30 Seconds To Mars na Rock For People

Spoluautorem reportáže je Ondřej Vašaš.

Rozhodně nejlepším koncertem prvního dne a pro mnoho návštěvníků i celého festivalu bylo vystoupení americké rockové skupiny 30 Seconds to Mars. Celá velkolepá show se odehrávala ve stanu Staropramen stage, který pojmul více než dvanáct tisíc lidí; několik dalších stovek diváků si koncert užívalo zvenku a přilehlého kopce. Kapela měla vymezený hrací čas na hodinu a půl a během této doby zahráli spoustu hitů, které podpořily velmi pěkné vizuální efekty. Píseň This Is War zahájili diváci pod taktovkou frontmana Jareda Leta skandováním a posléze mocným chorálem. Nejspíš se nenašel nikdo, kdo by si refrén nezazpíval, atmosféra byla naprosto strhující. Vzduchem se nesla pozitivní energie a po tomto zážitku si Jared Leto svým hereckým i hudebním výkonem podmanil všechny. Někdy se zdály emotivní výlevy frontmana těžko uvěřitelné a působily dosti klišovitým dojmem, ale publikum hltalo každé jeho slovo i pohyb. I pozornost kamer se tak upírala hlavně na frontmana a zbytek kapely byl velmi opomíjen, i když podali taktéž vynikající výkon. V polovině koncertu přišla na řadu i dvě artistická vystoupení, která sice působila vskutku pěkně, ale narušila určitou plynulost celého koncertu, jelikož mezi nimi a písněmi byla celkem dlouhá hluchá místa. K lehce trapnému okamžiku došlo ve chvíli, kdy si frontman pozval na pódium jednoho z fanoušků a po chvíli vyšlo najevo, že je z Polska, což se většině publika, tvořeného především českými návštěvníky, samozřejmě nelíbilo. Skalní polští fanoušci beznadějně zaplnili první řady, což i díky jejich národním vlajkám mohlo působit, že skupina nehraje v Hradci Králové, ale v Polsku. Po tomto nedorozumění zpěvák pozval na pódium českou fanynku a tím si napravil reputaci. Kromě typického provedení písní, tak jak je známe z alba, nabídl Jared Leto také akustickou verzi Hurricane, která působila značně emotivně. Díky krásným vizuálním efektům, promítání textů písní a videoklipů byl celkový dojem z koncertu vynikající, ačkoliv někomu nemuselo vyhovovat megalomanství a egocentrismus Jareda Leta. /Ondřej Vašaš/

Výlet na Mars připomínal vystoupení pro děti

Dostáváme se ke koncert hlavních headlinerů dne, ale i celého festivalu. 30 SECONDS TO MARS hravě naplnili celý prostor Staropramen stanu a kdo se nechtěl mačkat uvnitř, zakotvil venku před obrazovkou. K tomuto koncertu mám tolik připomínek, že mám pocit, že bych mohl psát hodiny a hodiny. Pokusím se to co nejvíce zestručnit a přiblížit a hned na úvod prozradím, že negativa výrazně převládla. I pokud jste 30STM dříve neviděli (tak jako já), možná Vám neuniklo, že si u nás kapela neudělala příliš dobrou pověst. Zpěvák Jared Leto totiž často vynechává (vynechával) svoje vokální pasáže, a nahrazuje (nahrazoval) je hecováním publika stále se opakujícími pokyny. Neočekával jsem od 30STM prakticky nic, ale ve skrytu duše jsem naivně doufal, že tentokrát tomu tak nebude a svou práci odvede na 100%. Publikum v eufórii ale napovídalo, že se to bude opakovat znovu a mladé obecenstvo v čele s plačícími děvčaty jim předvede, jak moc se na ně těšily. Co tedy kapela v čele s neoficiálně nejkrásnějším zpěvákem planety předvedla? Pojďme pěkně popořadě. Nová deska Love, Lust, Faith & Dreams, ze které hráli (společně s This Is War) nejvíce, je sice pořádně velkolepé dílo, ale ve spojení s 30 Seconds To Mars a s rockem jako takovým, nestojí za nic. Zvrhlo se to spíše v repetitivní taneční beat v pozadí, nudné a věčně protahované vokály a hlavně opravdu, ale opravdu protivné opakovačky, které po publiku Jared neustále vyžadoval. Měl jsem pocit, že půlku koncertu slyším jen: "Say ach, say och och..." a podobně. Z toho se mě opravdu zvedá žaludek a bytostně to nesnáším, copak jsme na školní besídce nebo v cirkusu? No, v cirkusu jsme vlastně byli. Stačilo na velký stan napsat cirkus Humberto a bylo by to všeříkající. Chápu, že člověk tak umělecky nadaný jako Jared Leto, nezůstané jen u prachsprostého zpívání, a že ke koncertu budou patřit i jiné zábavní prvky. Počítal bych ale s tím, že budou alespoň vkusně použity a navíc v rozumné míře. Když spustili píseň This Is War , kde zpívají o válce v Iráku a velebí americké vojáky, vyletěly do publika desítky barevných balónů. Copak neví, o čem zrovna zpívá? Ví, ale je mu to jedno, hlavně ať to dobře vypadá. Korunu tomu nasadil v samotném závěru, kdy místo balónů naházeli do publika nafukovací žraloky. To jim došli balóny a tak se stavili v nejbližším hračkářství? Toto pro mě bylo naprosto nepochopitelné, působilo to na mě lacině, teatrálně, infantilně a velmi neprofesionálně. S tím souvisí i neustálé přerušování koncertu z důvodu zmíněných opakovaček, sing-alongů, opakování refrénu, hecování a podobných věcí. Nekonečné přerušování a opakování některých částí sebralo koncertu veškerou dynamiku, všechno bylo rozkouskované a člověk vlastně nevěděl, která píseň hraje, jestli vůbec ještě hraje nebo už začala nová.

Asi si teď myslíte, že jsem proti kapele zaujatý. Nejsem. Jsou písně, které od 30STM mám rád a na které jsem se svým způsobem i těšil, ale jejich provedení a průběh samotného koncertu mě zkrátka dost otrávil. Patříl jsem ale k té absolutní menšině, jelikož atmosféra byla naprosto fantastická. Jared Leto si v mžiku podmanil celý stan a publikum hltalo veškerý jeho pohyb a pohled. Kdykoliv cokoliv řekl, spustil se tak hlasitý a nekonečný řev, pískot a kravál, že byl pravděpodobně slyšet až v Americe. I kdyby Jared řekl, že má průjem, publikum by jásalo. Samozřejmě nepamatuji éru legendárních Beatles a beatlemánie kolem nich, ale představoval bych si to asi nějak takhle. Marně se sám sebe táži, čím si kapela získala takovou popularitu. Že by to byla roztomilá tvář Jareda a jeho modré oči? Možná. Druhou část koncertu jsem strávil mimo stan a všech asi 10 kamer zabíralo jen a jen jeho. Začínal jsem mít pocit, že Jared zpívá, hraje na bicí, kytaru a perkuse zároveň, protože Toma a Shannona nikdo na obrazovce neviděl. Jared zkrátka strh všechno pouze na svoji osobu a tento egocentrismus byl další velmi odpudivým prvkem celého koncertu. Abych jen nehanil každou minutu celé megalomanské show, musím velmi pokorně přiznat, že Jared zpíval fantasticky. Sice většinou o oktávu níž a svůj hlas nehnal do takových výšek, jako na deskách, ale odzpíval s naprostou bravurou alespoň to, co nenechal odzpívat diváky. Tímto se dostáváme k další části, co zkritizuji. Celkem šest písní zaznělo z nejnovějšího alba, které jsem (kromě závěrečné Up In The Air ) neznal, ale to je moje věc, neznalost neomlouvá. Když ale začali hrát jedny z nejznámnějších hitů, konkrétně The Kill a Hurricane , velkou část odehrál akusticky se zpívajícím davem, čímž písně ztratili i tu špetku rocku, která v nich ještě zůstala. Takže ani u vytouženého The Kill jsem se nedočkal těch skvělých screamů, ale opět jen sladkých slovíček pro místní dámy. A propó, z jejich slavného, průlomového a naprosto zásadního alba A Beautiful Lie, které je vystřelilo mezi známé kapely, zahráli pouze právě The Kill . Jak si mohou dovolit nezahrát tak známé a v jejich kariéře důležité písně jako A Beautiful Lie nebo From Yesterday ? Minimálně pro jejich...ehm, řekněme oldschool fanoušky, kterým se až tak nelíbí nejnovější popově-taneční album? To je jako kdyby Beatles na koncertě nezahráli A Hard Day's Night. Měl bych ale zmínit jednu ze skvělých písní, kterou jistě Closer To The Edge je. Výborná atmosféra a strhující průběh písně byl samozřejmostí. Jestli jsem výše zmiňoval cirkusovou estrádní show, tak nafugovací balóny a žraloci byla jen špička ledovce. V průběhu koncertu se na pódiu vystřídali i najatí kaskadéři (což mimochodem také lvím dílem přispělo k absolutní nedynamičnosti koncertu), kteří předvedli svá (dechberoucí) čísla. Nejprve chlapík v kovovém kruhu, ve kterém se točil bez kontaktu se zemí, a po něm dva akrobati na houpačce, kteří se navzájem vymršťovali do vzduchu, kde předváděli různé triky včetně salt. Páni, bravo! To patřilo k tomu lepšímu, co se na pódiu přihodilo, a to na něm kapela ani nebyla. Byla to sice exkluzivní podívaná, ale ještě více to přidalo na kýčovitosti celé estrády, ve kterou se koncert brzo zvrhnul. Zarytým fanouškům kapely to samozřejmě nevadilo, ale po hudební stránce 30 Seconds To Mars vůbec neoslnili. Jestli mají potřebu používat akrobaty a různé velkolepé projekce k udržení pozornosti diváka, jejich hudba bude asi stát za houby. Profesionální muzikant za sebe nechá mluvit svoji muziku. Aby těch trapných triků nebylo málo, jednou se Jared ze zákulisí vyřítil s českou vlajkou a zahrnul diváky tolika superlativy a komplimenty, kolik jsem jich neslyšel za celý svůj život od všech kapel, které jsem viděl. Jsou skupiny a frontmani, kterým věty typu: "Jste nejlepší publikum, kterému jsme kdy hráli" věříte, ale Jared k nim rozhodně nepatří. Nevěřil jsem mu ani slovo. Nedivil bych se, kdyby po cestě do Maďarska koupil na benzince maďarskou vlajku a druhý den říkal to stejné tamnímu publiku. Vrchol trapnosti a nevkusu přišel, když si Jared na pódium pozval fanouška. Poté, co zjistil, že je z Polska, si vyžádal českého fanouška a přivítal mladou dívku. Oba šťastlivci řekli své jméno a všemi milovaný zpěvák je okamžitě a poměrně neurvale poslal na kraj pódia. "Jak se jmenuješ?", "Tina.", "Dobrý, tak běž támhle dozadu". Podobný proces proběhl i před poslední písní Up In The Air , ale to si pan Božský pozval na pódium dobrých 20 lidí, kteří mu dělali kulisu při jeho hodinu a půl trvající one man show. Alespoň, že ten poslední song stál za to. Sečteno podrtrženo, skalní fanoušek z jejich koncertu pravděpodobně nemůže usnout ještě dnes, náhodný přihlížející si celou dobu brblal pod fousy tak, jako já. Veni, vidi vici, tak to vypadalo z pohledu kapely.

Autoři fotografií: Jiří Kosnar, Jan Žalud, Jaromír Zajíček / NetReporters.org, Tomáš Smrčka / foto-depress.nafoceno.cz