Třetí den se na festivalu Brutal Assault zrodila hvězda a black metal zněl na každém kroku

Říká se, že třetí den je krizový. Platilo to i na letošním Brutalu a po prohýřené noci jsem se objevil v areálu se značným zpožděním. Utekly mi některé zajímavé dopolední i odpolední kapely, ale pořád bylo dost času na spoustu skvělých koncertů i zajímavých objevů. A to i přesto, že páteční program byl z mého pohledu tím nejslabším. Hlavní hvězdu večera  si tentokrát netroufnu určit ani podle papírových předpokladů.

První tóny v areálu patřili kanadským death metalovým technikům Archspire na Sea Shepherd stage. Se špičkovým technickým metalem jsem však strávil opravdu jen minutku, jelikož jsem spěchal na domluvený rozhovor a do areálu dorazil až na samotný závěr jejich setu. Toto si dodnes vyčítám. Nedá se nic dělat.

Death metalový kolotoč pokračoval na vedlejší Marshall stage, ale to se jednalo o podstatně přímočarejší záležitost. Brazilská death metalová mašina Krisiun rozhodně nedělá nic špatně. Vždyť jsou na scéně už přes třicet let a vedle Sepultury patří mezi ty nejznámnější kapely své země. Loni vydali novou desku „Mortem Solis” a přestože si stále jedou to samé, funguje to. Tedy alespoň soudě dle počtu přihlížejících. Mě stačil jen úvod koncertu.

Neustále hladový po něčem nevšedním jsem vyrazil na Obscure stage. „Něco nevšední” je prakticky synonymem k míchání všemožných žánrů a kombinování nekombinovatelného. Dánská párta LLNN spojila pomalý sludge s post-metalem s příchutí hardcoru a ačkoliv jejich koncert byl místy až příliš utahaný, bylo to rozhodně zajímavé. Mají na kontě zatím jen dvě desky, ale v jejich houpavém sludge metalu jsou schovaná překvapení a zvraty, které drží vaši pozornost. Stejně tak se o to snaží i kytarista a zpěvák Christian Bonnesen se zajímavě ukřičeným vokálem. Příjemné.

Na hlavní Sea Shepherd stage se vše vrátilo do zajetých kolejí s americkou hardcorovou sebrankou Knocked Loose. Loni se představili na festivalu Fajtfest a nejen ti, kteří tam byli, ví, že se nejedná úplně o typický hardcore. Toho jsme si ostatně včera užili až až. Čtveřice se pohybuje na pomezí metalcoru a hardcore punku a nutno říct, že jejich muzika je velmi členitá a pestrá. Ať už jde o dynamické hardcorové pasáže, houpavé beatdowny nebo krátké kytarové vyhrávky. Samostatnou kapitolou je zpěv Bryana Garrise, který nemusí být každému po chuti. Na Brutalu to však sedlo poměrně dobře a koncert Knocked Loose je potřeba hodnotit pozitivně.

Vzácné návštěvy i příjemná překvapení

Následoval rychlý přesun opět na zadní Obscure stage, kde proběhla show z úplně jiného soudku. Při ustupujícím odpoledním slunci se zde představila dánská parta Saturnus, jejichž koncerty jsou vždy velkým svátkem. Death-doomová ikona nekoncertuje příliš často a tak moje návštěva u jejich tklivě melodického výletu nemohla být ohrožena. Zpěvák Thomas Jensen je majitelem opravdu temného a hlubokého growlu, který střídá se slokami, kde se věnuje téměř až mluvenému slovu. To vše je zabalené do ponuré, melodické a atmosferické fólie, při které se početné publikum mohlo nechat unášet téměř až do snění. Saturnus budou letos konečně vydávat novou desku „The Storm Within”, ze které nám představili skladby „Breathe New Life” a stejnojmennou „The Storm Within”. Celkem pět dlouhých skladeb stačilo a probírání se do reality a stále ještě dlouhého programu nebylo lehké.

Program byl sice ještě dlouhý, ale jak jsem zmiňoval, ne mnoho kapel se setkalo s mým zájmem. A tak jsem zase bloudil po pódiích s cílem najít něco nového. Death metaloví Nile na Marshall stage mě nezaujali prakticky vůbec, ačkoliv vím, že se jedná o ceněné matadory svého žánru. Progresivně blackoví vikingové Borknagar mě bavili podstatně více. Čisté, až prog-rockové vokály klávesisty Larse Nedlanda byly velice podmanivé a když už to vypadalo, že se s jeho hlasem přeneseme do nespoutané norské krajiny, přišla lavina a krupobití v podobě growlu hlavního zpěváka Vortexe. Nečekané a velmi příjemné překvapení. Před závěrem jejich koncertu jsem si ještě odskočil na Obscure stage, kde zrovna zpěvák a baskytarista Harley Flanagan z hardcore punkových Cro-Mags pronášel proslov o tom, jak moc si užívá koncerty před dobrým publikem. Kapela, která jako jedna z prvních začala kombinovat hardcore s thrash metalem se po čtyřiceti letech stále těší velké popularitě a i závěr jejich setu byl velmi zábavný.

Novou kapelu jsem však našel až nyní. Kde jinde, než na Oktagon stage. Italská experimentální post metalová čtveřice Nero di Marte mě tak uhranula, že původní plán zkusit dvě skladby vzal za své a mezi hradbami jsem zůstal jako přikovaný. Doporučení jejich krajanů z kapely Messa se ukázalo jako velmi kvalitní. Rozsah zpěváka a kytaristy Seana Worrella se pohybuje mezi poutavým čistým vokálem a zastřeným, až stoner metalovým chraplákem. Jeho kolegové ho doprovází kvalitním progresivním metalem, který nezůstává dlouho v jedné poloze a stejně jako v případě jejich krajanů se jedná o tvorbu plnou překvapení. Nero di Marte nejsou žádnými nováčky. Aktuálně slaví deset let a stihli tři desky. Ta poslední se jmenuje „Immoto” a pochází z roku 2020. Zpěvák i odstatní členové byli na slovo skoupí, představili jen několik skladeb, ale jejich hudba mluvila jasnou řečí. Naprostá spokojenost.

Vůbec mi nevadilo, že jsem kvůli italům zmeškal půlku koncertu death metalových ikon Kataklysm na Marshall stage. Kanaďané v den koncertu vydali své patnácté album „Goliath” a ani po třiceti letech na scéně neutichá zájem o jejich pestrobarevný death metal. Z novinky nám kanaďané představili pouze singl „Bringer of Vengeance”, jinak šlo o průřez napříč devíti alby. Sáhli až do roku 2001 a zazněly hitovky „As I Slither”, „At the Edge of the World”, nebo „Taking the World By Storm” z mé oblíbené desky „Prevail”. Zpěvák Maurizio Iacono během koncertu asi nebyl příliš populární mezi členy ostrahy, jelikož neustále vyzýval fanoušky ke crowdsurfingu a pánové pod pódiem měli doslova plné ruce práce. Kataklysm je death metalová jistota, která ani po třech dekádách neztrácí na kvalitě.

Na vedlejší Sea Shepherd stagi se schylovalo k naprosté senzaci. Švýcarská avantgardní parta Zeal & Ardor byla skloňována během dne mnohokrát a to naprosto po právu. Už jen fakt, že se jako avantgardní skupina nekrčí na malé Oktagon stagi, ale vystupuje na hlavním pódiu v jednom z hlavních hracích časů, mluví za vše. Kapela kolem zpěváka, kytaristy a hlavního skladatele Manuela Gagneuxe v posledních letech vystřelila na výslunní díky naprosto unikátně zkombinovaným žánrům black metalu, neo-soulu, blues, gospelu a mnoha dalších. Loni vydali úžasnou desku „Zeal & Ardor”, ze které zazněly „I Caught You”, „Run" nebo „Death to the Holy”. Ze starších desek to byly pecky „Don’t You Dare”, „Blood in the River” nebo „Devil Is Fine”. Zdají se vám názvy skladeb příliš na jedno brdo? Možná. Hudebně je to však plejáda desítek stylů a žánrů. Frontmana doprovázeli zpěváci Denis Wagner a Marc Obrist a jejich společné ztrojené vokály naháněly husí kůži. Gagneux disponuje skvělým démonickým vokálem a výborně zvládá i čisté bluesové vokály. Kromě svých vokálních povinností bavil diváky svými trefnými i vtipnými komentáři a ukázal se i jako velmi ohleduplný umělec, když kolem pódia projížděl hasičský vůz. Kapela, která pro mě byla naprosto jasným černým koňem, smetla konkurenci celého festivalu a bez debat si odnáší zlatou medaili.

Po tomto skvostném představení byla show death metalových američanů Obituary na vedlejší Marshall stage naprosto fádní. Nemyslím to zle, ale přímé porovnání v rozmezí jen několika minut u mě tato zásadní death metalová parta zkrátka neměla šanci na úspěch.

Ani black metalí norové Nordjevel na Obscure stagi neobstáli. U nich se samozřejmě jedná o typický black metal, který je však opřený o nesmírnou muzikantskou zručnost. V kapele najdeme bývalé členy hned několika zásadní severských black metalových celků a je to znát. Nordjevel je poměrně nová formace, ale i díky zvučným jménům v sestavě si rychle hledá místo na výslunní.

Stejně jako včera dostal na hlavním Sea Shepherd pódiu prostor i synthwave. Stejně jako včera to byl francouzský interpret a stejně jako včera to byl jeden z těch nejznámnějších skladatelů. Perturbator, vlastním jménem James Kent, si za deset let na scéně vybudoval obrovské renomé a na Brutalu zaplnil celé nádvoří, na které blikala obrovská konstrukce ne nepodobná pentagramu. Narozdíl od včerejší show krajana Carpenter Brut se jednalo o více elektronickou show. Perturbator vystoupil pouze s bubeníkem a jeho tvorba není čistě synthwave, nýbrž směřuje hodně do cyberpunku. Stejně jako včera šlo o skvělé elektronické zpestření s tracky jako „Future Club”, „Neo Tokyo” nebo hitem „Humans Are Such Easy Prey”. Tentokrát tímto elektronickým výletem produkce na hlavním nádvoří nekončila.

Krátce před koncem této cyberpunkové hostiny na zadní Obscure stage vzplály ohně a odstartovala tam okultní black metalová show tuzemské ceněné party Cult Of Fire. Jejich naprosto vymazlená pódiová prezentace brala dech. Kytaristé odehráli koncert vsedě na trůnech, které střežily sochy kober indických a zpěvák odehrál celý koncert před oltářem plným svícnů a božských sošek. Masky a kostýmy všech muzikantů dotvářely celý dojem opravdových kultistů. Cult Of Fire hrají atmosferický black metal s hinduistickou a buddhistickou tématikou a ačkoliv nejsem úplně fanoušek black metalu, tak musím smeknout. Koncert vypadal naprosto skvěle.

Závěr třetího dne už byl líný. Dark ambientní slovenská dvojice Phragments na experimentální KAL stagi nechávala unavené fanoušky v klidu podřimovat, norská black metalová ikona Gorgoroth, která uzavírala program na hlavní Sea Shepherd stagi, mě nechala úplně v klidu a zajímavá black metalová položka Misþyrming z Islandu hrála až za hodinu a půl. Dnes stačilo. Den bez jasného headlinera v programu nakonec vydal nejlepší koncert festivalu a hned několik objevených kapel.

Autor fotografií: Petr Klepetko

1. Zeal & Ardor

2. Nero di Marte

3. Saturnus

4. Perturbator

5. Borknagar

<<< Den První
<<< Den Druhý

Den Čtvrtý >>>