Dvacetiletý Hromosvod drží pohromadě nejen hudebně, ale i lidsky

Pražská folkrocková kapela Hromosvod slaví v letošním roce dvacáté narozeniny. Skupina vznikla v šatně 7.B na ZŠ Horáčkova a od té doby vydala tři alba, odehrála bezmála čtyři stovky koncertů a představila se po boku Vladimíra Mišíka, Lenky Dusilové nebo Michala Hrůzy. O minulosti, současnosti i budoucnosti Hromosvodu si Hudební knihovna povídala s kapelníkem Ondřejem Fenclem (zároveň Schodiště, 5P Luboše Pospíšila, Vladimír Merta nebo Marsyas).  

HK: Narozeniny jste oslavili 7. října v Malostranské besedě. Jak se narozeninový koncert vydařil a jaké hosty jste přivítali?   
Ondřej Fencl: „Narozeniny to byly báječné. Na jednu stranu velkolepé, na druhou vlastně rodinné. Do Malostranské besedy se slezli příznivci i hosté ze všech etap existence Hromosvodu od kinderfolkových let až po současnost. Užili jsme si hodně muziky i legrace, někteří hostující muzikanti, jako třeba můj brácha, oprášili nástroje po opravdu dlouhé době, obzvláště výživné bylo unisono čtyř sopránových flétniček v nejstarší písni Hromosvodu Odjíždím. To bylo jednoduše dojemné – asi jako když jdete lehce po poledni kolem lidové školy umění. Po dvouapůlhodinovém koncertě se pokračovalo na kytary v šatně. Dostali jsme dort a spoustu láhví… závěr mám v mlze."

HK: Jak se repertoárově lišil tento koncert od vašich klasických vystoupení?    
Ondřej: „Docela dost, záměrně jsme ho chtěli odlišit. Na běžných vystoupeních se snažíme hrát převážně nejnovější písničky, připravované na chystané čtvrté řadové CD. V případě dvacetin jsme sáhli naopak po kouscích, které svého času pro kapelu a její fanoušky hodně znamenaly, ale dnes už jsou přežité. Pro jedinou příležitost jsme tak oprášili například osmiminutový epos Beruška, námi překabátěného Pískajícího cikána od Spirituál kvintetu nebo fenclovskou pubertální parafrázi na Poeova Havrana. Rozdíl nastal i v instrumentaci, v některých písních posílila smyčcovou sekci naše někdejší houslistka Sylva Švejdarová, jinde se přidával na mandoliny a ukulele také už bývalý spoluhráč Vojta Jindra, s cellem přišel Martin Přeček, pamětník prvních krůčků kapely…"



HK: Na vašich stránkách jste vyhlásili finanční sbírku na nové CD plnou originálních dárků a artefaktů. Daří se shánět finance a o jaké dárky je největší zájem?     
Ondřej: „Zpočátku to bylo chabé, ale nakonec všechna voda stekla dolů… Nejčastěji si lidi předplácejí CD, což je pro nás zásadní závazek – než abychom jim to vraceli, to ho raději natočíme. (smích) Hodně se povedlo vystoupení v KC Kaštan, které si jako položku ze sbírky objednal jeden náš štědrý přispěvatel. Přímo na koncertě pak proběhla dražba, kdy se za mnohdy čtyřciferné částky vydražila zhruba polovina sbírky. Paradoxem je, že skoro všechno vydražil právě člověk, který si koncert zaplatil. Mecenášům umění třikrát sláva!!! Takže Kaštan vynesl asi třicet tisíc, něco nám dá vydavatel pan Houdek, něco velkorysá OSA… Ještě pořád to není dost, ale už se líp dýchá a přemýšlí o natáčení. Máme v kapelní peněžence dobrý základ."

HK: Proč si sháníte peníze sami a nesvěřili jste se portálům typu Hit hit?    
Ondřej: „Protože to dělají všichni, protože nám připadalo zábavné udělat si to po svém… A taky protože nemusíme nikomu odvádět provizi a třást se, jestli se vybere, co jsme si předsevzali. Ale nevylučuji, že až budeme s deskou finišovat, napadne mě třeba do některé písničky smyčcový kvartet. Nebo jiný host. A abychom mu mohli zaplatit, hodíme to na Hit hit."

HK: Hromosvod vznikl v šatně 7. B. Napadlo vás tehdy, že budete koncertovat i po dvaceti letech?    
Ondřej: „98 procent tázaných by řeklo, že ne… A mě to napadlo. Já si pamatuju, že jsem si tehdy hned říkal, že až bude Hromosvodu padesát, furt ještě nebudeme staří dědci." (smích)



HK: Kdy bylo Hromosvodu nejhůře?    
Ondřej: „Smutné byly v začátcích odchody muzikantů, s čímž jsme si neuměli poradit. Dneska máme jednak hodně stabilní partu (sedm let hrajeme v podstatě beze změny sestavy), za druhé se část z nás muzikou živí a věděla by, kam sáhnout, když by to někoho přestalo bavit. Tehdy jsme to všechno brali smrtelně vážně, když třeba odešel můj sedmnáctiletý brácha, měl jsem dojem, že je to situace srovnatelná s rozpadem Beatles. (smích)
Občas přijdou smutné chvíle při hledání motivace. Jak je člověk z jiných kapel zvyklý, že chodí plné sály, že se vydělají pěkné peníze, že se to úsilí prostě mnohonásobně vrací, tak pak občas zamrzí, že Hromosvod tohle ani za těch dvacet let nedokázal – v pravém slova smyslu prorazit. Krizi jsem měl před půl rokem, pro nedostatek času odešel z Hromosvodu Vojta Jindra, mimo jiné kapelník Branu. Sice s námi hrál jen dva roky v pozici šestého, hostujícího člena, který s námi nejezdil zdaleka všude, ale jeho strunná výpomoc mi umožňovala na pódiu větší rozlet, celé to znělo masivněji, barevněji, zvykl jsem si na to. No a bez něj mě to najednou nějak míň bavilo.
Ale pak mě nakopl ten podařený koncert, kde se vybralo hodně peněz na desku, ponořil jsem se do příprav dvacetin Hromosvodu, což bylo krásné vzpomínání a rozhodl jsem se, že si k těm narozeninám uspořádáme nenáročnou šňůru za pivo, párek a střechu nad hlavou. Jako za starých časů. Abych trochu spadnul zpátky na zem. Zatímco letos se hrálo sotva patnáctkrát, vypadá to, že příští rok bude koncertů podstatně víc. Tak už mám zas do Hromosvodu chuť. Je to srdeční záležitost a k těm patří i deziluze."

HK: A kdy vám bylo naopak nejlépe?    
Ondřej: „Mně asi když nám Vláďa Mišík před narvanou Malostranskou besedou křtil CD Zimní čas, a pak jsme si společně zahráli Večernici, Slunečný hrob a Špejchar blues. To se mi skoro chtělo brečet štěstím. Skvělá byla taky třeba týdenní společná šňůra s Jablkoní."

HK: Na co jste tedy za těch dvacet let nejvíce hrdí?     
Ondřej: "To už jsem trochu zodpověděl v závěru předchozí otázky. Hrdý jsem třeba i na to, že dokážeme držet krok s Vláďou Mertou, s nímž často jako doprovodná kapela hráváme. Nebo ještě pořád docela na naše předchozí CD Zimní čas, i když dneska už bych ho samozřejmě udělal jinak… a líp. (smích) A hrdý jsem i na kapelu Hromosvod jako na údernou jednotku, která drží pohromadě nejen hudebně, ale zásadně lidsky."

HK: Na koncertních pódiích jste vystoupili s řadou známých kapel a interpretů. Něco jste už naznačil, ale na koho vzpomínáte nejraději?    
Ondřej: „Na Vláďu Mišíka, s jehož Etc… jsme hráli několikrát a vždycky to byla radost. Taky na Jablkoň. Samozřejmě na Mertu. Předskakovali jsme třeba i Lence Dusilové, Michalu Hrůzovi, Marsyas, Luboši Pospíšilovi, Druhé trávě, Nerezu, Fleretu, Schodišti… všechno prima akce, na něž se dobře vzpomíná."



HK: A klasická otázka na závěr. Jaké máte plány do budoucna?     
Ondřej: „Jak už jsem nastínil, začínáme konečně nahrávat oficiální čtvrtou řadovou desku Divoký ticho Žižkova. Materiál delší dobu máme a obehráváme na koncertech, jen furt hloubáme, jak na to. Určitě víme, že už ne dva roky natáčení po bytech, jako tomu bylo u předchozího alba. Vlastně už studio máme. Budeme točit u Borise Carloffa, neviditelného loutkoherce tuzemské scény. Dělá úplně jinou hudbu než my… a to mě právě na tom láká. Doufám, že se naše názory potkají někde tam, kde se písnička oholí na dřeň. No a pak jí společně pěkně oblékneme tak, aby to byl furt Hromosvod, ale aby tam byl taky pohled zvenčí. Věřím, že deska bude na jaře hotová a za rok pokřtěná. Koukněte na www.hromosvod.cz nebo na náš facebook, samozřejmě kontinuálně koncertujeme, nejblíže 7. prosince v Opavě a o den později v Novém Jičíně na vánočních trzích. Pražáci nás můžou vidět 10. února v Balbínově poetické hospůdce, to je taková naše stálá scéna."
Foto: Jiří Veselý