„Každá deska je dokumentem doby“, tvrdí Luboš Pospíšil

Kapela 5P kolem zpěváka Luboše Pospíšila přichází po třech letech s novinkovým albem. CD s názvem Soukromá elegie vyšlo 26. září a slibuje téměř padesát minut skvělé muziky. Na desku přispěli, kromě stálých spolupracovníků, rovněž Michal Hrůza a Tomáš Belko. Jak probíhalo natáčení a co říká o fanoušcích, koncertech a samotné desce Luboš Pospíšil? Dočtete se v našem rozhovoru.

HK: Se skupinou 5P jste právě dokončili nové album Soukromá elegie. Jak vznikl název?

LP: „Spojení Soukromá elegie je použitý v písni Melancholie. To je jeden důvod. Dalším je spojení s Pavlem Šrutem, se kterým má spolupráce začala před více než třiceti lety. Právě z toho zůstaly důležité body, jako jsou písně Píšu vám Karino nebo Soukromá cesta do nikam. Píšu vám Karino je elegie. Takto jsem chtěl oblouk s Pavlem Šrutem uzavřít. Měl jsem představu, že nějaký typ elegie by mohl napsat i v současné době, kdyby na tom byl zdravotně dobře."

HK: Desku jste nahrávali ve studiu Svárov, kde je možné natáčet živě. V současné době se stále více kapel přiklání ke koncertnímu zvuku, vyhýbá se větším studiovým zásahům, snaží se o syrovost. Z čeho myslíte, že tento trend vychází? Proč vy jste se rozhodli takto pracovat?

LP: „Vždycky je dobré, když je možné nahrávat celá kapela spolu. Ale nejde to v každém případě. Je to píseň od písně. Někdy je to možné zvolit a je to funkční, jinde to naopak dobré není. Ne ve všech písních jsme to proto tak udělali. Když se to ale povede a jde simulovat koncertní prostředí, dostane se tam víc energie a lepší pocit. Muzikanti hrajou s větším zaujetím a určitě se líp zpívá."

HK: Na novém albu jsou písně, které jste z velké části napsal sám. Několik jste jich také otextoval. V jednom z rozhovorů jste řekl, že když napíšete text, většinou zjistíte, že není pro Vás. Na Soukromé elegii máte dvě písničky a jednu ve spoluautorství. Změnilo se něco? Propracoval jste se k textům, které vám sedí?

LP: „V životě jsem toho moc nenapsal. Spolupracoval jsem s autory – básníky, kterých si velice považuju a nikdy jsem se necítil být jim rovnocenný. Tady jsou dva texty, které jsem nedělal přímo na tu desku, ale v průběhu dlouhé doby. Mohl jsem o nich tedy mnohem víc přemýšlet a víc se na ně připravit. Jinak bych si to nedovolil. Abych přišel a něco vysypal z rukávu, na to nejsem. Od toho jsou tam básníci, kteří se mnou dlouhodobě spolupracují. Což je Pavel Šrut, Jan Hedl Sahara, dneska už třeba i Pepa Lábus, kapelník 5P Ondra Fencl anebo nově Tomáš Belko, který textuje Sto zvířat."

HK: Jak dlouho jste sbírali materiál na nové CD?

LP: „Je tam jedna píseň – Už vyplouvám, Karino, ke které jsme se vrátili. Už byla kdysi natočená, ale na tuhle desku jsme chtěli udělat výpravnější aranžmá a použít smyčcový kvartet. Myslím, že nový model téhle písně se povedl. Ještě je tam jedna píseň, která vznikla dávno, ale nikdo ji neslyšel. Ostatní skladby byly dělané za účelem téhle desky. Třeba jsem měl několik roků motiv, ale chyběla mi druhá část písně a teď se mi to povedlo dotáhnout."

HK: Smyčcový kvartet využíváte na svých nahrávkách stále častěji. Mě ovšem velmi nástrojovým obsazením zaujala píseň Slunovratná noc. Můžete mi k ní říct něco víc? Jak vznikala? Jaké tam byly použity nástroje?

LP: „Vymyslel jsem si takový zvláštní doprovod na kytaru a propojil ho s keltskou harfou. Je to neobvyklé spojení. Smyčce a také text napsal Ondra Fencl. Je to taková jeho ukolébavka pro dospělé."

HK: Zmínil jste, že jste jedné starší věci napsali nové aranžmá. Na koncertech hrajete i starší skladby, ale s jinou muzikantskou sestavou. Snaží se do nich vnášet svůj vliv nebo necháváte původní zvuk?

LP: „Je dobře, když muzikanti mohou do aranžmá zasáhnout. Potom je hraní víc baví. Musí se projevit, že to hrají jiní lidé. Ale jsou i výjimky. Když vzpomenu první desku, kterou aranžoval Ota Petřina, což je geniální autor, tak je škoda nedodržet původní aranžmá."

HK: Jací fanoušci chodí na Vaše koncerty?

LP: „Než jsem postavil kapelu 5P a nahrál první sólovou desku, byl jsem třináct roků v C&K Vocalu, což je vokální těleso, které je tady legendární. A od 80. let, kdy jsem nahrál album Tenhle vítr jsem měl rád, vznikalo obecenstvo, které bylo o generaci nebo i víc mladší, než jsem byl já. Tohle je nejsilnější skupina. Lidé, kteří se k tomu vracejí. Vydal jsem už deset desek, tak se nabalují postupně další posluchači. Z posledního období je v obecenstvu tak čtvrtina lidí, o které jsem přesvědčen, že je mladá. Protože vůči mně jsou výrazně mladší. (smích) Jsou to třeba vrstevníci lidí v kapele."

HK: Proto bylo možná dobré omladit muzikanty kolem sebe…?

LP: „Určitě. Potkáváme se i s mladými kapelami, které komunikují s mými spoluhráči. To je pro muzikantský život hrozně důležité."

HK: Kromě účinkování s C&K Vocalem si Vás fanoušci pamatují ve dvojici s Bohumilem Zatloukalem. V kapele 5P ho po dlouhých letech působení nahradil Miroslav Linhart. Proč jste se rozešli?

LP: „To jsou věci na delší povídání, ale pokusím se to zkrátit. My jsme spolu hráli dlouho, ale měli jsme také přestávky, kdy jsme nespolupracovali. Byly dány nějakou objektivní nutností, na konci 80. let, ale i osobními věcmi, které se projevily v průběhu 90. let. Kapelový život není jen o muzice, ale i o vztazích. Některé vztahy se řeší obtížně a někdy to dopadne tak, že nastoupí někdo jiný."

HK: Jak byste zhodnotil svou muzikantskou dráhu? Měl jste štěstí na spoluhráče? Nebo byla cesta za úspěchem obtížná?

LP: „Měl jsem velké štěstí třeba v případě C&K Vocalu, kdy už nedržel doprovodnou kapelu, ale na všech nahrávkách se objevovali nejlepší hráči, kteří tu v 70., 80. letech působili. Tak jsem se já osobně postupně dostal ke všem těm důležitým hudebníkům. V kapele 5P se objevovali lidé jako David Koller, Michal Pavlík nebo Jan Hedl Sahara a řada dalších. Na spoluhráče si nemůžu stěžovat. Současná situace je taková, že ač jsou ti hráči o generaci mladší, zase jsou mezi svými vrstevníky důležití muzikanti."

HK: V jednom z rozhovorů jste si posteskl, že není snadné se dostat do médií. Zlepšila se tato situace, třeba i s novým albem?

LP:„Musím konstatovat, že lidí přibývá. Třeba když hrajeme na Vesnickém klubu Václava Koubka u Soběslavi. Před šesti lety chodila stovka lidí, teď chodí dvě stovky. A počet posluchačů narůstá všude. Spíš jsem asi myslel prezentaci na bázi rádiového typu. U komerčních rádií se nic zásadního nemění. Dostanou se tam jen ti, co jsou vítaní a mezi nimi já nejsem. Ale není tam spousta dalších muzikantů, není to jen můj příběh."

HK: Dáváte více přednost hraní v menších klubech při komornější atmosféře nebo si užíváte raději větší pódia?

LP: „Oboje má něco pro a něco tam člověk musí oželet. V komunikaci je lepší blízké spojení, ale dneska je na mnoha místech, třeba na festivalech, velmi kvalitní zvuk. Dnes je dost běžný, dřív to tak nebývalo. Je to výhoda, že hudba se k lidem dostane přes dobré aparatury. V malých prostorech se možná cítím lépe sám nebo ve dvojici, trojici. S kapelou je to někdy náročné. Stojím asi půl metru od činelu Páji Táboříkové a je to někdy těžké přežít." (smích)

HK: Na webových stránkách máte napsáno, že nová deska je barevná jako podzim. Co vy sám byste k Soukromé elegii, na závěr, řekl?

LP: „Každá deska je dokumentem doby. Člověk když jde ze studia a nese master, už si přehrává, co všechno by udělal jinak. Ale nedá se to vrátit, proto je to ten dokument. Jinak jsem spokojený. Pro mě je důležité, že je kapela kompaktní a má osobitý sound a styl, který jsem někdy u spoluhráčů postrádal. Tady to má dobrý zvuk."