Rock For People - den nultý a první

Spoluautorem této reportáže je Ondřej Vašaš.

Již devatenáctý ročník velkolepého multižánrového festivalu Rock For People je za námi. Festival se letos rozrostl na čtyři plnohodnotné dny, kterým předcházel Večírek pro nedočkavé a milovníci muziky si tak tento týden opravdu přišli na své. Více než 200 vystoupení bylo rozdrobeno do pěti dní a na až sedmi pódiích, kde produkce často končila až v pozdních ranních hodinách. Festival od loňského ročníku zaznamenal několik změn, těmi nejvýraznějšími bylo nahrazení jedné hlavní stage velkokapacitním krytým stanem a také postavení dvou pódií mimo plochu areálu, kam měli přístup i zvědavci bez zakoupení vstupenek. Přes dvacet tisíc fanoušků ale pravidelně procházelo hlavní bránou, aby si užili koncerty svých oblíbených kapel a s trochou snahy nalezli i dříve neznámá hudební tělesa.

Rock For People letos dostál svého jména více než v minulosti a rocku bylo opravdu hodně. Naopak pochybovačů a věčně nespokojených mrzoutů bylo snad méně, jelikož hlavní hvězdy jako 30 SECONDS TO MARS, QUEENS OF THE STONE AGE, PAPA ROACH nebo BILLY TALENTsnad musely udělat radost každému. Velký podíl na skvělé mozaice letošního ročníku měly především interpreti z Anglie, ať už KLAXONS, FOALS, BLOCPARTY, MODESTEP, HEARTINHAND či CHLÖEHOWL. Nezaostávaly ani další země, ze kterých přijeli třeba ROYALREPUBLIC, PAROVSTELARBAND, ADAYTOREMEMBER, GOGOLBORDELLO, THEGASLIGHTANTHEM, BORGORE nebo THEGHOSTINSIDE.

Velkou stopu pochopitelně tradičně zanechala i česká hudba, které byl věnován celý jeden den festivalu a měl snad nejnabitější obsazení v historii festivalu. Považte: KRYŠTOF, TOMÁŠKLUS, KABÁT, HORKÝŽESLÍŽE, CHARLIESTRAIGHT, ANETALANGEROVÁ, PRAŽSKÝVÝBĚR a hlavně velké eso celého ročníku, mistr KARELGOTT. Jmen bylo samozřejmě mnohem více, ale k těm se dostaneme postupně v průběhu naší čtyřdílné reportáže. Ještě než začneme s povídáním o nultém a prvním dnu, dovolte mi, abych krátce popsal fungování novinek letošního ročníku, tedy velkokapacitního stanu a produkce v tzv. free zóně mimo areál.

Velkokapacitní stan vzbuzoval rozporuplné reakce

Po loňských lapáliích s počasím si pořadatelé vyhradili velkou část rozpočtu pro bezpečnostní opatření a dlouho před začátkem festivalu s trochou nadsázky oznámili, že bezpečnost bude i hlavním headlinerem. Rozhodli se tak jednu z hlavních pódiových konstrukcí posadit do velkého krytého stanu pro až 12 000 lidí, který je konstruován tak, aby přestál i silné větrné poryvy. Právě kvůli silnému větru, který byl způsobený dvěma bouřkovými frontami, byly loni zrušeny nějaké koncerty, včetně hlavních hvězd Faith No More. Tomu měl právě obří stan zabránit. V případě podobné nepřízni počasí by kapely hráli v bezpečí ve stanu a žádný koncert by se tak nemusel rušit. Každá výrazná změna vyvolává rozporuplné názory a ani teď tomu nebylo jinak. Mnoho lidí bylo nespokojeno s pódiem ve stanu, návštěvníci byli skeptičtí k jeho funkčnosti, kapacitě a obávali se, že stan sebere koncertům festivalovou atmosféru. Frustrace a naštvání ještě zesílilo po zjištění, že ve stanu se odehraje drtivá většina koncertů letošních hvězd. Po prvním vpuštění do areálu tak většina lidí mířila právě k Staropramen Stage, aby ho prozkoumali. Pochyby však nebyly potvrzeny ani vyvráceny až do prvního koncertu. Nakonec se stan ukázal jako poměrně univerzální volba, jelikož se dovnitř vešlo opravdu velké množství lidí, kryté prostředí kopírovalo komornější klubovou atmosféru a fanoušci, kteří si chtěli odpočinout a přesto koncert sledovat, mohli posedávat na travnaté stráni a sledovat velkoplošnou obrazovku, umístěnou vedle stanu. Rozhořčení trvalo dál, jelikož ze stráně nebylo vidět na pódium a fanoušci tak kapelu neviděli "naživo", ale jen prostřednictvím kamer. Pro opravdu koncertový zážitek museli sebrat síly a koncert zkouknout na nohou. Vidět kapelu na vlastní oči tedy takový problém nebyl, ale určitě stan sebral ten festivalový X faktor, kdy si lehnete na trávu a kapelu stejně někde v dáli vidíte. Tentokrát jste při stejném postupu viděli jen obrazovku, plachtu stanu a rozbouřený dav pod ní. Nespokojenost fanoušků chápu, ale jen proto, že po celý festival panovalo krásné letní počasí téměř bez mráčků. Proto byl krytý stan vlastně úplně k ničemu. Kdyby ale přišla bouřka (bouřky) jako v loňském roce, za přístřeší pod stanem by každý líbal pořadatelům nohy.

Tolik ke Staropramen Stagi, nyní se jen stručně podívám na dění ve freezóně, kde byl zaparkován jednak Red Bull Tourbus, ale i jedno pódium, jehož název se den ode dne měnil. Red Bull Tourbus figuroval v programu Rock For People již loni, ale vzhledem k rozsáhlým záplavám se na něm mnoho koncertů neuskutečnilo. Letos byl přeřazen do freezóny, kde stál hned vedle 24hodinové hospůdky. Koncerty se na něm ve čtvrtek a pátek střídaly jako na běžícím pásu a vystoupilo mnoho českých nadějných interpretů. Hrálo se i přímo ve 24hodinové hospůdce, kde při Večírku pro nedočkavé vzniklo velmi improvizované pódium nazvané Hospůdka Stage. O té bude ještě řeč. Pevné pódium vedle hlavní brány stálo v pondělí (Bandzone.cz Day), úterý (Muzikus Day) a středu (Music City Day) a představilo na 25 interpretů napříč hudebními žánry. Tyto malé pódia fungovaly nezávisle na program uvnitř areálu a nejednou se stalo, že formace či muzikant ve freezóně "ukradl" fanoušky hvězdě na jednom z hlavních pódií. Dění ve freezóně se budu věnovat právě teď v rámci program Večírku pro nedočkavé (pondělí, 1.7.2013).

Večírek pro nedočkavé obstarala tuzemská metalová smetánka

Nultý den devatenáctého ročníku Rock For People začal 1.7. 2013 již tradičně v areálu hradeckého letiště. Rušno začalo být už před dvanáctou hodinou, ale k samotnému páskování došlo po třinácté hodině. Krátce poté celý hudební program odstartoval v Hospůdka stage, která se společně s druhou stage vyskytovala na ranveji ještě před vstupem do samotného festivalového areálu. Server Bandzone.cz se ujal produkce ve Freezone a nabídl pestrý průřez širokým spektrem hudebních žánrů a čím více se blížila půlnoc, tím více se přitvrzovalo. Skvělou festivalovou atmosféru nastartovala skupina Imodium v půl sedmé, jejíž fanoušci vytvořili početné publikum. V průběhu dne se návštěvnost všech koncertů rapidně zvyšovala. Po dvacáté hodině byli již všichni v dobré náladě a jak diváci, tak vystupující si skvěle užívali první festivalové okamžiky. Po setmění se u hlavní brány rozezněly tóny známých písní, když neplánovaně začal hrát Live Jukebox, což byl karavan stylizovaný do hrací skříně padesátých let naplněný zkušenými hudebníky, kteří hráli divákům na přání. Celkově se dá říci, že se takzvaný večírek pro nedočkavé opravdu vydařil a mnoho návštěvníků slavilo nultý festivalový den až do brzkých ranních hodin. /Ondřej Vašaš/

První tóny, které jsem na Rock For People slyšel, byly od ostravské bandy THE TRUTH IS OUT THERE, která už patří mezi evergreen tuzemské (nejen) klubové scény. Čtyřčlenná parta ukazuje prvotřídní metalcore a velmi šikovně si hrají s dubstepem a dalšími tanečními žánry. Vzniká z toho dubstep-core, jenž celosvětově proslavili britští EnterShikari, kteří drží žezlo tohoto žánru dodnes. TTIOT patří mezi krály tohoto stylu v České republice (vlastně jsem ještě neslyšel o další kapele, která by tento mix hrála) a jejich pozice je již neotřesitelná. Moje slova potvrzuje i obrovský dav oddaných fanoušků, kteří své věčně skromné hrdiny přišli podpořit. Kapela se jim odvděčila tradičně energickou show, kterou neodflákla ani na RfP v rámci Večírku pro nedočkavé. Předloňské EP s hity Big Lobogo, Race, Dex a Bounce už dávno zapustilo kořeny a všechny zmíněné singly patří mezi hitový arsenál této party. Letos se k nim přidala mj. i pecka Boxes, ke které nedávno vznikl klip a který fanoušci už bezpečně znali. Pařilo se jako o život a The Truth Is Out There si tak jen potvrdili, že už se s nimi zkrátka musí počítat na každé velké akci.

V improvizované Hospůdka Stage se v rámci Večírku představila i hardcore punková parta SKYWALKER, která v posledních dnech budí velikou pozornost. Vyznavači hardcoru a coru jako takového mluví ve spojitosti se Skywalker v superlativech a chválí je na každém kroku. Pochvalu vyslovil i Winston McCall, frontman slavných ParkwayDrive, na jejich listopadovém nedávném koncertu v Praze. Pražská pětka kombinuje hardcorovou tvrdost s melodickými linkami na světové úrovni a tak jsou tyto slova uznání zcela na místě. Jestli bych měl vybrat kapelu k přirovnání, zvolil bych asi britské Your Demise, ke kterým mají Skywalker blízko. Jejich tvorbu ocenili i fanoušci na RfP, když před 24hodinovou zónou neseděli u stolu s pivem, ale pařili v kotli za koncertu této nadějné formace. Jestli Vám zmíněná slova nestačí, vězte, že Skywalker nedávno vyhráli hlasování o koncert na festivalu Planet Rox v kanadském Quebecu. Mezi jejich konkurenty byli mimo jiné i The Truth Is Out There. A to už přece něco znamená, ne? Na bandzone profilu najdete slušnou sbírku jejich písní, tak se seznamte.

Jejich pražští kolegové MOMMA KNOWS BEST už patří mezi metalcorovou špičku delší dobu a povedený set na pondělním hlavním pódiu udržel přítomné zvědavce. MKB hrají podstatně melodičtější i chaotičtější metalcore, který onálepkovali jako alternativní. Ať už tomu říkáte jakkoliv, propracovaný metalcore v čele se skvěle zpívajícím vokálistou Bekendem patří mezi to nejlepší, co česká hudební scéna nabízí. Světově znějící metalcore už MKB zavedl na mnoho míst v Evropě, včetně právě probíhajícího evropského turné. Tato kapela dělá českému metalu velmi dobré jméno, což by určitě potvrdil i Liam Cormier z kanadských Cancer Bats, který s mladíky nazpíval singl Not a Blink . Spolu s dalšími singly The Whores of Stadrom, Ain't no Weight Young Lad Can't Take, 7-0-2 z EP z roku 2010 či s nejnovějším Sunday Nihilist určitě jednou udělají díru do...alespoň Evropy. Držím palce.

Posledním článkem první festivalové noci byli brněnští miláčci CORPOSANT. Morava už tyhle chlapíky zná skrz na skrz a teď bylo načase, aby si pětičlenná parta získala i Hradec. Jejich set začínal až někdy kolem půlnoci a prvním rozčarováním bylo jejich posazení do titěrného prostředí Hospůdka Stage. Druhým zklamáním byl počet přihlížejících fanoušků, jenž bych tipl na nějakých dvacet, možná třicet hlav. Bylo to sice pochopitelné (dlouhá, náročná cesta do areálu), ale Corposant by si rozhodně zasloužili jednak důstojnější pódium, a hlavně minimálně desetinásobek přítomných metalheads. Buď jak buď, pánové si s tím nedělali hlavu a zejména zpěvák Jakub Adámek ukázal, že i takto pozdě v noci a pro takto malý hlouček lidí chtějí zahrát profesionální a nabitou show. Set odpálili peckou My Hard Reborn, po které následovaly další již profláklé písně Woken Up, Payments To Life či matematiky milovaná 54453526134. I skromné unavené publikum se vyhecovalo k jistým pohybovým aktivitám, ke kterým se vždy rád přidá i sám Jakub. Ten překypoval energií a dokázal vše opět i skvěle zazpívat ve velmi hlubokých tónech. S čistými party mu výborně pomáhal kytarista Roman Fianta, kterého je vždy radost poslouchat. Brzy přemohla únava i mě a tak jsem intimní show opustil, jelikož jsem tyto progresivní metalcoristy viděl již nesčetněkrát a určitě je někdy v budoucnu přijdu znovu podpořit do jednoho z brněnských klubů.

Rozjezd na půl plynu

Brána do areálu festivalu se otevřela v jednu hodinu a návštěvníci byli přivítáni hlavními pořadateli, kteří všem popřáli krásně strávených pět dní. Samotné otevření brány bylo teatrálně odpočítáno a poté už nic nebránilo vstupu do areálu. Ještě před otevřením zahrála na Freezone stage poloakustická skupina Epydemye, která potěšila příjemným skloubením country, folku a rocku. Prvním interpretem, který vystoupil na Staropramen stage byl Xindl X, který si speciálně pro Rock For People připravil show s pomocí dechového orchestru Karla Vlacha. Vystoupení se setkalo s úspěchem a Xindl X nebyl poslední, kdo si během festivalu přizval orchestr; více se dozvíte v reportech z dalších dnů. Na Staropramen stage následovalo vystoupení americké zpěvačky Amandy Palmer, která předvedla zajímavé vystoupení doplněné lehce temnou a alternativní hudbou. Jako vrchol koncertu byl crowdsurfing v šatech, které pokryly na šířku snad celý prostor pod pódiem. Na Showcase stage si návštěvníci mohli poslechnout zajímavé skupiny z Anglie, jako například Parlour, Kins nebo Young Fathers. V jednom z leteckých hangárů, kde sídlila Evropa 2 stage, probíhal workshop zaměřený na elektronickou hudbu. Na Youtube stage, která byla stejně jako Staropramen stage situovaná ve velkém šapitó, proběhl koncert vítězů Českého youtube festu skupin Ian a Evelynne. Před osmou hodinou zazněly temné tóny Andělem oceněného Borise Carloffa a po něm si přišli na své fanoušci moderního hardcoru s kapelou The Ghost Inside z Ameriky, která předvedla fantastický výkon a podmanila si všechny posluchače. Jako hlavní hvězdy večera vystoupily kapely Bloc Party a 30 Seconds To Mars a na závěr zahráli české legendy Ohm Square. Pro nespavce byla v Urban Wave stage připravena dávka elektronické hudby až do ranních hodin. /Ondřej Vašaš/

Probouzíme se do horkého úterního dopoledne. Festival se rozjížděl velmi pozvolně a i v první oficiální den fungovala pouze jedna hlavní stage, a sice Staropramen pódium ve stanu. Tamní program se střídal s druhým, již tradičním Youtube stanem. Hned první den vystoupila patrně nejočekávanější a největší hvězda celé akce, Američané 30 Seconds To Mars, k nimž se dostaneme v samotném závěru. Já na první koncert zavítal až odpoledne na partu IAN, která vyhrála soutěž Český Youtube Fest a získala si tak můj zájem. Duo vystupuje pouze ve složení kytara/zpěv a violončelo (?), ale i pouhé dva nástroje stačí ke strhující atmosféře a velmi příjemné muzice. K té výrazně přispěl vokální výraz zpěváka Iana, který byl velmi pronikavý a ani ve vyšších či rychlejších pasážích neztrácel drive ani kvalitu. Na koncertu IAN jsem setrval sice jen krátce, ale užil jsem si vítězný singl Mom 'n' Dad a pozitivně jsem vykročil vstříc dalším koncertům. Bravo.

V areálu jsem ještě shlédl koncert lotyšské kapely Prāta Vētra. Možná Vám něco řekne jejich anglický název Brainstorm (Pozor, neplést se stejnojmennou německou metalovou kapelou), pod kterým získali třetí místo v hudební soutěži Eurovize v roce 2000 nebo předskakovali slavným Rolling Stones na pražském koncertě v roce 2003. S jejich názvem je to vůbec takové složité, tvoří hudbu ve svém rodném jazyce, v angličtině nebo i v ruštině a populární jsou spíše ve východní Evropě. To teď ale není podstatné. Jejich alternativní pop-rock se linul ve velmi pohodovém tempu plném melodií a uvolněného zpěvu. Žádná agrese, téměř žádná energie a velmi letargický výkon kapely mě téměř uspal, nicméně jako nenáročnou hudební kulisu se jejich tvorba hodí více než dobře. Nikdy jsem o této kapele neslyšel, přesto jsem poznal trošku živější skladbu Thunder Without Rain , těžko říct odkud. To značí, že Prāta Vētra přece jen mají nějaký ten dílčí hit, přece jen v různých formách působí už více než 20 let. Moje gusto to ale rozhodně není.

V podvečer už Staropramen Stage okupovaly mnohem zvučnější formace. Tou první byla parta kolem excentrické zpěvačky AMANDY PALMER. Kontroverzní sedmatřicátnice svůj styl popisuje jako dark/punk cabaret a jako kabaret to na pódiu opravdu vypadalo. Zvláštně nalíčená Amanda s nápisem yes na hrudi, kytarista ve vysokých kozačkách, basák na slušňáka v obleku a bubeník, připomínající příslušníka vikingské komunity. Amanda Palmer, známá jako jedna polovina alternativní rockového dua The Dresden Dolls, se do svého vystoupení pustila s vervou a energií rozhodně nešetřila. Neustále běhala sem a tam, hecovala diváky nebo laškovala se svými neméně extravagantními kolegy. Co se hudební stránky týče, o uhlazenou show rozhodně nešlo. Amanda byla patřičně hlasitá, a i když nejsem s její tvorbou detailně seznámen, publikum zjevně bylo. Neušla mi ale píseň Do It With a Rockstar nebo Girl Anachronism od své domovské party The Dresden Dolls, kterou měla setsakramenský problém uzpívat. Fakt, že se v říši chaosu cítí jako doma dokládá i bravurně zvládnutá improvizace, když jí klávesy vypověděly službu. V mžiku už Amanda držela ukulele a střihla si píseň Creep od Radiohead. Příjemné překvapení, ale ani po tomto zvláštním vystoupení se věrným fanouškem Palmerovic klubu pravděpodobně nestanu.

V půl deváté naplnili stan na Staropramen stage britští indie rockeři Bloc Party. Od roku 2009, kdy na Rock For People zahráli poprvé, získali mnoho nových českých fanoušků. Jejich koncertní forma se vylepšila, ačkoliv nehráli v ustáléné sestavě; chyběl totiž bubeník Matt Tong, kterého zastoupila skvěle hrající Sarah Jones z kapely New Young Pony Club. Skupina zahrála všechny velké hity od těch nejstarších, až po nejnovější Octopus. Fanoušci si užívali taneční rytmy doplněné rockovým drivem a charismaten frontmana Kele Okerekeho, který si všechny získal. Kromě hudby Bloc Party přivezli i vynikající laserovou show a předvedli kvalitní pódiovou prezentaci. Rozbouřený kotel na několik minut zastavil nepříjemný výpadek proudu, který zkrátil kapele hrací dobu a fanoušci dali jasně najevo svou nespokojenost. Zvuková technika na Staropramen stage měla i v dalších dnech podobné problémy. O to více si pak diváci užili poslední písně a Bloc Party odměnili bouřlivým potleskem. Pokud jste o vystoupení přišli, tak máte ještě možnost tuto chybu napravit na slovenském festivalu Pohoda 2013, kde zahrají jedno z posledních vystoupení letošního turné. /Ondřej Vašaš/

O hodinu později už hlavní stage patřila britské indie-rockové formaci BLOC PARTY, která má v Česku masivní fanouškovskou základnu. Parta vedená původem nigérijcem Kele Okerekem se na Rock for People představila už v roce 2009 a od té doby jejich popularita velmi rychle roste. Jejich návrat na festival byl podmíněn vydáním nové desky Four, ze které ale kapela paradoxně zahrála jen jednu píseň, a sice úvodní skladbu Octopus . Většinu koncertu si rozebrala první dvě alba Silent Alarm (2005) a A Weekend in the City (2007), z nichž zazněly shodně čtyři kousky, které publikum velmi dobře znalo. S tvorbou Bloc Party bylo nadšené publikum seznámeno nadmíru dobře a atmosféra koncertu tak byla zákonitě skvělá. Chemie mezi kapelou a publikem fungovala parádně a charisma Keleho přidávalo celé show přátelský feeling. Překvapením bylo, že na bubenické stoličce neseděl stálý bubeník Matt Tong, nýbrž bubenice Sarah Jones z londýnské synthpopové party New Young Pony Club. Tong se turné pravděpodobně vůbec neúčastnil, což ale rozhodně nevadilo, protože styl a dynamika Sarah Jones byla fenomenální. Sympatická bubenice hrála s takovou kadencí a entuziasmem, že byla opravdu radost ji poslouchat i sledovat. Přiznám se, že jsem Bloc Party nikdy příliš nesledoval a nikdy mě příliš nebavili, ale tento koncert mě opravdu chytl a velmi mi připomínal tvorbu svých krajanů Arctic Monkeys. Výborný groove díky Sarah, skvělý zpěv Keleho, parádní kytara Russella Lissacka a baskytara Gordona Moakese, příjemné písně jako Banquet nebo Positive Tension , zkrátka pohádka. Rozjetý dynamický koncert bohužel přerušil nepříjemný výpadek proudu, který kapelu na cca 10 minut vyhnal z pódia a ubral jim dobré tři písně. Bloc Party se ale s omluvou vrátili a dohráli koncert kupříkladu s nejnovější peckou Ratchet nebo starší One More Chance . Když se člověk baví, čas zdánlivě ubíhá rychleji a tak se sympaťáci museli rozloučit. Jaké jiné rozloučení bychom mohli čekat, než v podobě největšího hitu Helicopter ? Teď mě opravdu mrzí rozhodnutí kapely na neurčitý čas ukončit činnost, jelikož mě jejich muzika konečně opravdu zaujala. Možná absence Matta Tonga napovídá, proč Bloc Party chystají pauzu na neurčito, jelikož náhradní bubenice Sarah Jones vypadala jako jediná, kterou koncert opravdu bavil. Klobouk dolů.

Do hlavního koncertu dne zbývala slabá hodinka a tak mnoho fanoušků (především mladých děvčat a Poláků) zůstávalo v předních řadách se slzami na krajíčku. Já měl ale jiné plány. V menším Youtube stanu se schylovalo ke koncertu první zahraniční metalové kapely THE GHOST INSIDE, kterou jsem si zkrátka nemohl nechat ujít. Pětice ze slunné Kalifornie již několik let nakukují mezi absolutní světovou metalcorou špičku a troufám si tvrdit, že s vydáním poslední desky Get What You Give (2012) se jim to definitivně podařilo. Únorové vystoupení v Praze (spolu s Deez Nuts apod.) patřilo na klubové scéně mezi koncerty roku a dalo se očekávat, že si pánové uzmou velkou část diváků i na Rock For People. Očekávání se potvrdila i vzhledem k tomu, že fanoušci The Ghost Inside s velkou pravděpodobností nestojí o hltání kapek potu z první řady na koncertě 30 Seconds To Mars a raději se budou vařit ve vlastní šťáve v moshpitu. Ten se vytvořil hned s prvními tóny pecky Outlive , která následovala po tradičním intru This Is What I Know AboutSacrifice a ve vysokých otáčkách přežíval až do posledního hrábnutí do strun. Setlist The Ghost Inside obsahoval zejména písně z poslední famózní desky Get What You Give, ale hodně se hrálo i z předchozí Returners. Říká se, že metal má být ku*va nahlas, ale zvuk, který cirkuloval v uzavřené Youtube Stage byl opravdu otřesný a naprosto pohřbil veškerou snahu kytaristů Aarona Brookse a Zacha Johnsona. Melodické kytarové vyhrávky byly upozadněny ve prospěch kulometným bicím Andrewa Tkaczyka a štěkavému hlasu Jonathana Vigila. Člověk si na to ale po chvíli zvyknul, místní podmínky přijal a dokázal si užít novinku The Great Unknown nebo oběhnout pár okruhů v zuřivém circle pitu při letní hardcorové vřavě Unspoken . Špatný dojem z nepříjemně slitých nástrojů dohromady vylepšil alespoň spolehlivým výkonem zpěvák Jonathan, který jednak vše bez problémů udýchal, jednak odzpíval téměř ve studiové kvalitě, a navíc dokázal udržovat přímý kontakt s publikem, což (alespoň u hardcorových koncertů) je alpha omega dobré show. Vše výše uvedené platilo např. i u vynikající Test The Limits nebo při závěrečné hitovce Engine 45 . Skladba, která má vše, co fanoušek metalcoru požaduje - melodická, přesto skočná a se skvělým refrénem, který si zařval snad každý v místnosti. Zvuk měl sice daleko k dokonalosti, ale na koncertech jde přece o atmosféru a symbióze mezi kapelou a publikem, což fungovalo skvěle.

Obsáhlou reportáž z koncertu dnešních i celofestivalových hlavních hvězd 30 Seconds To Mars si přečtěte v samostatném článku.

Večírek pro nedočkavé a první řádný den festivalu přinesl koncerty nadějných a mladých kapel, některé moc nepřesvědčivé produkce, zajímavá alternativní show, výborné vystoupení osvědčených jmen i megalomanskou show na závěr. Řekl bych, že si každý přišel na své. Já byl ale z prvního dne poměrně rozladěný a nebýt Bloc Party a The Ghost Inside, asi bych neusínal příliš spokojený. Věděl jsem však, že zítra bude líp.

TOP 3:

1. Bloc Party (David Malý) / Imodium (Ondřej Vašaš)

2. The Ghost Inside / 30 Seconds To Mars

3. Amanda Palmer / Bloc Party

 

Autoři fotografií: Jiří Kosnar, Jan Žalud, Jaromír Zajíček / NetReporters.org, Tomáš Smrčka / foto-depress.nafoceno.cz