„Gigaton" je procitnutím grungeových Pearl Jam

Na jedenáctou desku nestárnoucích Pearl Jam si fanoušci museli počkat déle, než byli zvyklí. Od desky „Lightning Bolt” uběhlo 7 let a oznámení o novém albu „Gigaton” vzbudilo poprask nejen na alternativní rockové scéně. Poslední velikáni umírajícího žánru grunge svůj rukopis za ta uplynulá léta naštěstí nijak neupravili a na desce tak najdete tucet příjemných rockových pecek z již téměř archaického období alternativního rocku.

Hlas zpěváka Eddie Veddera patří mezi ty nejcharakterističtější hlasy v celém žánru a s potěšením mohu konstatovat, že ani po třech dekádách neztratil vůbec nic ze svého repertoáru. I díky této jistotě byla kapela Pearl Jam v roce 2017 zařazena do Rock’n’Rollové síně slávy. Eddie Vedder vždy měl co říct a když album v březnu roku 2020 vycházelo, jistě neměl tušení, jak trefné téma pro nové album vybral. „Gigaton” je totiž koncepčním albem a věnuje se životnímu prostředí. To ještě neměl tušení, jak moc se svět během několika následujících měsíců změní.

Album je plné dospělého a řízného rocku, tak charakteristického pro Pearl Jam a grunge jako takový. Dynamické kytarové vyhrávky této kapely jsou hypnotizující a společně s podmanivým zpěvem Eddie Veddera vás okamžitě uvrhnou mimo realitu. To platí především pro všechny singly. „Superblood Wolfmoon” je energická hardrocková jízda se spoustou intonačních překvapení. Třetí singl „Quick Escape” je pochmurné rockové vyprávění o útěku z planety a baskytarista Jeff Ament sem vložil i jasný vzkaz dnes již bývalému prezidentovi Trumpovi. 

„Dance of the Clairvoyants” je patrně ta nejlepší skladba na desce vůbec. Pearl Jam zde experimentují s velmi decentní elektronikou, ale i nástrojovým obsazením. Skladba se nese v příjemně svižném tempu, kde Vedder představí i svůj výrazný chraplák. Podobnou techniku najdete například i v rázné „Never Destination” nebo v úvodní „Who Ever Said”. Naopak jako nejméně výraznou označím skladbu „Take The Long Way”, kterou od začátku do konce pohání rychlé riffy, které však kromě kytarového sóla nenabízí mnoho zábavných variací.

Poslední singl „Retrograde” je schovaný na konci celé desky a jedná se o zajímavou motivační rockovou baladu s notnou dávkou zármutku. Rockové balady jsou koneckonců nedílnou součástí kapely a pánové je umí skvěle. Další takovou jsou velmi pomalé a klidné písně „Alright” nebo „Buckle Up”. V podobném folkovém duchu probíhá i „Seven O’Clock”. Další devízou Pearl Jam jsou i akustické skladby a jedna taková je i na „Gigaton”. Píseň „Comes Then Goes” má potenciál patřit mezi ty vůbec nejlepší. V druhé polovině desky se velmi příjemně zpomaluje a baladou „River Cross” album i končí.

Pearl Jam nikdy nenatočili špatnou nebo nevýraznou desku a začínám si myslet, že to bude platit pro celou jejich kariéru. Pro fanoušky kapely i alternativního rocku byl „Gigaton” skvělou zprávou. Museli zkousnout nejdelší období bez nového materiálu, nicméně kapela je za trpelivost odměnila nejdelší deskou v kariéře a tradičně i skvělým materiálem. Deska je nenásilně rozdělená na dvě poloviny, přičemž v první polovině se nachází spíše ty rychlejší rockové pecky a v té druhé zase dominují rockové balady a pomalé folkové písně. Každý si tam najde to, co jim více vyhovuje. Deska jako celek funguje skvěle, ačkoliv zde chybí prvotřídní rockový hit. „Gigaton” je rozhodně velmi povedenou nahrávkou.