Rock For People - den druhý

David Malý, 10. 07. 2013

Spoluautorem reportáže je Ondřej Vašaš

Druhý den festivalu Rock for People sliboval parádní zážitky zejména vyznavačům kvalitního rocku, popř. metalu, jelikož hlavními hvězdami dnes byli kanadští punk-rockoví harcovníci Billy Talent a americká rocková parta Papa Roach. Staropramen Stage dnes hostil další tři tvrdě rockové party a tak většina milovníků tohoto žánru zřejmě odsud nevytáhla paty. Druhý řádný den se ale rozjela i druhá nekrytá Rock for People Stage, kde rozjařenému publiku zahráli gypsy-punkoví Gogol Bordello nebo electro-swingová Parov Stelar Band. Jmen bylo samozřejmě daleko více.

We On The Moon

Já si jako svůj první hudební zážitek druhého dne vybral finalistu soutěže Českého Youtube Festu, která hrála na stejnojmenné stagi. Tam krátce po poledni zahájili svůj koncert brněnští pop-rockoví WE ON THE MOON. Po jejich EP Trick or Treat kluci letos vydali plnohodnotné debutové album Beating the Heroes, které je plné svěžího a energického pop rocku. Na Youtube Stage je přišlo podpořit mnoho desítek fanoušků i náhodných zvědavců a pětice se jim odvděčila velmi pohodovým koncertem, který určitě mnoho přítomným učaroval. Možná jste o kapele slyšeli v éteru rádia Evropy 2, kde jim rotuje jejich nejnovější singl Ocean Sky, který jsme společně s kapelou odzpívali i naživo. Velmi příjemná balada, ze které mrazí. Mrazilo i z famózního zpěvu Tomáše Červinky, který je jednoznačným tahounem celé kapely. Jeho vokální rozsah dělá z písní We On The Moon světově znějící pop-rock, který mě občas evokoval Američany Fall Out Boy. Zazněl i parádní letní hit Paralyzed, jehož videoklip pro změnu pravidelně obsazuje hudební kanál Óčko. Myslím, že se nám líhne další velmi nadějná kapela, která to může dotáhnout daleko. Alespoň to téhle světově znějící kapele z celého srdce přeji. Vynikající začátek dne.

Na stejném místě o 45 minut později jsem zastihl velmi zajímavou anglickou partu SHOSHIN, která měla asi nejlepší promo k tomuto koncertu ze všech kapel, které kdy u nás hráli. Nejenže před samotným začátkem festivalu odehráli show v pěti městech v republice, u jednoho koncertu nezůstali ani v samotném areálu. Noc před tímto koncertem se odehrál utajený akustický koncert pro hrstku kolemjdoucích a jak teď zjišťuji, to stejné zopakovali ještě dvakrát. Nebylo tedy divu, že se při jejich opravdu oficiálním vystoupení na Youtube Stage, sešlo opravdu početné publikum. Pžíležitostí seznámit se s kapelou měli návštěvníci mnoho a tak atmosféra nabrala slušné obrátky hned ze samotného začátku. Shoshin z anglické Manchesteru hrají směsici mnoha žánrů, ve kterém převažuje zejména alternativní rock a také pořádná dávka reggae a soulu. Zpěvák Pete Haley tak svůj hlas musel neustále přizpůsobovat změnám stylu, což mu ale nedělalo sebemenší problém. Kromě uvolněného alternativního rocku v nízkých otáčkách vytáhl i typický štěkavý reggae vokál, který štěkal téměř nonstop. Zajímalo by mě, kolik stránek textu má jedna píseň Shoshin. Kromě oboustrané spolupráce a parádního výkonu kapely se zdálo, že si trojice místní publikum velmi oblíbilo a kromě Peta si svoji oficiální show užil i basák Joe a slečna Abbi za bicími. Příjemná záležitost.

Rock For People Stage v provozu

Druhý den devatenáctého ročníku Rock For People se otevřela další stage, která nesla stejný název jako samotný festival.

Prvním vystupujícím byla slovinská multižánrová kapela ELVIS JACKSON v čele s bláznivým frontmanem. Jelikož skupina začala hrát před půl čtvrtou, měla nelehký úkol nastartovat návštěvníky na celý zbytek středečního dne. Naštěstí si publikum rozvernost celé skupiny oblíbilo a došlo i na crowdsurfing a házení toaletního papíru, které jen podtrhlo ztřeštěnost Slovinců. Jejich hudební styl se dal těžko specifikovat, kombinovali totiž ska, punk, reggae s prvky hardcore a metalu. I přes tento mix působily písně kompaktním dojmem a byl zde cítit jistý nádech hudby konce devadesátých let, což působilo velmi příjemně.

Po vystoupení Elvis Jackson se pozornost návštěvníků zaměřila na Staropramen stage, kde po čtvrté hodině začali hrát Švédští rockeři ROYAL REPUBLIC. Jejich drive a typická rockenrollová zuřivost si získala všechny posluchače v šapitó. Skupina se nebála koketovat i s hardrockem z osmdesátých let a v kombinaci s prvky indie a punku měl koncert ohromnou energii. I diváci, kteří kapelu předtím neznali, si odnesli úžasný zážitek a tancovali na plné obrátky. Zazněly hitovky jako Everybody Wants To Be An Astronaut, Tommy-Gun nebo šlapavá Underwear. Frontman Adam Grahn publikum dokázal řádně vyhecovat a když se koncert blížil ke konci, vyjádřil svoje nadšení ze skvělého koncertu, na který jistě jen tak nezapomene. Atmosféra ve stanu byla úžasná a toto vystoupení patří rozhodně k těm nejvydařenějším, jaké letošní Rock For People mohl nabídnout. /Ondřej Vašaš/

Royal Republic

Kdo měl pocit, že by se mělo trochu přitvrdit, jistě zavítal na první koncert na Staropramen Stage. V 16.10 se zde objevila nenápadná čtveřice Švédů a plachta nad pódiem prozrazovala, že se jedná o garage-rockové ROYALREPUBLIC. Pro mě tato parta, kterou ve Švédsku přirovnávají k o něco známnějším TheHives (já bych přidal ještě své přirovnání k podobně praštěné Americké kapele Electric Six), znamenala největšího černého koně festivalu i přesto, že jsem neměl páru o tom, kolik lidí je asi může znát. Jak jsem byl překvapený, když téměř naplněný obří stan přivítal moje oblíbence bouřlivým potleskem a pískotem. Asi jsem vsadil na správného koně, říkal jsem si. Royal Republic mají na kontě pouhá dvě alba We Are The Royal (2010) a aktuální Save The Nation (2012), ale i dvě desky stačí, aby se dočkali velmi štědrého přivítání v zemi 1000 kilometrů vzdálené od jejich domova. RR odpálili svůj pětačtyřicetiminutový set vynikající garážovkou President's Daughter a melodickou Walking Down The Line z debutové desky, která obsahuje většinu jejich dosavadních hitů. Tím nechci říct, že by druhé album Save The Nation bylo špatné, vůbec ne. Neopomněli ho a rychle pokračovali peckou Make Love Not War s refrénem plným jazykolamů. Ty ale zpěvák a hlavní postava koncertu Adam Grahn zvládal bez větších zádrhelů. Kromě skvělého a velmi vyrovnaného vokálního výkonu si našel čas a energii na různé vtipkování a velmi přirozenou komunikaci s nadšeným publikem. Svými hereckými schopnostmi, grimasy a obrovským charisma bavil posluchače opravdu královsky. Všechny ve stanu rozeskákala energická Full Steam Spacemachine a skvělá atmosféra, ke které konkrétně tady výrazně přispěl i rozjetý bubeník Per Andreasson, gradovala. Přitom nechybělo mnoho a málem jsme o koncert Royal Republic přišli. Grahn prozradil, že ve Švédsku zrušili jejich plánovaný let a museli čekat na další, kterým do festivalparku dorazili až nedlouho před svým vystoupením. Kapela i my jsme byli velmi rádi, že to dobře dopadlo a mohli jsme společně vykročit vstříc hvězdnému závěru. Spojkou mezi první a druhou částí byla grungeová pecka Molotov, a pak už byl prostor na největší hity. I když nás zpěvák chvilku napínal, jestli je vůbec zahrají. Samozřejmě to byla jen součást jeho hereckých vtípků a píseň Addictive mohla začít. Závěrečné trio skladeb bylo odměnou pro všechny trpělivé a podporující, když nejprve přišla melodická balada jako z České pohádky Everybody Wants To be an Astronaut, kterou si mnozí zpívali ještě při odchodu z modrého šapitó. Bez větších zdržování Royal Republic odpálili poslední dva nejslavnější kusy, a sice punkovou rychlovku Underwear a známý řízný hit Tommy-Gun. Po ní si vysloužili dlouhého a naprosto zaslouženého aplausu. Takto já si představuji kvalitní a hlavně přirozenou rockovou show. Čtyři chlapi na pódiu, žádné balóny, nafukovací žraloci, projekce, akrobati a podobné nesmysly. A dle mého názoru byla atmosféra daleko lepší a přírodnější, než umělé divadýlko minulý večer. Také děkovačka kapely byla mnohem vřelejší a Adam Grahn je přesně ten člověk, kterému jsem upřímně věřil všechno. Naprosto fantastická show, jeden z vůbec nejlepších koncertů, co jsem na Rock For People viděl.

Souboj na ostří kytary

Před šestou hodinou nastoupili s plnou sílou američtí The Devil Wears Prada, kteří měli za cíl jediné – zbourat celou Staropramen stage. Byl to také jejich první koncert v České republice a rozhodně předvedli velmi dobrý výkon. Nadšení fanoušci budou jistě rádi, když se sem brzy vrátí i s materiálem z nové desky; z té zahráli jednu píseň, která byla odměněna bouřlivým potleskem. Před pódiem se utvořil dost velký mosh pit a pro stojící posluchače tam nebylo úplně bezpečno. Kdo si však chtěl TDWP užít naplno, rozhodně se zapojil do všech aktivit, které patří k jejich show. Circle pity a zběsilý moshing dávaly možnost nevybouřeným fanouškům vybít agresi a tak to má být. Zvuk byl bohužel dost slitý a zahuhlaný a tak nebylo někdy jednoduché orientovat se v písních. Vše ale doháněl frontman Mike Hranica, který chaoticky pobíhal po stage a vyzařoval spoustu energie. Pauzy během písní byly minimální a kontakt s publikem taktéž, což beru jako mínus; teprve ke konci setu Hranica poděkoval všem zůčastněným a prohodil pár slov. Celkově předvedli TDWP kvalitní vystoupení, které ale kazil špatný zvuk a minimální kontakt s posluchači. /Ondřej Vašaš/

The Devil Wears Prada

Při koncertu DUBIOZA KOLEKTIV z Bosny jsem se šel osvěžit do stanového městečka a tak jsem tuto ska-rock-reggae a bůh ví co ještě kapelu slyšel jen za plotem Rock For People Stage. Neznělo to vůbec špatně, ale tělo si žádalo krátkou přestávku. Po ní jsem si nemohl nechat ujít první návštěvu americké křesťanské metalcoreové smečky THE DEVIL WEARS PRADA, kteří byli první opravdu tvrdší kapelou dne. Koncert byl zahájen peckou Mammoth ze stále ještě aktuálního alba Dead Throne (2011) a ve zlomku vteřiny se vytvořil obří circle pit, který ze stanu vyhnal všechny zvědavce, kteří nevěděli, co je pod názvem The Devil Wears Prada čeká. Zpěvák Mike Hranica létal na pódiu jako uragán a skvělým screamem zásoboval diváky tak očekávanou agresí. Vždyť je to vůbec první zastávka jedné z nejlepších současných formací daného žánru od roku 2005 u nás. Hranicům hlas byl možná upřednostněn na úkor Jeremyho DePoystera, který se kromě kytarových riffů stará o čisté vokály. Křišťálově čistý a intonačně bezchybný vokál naživo jakoby ztratil veškerou sílu a nebyl téměř slyšet. A když slyšet byl, nebyl příliš dobře zvládnutý. Zvukoví inženýři se nepochlapili ani s nazvučením nástrojů, které byli opět nerozpoznatelně slité dohromady v jednu velkou zvukovou kouli. Stanové prostředí zřejmě těmto technickým hudebním stylům nesvědčí, jelikož stejně jako včera The Ghost Inside, i The Devil Wears Prada na zvuku ztroskotali. Technickými riffy vymazlené pecky jako Dead Throne nebo Born To Loose jsme si museli hodně domýšlet a i tak byl zážitek sotva poloviční. Zvuk však nebyl jediným problémem celé show. Mike Hranica sice zpíval bravurně, ale s profesionalitou to možná trochu přehnal. Komunikaci s diváky, ba vůbec zaznamenání jejich přítomnosti, jakoby Hranica bral jako druhořadou věc a věnoval se téměř výhradně jen zpěvu. Kromě poděkování za skvělou atmosféru při jejich první návštěvě ČR jsme od něj mnoho slov neslyšeli, a takové zanedbání společné spolupráce koncertu hodně ubere kredit. Když to vezmu všechno kolem a kolem, show byla výborná a plná energie, zpěv (alespoň jeden) skvělý, ale zbytek stál za houby. Bohužel.

Krátce po půl osmé se v Staropramen stage rozezněly tóny amerických pop-metalcoristů A Day To Remember. Do publika pustili singl Violence z připravovaného alba Common Courtesy a fanoušci se s vervou vrhli do moshování. Skupina měla velmi dobře poskládaný setlist a zazněly opravdu všechny hity, jako například 2nd Sucks, All I Want, My Life For Hire nebo I'm Made of Wax, Larry, What Are You Made Of? při kterém došlo ke spolupráci s vokalistou The Devil Wears Prada. Výkon zpěváka Jeremyho McKinnona byl vynikající. Jeho čistý hlas i screaming skvěle doplňovaly zbytek kapely, která měla o hodně lepší zvuk než předtím hrající TDWP. Příjemné zpestření bylo přivolání maskota, který vesele rozhazoval do rozbouřeného davu trička kapely a následně se vydal na bezstarostnou jízdu v nafukovacím člunu. Celé publikum se snažilo, aby si jízdu po rukách a hlavách řádně vychutnal. Nakonec zazněla hymnická The Downfall of Us All, která musela rozpohybovat i ty největší zatvrzence. Celé vystoupení se neslo v pozitivní náladě a všichni si odnesli skvělý zážitek. Doufejme, že se tu stejně jako TDWP skupina brzy zastaví i se svým novým albem. /Ondřej Vašaš/

A Day To Remember

Zajímavou nabídku navštívit první koncert na otevřené Rock For People Stagi jsem s díky odmítnul, jelikož THE GASLIGHT ANTHEM pro mě nebyli dost velkým lákadlem. Slýchávám o nich velmi pozitivní názory a už několikrát jsem jim dal šanci, ale jejich tvorba mě zkrátka nebaví. Jejich punk-rock mě připadá dosti mdlý a nudný, je mi líto. Úplným opakem je americká post-hardcorová formace A DAY TO REMEMBER, která patří mezi mé velké oblíbence a jen podtrhla obrovsky nabitý festivalový den. Parta, kombinující metalcore a melodické pop punkové melodie, má na kontě už celkem čtyři alba, přičemž to první And Their Name Was Treason (2005) do svého playlistu vůbec nezahrnuli, jelikož se už nemusí vracet k takto starým písním. Většina hitů a aktuálních písní, které jejich fanoušci milují, se totiž nachází na dalších deskách, z kterých zahráli obdivuhodných 12 kousků. Začali však s úplně novou peckou Violence (Enough Is Enough) z jejich očekávaného pátého alba Common Courtesy, kterého se dočkáme začátkem září. Velmi charismatickému zpěvákovi Jeremy McKinnonovi se poklonil celý naplněný stan a on se se svými parťáky odvděčil dynamickým, energickým a bezchybných koncertním setem. Z konečně relativně dobrého zvuku jsem skákal radostí a své oblíbené hity jsem si tak mohl vychutnat jako na zlatém podnose. V rychlém sledu do nás ADTR nastříleli pecky 2nd Sucks, My Life For Hire, Better Off This Way a přesně v polovině asi nejkultovnější hitovku jejich repertoáru I'm Made of Wax, Larry, What Are You Made Of?, s kterou vypomohl i Mike Hranica z TDWP. I přesto, že Američané hráli jednu skladbu za druhou a koncert probíhal velmi svižně, frontman par excellence Jeremy stíhal i velmi nenuceně a přirozeně komunikovat s nadšeným davem, který by pro něj v tuto chvíli snad i skočili z okna. Nebudu krátkozraký a přiznám, že jak měli TGI a TDWP horší zvuk a dobré zpěvy, u ADTR to bylo přesně naopak. Zvuk byl ucházející, ale kdo očekával studiový zpěv, byl zklamán. Možná dokonce vyděšen. A Day To Remember jsem viděl poprvé, ale troufám si tvrdit, že Jeremy rozhodně neodzpíval nejlepší koncert své kariéry. Kdo se chtěl rozplývat nad jeho fantastickým čistým vokálem v mnoha polohách a výškách (jak známe z desek), musel nad jeho výkonem přivřít obě oči. Čert to ale vem, vždyť na koncertě jde především o atmosféru, která byla famózní a všechny písně byly snadno rozpoznatelné. Nehledě na to, že scream Jeremy zvládal bravurně. Pokud mluvím o skvělé atmosféře, byla by chyba nezmínit rozhazování triček do davu a také chlapíka v kostýmu známé hry Angry Birds, který si to v nafukovacím člunu alá Rammstein či Parkway Drive štrádoval na rukou fanoušků. Druhá polovina koncertu už byla čistě v režii nejznámnějších a nejlepších písní A Day To Remember a zarytý fanoušek (mezi které se počítám i já) byl v sedmém nebi. Pětici závěrečných písní odstartoval metalový singl plný breakdownů Mr. Highway's Thinking About the End, po níž následovala baladická pohodička se skvělým refrénem Have Faith in Me, která byla věnovaná všem slečnám. O slovo se přihlásilo předposlední album What Separates Me From You (2010) a z něj zazněl geniální pop-punková hymna All I Want, jejíž refrén při hromadném zpěvu otestoval statiku obřího šapitó. Předposlední peckou byla velmi komplexní „oldschoolová" popová The Plot to Bomb the Panhandle z desky For Those Who Have Heart (2007). Závěr už patřil titulní skladbě kultovní desky Homesick (2009) s názvem The Downfall of Us All, kterou byl uzavřen výčet nejužšího výběru hitů A Day To Remember. Následovala už jen dlouhá upřímná děkovačka z obou stran a mě trvalo pár minut než jsem se z nebe vrátil zpět pevnýma nohama na zem. ADTR z mého milovaného alba Homesick odehráli všechny hity, které jsem očekával a v pozadí nebyla asi vynikající deska What Separates Me From You. Proto jsem v žádném případě nemohl být nespokojený. Skvělý koncert ve skvělé atmosféře a já už vyhlížím zprávu o dalším koncertě u nás k příležitosti vydání Common Courtesy.

Alternativní Rock For People Stage slavila úspěch

Večerní program na Rock For People Stage už byl o něco zajímavější i pro mě a úderem půl deváté jej obsadila americká gypsy punková parta GOGOL BORDELLO. Po jejich zveřejnění jsem se na ně docela těšil, jelikož jsem je kdysi dávno docela poslouchal a poměrně jsem si je oblíbil. To, co jsem viděl na pódiu bylo jako definice slova chaos. Jejich koncertní show je pověstná a právě o chaosu a zdánlivé anarchii na pódiu prakticky celé jejich vystoupení je. V kapele trvale působí asi 8 muzikantů s různými typickými východoevropskými nástroji (většina členů pochází právě z východní Evropy) a hudební složka je tak velmi rozmanitá. Nejsem technický typ a nebudu se snažit definovat kvalitní hudbu (taková definice vlastně ani neexistuje), ale členové Gogol Bordello určitě nepatří mezi nejnadanější hudebníky na světě. Stejně tak Eugene Hütz není nejlepším zpěvákem. Jejich hudba se opírá o exotické gypsy rytmy a velmi lámavou romskou angličtinou Hütze. Poznal jsem dva známější songy, kterými byly po sobě jdoucí Not A Crime a Wonderlust King, které jsem dříve měl docela rád. Teď mě ale ani písně, ani hudba a tudíž ani koncert vůbec nebavil a docela jsem ohrnoval nos. Nevím, možná jsem z toho už vyrostl. Což o to, energická show to byla, ale když si budu chtít poslechnout cikánské halekání, můžu se projít v Brně po Cejlu.

Moje společnost měla podobný názor, a tak jsme brzy odešli a zajistili si tak slušné místo na koncertě Papa Roach, o kterém si přečtěte zde.

Parov Stelar Band

Posledním interpretem, který vystoupil na dnes otevřené Rock For People Stage, byl průkopník electroswingu v Evropě Parov Stelar se svojí kapelou - tedy PAROV STELAR BAND. Nevím, jestli to má spojitost, ale byl šikovný tah na předposlední kapelu večera posadit podstatně tanečtější těleso, než bylo tento den zvykem, aby pak roztančení fanoušci (kterým nevoní energičtí Billy Talent) mohli plynule pokračovat na jednu z diskoték a užít si svůj taneční program až do brzkých ranních hodin. Jejich program končil sice už o půl 12, ale to už byla párty rozjetá na mnoha místech. Electroswing (a Parov Stelar Band zvláště) je v posledních měsících velmi populární žánr, který do tanečního rytmu přidává swingové prvky, jež bychom mezi beaty pravděpodobně nečekali. Kapele jsem přišel na chuť velmi brzy z poslechu, ale musím říct, že naživo mě jejich produkce příliš neoslovila. Můžu to připsat hudební monotónnosti ve stejných tempech, poměrně ležérní show, nulové komunikaci nebo i značné únavě po celém dni a zejména po koncetě Papa Roach. Ani v té největší únavě by mě ale neunikl fantastický hlas zpěvačky Daniely Hrenek, jejíž vokální projev se k hudbě Parov Stelar Band výtečně hodí. Jejich pohodový koncert přilákal hodně fanoušků, kteří se chystali protančit celou noc, ale já dal raději přednost kytarám a agresivnímu zpěvu, a tak jsem vyrazil na svou poslední středeční štaci.

Tou byl rovněž poslední koncert v dnes velmi nabité Staropramen Stage, kde teprve krátce před půlnocí spustili kanadští punk rockoví Billy Tallent, o kterých si přečtěte zde.

Jestli jsem byl z prvního řádného dne poměrně rozladěn, pocity z druhého dne byli diametrálně odlišné. Minimálně 4 fantastické koncerty, které se zařadili mezi můj absolutní TOP vůbec, bok po boku vedle dalších zajímavých jmen a zážitků. Skutečně den k zapamatování.