Deep Purple na cestě od „perfektních a cizích“ do současnosti (část III.)

Po čase se opět vracíme k našemu povídání o jedné z nejslavnějších rockových kapel historie populární hudby. V závěrečné třetí části se přenášíme do roku 1984, kdy dochází ke znovuobnovení nejslavnější sestavy Deep Purple (zodpovědné za alba z éry počátku 70. let). A i když později členové přiznali, že se jednalo hlavně o obchod, byl to skvělý tah, který potěšil všechny fanoušky kapely. A dokonce i atmosféra byla zpočátku uvolněná a rivalita starých kohoutů Blackmorea a Gillana šla stranou. Výsledné album Perfect Strangers je vynikajícím dílem. V podstatě nemá slabé místo, i když struktura skladeb se oproti 70. letům změnila (což je ostatně logické). Naprostou lahůdkou je pak pro všechny milovníky kytary balada Wasted Sunsets. Deep Purple jsou zpátky, souhra je vynikající, jako by bez jedenáctileté pauzy od posledního alba.

Období slabších alb

Následující House Of The Blue Light z roku 1987 již tak kvalitním kouskem není. Sice obsahuje některé poměrně zajímavé skladby jako Bad Attitude, Mad Dog nebo Unwritten Law, celkově vzato je na něm zřetelný úbytek invence.

V roce 1988 vychází zajímavé živé album Nobody’s Perfect, které obsahuje novou studiovou úpravu úspěšného singlu Hush u příležitosti 20 let od vzniku kapely. Album poměrně slušné, i když kvalit Made In Japan nedosahuje. Mezitím opět vyplouvají na povrch typické tahanice kytaristy a zpěváka, kteří si opět nemohou přijít na jméno. Následkem toho Ian Gillan odchází a věnuje se opět vlastním projektům.

Slaves And Masters přichází v roce 1990 a za mikrofonem najdeme tentokrát Joe Lynn Turnera, bývalého parťáka Ritchieho Blackmorea z Rainbow. Album zní mdle a až na pár vyjímek není příliš povedené. Kapele byla tehdy přiřknuta nepříliš lichotivá přezdívka „Deep Rainbow". Faktem je, že jako album Deep Purple tahle deska opravdu nezní. Nejzajímavější skladbou je krom úvodní King Of Dreams balada Love Conquers All. Spolu s House Of The Blue Ligh zřejmě nejhorší album kapely.

Ritchieho poslední aktivity s Deep Purple

Že angažování Turnera nebyl dobrý tah později uznává i sám Ritchie Blackmore a tak se do sestavy vrací Ian Gillan a s kapela vydává v roce 1993 album Battle Rages On. Deska však vzniká ve velmi nepřátelské atmosféře. A podepsalo se to na ní. Blackmore na ní v podstatě rezignuje a šetří se na znovuobnovené Rainbow (jejichž Strager In Us All z roku 1995 je o něčem jiném). I tak na ní lze ale nalézt daleko více poznávacích znamení klasické kapely než na předchozím díle. V celkovém kontextu jde ale o dílo průměrné. Hlavní spory opět obstarává duo Ricthie Blackmore a Ian Gillan. Na vystoupeních krom jiného jeden druhého polévají pivem, schválně si kazí nástupy do jednotlivých písní, na pódiích stávají na opačných koncích, anebo se některý z nich na podium nedostaví vůbec. Blackmore dokonce prohlásí, že už nejde jen o osobní antipatie, ale že se mu „nelíbí, jak ten chlap zpívá". Situace už nejde ustát a tak tentokrát balí kufry kytarista.

Na turné nahrazuje Blackmorea další kytarový ekvilibrista Joe Satriani. Avšak nezdrží se dlouho a kapela musí hledat plnohodnotného člena. V tomto má soubor štěstí a volba padá na Stevea Morse. Technicky velmi zdatného a zkušeného hráče a krom jiného obdivovatele hry Ritchie Blackmorea a klasických rockových kytaristů Jimmyho Page, Jeffa Becka, nebo Erica Claptona. Zkušenosti Stevea Morse sahají od jižanských rockerů Dixie Dregs až po progrockové Kansas. Do řad Deep Purple vstoupil v roce 1994.

Uvolněnost, klid, mladický elán a Steve Morse

Studiová premiéra přichází poměrně záhy. Nahrávka Purpendicular vychází v roce 1996. Jedná se o album s velmi pohodovou a vyváženou atmosférou a mnoha povedenými momenty. Zejména uvolněnost na posluchače přímo dýchá. Taková snad nebyla z desky Deep Purple cítit nikdy. Kapela září elánem a dobrou náladou. Asi to bude i tím, že po mnohém napětí našla konečně klid a s Morsem utvořila opět velmi kompaktní celek. Celá nahrávka obsahuje další dávku typického hard rocku kapely (úvodní Ted The Mechanic, Somebody Stole My Guitar), ale i zcela netypicky jemnější pasáže a naprosto skvostné balady jako Sometimes I Feel Like Screaming, ve které Steve Morse exceluje. Po delší době opět vynikající výkon celé kapely, přičemž Gillan zní stále skvěle (a mnohem lépe než na předchozí desce). Celkově vzato povedený návrat, byť Deep Purple chtě nechtě už zní jinak.

V roce 1998 přichází skupina s dalším albem Abandon, které je poněkud slabším dílem. Z nemnoha výrazných skladeb si pozornost přitáhne zejména Fingers To The Bone s nádhernými kytarami. Zároveň se jedná o poslední album s Jonem Lordem, který poté v tichosti a poklidu skončí své působení u Deep Purple. Rozlučkovým se pro něj stane turné v roce 2002. Na místo legendárního klávesisty, který byl králem hammondek přichází další vynikající muzikant Don Airey se zkušenostmi od Garyho Moorea, Rainbow, Ozzyho aj.

Deep Purple s Aireym místo Lorda

V roce 2003 přichází Deep Purple v sestavě s Aireym u kláves a vydávají desku Bananas. Po poněkud mdlém „Abandon" se jedná o svěží vítr, který navazuje tam, kde skončila první spolupráce Deep Purple se Stevem Morsem. Příjemné album, které obsahuje klasická hard rocková čísla jako House Of Pain, nebo krásnou baladu Never A Word (jakou by si nikdo od DP dřív nepředstavil).

Brzy vydávají legendární rockeři další album a to již v roce 2005. Rapture Of The Deep je ovšem dílo trochu rozporuplné. Je to album, které sice obsahuje zajímavý materiál, který ale vyžaduje více poslechů. Od tak slavné kapely by se zvlášť po povedeném prvním albu s Morsem čekalo malinko víc.

V roce 2012 zasáhla skupinu a celou hudební veřejnost smutná zpráva. Ve věku jedenasedmdesáti let umírá Jon Lord. Patrně největší osobnost co se týká hry na hammondky a geniální muzikant.

Nejlepší studiová práce od dob "Perfect Strangers"

Na nové studiové album se muselo čekat dlouhých osm let. To vyšlo nedávno pod názvem Now What!? Podle slov členů skupiny mělo být návratem ke kořenům skupiny. Nahrávané bylo pod producentským dohledem Boba Ezrina v Nashvillu. A skutečně se povedlo! Rockoví klasici svým slovům skutečně dostáli a Now What!? je nejlepším dílem od comebackového „Perfect Strangers" z roku 1984. A projevilo se to i na jeho prodejnosti. Podle posledních zpráv jde o nejlépe prodávané album skupiny za posledních 25 let.

Deep Purple nemají zapotřebí na rockovém poli něco dokazovat. A ani jim o to nejde. Legendární rockeři přečkali bouřlivá a těžká období (v nichž se paradoxně rodily jejich rockové klenoty), stali se z nich hvězdy první třídy. Stále je ale hlavní a prvotní obrovská láska k hudbě a věrnost vůči fanouškům. A pokud budou stále v takové formě, nezbývá si než přát, aby s námi zůstali co nejdéle.