadvacátý ročník festivalu byl minulostí. Stejně jako každý rok měli fanoušci možnost shlédnout koncerty naprosto zásadních kapel všech žánrů a jen velmi těžce se objektivně vybírá ta největší hvězda. Dočkali jsme se návratů, ve které už mnozí ani nevěřili, unikátních vystoupení, premiér i tradičních hostů. Čtyřdenní svátek metalové hudby opět zdánlivě utekl jako voda a ještě s čerstvými zážitky můžeme hledět kupředu k příštímu ročníku. Pro něj jsou již potvrzené hvězdy jako Gojira, Dimmu Borgir a Ministry. Seznam bude rychle narůstat a my budeme u toho.

Top 5 kapel:

1. Textures

2. The Dillinger Escape Plan

3. Plini

4. Cancer Bats

5. Night Verses

Objev dne: Night Verses

6. Candlemass

7. Riverside

8. Plini

9. Red Fang

10. Master Boot Record

Autorkou fotografií je Klaudia Ligačová.

<<< První den
<<< Druhý den
<<< Třetí den