Třetí den festivalu Brutal Assault neměl jasného headlinera

Kvůli dlouhé předchozí noci jsem páteční misi v josefovské pevnosti začal později, než obvykle. Opět platilo staré pravidlo, že třetí den je krizový a únava již byla značná. I přesto bylo hudebních chodů opět požehnaně a večerní vyvrcholení s headlinery Architects nebo Laibach bylo vydařené.

Příjezd do areálu byl naplánován před druhou hodinu odpolední, kdy na hlavním Marshall stage začínala finská melodická death metalová parta Kalmah. Skoro by se hodilo pro ně rozvinout červený koberec, protože tato pětice koncertuje opravdu jen zřídka. Po dlouhých čtrnácti letech jsem měl opět tu čest si s nimi zanotovat při jejich druhé návštěvě festivalu jejich velmi melodickou formu death/black metalu. Loni vydali devátou desku pojmenovanou jednoduše „Kalmah”, a zahráli z ní pecku „Haunted by Guilt”. Je příjemné, že se v jejich tvorbě nic zásadního nezměnilo, a stále se můžeme spolehnout na velmi líbivé kytarové vyhrávky Anttiho Kokky a chraplavý zpěv jeho bratra Pekky. Ten se během koncertu snažil poměrně lámavou angličtinou vtipkovat s velmi početným publikem, ale jeho humor úplně nepadal na úrodnou půdu. Kalmah bohužel opět nedostali příliš prostoru, a tak během čtyřiceti minut stihli odehrát jen pár kousků, včetně „They Will Return, „Seventh Swamphony” nebo ikonické „The Black Waltz”. Přál bych jim delší set, ale i za tuto krátkou cestu bažinou jsem vděčný.

Italská psychedelic sludge metalová trojice Ufomammut na Obscure stage nevyváděli tolik, jako jejich krajané o dvanáct hodin dříve, každopádně šlo o poměrně příjemnou podívanou. I oni se věnují instrumentální tvorbě s občasným vokálem baskytaristy Urla, ale o žádnou divočinu v žádném případě nejde. Omamná melodická opojenost na ostrém slunci měla velmi zklidňující efekt, který gradoval při syrových vyhrávkách od kytaristy Poieho. Ufomammut nejsou příliš živelnou kapelou, jejich tvorba ale útočí na smysly a těžko se tomu brání. Jako příklad za všechny uvedu skladbu „Psychostasia”.

Podstatně přímočarejší byl koncert slovenských Čad na Sea Shepherd stage. Jediná slovenská kapela na hlavním pódiu si svůj čas náležitě užila a obrazně poslala do háje všechny vyumělkované melodické kapely. Syrový crust punk s tahem na bránu byl přesně to, co návštěvníci k vyblbnutí potřebovali. Zapůsobily skladby „Ľudia Smrdia” nebo „Urážanie Hudby” a za půl hodiny bylo vymalováno. Rychlý slovenský restart jako po láhvi borovičky a s rozšířenými zornicemi můžeme pokračovat.

Možná i proto přišel menší vjemový útlum, kdy jsem následujících několik koncertů vnímal trochu bez energie a elánu. Holandská smečka Legion of the Damned mě zájmově minula úplně. Není se moc čemu divit, jejich tvorba je spojením thrash a death metalu, tedy žánrů, které já příliš nemusím. Nizozemci mě přitom za normálních okolností vůbec nevadí, ale na Brutal Assaultu jsem na ně neměl mentální kapacitu. Alespoň jedno prvenství jim však patří - měli nejlépe nazdobené pódium.

Pokus o možný objev na milované Obscure stage nebyl příliš úspěšný. Americká parta Imperial Triumphant s krkolomným žánrovým popisem avantgardní disharmonický death/black metal zněl kuriózně, naživo to však bylo…no, disharmonické. Trojice se zlatými maskami hrála vlastně relativně jednoduchý black metal s velmi zlým vokálem zpěváka Zacharyho Ezrina, do toho však míchali spoustu „rušivých” vyhrávek a odboček, které mi úplně rozhodily tempo. Skoro jako by se snažili o prvky jazzu. Ano, Imperial Triumphant jsou black metalový jazz. Čirá hudební dekadence.

Vrátil jsem se na hlavní nádvoří, doufajíc, že s death/grindcorovými Aborted najdu ztracenou energii. Stejně jako silné belgické pivo, i brutální belgická mlátička mě poměrně nudila. Nepomohlo tomu ani pódium ozdobené kostrami. Aborted svou neúprosnou brutalitou válcují Evropu už téměř třicet let a patří mezi velké hvězdy svého žánru. Brutal Assault je pro ně místo zaslíbené a dostalo se jim velké podpory. Ode mě však nikoliv.

S obavami, jak dnešní den dopadne, když jsem vyřízený už v pět odpoledne, jsem vyrazil zpět na Obscure stage. Věděl jsem, že koncert Villagers Of Ioannina City mě zabije úplně. Řecká experimentální folk rocková pětice má velmi zajímavý zvuk a ačkoliv se jedná o evropany, působí zvláštně orientálně, až exoticky. Může za to klarinet a balkánská píšťala kaval, které obstarává Konstantis Pistiolis. To jsou nástroje, které v metalové hudbě jen tak nenajdete. Ani tato zajímavá přísada však z koncertu Villagers Of Ioannina City neudělala žádnou pecku, jelikož jejich tvorba je neuvěřitelně roztahaná a skladby až zbytečně dlouhé a nezajímavé (ano, i na poměry stoner rocku). Ba co víc, zpěv frontmana Alexe Karametise prostě není ničím zajímavý. Řecká kapela má potenciál, za mě to byla ale docela nuda.

Očekávané vytrhnutí z letargie a vystřízlivění přišlo krátce před šestou hodinou na hlavní Sea Shepherd stagi. Nemohl za to nikdo jiný, než ukrajinská progresivní hvězda Jinjer. Troufám si tvrdit, že jejich třetí návštěva na festivalu byla zatím ta nejlepší. Zpěvačka Tatiana Shmayluk opět předváděla naprosto excelentní výkon za podpory svých kolegů, a společně pokračují dále ve své progresivně metalové jízdě. Ta je mimořádně úspěšná i díky neúnavnému koncertování a kvalitní produkci. K té se přidaly dvě nové skladby „Someone’s Daughter” a „Fast Draw”, které zní na tomto turné vůbec poprvé a které lákají na nové, zatím nepojmenované album. Kromě novinek překvapivě zazněla například slavná metalová balada „Pisces”, progresivní vřava „Ape”, starší „I Speak Astronomy” nebo „Sit Stay Roll Over”. Právě z desky „King of Everything” hráli Jinjer nejvíce a ze setlistu vytlačili tradiční skladby jako „Home Back” nebo „Perennial”. Festivalový čas bohužel není nafukovací ani pro Jinjer a jejich koncert uběhl až nepříjemně rychle. Budu se opakovat, ale tahle ukrajinská čtveřice je prostě fenomenální.

S nabitými baterkami jsem vyrazil na další kompletní okruh areálem. První zastávka na Octagon stage byla v přítomnosti australských The Omnific. Australské instrumentální trio tančí mezi progresivním metalem a djentem s lehkou příchutí funku a konec jejich koncertu byl náramně zábavný. Absence kytary v metalu, natož pak tom progresivním, je velký unikát, ale pánové Matt Fackrell a Toby Peterson-Stewart si s tím vůbec nelámou hlavu. Vše pohání energický bubeník Jerome Lematua a posledních několik skladeb jsem si s The Omnific moc užil.

O něco menší nadšení panovalo na Obscure stage, kde jsem zastihl američany Unto Others. Jejich fúze post-punku, gothic a heavy metalu zní velmi zajímavě, byla však poměrně předvídatelná a repetitivní. Relativně energickou hudební složku doprovázel zpěvák Gabriel Franco hlubokým gotickým zpěvem a Unto Others i díky tomu zněly ponuře a zlověstně. Dvacet minut s nimi mi stačilo. Nakonec, více času jsem ani neměl.

Důvodem byli heavy doom metaloví Candlemass, pro které mám prostě slabost. Na festivalu Brutal Assault se objevili potřetí a pokaždé s jiným zpěvákem. Zažil jsem je v roce 2010, kdy s kapelou přijel skvělý Robert Lowe, který byl odejit po poněkud kontroverzním rozhodnutí. Candlemass za více než třicet let vyzkoušela zpěváků celkem šest, aby se v roce 2018 vrátili k původnímu frontmanovi Johanovi Längqvistovi, který před oficiálním přijetím do kapely nazpíval pouze žánr definující desku „Epicus Doomicus Metallicus” v roce 1986. Epická doom metalová skupina, která míchá hluboké, až operní vokály s pomalým atmosferickým doomem mi bohužel nezahrála nic z oblíbených desek „King of the Grey Islands” a „Death Magic Doom”. Nakonec se poměrně logicky věnovala starým nahrávkám z konce 80. let. Kromě zmíněného debutu to byla ještě druhá deska „Nightfall” a tak jsme slyšeli úžasnou „Bewitched”, melodické pecky „The Well of Souls” a „Crystal Ball”, nebo naprosto zásadní, skličující hitovku „Solitude”. Nechyběla ani rychlejší „Mirror Mirror” nebo tvrdší potemnělá „Dark Reflections”. Candlemass to s původním zpěvákem šlape náramně. Jeho charisma bylo nakažlivé, radost z něj čišela na všechny strany a já se při old-schoolovém doomu tetelil blahem.

Na pevnost padla tma a připravovala se jediná česká kapela na hlavním pódiu. Pražská black metalová parta Cult Of Fire si na letošní festival připravila opravdovou lahůdku. Ku příležitosti dvou set let od narození skladatele Bedřicha Smetany zazněly jeho skladby v black metalovém hávu s podporou pražské Bohemian Symphony Orchestra. Cult Of Fire tentokrát nechali své působivé kostýmy doma a ve výrazně civilnější formě dávali prostor orchestru, ze kterého však zvukaři mohli vyždímat trochu víc. Koncert doprovázely grafické obrázky poukazující na krásy Česka a symfonický black metal ve velmi speciálním provedení budil velké diskuze. Ty byly veskrze pozitivní, avšak byla slyšet i kritika, především na ten zvuk. Buď jak buď, odkaz Bedřicha Smetany byl připomenutý velmi výrazně a důstojně.

Já byl stále nalazen na tklivou doomovou notu a měl jsem chuť vyzkoušet ještě něco nového, než den uzavřu se známými tvářemi. Od toho tu je Obscure stage. Tam vystoupila zpěvačka Emma Ruth Rundle se svým dark-doomovým ambientem. Úvod jejího koncertu byl opravdu velmi rozvážný. Líný doomový post-rock se velmi pomalu rozjížděl a ačkoliv její hlas zněl velmi líbivě, nebyl jsem ochotný obětovat větší část koncertu paralelně hrající hlavní hvězdy večera. Při aktuálním poslechu si s Emmou docela rozumím a věřím, že se koncert rozjel k mé potenciální spokojenosti. Snad někdy příště.

Pro mě hlavní hvězdou večera byli britští Architects. Po třech hodinách temné muziky už to nějaký energický metalcore chtělo a přesně to čtveřice dodala. Na hlavním pódiu vyrostl vysoký panel, na kterém hráli bubeník Dan Searle a baskytarista Alex Dean, a který sloužil jako rozšířená obrazovka pro promítání působivých projekcí. Zpěvák Sam Carter se na pódiu ukázal v tričku, které vypadalo jako nějaký český fotbalový dres, a při mém příchodu už ukrajoval slova ze skladby „Black Lungs” z předposlední desky „For Those That Wish to Exist ". Architects se věnovali jen těm nejnovějším nahrávkám, přičemž nejhlouběji do minulosti sáhli ke skladbě „Nihilist” z roku 2016. To by mi ani tolik nevadilo. Horší to bylo s Carterovým zpěvem. Nedokážu říct, zda to byl záměr nebo zkrátka nestíhal, ale v drtivé většině případů si při refrénech populárních zpěvných skladeb nechal pomáhat od diváků. Právě v těch pasážích, kde je jeho hlas naprosto stěžejní. Když to neodzpíval on, tak nám nic jiného nezbylo, a museli jsme si to zařvat sami. Řeč je o skladbách jako „Hereafter”, „Gravedigger”, „Royal Beggars” nebo „Doomsday”. Představili i nové singly „Curse” a „Seeing Red”. Architects se žánrově posunuli k post-hardcoru, já jsem s jejich aktuální tvorbou však stále spokojen. Z výkonu Cartera na festivalu jsem úplně nadšený nebyl. Projekce byly krásné, vše zahrané skvěle, při závěrečné hitovce „Animals” do nás prskly fáborky, ale vokálně to zkrátka nebylo ono. Budu doufat, že se jednalo jen o nějakou ojedinělou indispozici.

Vedlejší pódium bylo mezitím nachystáno na opravdově avantgardní vystoupení. Podruhé se na festival podívala slovinská industriálně popová skupina Laibach, která si s muzikou dělá, co chce. Neoklasický soubor pod taktovkou zpěváka Milana Frase boduje s minimalistickým popem plným syntetizátorů a vokálních úprav, který evokuje militaristické hymny a totalitarismus. Kapela ráda nahrává předělávky slavných hitů, které různě upravuje tak, aby změnila význam původně myšlené zprávy. Skladbu „One Vision” od Queen tak Laibach prezentují jako „Geburt Einer Nation” nebo veselý hit „Life Is Life” od kapely Opus zní v podání slovinců jako „Leben Heißt Leben”. Milan Fras, který by si s Davidem Vincentem mohl dát minisouboj o nejhlubší hlas festivalu, zpívá německy, anglicky i ve slovinštině. Vokálně mu vypomáhají i zpěvačka Marina Mårtensson a Rok Lopatič za mixážním pultem. Zazněly skladby „Alle gegen Alle”, „Tanz mit Laibach”, „Brat Moj”, „Ti, Ki Izzivaš” nebo „Resistance Is Futile”. To vše v naprosto sterilním podání, bez komunikace, bez úsměvů, bez emocí. Laibach jsou zkrátka sví a přestože se v jejich instrumentálním chaosu dají najít zajímavé momenty, jejich produkce spíše nahání husí kůži. Balkánská skupina se rozloučila studenou předělávkou hitu „I Want to Know What Love Is” od Foreigner, který už v originále zněl i po jejich odchodu. 

Ještě před tím, než produkce na hlavním nádvoří utichla, jsem si naposledy na moment odskočil na Obscure stage. Tam jsem z povzdáli pozoroval norskou black metalovou stálici Kampfar, která do svých zlověstných skladeb míchá prvky severské folkové muziky. Zpěvák Dolk však vše přeřvává opravdu démonickým hlasem a příliš mnoho libozvučných momentů jsem v jejich tvorbě nenašel. V black metalu jsem opravdu vybíravý.

V pátek jsme se s hlavními pódii rozloučili na Sea Shepherd stage se švédskými industriálními Deathstars. Ti se těšili velké popularitě v první dekádě své kariéry, v té druhé zdánlivě úplně zmizeli ze scény. Loni se po devíti letech vrátili s deskou „Everything Destroys You”, ze které představili skladby „Midnight Party” a „This Is”. Na festivalu vystupovali pouze s jedním kytaristou a absence Emila Nödtveidta nebyla vysvětlena. Zpěvák Andreas Bergh toho vlastně během koncertu moc nenamluvil a větší pozornost svou aktivitou budili baskytarista Jonas Kangur a kytarista Eric Bäckman. Deathstars zahráli někdejší hity „Death Dies Hard”, „Tongues”, „Blitzkrieg” nebo „Cyanide”, ale svým industriálním rockem mě příliš neoslnili. Ten elán a zápal, který měli před patnácti lety už tam zkrátka není.

Unavený třetí den byl u konce a večer proběhl bez jasného vítěze. Dnešní headlineři buď nebyli pro každého nebo to nebylo to pravé ořechové. Ty nejlepší koncerty tak proběhly během dne a v notně klidnějším závěru si mohli fanoušci našetřit nějaké síly na závěrečný festivalový den, který na večer připravoval opravdové klenoty.

Top 5 kapel:

1. Jinjer

2. Candlemass

3. Kalmah

4. The Omnific

5. Architects

Objev dne: The Omnific

Autorkou fotografií je Klaudia Ligačová.