„Temně hmotní“ Pearl Jam na novince odvážně a moudře divočí

Jakmile se rozezní první skřípavé tóny písně Scared of Fear a na pozadí naléhavý a zároveň průzračný hlas Eddieho Veddera, znalci grungeové scény vědí, že jsou tu konečně noví Pearl Jam. Zvuk je syrový, autenticky vyvážený mezi melodiemi a rockovou energií, se kterou před více než 30let skočili s albem Ten do hudebního showbusinessu. A je jim ku prospěchu, že pokračují se zásadními prvky své tvorby stále kreativně. Zdání, že se někde opakují, klame, to jen kytaristé Stone Gossard a Mike McCready nastavili jinak znění kytar, i když směrem do grungeově-alternativních vod přelomu 80./90. let minulého století.   

Hned z otevíráku, ale i vlastně z celého alba znovu tryská poctivá rocková energie i tvrdost, kterou zjemňuje jako vždy vokál frontmana. V poslední čtvrtině našlapané písně dojde ke zvolnění, které na chvíli nechá vydechnout, ale jinak proudí zemitá energie openeru nervně kupředu. A stejným proudem se ubírá i následující s krásně melodickou linkou vytažená React Respond. Neuvěřitelná energie na úvod upomíná syrovost druhého alba kapely Vs. z roku 1993. Živočišnost a nespoutaná dravost na n-tou! S takovou vyrukuje i pozdější téměř punkový odchod Running! Ale to jsem hodně vepředu a předbíhám!   

Třetí píseň Wreckage totiž zvolní do příjemného rockového brnkání, které odvede pozornost k sólovým projektům Eddieho. Vybroušená melodičnost ale vyvolá nádherný pocit pohody, který přetrvá po celých relativně dlouhých pět minut. Tím spíše, že v druhé části se přidají sborové vokály celé kapely, které podpoří zpěvnost celé hymnicky pojaté písně. V každém případě překvapení po všech stránkách. Je těžké srovnávat 90. léta kapely a první 4 desky s pozdějším obdobím, a ještě je pak nějak zařazovat kontextuálně, o tom ale hudba Pearl Jam nikdy nebyla. Vždy spíše vycházela z rozpoložení kvintetu, který nicméně zůstává sám sebou i po těch dlouhých 30 letech. Je možné konstatovat, že vokál Eddieho se více podřizoval kytarovým eskapádám, a někde mu byl nechán větší prostor, aby si vyznění skladeb nechal pro sebe, vždycky tu byl ale jakýsi konsensus a týmová harmonie, pro kterou si bylo možné tuhle formaci oblíbit. A co si budeme namlouvat, Pearl Jam vpravdě zůstávají jedinou živoucí a kompletní kapelou z grungeového hejna, které kdysi okupovalo celosvětovou rockovou scénu!   

Jestliže bylo předchozí album Gigaton odvážným krokem k progreisvnější tváři kapely, která nechtěla zůstat na místě, aktuální fošna je spíše návratem k jednodušší a hitové tvorbě, která bude mít nesporně své živé uplatnění. Hlas Eddieho zní ale stejně, tu umně zvýrazní, jinde ladně utlumí hard rockové riffy. V titulní Dark Matter jde do syrovějších poloh, které souzní se šlapavou rytmikou v chytlavé symbióze. Možná že se Eddie příjemně „nakazil" neuvěřitelnou chytlavostí své poslední sólovky Earthling, a zvláště divočáckých skladeb Power of Right nebo Good and Evil, které tehdy sympaticky zaútočily na ušní bubínky po všech stránkách, že se na novince kapela podřizuje syrově zemitému zvuku a „špinavému" jamování, ale kapele se díky sehranosti dá tohle uvěřit.   

Nicméně deska má i slabší chvilky, někde uprostřed se najednou posluchač ztratí v přemýšlivé, ale nezkousatelné Upper Hand, která zní vyčpěle a odcizeně, roztodivně zní i Something Special, která míří daleko do 80. let, ale nemůže se rozhodnout, jestli chce být baladickou výpovědí anebo rockovým odchodem. A zvláštně končí jakoby do ztracena. V tom ztracenu ale naštěstí povstává další prvoplánově syrový kousek Got to Give, který ale uvnitř ukrývá silný emocionální náboj s vloženými klávesami. Eddie se v ní neuvěřitelně rozezpívá, a i Stone přidá překvapivé sólíčko. Je to skladba, u které jen žasnete.   

Má tahle nahrávka vůbec rockové hity? Má, ale je třeba si počkat a opět se opakuji, poslouchat a vnímat! Je tu totiž citlivě vystavená Waiting for Stevie, u níž si lze broukat a příjemně nostalgicky vzpomínat na šlágry Jeremy nebo Black z debutu Ten. Eddie tady neskutečně připomíná ty táhlé výšky právě z kultovní první desky. Stejně tak u závěrečné Setting Sun, kde dominují ze začátku rytmicky uhrančivé perkuse, které nešlo přeslechnout na již zmíněném debutu.   

Ano, těch paralel s první deskou je povícero, a je ku cti, že se grungeová legenda drží svých kořenů a zároveň chce energicky promlouvat k současné generaci. Otázkou je, jestli je současný konzument natolik vnímavý a umí trpělivě vnímat. Na desce totiž nejsou hity na první poslech – a takovou desku už asi Pearl Jam těžko nahrají. Jenž oni takoví nikdy nebyli. Musíte je poslouchat a poslouchat. A když se vám nedostanou pod kůži riffy, tak vás nakonec dostane Eddieho vokál, který je stejně ikonicky lahodný jako před 30lety.   

Deska Dark Matter je precizní, má uvnitř skryté poklady, výtečný drajv a také drží zvukově u sebe. Dá se do ní vskutku postupně vposlouchat a užít si tu bouřlivou a znovuzrozenou mladickou energii. Přesto bych však dal v hodnocení ještě o pár procent více rozverné a rozmanité zpěvákově sólovce, o které již byla řeč. Ta vyšla před 2 lety a Eddie si tam prostě bravurně dělal, co chtěl. Jedno ale novému hudebním dílku upřít Pearl Jam skutečně nelze. Přátelského ducha týmové hudební spolupráce, který do dnešních dnů neustále proudí skrze všechna alba a spojuje znovu sympaticky všechny písně „Temné hmoty". A to se přece musí ocenit téměř verdiktem 100%. Zajít na jejich koncert pak může být i jedinečný zážitek živého léta!