První den festivalu Brutal Assault byl pestrý po všech stránkách

Minulý týden proběhl sedmadvacátý ročník metalového festivalu Brutal Assault. V pevnosti Josefov se během čtyř dní opět vystřídalo přes sto kapel z celého světa napříč metalovými žánry. Pestré bylo letos i počasí, a hned první večer byl poznamenán silným deštěm, který však fanoušky od návštěvy hlavních headlinerů dne neodradil. První den jimi byli zpěvák Abbath nebo kapela Motionless In White.

Můj program začal velmi z ostra na hlavní Sea Shepherd stage s nizozemskými death metalovými Severe Torture. Již téměř třicet let působí tato těžkotonážní parta jen s minimálními změnami v sestavě a na začátku června poměrně překvapivě vydala novou desku „Torn from the Jaws of Death”. Novinka přichází po dlouhých čtrnácti letech a skupina kolem zpěváka Dennise Schreurse několik čerstvých kousků předvedla i naživo. Hrálo se však i ze starších desek včetně debutové „Feasting on Blood” z roku 2000. Ještě jsem si ani nenašel čas na průzkum areálu, a už jsem byl uprostřed death metalové mašiny, která připomněla žánrové kořeny tohoto festivalu.

Mnoho let je zde však prostor i pro modernější metalové styly, které předvedla hned následující kapela na vedlejší Marshall stage. Britští Sylosis se věnují melodickému metalcoru, který místy přechází v thrash metalový nářez. Při jejich koncertě se na ostrém odpoledním slunci už proháněly stovky nadšenců v moshpitu a areál se velmi rychle plnil. Britská čtveřice loni vydala novou desku „A Sign of Things to Come” a dále poukazují na vlivy thrash metalových velikánů dob minulých. Novinka obstarala většinu setlistu a šlo o velmi příjemnou půlhodinku, ačkoliv parta kolem zpěváka a kytaristy Joshe Middletona působila trochu staticky a nezaujatě.

Svůj pobyt s britskou čtveřicí jsem ukončil předčasně, jelikož se program rozbíhal i na dalších pódiích a prostor sledovat koncerty od začátku do konce ubýval. Upozadněná Obscure stage hostila švédskou deathcorovou skupinu Humanity's Last Breath. Ti se na festival vrátili po loňské absenci a zatímco v roce 2022 hráli na hlavní stagi, letos se představili na té menší a v podobný čas. Přiznám se, že deathcorová cesta bubeníka skupiny Vildhjarta Bustera Odeholma, který zde zaujímá pozici kytaristy, mě ani tentokrát příliš neoslovila. Hluboké deathcorové breakdowny, temné melodie i brutální zpěv frontmana Filipa Danielssona mě nechaly relativně klidným. Své fanoušky si tato parta určitě najde, já už to dále zkoušet patrně nebudu.

Co je však sázka na jistotu, to je koncert The Black Dahlia Murder. Americká death metalová pětice je u nás jako doma. To stejné platí i o festivalu Brutal Assault, kde se představili už pošesté. Letos to však byla návštěva s hořkosladkou příchutí. Kapela byla potvrzená pro rok 2022, avšak krátce před zahájením festivalu zasáhla svět zpráva o smrti zpěváka Trevora Strnada. Kapela je nyní zpět a místo za mikrofonem převzal poslední zakládající člen Brian Eschbach, který se vzdal kytary a stal se plnohodnotným frontmanem. Jeho místo převzal Ryan Knight, který se do kapely vrátil po šestileté pauze. Brian se jako zpěvák a frontman předvedl ve výborném světle, vokály zvládal bravurně, nadšeně vtipkoval o langoších a kukuřici na pizze, a celkově působil velmi uvolněně. Zahráli tradiční festivalový set napříč kariérou, představili červnový singl „Aftermath” a světovou premiéru měla naživo úplná novinka „Mammoth’s Hand”. Nechyběly pecky „Everything Went Black”, „Statutory Ape” nebo „Nightbringers” z desky „Nightbringers”. Bylo příjemné vidět, že The Black Dahlia Murder dokázali překonat naprosto zásadní ztrátu pro celý žánr jako takový, a že pokračují ve skvělé formě. S kapelou jsem pořídil i rozhovor, kde jsme si povídali o chystané desce. Máme se na co těšit.

Milovníci death metalu si užili to své (a ještě je čekaly pořádné lahůdky), a hned vzápětí svou show odstartovala zásadní stoner/sludge metalová čtveřice Red Fang. Americké kvarteto vtipálků se na festival vrátilo po deseti letech a protože nepřijeli s novou deskou, zazněl výběr těch nejzajímavějších skladeb z jejich dvacetileté kariéry. Největší podíl měla druhá deska „Murder the Mountains” z roku 2011, z které jsme slyšeli klipovky „Hank Is Dead”, „Wires” nebo „Dirt Wizard”. Z aktuální desky „Arrows” zahráli pouze titulní singl a celou špinavou metalovou show ukončila hitovka „Prehistoric Dog”. Zpěváci Bryan Giles a Aaron Beam odváděli skvělou práci a k vynikajícímu koncertu jim dopomohl i velmi dobrý zvuk, který na hlavních pódiích prakticky nikdy nezklamal. Red Fang se na festivalu Brutal Assault trochu žánrově vymykali, ale obecenstvo jejich skvělý stoner metal ocenilo bez mrknutí oka. I s Red Fang vám brzy připravíme rozhovor.

Právě kvůli rozhovorům jsem stihl pouze pár minut koncertu kanadských Spiritbox a tato kapela je pro mě, zdá se, zakletá. Stihl jsem tedy jen skladbu „Cellar Door” z aktuálního EPíčka „The Fear Of Fear” a můžu potvrdit, že z této nahrávky se hrálo nejvíce. Zpěvačka Courtney LaPlante vypadala dobře naladěna, a to jak vokálně, tak i co se vystupování týče. Na druhou stranu, slyšel jsem od přátel, že koncert nebyl příliš kvalitní. Snad se jednou dočkám Spiritbox v celé kráse i já, třeba někdy v zimě v klubu.

Podvečer byl rozkouskovaný mezi všechna velká pódia. V sedm odpoledne to byli ikoničtí hardcoroví američané Hatebreed. Z aktuální, ačkoliv už čtyři roky staré, desky „Weight of the False Self” nezazněl ani tón a pánové se věnovali zejména prvním deskám „Satisfaction Is the Death of Desire” a „Perseverance”. V úvodu koncertu si vzal slovo baskytarista Chris Beattie, aby nám sdělil, že zpěvák Jamey Jasta dnes slaví narozeniny. Nemohlo následovat nic jiného, než sborový zpěv publika. Oslavenec vzápětí poděkoval hitovkou „Destroy Everything” a agresivní hardcorová sypanice pokračovala ve vysokém tempu. Nechyběly další populární skladby jako „In Ashes They Shall Reap” nebo „Everyone Bleeds”, a dokonce došlo i na cover pecky „Ghosts Of War” od slovutných Slayer. Hatebreed si svou čtvrtou návštěvu na festivalu náležitě užívali, ale já už spěchal na druhý konec areálu.

Tam jsem zastihl koncert black metalové superskupiny Vltimas. Projekt tří velmi zkušených muzikantů si nenechalo ujít velké množství diváků, kteří si mohli užívat mimo jiné mrtvolně hluboký hlas Davida Vincenta. Kdyby zpěvák daboval záporáky ve všech filmech a hrách, vůbec by mi to nevadilo. Jeho hlas je zachycen i na nové, skromně pojmenované, desce „Epic”, ze které jsme slyšeli dobrou polovinu. Vltimas patří mezi těch málo black metalových kapel, které mě baví, a to zejména naživo, právě díky charismatu Davida Vincenta. Samozřejmě, i díky hudebnímu nadání kytaristy Runeho Eriksena a bubeníka Florenta Mouniera. Po pěti letech opět na Brutalu a opět výborné.

Přechod na hlavní stage byl čistě ze zvědavosti, a snad trochu i z povinnosti. Jestliže u black metalu mám nějaké výjimky, u pravověrného death metalu to tak není. I proto mě americká death metalová legenda Deicide úplně míjí. Nicméně, vidět tuto kapelu je poměrně vzácnost a tak jsem s nimi pár minut strávil. Nenechalo to ve mně vůbec nic.

Daleko více jsem si užil post-rockové belgičany Brutus (prosím, neplést s českou bigbítovou kapelou). Trio pod vedením zpěvačky a bubenice Stefanie Mannaerts loni oslavilo deset let na světě a jejich koncert byl snad vůbec prvním hudebním odlehčením. Příjemný vokál divoženky za bicí soupravou doprovázely hardcorově gradující strunné nástroje a celé to mělo nádech jakési rockové alternativy ve stylu amerických Garbage. Mannaerts za bicími naprosto čarovala a svým pronikavým hlasem evokujícím například americké Dead Sara mě naprosto dostala. Brutus jsem znal jen velmi okrajově, a to se po tomto koncertu rozhodně změní. Skvělá záležitost.

První večer jsem pojal velmi vlažně. Přicházející bouře sice nezpůsobila žádnou velkou neplechu, ale vydatný déšť fanouškům znepříjemňoval pobyt před hlavními pódii. Jelikož mě program příliš neoslovil, ani mě nemrzelo, že jsem se raději věnoval barvitým diskuzím s přáteli.

Na programu byla však ještě jedna kapela, na kterou bych vyrazil i při blizardu. Švédská melodická death metalová parta Dark Tranquillity na mě ve festivalové aplikaci zářila nejvýrazněji. Bylo už po dešti, a tak skvělému zážitku v přítomnosti jedné z hvězd švédské metalové školy nic nebránilo. Zpěvák Mikael Stanne po druhém personálním zemětřesení za posledních několik let zůstal v kapele jako poslední zakládající člen, ale opět se ukázal v naprosto fantastické formě. Za tři dny vyjde nová deska „Endtime Signals”, ze které nám pánové naživo představili singly „The Last Imagination", „Unforgivable" a „Not Nothing". I po půl jedné ráno bylo nábřeží pevnosti úplně plné, což jasně dokazovalo, že Dark Tranquillity patří mezi velmi zvučná jména. Skvělý zvuk opět doprovázel muzikanty k dalšímu zdárnému koncertu a charisma zpěváka Stanneho jen těžko někdo překoná. K tomu se přidaly hity „Misery's Crown” nebo „Nothing to No One” z desky „Fiction”, čtvrt století stará náladovka „ThereIn” nebo pecka „Lost to Apathy”, a za mě nejlepší koncert letošního festivalu byl u konce. Lepší pozvánka na listopadový pražský koncert neexistuje.

První den festivalu Brutal Assault byl plný energie, festivalového nadšení a skvělých koncertů. Ani to počasí radost nikomu nezkazilo a festival se opět pevnýma nohama odrazil k dalšímu vydařenému ročníku. V areálu proběhly drobné změny a stavební úpravy, které považuji za úspěšné, jelikož vedly k většímu komfortu pro návštěvníky, větší bezpečnosti při pohybu skrz pevnost, vhodnějšímu prostoru pro press centrum a autogramiády, a také k pestřejšímu doprovodnému programu. Klobouk dolů za to, že se důraz klade i na mimohudební záležitosti.

Top 5 kapel:

1. Dark Tranquillity

2. The Black Dahlia Murder

3. Red Fang

4. Brutus

5. Vltimas

Objev dne: Brutus

Autorkou fotografií je Klaudia Ligačová.