Čtvrý den byl festival Brutal Assault takřka čistě progresivní

Poslední den se na festivalu Brutal Assault představila tradiční jména svých žánrů, z nichž většina se do pevnosti Josefov vrátila poněkolikáté. V sobotu panovalo typické letní počasí. Před spalujícím sluncem se však fanoušci neschovávali a už dopoledne jich bylo na značkách poměrně dost. Tentokrát jsem se na dopolední program dostavil i já. Hlavní hvězdy posledního večera byli američtí Trivium nebo švédští Hypocrisy.

Druhou kapelou sobotního programu byli hardcore punkoví Spy na Marshall stage. Američané bojovali s horkým počasím i prořídlým publikem, ale jejich energická show těmito faktory netrpěla. Nešlo o nic extrémně inovátorského, ale o příjemný dopolední otvírák.

Důvodem, proč jsem do areálu dnes vyrazil brzo, byli multiinstrumentalisté I Built The Sky na Sea Shepherd stage. Kapela australského kytaristy Rohana Stevensona servírovala krásný instrumentálně progresivní metal plný zasněných melodií i tvrdých kytarových riffů. Ty doprovázel bubeník a klávesák, a toto trio nás během krátké půl hodinky vzalo na velmi líbivý výlet bez zbytečných slov a textů. I instrumentální formace vždy měly na Brutalu místo. V roce 2018 to byla kupříkladu parta Plini, shodou okolností krajané Rohana Stevensona. Progresivní kytarový oběd se povedl a proběhl velmi profesionálně, ačkoliv jej krátce narušila zvuková zkouška z vedlejšího pódia.

Tu zapříčinila britská metalcorová skupina Ithaca. Parta kolem energické zpěvačky Djamily Azzouz také zasahuje do progresivních zákoutí, ale v tomto případě se jedná o mathcorové a hardcorové příchutě. Na ostrovech je Ithaca velmi ceněná. Loni vydali druhou desku „They Fear Us” a magazíny Kerrang! a Metal Hammer ji označily jako jednu z třech nejlepších desek roku. Nové album rozhodně zní skvěle. Kombinace screama a mathcoru dává vzpomenout na hvězdy tohoto žánru I Wrestled A Bear Once, i když Azzouz nevyužívá čistého hlasu příliš často. Naživo mi to však příliš nesedlo. Jejich repertoár byl na Marshall stage až příliš chaotický a nečitelný. Vokálně to taky nebylo úplně ono. Ačkoliv britským magazínům dávám za pravdu, naživo to Ithaca úplně neprodala. Byli však velmi sympatičtí. Zejména projev o pospolitosti, vzájemném respektu a inkluze v komunitě od kytaristy Sama Chetana-Welshe sklidil velký potlesk. O této kapele jistě ještě uslyšíme a bude zajímavé sledovat, jestli svůj potenciál naplno využije třeba někdy příště.

Pro mě nejzářivější jméno sobotního programu svítilo na Sea Shepherd stage už v 12:55 odpoledne. Australská progresivně metalová čtveřice Caligula's Horse je aktuálně špičkou tohoto žánru a na Brutalu početnému publiku ukázali proč. Nová deska se teprve chystá a tak se hrálo z těch posledních tří, v čele s aktuální „Rise Radiant” z roku 2020. Zpěvák Jim Grey předváděl naprosto fantastický výkon, kde jeho hlas zněl stejně epicky a libozvučně jako z nahrávek. Pánové byli skvělí i lidsky, kdy se od publika nechali pozdravit s australským akcentem „G’day mate” a celý koncert rozdávali úsměvy na všechny strany. Rozdávali i prvotřídní progresivní muziku se zdánlivě lehkovážnou virtuozitou. Zazněl hit „Marigold”, „The Tempest”, „Rust” a dokonce i zkrácená verze patnáctiminutového eposu „Graves”. Caligula’s Horse jsou možná ještě nedoceněným šperkem melodického progresivního metalu a hrozně bych si je rád dal někde v klubu. Po tomto výkonu by Brutal mohl skončit a byl bych naprosto spokojený.

K tomu samozřejmě nedošlo a ani progresivně metalový dýchánek ještě nekončil. Na Obscure stage v tomto žánru pokračovali francouzští Hypno5e, kteří se před dvěmi lety představili jako support ukrajinských Jinjer. Budu se opakovat, ale Obscure stage na takové kytarové pidlikání a technické žánry není dobrou volbou. Nazvučení zde zkrátka nedokáže vyzdvihnout hráčský um a nejinak tomu bylo ani v případě montpellierské čtveřice. Nebylo to zde dnes bohužel naposledy. I těch dvacet minut však stálo za to a ačkoliv se pánové zatím nedokázali tak výrazně prosadit, určitě se jedná o zajímavou skupinu. Trofej za nejlepší progresivní výkon však putuje k protinožcům.

Velmi progresivně laděné odpoledne spolu s opravdu letními teplotami si vyžádal krátký odpočinek ve stínu v prostoru, kde v minulých letech byl Bastion stage. Od tohoto žánru jsem se však ještě neposunul, jelikož zpátky na Obscure stage hráli britští post-rockoví Maybeshewill. Velmi uklidňující koktejl instrumentálních vyhrávek, elektronických samplů a alternativního indie rocku mi velmi chutnal a série kvalitních koncertů pokračovala. Pětice hrála mimo jiné z aktuální desky „No Feeling Is Final” a pakliže hledáte jemnější formu progresivní hudby, můžu jen doporučit.

Následoval návrat na hlavní Sea Shepherd stage pozdravit u nás velmi dobře známé jméno. Moldavští Infected Rain jsou u nás jako doma a pakliže holdujete metalcoru, pravděpodobně jste se s nimi někde už setkali. Bohužel, jejich někdejší chytlavý a zajímavý mix groove metalu a metalcoru je pryč a kapela začala novou etapu své kariéry s více nu-metalovými prvky a až přílišnou dávkou elektroniky. Tento krok znamenal odchod bratrů Vladimira a Sergeye Babichových, kteří byli s kapelou prakticky od samotného začátku. Náhrada za druhou kytaru nebyla oznámena, baskytaru nově obsluhuje italka Alice Lane. Extravagantní zpěvačka Elena Cataraga a mozek kapely Vadim Ojog zůstávají na svých místech a jejich dredy nadálé létají vzduchem. Je asi patrné, že jsem Infected Rain dříve měl velmi rád, ale jejich nový zvuk mi moc nesedí. Aktuální deska „Ecdysis” už neobsahuje tolik zajímavé tvorby a ačkoliv nad elektronikou v metalu vůbec neohrnuji nos, nějak mi to u nich nesedí. Ze starších povedených skladeb moc nezahráli. Došlo na tradiční starou „Sweet, Sweet Lies”, asi poslední dobrý singl „Passerby” a představili i nový singl s trefným názvem „Dying Light”, na kterém se již podílela i Alice Lane. Infected Rain se vydávají směrem, který je posadí do šedého průměru, což je u této nadějné party velká škoda.

Britská death grindová smečka Anaal Nathrakh se mi na vedlejší Marshall Stage příliš netrefila do nálady, přestože jejich dynamický metal s industriálním nádechem vůbec nezní špatně. Vyrazil jsem na další klasiku, kterou byli Suicidal Angels na Obscure stage. Ve společnosti přímočarého a melodického thrash metalu z Řecka mi bylo dobře, i když se nedá říct, že by tato čtveřice v něčem excelovala. Podobně okomentuji i výkon amerických hardcorových Terror, kteří na Sea Shepherd stage rozpoutali velkou hardcore-punkovou párty plnou moshpitů a crowdsurfingu. Ani oni však nenabízejí žádnou inovátorskou tvorbu, která by mě přiměla zůstat na celý set. Všechny zmíněné kapely jsou na scéně přes dvacet let, mají své fanoušky a svou tradici. Já jejich koncerty tentokrát pojmul jen jako ochutnávku.

Další kapelou, na kterou jsem se velmi těšil, byla německá progresivní parta The Ocean. Ta u nás koncertuje s železnou pravidelností (posledně tu byli letos v zimě) a popularita tohoto ansámblu dále stoupá. Bohužel, hráli na Obscure stage a už asi tušíte, co to znamená. Skvělý atmosférický, gradující post-metal zde úplně vyšumněl do prázdna a ačkoliv atmosféra ze strany kapely i diváků byla dobrá, jejich koncert nezanechal prakticky vůbec nic. Zvuk byl asi nejhorší, co jsem zde zažil a aby toho nebylo málo, The Ocean měli ještě technické problémy. Nepříjemné chvíle zpěvák Loïc Rossetti vyplnil humorem a bylo fajn vidět, že to pánové berou sportovně. Z hudební stránky věci se to však vůbec nepovedlo.

V okolí Obscure stage jsem chvíli zůstal a zastihl jsem tam početnou britskou dark rockovou skupinu Crippled Black Phoenix. Jejich koncert byl prakticky to samé v bledě modrém. Experimentální post-rock byl až příliš uondaný a mdlý bez nějakých zajímavých momentů. Těch progresivních prvků tam příliš nebylo a když už přišly, nevynikly tak, jak by bylo potřeba.

Progresivní výlet na Obscure stage se tedy příliš nevydařil a další možnost vidět tento žánr na letošním ročníku se nenaskytl. Závěrečný den byl však na progresivní styly velmi bohatý a většina koncertů se naštěstí povedla náramně. Britské grindcore death metalové Napalm Death jsem na hlavní Sea Shepherd stage pozdravil jen zběžně. Nestárnoucí čtveřice tam sypala prvotřídní grindcore pro velmi početné publikum a reagovala se skromností jim vlastní. Podobně tomu bylo v Brně v zimě tohoto roku.

Pro mě vzácným momentem byl koncert amerických Trivium na Marshall stage, který rovněž značil poslední vytoužený koncert tohoto ročníku. Alternativně metalcoroví američané k nám jezdí relativně pravidelně, dodnes mi ale unikali. Parta kolem Matta Heafyho kolem sebe na pódium postavila dekorace jako z nějakého japonského anime a odstartovala předposlední kvalitní večírek, které jsem se zúčastnil. Zpěvák na začátku zmínil, že prozaítm nejlepší koncert tohoto evropského turné zažili na rumunském Rockstadt Extreme festivalu. Neustále hecoval publikum k aktivitě a na závěr prohlásil, že show na Brutal Assaultu byla nakonec lepší. Zda-li mu to věříte nebo ne, nechám na vás. Na obou místech předvedli kvalitní průřez diskografií s písněmi „Down From the Sky”, „Strife”, „Catastrophist” nebo „In Waves” a šlo o velmi zábavný melodický večírek s mnoha zpěvnými pasážemi, které publikum nenechalo Heafyho zpívat samotného. Velký respekt si vysloužil baskytarista Paolo Gregoletto, který zde odehrál teprve druhý koncert po operaci zad. Jeho nástroj byl pevně zafixovaný k pódiu a my tak přišli nejen o jeho aktivitu na pódiu, ale hlavně o jeho zpěvné čisté refrény, které jsou pro Trivium tak zásadní. Matt Heafy je kvalitní zpěvák, ale pouze jeho čisté vokály nestačily. I přesto musím hodnotit svůj první koncert Trivium jako velmi povedený.

Švédským Hypocrisy na vedlejším Sea Shepherd stage jsem dal třetí šanci. Z nějakého záhadného důvodu si k jejich melodickému death metalu nemůžu najít cestu a ani po opakovaných pokusech mi nikdy nepřirostli k srdci. Peter Tägtgren je hudební génius se skvělým hlasem a tvorba těchto seveřanů má všechno, co by mě mělo zaujmout. I oni hráli průřez kariérou a se skladbou „Impotent God” se vrátili až k debutové desce „Penetralia” z roku 1992. Já si počkal na hitovky „Eraser” a „Chemical Whore” a potřetí jsem Tägtgrenové partě dal sbohem.

Naposledy jsem zkusil něco nového a naposledy jsem se zastavil na Oktagon Stage. Tam hráli francouzští Horskh. Jejich digitální industriální hardcore byl přesně to, co jsem zrovna potřeboval. Silně elektronický základ s intenzivními EBM beaty, do kterého byl zasazený nakřáplý hardcorový vokál mě naprosto odrovnal. Publikum vytvořilo skvělou atmosféru a bylo nad slunce jasné, že toto sem patří. Až jsem se trochu styděl, že jsem dal přednost jednoduché elektronické halekačce před kvalitním a léty prověřeným death metalem. Jak jsem již zmínil, progresivní, technické a komplexní muziky bylo dnes opravdu hodně a odpočinek u něčeho nenáročného byl balzámem pro uši. Suďte mě.

Své sbohem jsem dal i Obscure stage, se kterým jsem měl těch uplynulých pět dní komplikovaný vztah. Nakonec jsme se rozešli relativně v dobrém, jelikož koncert švédských melo-death metalových Orbit Culture se poměrně povedl. Hluboký growl zpěváka Niklase Karlssona propadal skrz tvrdé kytarové riffy, které umocňovaly kulometné bicí. Výborný severský metal plný melodií i naštvaných pasáží jsem jako dárek na rozloučenou přijal. A ano, uvědomuji si paradox, že jsem odešel od švédského melo-death metalu na švédský melo-death metal. 

Úplný závěr šestadvacátého ročníku festivalu Brutal Assault proběhl na hlavní Marshall Stage s post-rockovými Cult of Luna opět ze Švédska. I oni výrazně sázejí na progresivní metal, který střídají s ponurým doom/sludge rockem. Ten má však převahu a při jejich atmosferické show plné těchto náladutvorných přechodů mi došli baterky. Pět dní na festivalu si zde vybrali svou daň a po čtvrt hodině s Cult of Luna jsem dal festivalu sbohem.

Šestadvacátý ročník festivalu Brutal Assault opět přivezl desítky fantastických kapel a dobrých 150 koncertů napříč mnoha žánry. Jak jsem zmínil na samotném začátku prvního dne, více než polovina skupin se zde představila poprvé. Organizátoři neustále hledají nové talenty, mladé a nadějné kapely, ale i hvězdy, které se festivalu dlouho vyhýbali. Večerní program je postavený na starých matadorech a legendách všech možných stylů a podžánrů, které rok co rok lákají fanoušky z celého světa. Brutal Assault je vskutku magické místo.

Autor fotografií: Petr Klepetko

1. Caligula's Horse

2. I Built the Sky

3. Horskh

4. Trivium

5. The Ocean

Top 10 kapel festivalu

1. Zeal & Ardor