Parkway Drive opět potvrdili svou dominanci na poli metalcoru

David Malý, 20. 02. 2019

Začátek roku 2019 zatím velmi vydatně plní kalendář všem příznivcům metalcoru a spřízněným žánrům. Tentokrát do Prahy zavítala světová jednička Parkway Drive, spolu s Killswitch Engage a Thy Art is Murder. Vůbec poslední zastávka jejich Evropského turné k aktuální desce „Reverence” se odehrála v prostorách Fora Karlín za velmi solidní účasti.

Úvodní deathcorové australany Thy Art Is Murder jsem bohužel prošvihl a na místo dorazil až při úvodních tónech „Rose of Sharyn” v podání Killswitch Engage. Americká pětice byla lehce pozměněná, jelikož stálý kytarista Joel Stroetzel kapelu během turné z rodinných důvodů opustil a jeho místo pro zbytek turné obsadil tour manažer Josh. Killswitch Engage nové album ještě nemají, nicméně dle slov zpěváka Jesse Leache na něm usilovně pracují a během tohoto roku se jej dočkáme. Místo nových písní nás provedli téměř celou svou diskografií, kdy vynechali jen eponymní album Killswitch Engage (to druhé z roku 2009). Úvod koncertu byl takový vlažnější a kromě zmíněné „Rose of Sharyn” první polovině chyběl další zásadnější hitový singl, které si kapela nechala na později. Jesse Leach si se svou úlohou poradil skvěle a vypadá to, že jeho problémy s hlasivky úspěšně odezněly. Kapela byla na pódiu velmi aktivní a snažili se vyplnit celou šířku pódia (až na Joshe, který většinou hrál z povzdálí). Přesto mě tam chyběla ta přidaná hodnota, kterou si v podání Killswitche Engage pamatuji. Možná to byla absence skotačin v podání kytaristy Adama Dutkiewicze, který už neexuje své drinky za mohutných ovací publika a ani si nerozbíjí plechovky piva o čelo. Pánové se pravděpodobně už posunuli dál z divokých večírků na pódiu a soustředí se výhradně na svůj výkon. Výkon předvedli dobrý, avšak nebyl to takový nářez jako v letech předešlých. Skvělé písně jako nositelka Grammy „The End of Heartache”, „My Last Serenade”, „My Curse” nebo závěrečná „In Due Time" jim pomohli úspěšně ukončit svou show, která ve mě zanechala hořkosladkou pachuť.

Po bleskové přípravě se začalo schylovat k hlavní hvězdě večera. Parkway Drive patří mezi několik hlavních pilířů, na kterých celý žánr metalcoru stojí. Dokázali to již nesčetněkrát na koncertech v Praze i na festivalech a snad nikdo neměl pochyby, že to dokáží znovu i tady. Hned na úvod můžu prozradit, že zde turné k nové desce ukončili ve velkém stylu. Turné k desce, která je jiná. Šestá deska „Reverence” je u fanoušků Parkway Drive a obecně u fanoušků metalcoru vděčné téma. Možná ne tak vášnivé téma jako v případě nové desky „Amo” od Bring Me the Horizon, ale rozhodně budí černobílé reakce. Není tak brutální jako desky předešlé a zároveň obsahuje i prvky, se kterými jsme se v tvorbě Parkway Drive ještě nesetkali. I přesto, že album většina kritiků chválí, objevují se i četné názory, že se kapela uchýlila k řekněme, mainstreamovějšímu podání své hudby. Na desce najdeme mluvené slovo, klavír, smyčcové nástroje, má výrazně více klidnějších pasáží a zpěvák Winston McCall se pustil i do něčeho, co připomíná "metalové rapování”. Ať je to jak chce, deska „Reverence” je velmi osobní a tématicky evokuje novinku „Holy Hell” od Architects. K těm se v tomto článku ještě dostaneme.

Zpátky k pondělnímu koncertu. Parkway Drive sázejí na dynamickou vizuální show a o překvapení během večera rozhodně nebyla nouze. Místo toho, co by na stage přišli ze zákulisí, zvolili raději cestu skrz natěšený dav s pochodněmi v ruce. Za okamžik už stáli na svých místech na vyvýšeném pódiu, světla namířená na zpěváka Winstona McCalla a ten spustil temnou úvodní „Wishing Well”. Už z první skladby večera šlo usuzovat, že do svého výkonu dává absolutní zbytky svých sil po dlouhém turné a rozhodně neplánuje nic odfláknout. Je nabíledni, že deska „Reverence” hrála v setlistu prim a zaznělo z ní hned 8 z 10 skladeb. Narozdíl od kolegů z Killswitch Engage stříleli ostrými od samotného začátku a pokračovali skladbou „Prey”, která je čistokrevným metalcorovým párty songem. Právě takovým, který kritiky nenechá spát z důvodu jeho přímočarosti a jednoduchosti. Když o moment později dozněla hitovka „Carrion”, byl průměrný srdeční tep přítomných vysoko nad zdravou hodnotou.

Někdy v těchto chvílích na pódiu přistává česká vlajka a McCall ji svižně připevňuje pod bicí soupravu. Lišácky se usměje a prohlásí: „Dnes to bude dobré”. Vězte, že bylo. Nejen kvůli skvělé atmosféře plného fóra Karlín, ale zejména díky excelentnímu výkonu kapely. McCall se kroutil pod tíhou svých vokálů a odhodlaně testoval svoje limity jako kdybyste ždímali poslední zbytky zubní pasty z tuby. Není překvapením, že byl hlavním subjektem pozornosti drtivé většiny návštěvníků, a to nejen proto, že je to Pan Zpěvák. Jeho charisma a sympatické chování a gesta, jeho fyzické proporce a status žijící legendy ho zkrátka dostává do pozice polo-Boha, na kterém chtějí všichni oči nechat. Když se však na moment viditelnost zhoršila kvůli mobilnímu telefonu v obličeji, dostali několik vteřin pozornosti i ostatní. Ben Gordon to naprosto zabíjel za bicí soupravou, Jeff Ling a Luke Kilpatrick si evidentně i po těch letech užívají každý riff a každé potahání struny, Jia O'Connor svou rovněž hřmotnou postavou vzorně sekundoval McCallovi a i když jeho vizáž blonďatého surfaře doznala jistých změn, nebylo pochyb kdo obstarává baskytaru. I muzikanti se zkrátka skvěle bavili a rozdávali úsměvy na všechny strany.

Hitové putování pokračovalo s „Vice Grip” a geniální skladbu „Karma”, kdy si i Luke Kilpatrick užil své momenty na piedestalu při jednom z nejzábavnějších metalových sól. Srdeční tep se blížil infarktovým hodnotám, když se najednou pódium zahalilo neprostupným kouřem a polo-Bůh se vrátil osamocen s další dávkou temnoty v podobě „Cementary Bloom”. Po dávce melancholie se vrátila i kapela s další stadiónovou peckou „The Void”. Následovala stará známá „Idols and Anchors”, skladba „Dedicated” věnovaná naší metalové komunitě a kdyby byl stále někdo na pochybách, kdo má na poli metalcoru absolutní nedotknutelnou moc, pro ně byla další skladba „Absolute Power”. To, co následovalo v tomto žánru nemá obdoby. Parkway Drive zkrátka dbá na různorodost a pestrost nejen své hudby, ale i živého podání. Důvod krátké pauzy v absolutní tmě byl brzy zřejmý.

Na vyvýšeném pódiu se objevily čtyři nosné plošiny, na kterých figuroval dámský smyčcový kvartet. Tři houslistky a čelistka se vznášely nad hlavami všech jako strážní andílci a doprovodili Winstona McCalla a jeho partu při pomalejších a klidnějších „Writings on the Wall” a „Shadow Boxing”. Smyčcové nástroje příjemně doprovodili tyto osobní skladby a stejně rychle jako se muzikantky objevily, i zmizely. Návrat do metalových vod obstarala dvojice „Wild Eyes” a novinka „Chronos” a pódium se opět ponořilo do tmy. Rozsvítilo se však na druhé straně arény, kde na provizorním pódiu stál osamocený McCall a čelistka ze zmíněného kvarteta. Ve velmi komorní atmosféře zahráli poslední kousek z desky „Reverence” s názvem „The Colour of Leaving”. Velmi pomalá tklivá skladba, kterou z části zpěvák odrecitoval, byla věnována právě vzpomínce na Toma Searla (kytarista Architects), který 20. srpna 2016 prohrál boj s rakovinou.

Po krátkém aplaudování a dožadování se přídavku se pozornost opět vrátila na hlavní pódium. Muži záviděli a ženy žasly, když se zpěvák McCall objevil svlečený do půl těla třímající zápalnou láhev. Napodobeninu molotov koktejlu zapálil a vrhnul ji na plátno s logem své kapely. O okamžik později se celé pódium zahalilo do plamenů a Parkway Drive ukončili strhující show a celé turné dvojicí skladeb „Crushed” a „Bottom Feeder” z desky „Ire”. Ohňové efekty, dělobuchy a všemožné další pyrotechnické efekty provázely celou show. Plameny šlehaly ze všech stran, muzikanti tancovali mezi proudy jisker a ohlušující dělobuchy byly synchronizované s konkrétní skladbou. I z těchto důvodů nebylo moudré usnout na vavřínech, jelikož kromě skvělé hudby (podpořenou výborným zvukem) bylo i co sledovat. Vizuální show a všemožné efekty dodaly koncertu punc pompéznosti a tučným písmem podtrhly fakt, že sledujeme vystoupení dost možná nejlepší metalcorové kapely na světě. Když se tohle spojí s perfektním výkonem, kdy především McCall vypadal, že se nejedná o poslední koncert turné, ale spíše o poslední koncert v jeho životě, vznikl mimořádný umělecký zážitek. Pokud o takový zážitek stojíte také, další možnost vidět Parkway Drive v akci budete mít hned v létě na festivalu Brutal Assault.