Druhý den festivalu Brutal Assault byl plný hardcoru a ikon ze severu

Druhý den na festivalu Brutal Assault byl plný objevování. Odehrála se spousta premiér, ale v programu se objevovala i stará známá jména, se kterými jsem ještě neměl tu čest. Večer proběhl ve velkolepém severském stylu v čele s melo-death metalovými In Flames.

Můj den začal podobně jako ten první, krátce po poledni na hlavním pódiu Sea Shepherd. Tam začínali američané Death Before Dishonor a jejich dynamický hardcore si nenechalo ujít mnoho dalších fanoušků. Bostonská hardcorová čtveřice adoptovala typický NYHC a není překvapením, že některé New Yorské hardcorové legendy cituje jako hlavní vlivy. Jejich pojetí hardcoru se totiž od této větve příliš neliší. Byla možnost přímého porovnání s další bostonskou kapelou. Služebně o dvacet let starší parta Gang Green hrála na Obscure stage a rozdíl byl patrný. Jejich verze je výrazně smíchané s punkem a je čitelný i podstatně špinavější zvuk. Zásadním rozdílem byla aktivita na pódiu. Pánové se blíží šedesátce a koncert si už užívají místy i vsedě. Na zadek jsem si nesedl ani z jedné kapely z kolébky Spojených států.

I následující hodinu jsem rozdělil na dvě místa. Začal jsem na hlavní Marshall stage, kde mě příjemně překvapila britská deathcorová parta Ingested. Jejich mix death metalu a deathcoru nabízí brutální vokální pasáže a kulometné sekvence plné tvrdých kytarových riffů. Pánové mají nově na kontě šestou desku „Ashes Lie Still” a kousky nejen z ní mě náramně bavily. Zpěvák Jason Evans disponuje skvělým vokálem a pozorní posluchači by si z jejich koncertu mohli udělat drinking game - panáka pokaždé, když si Evans vyhrál s textem a použil své ryčné "rrr”. Protože kdo nemá "rrr” tak je amatér.

Na Obscure stage zároveň hrála crossover thrashová parta Extinction A.D.. Americký groove metal nepřilákal příliš mnoho diváků, což byla poměrně škoda. Pánové sice nenabídli přílišnou originalitu, ale jejich chutný thrash metal vůbec nezněl špatně. Slyšitelné jsou vlivy amerických groove metalových velikánů a ačkoliv odezva publika úplně netrhala ušní bubínky, v moshpitu se řádilo velmi důstojně.

Bylo na čase se pokochat něčím melodičtějším. To měli obstarat finští melo-death metaloví Wolfheart, kteří vyhráli v loterii, jelikož celou půl hodinu byli jedinou hrající kapelou na festivalu. Možná i proto měli velmi početnou diváckou kulisu, ti však nebyli příliš dobře odměněni. Finové dostali zároveň i „černého Petra", protože si neuvědomuji jinou kapelu na hlavním pódiu, kde by se zvuk takto nevydařil. Wolfheart loni vydali novinku „King of the North”, severským králem se Suomi ale nestali. Jejich temně melodický death metal mě příliš nezaujal a přijetí kapely bylo poměrně vlažné i od ostatních přítomných. Wolfheart svou unikátní pozici nevyužili.

Proběhl tedy návrat na Obscure stage a návrat k hardcoru. Kanaďané Get The Shot se prezentují jednoduchým naštvaným hardcorem, který je položený na pravých metalových základech. Místy jsou slyšitelné i jiné vlivy a jejich tvorba je velmi houpavá, nejen díky početným breakdownům. Tak tomu je například v jedné z nových skladeb „Deathbound” z aktuální desky „Merciless Destruction”. Get The Shot je kapela, která vyčnívá z té hromady stejně znějící hardcorových skupin, a to jak hudebně, tak i co se aktivity na pódiu týče.

Zajímavě znějícím hardcorem se prezentují i britští Malevolence. Zpět na hlavním Marshall pódiu nabídli svoje aktuální, teprve třetí album „Malicious Intent” a my měli možnost identifikovat hned několik stylů. V žádném případě totiž nejde o typický hardcore. Je plný melodií, kytarových sól a houpavých riffů, včetně až stoner metalových aranží. To bylo nejvíce slyšet když zpěvák Alex Taylor nabízel čisté vokály, které rázem změnily atmosféru celé skladby. Malevolence předvedli velmi zajímavý a pestrý set, což jsem kvitoval, jelikož toho echt hardcoru bylo dnes už dost.

Ještě výrazněji stoner metalový hardcore přivezli američtí Eyehategod. Za nimi jsem vyrazil na krátkou návštěvu na Obscure stage, abych ochutnal jejich unikátní pojetí hardcoru, které už s tím originálem nemá příliš mnoho společného. Tvorba této party je velmi experimentální, zasahuje až do sludge rocku s výraznou příměsí punku v těch rychlejších pasážích. Nebudu snad daleko od pravdy, když Eyehategod označím jako podivný mix The Dillinger Escape Plan a Mastodon. Zajímavá záležitost, ale brzy následoval úprk zpět na hlavní náměstí.

Tam totiž konečně program nabízel absolutní klasiku, kde nejde o žádné experimentování ani bloudění mezi mnoha žánry. Portugalská stálice Moonspell se do pevnosti vrátila počtvrté a opět platila za naprostou jistotu. Zpěvák Fernando Ribeiro sundal svou charakteristickou kštici a po téměř třiceti letech proběhla změna na postu bubeníka, kde místo Miguela Gaspara usednul nový člen Hugo Ribeiro (žádné rodinné pouto s Fernandem Ribeirem, pozn. red.). To byly však jediné změny při vystoupení Moonspell. Portugalci všechny opět odrovnali svým temným gothic doom metalem v čele s unikátním hlubokým vokálem. Kapela odehrála příjemný průřez kariérou, nezapomněli na legendární hit „Alma Mater”, ale došlo i na skladbu „Ataegina” zpívanou v portugalštině, ze které údajně personál labelu Century Media nebyl úplně nadšen. Koncert proběhl nezvykle ještě za denního světla, ale to atmosféře koncertu vůbec nic neubralo. Jsem rád, že jsou stále věci, na které je spoleh. Moonspell k nim rozhodně patří.

Krátké seznámení se švédskou death metalovou partou Dismember mě nepřesvědčilo k nějakému delšímu meetingu, což mě vůbec nevadilo, jelikož následující plán byl jasný - Obscure stage. Nebyl pochyb o tom, že američané Shadow of Intent je pro mě naprostá nutnost. Symfonický deathcore? Ano prosím. Zpěvák Ben Duerr diktoval neuvěřitelná tempa v opravdu hluboko položeném growlu, podporovaly ho kulometné bicí i melodická sóla a především, symfonické vyhrávky v pozadí. Ty jsou sice nahrané, ale opravdu velmi decentně tuto metalovou vřavu doplňují. Z nové desky „Elegy” byly nabídnuty „Blood in the Sands of Time” a „Farewell”, ale velké zastoupení měla i deska předchozí s názvem „Melancholy”. Z ní byl i závěrečný singl „Malediction”. Shadow of Intent byli naprosto skvělí.

Americké Biohazard na hlavním Sea Shepherd jsem navštívil tak nějak "z nutnosti”, jelikož klasického hardcoru bylo opravdu už příliš. Raději jsem dal šanci něčemu nečemu netradičnímu. Francouzská parta Pensées Nocturnes na Oktagon stage byla přesně to, co jsem hledal. Avantgardní black metalový cirkus zní docela lákavě, nemyslíte? Pánové kombinovali tvrdé riffy s klasickou hudbou, kterou doplňoval zpěvák Léon Harcore (skvělé jméno, mimochodem) jak štiplavým black metalovým vokálem, tak i kvalitním operním zpěvem. Kontrolovaný neoklasický chaos. Lépe to popsat nedokážu.

Po experimentální zastávce proběhl návrat na Obscure stage pro další dávku brutálního deathcoru. Tektokrát v podání kanadských Brand of Sacrifice. Narozdíl od jejich amerických kolegů, kteří zde hráli před malou chvilkou, pánové z hokejeové země s ničím neexperimentují. Jedná se o syrový deathcore plný technických kytarových vyhrávek, masivních breakdownů a opravdu nechutně hlubokého growlu zpěváka Kylea Andersona. Ten by mohl být důstojným soupeřem Willa Ramose z Lorna Shore, kdyby někdy došlo k nějaké deathcorové bitvě. Mladá kapela vydala novou desku „Exodus” a jsem zvědavý, jak si na scéně povedou.

Návrat na Oktagon stage znamenal další zajímavý nález. Britská sludge metalová parta Kurokuma sice funguje už téměř deset let, ale teprve loni vydali svou debutovou desku „Born of Obsidian”. Ta obsahuje pět dlouhých sludge metalových pecek, které jsou výrazně cítit doom metalovým odérem. Zpravidla instrumentální skladby znějí skvěle jak z desky, tak i naživo a i občasný zastřený vokál zpěváka Jacoba Mazluma se do ponuré atmosféry skvěle hodí. Oktagon stage obecně skrývá velmi zajímavé poklady, zejména z těch atmosferických a experimentálních šuplíků. Kurokuma nebyla dnes posledním takovým objevem.

Do hodiny jsem na Oktagon stage byl znovu. Během ní jsem "na otočku” oběhl tři hlavní pódia a věnoval deset minut kapelám, které jsou sice hvězdami svého žánru, ale ke kterým jsem si nikdy nenašel vztah. Technický death metal na pomezí grindcoru od amerických Dying Fetus mě vždy přišel až příliš nečitelný, ale mnoho fanoušků si na Marshall stage našlo cestu právě kvůli nim. Ti mají určitě radost z ohlášené deváté desky „Make Them Beg For Death”, která vychází za tři týdny. Rakouská parta Belphegor kombinující black a death metal na Obscure stage odstartovala pořádné inferno se svou aktuální deskou „The Devils”. Jak to na této zadní stagi občas bylo, zvukově se to příliš nepovedlo a s kombinací špinavého ubouchaného death/black metalu nebylo příliš o co stát. Zvuk na hlavní stagi byl téměř vždy skvělý a těžila s toho ikonická groove/thrash metalová parta Sepultura. Parta kolem zpěváka Derricka Greena je absolutní metalová stálice ve světě i na Brutalu, kde si střihla už pátý koncert. Stále táhne a fanoušků u nich bylo opět nepočítaně. Stihl jsem poslední trojlístek „Arise”, „Ratamahatta” a „Roots Bloody Roots” a to mi ke spokojenosti bohatě stačilo.

Důvodem pozdniho příchodu byl koncert italské party Messa na Oktagon stage. Čtveřice, jejichž styl se dá těžko definovat, a tak mu říkají „scarlet doom”. Doom metal je hlavní položkou, do které jsou namíchané vlivy klasického rocku, folku, heavy metalu, progresivního rocku i temných ambientních prvků. Loni italové vydali třetí desku „Close” z nichž při koncertě čerpali nejvíce. Pronikavý hlas zpěvačky Sary Bianchin vás dostane do něžného tranzu, ze kterého vás vytrhnou sabbathovské riffy a gradující atmosféra prakticky každé skladby. Každá skladba má přitom jinou atmosféru, ať je to melodická pecka „Dark Horse”, konejšivá „Pilgrim” nebo závěrečná hravá „Rubedo”. Messa patří k tomu nejzajímavějšímu, co experimentální doom metal nabízí a všichni členové dokonce patří k pravidelným návštěvníkům festivalu Brutal Assault. Možnost si tu zahrát tak brali jako velkou čest a rozhodně můžou být na svůj výkon pyšní. Více takových skupin.

Následující hodina patřila opět zajetým značkám, které jsem tentokrát neodmítl. Nejprve jsem rychle pozdravil vikingské Enslaved na Obscure stage, kam norové nalákali velmi slušný dav fanoušků. Ti si užívali progresivně black metalovou hostinu a kapela se mohla těšit podpory i přes velmi silnou konkurenci. Té jsem však neodolal a spěchal jsem na hlavní nádvoří.

Švédská melo-death metalová parta In Flames je naprostá klasika. Je až s podivem, že se na Brutalu představila teprve podruhé. Letos to bylo s novou deskou „Foregone” a s novou tváří na postu baskytaristy, kde Chris Broderick (ex-Megadeth) nahradil Niclase Engelina. In Flames nás provedli svou kariérou až na samý začátek, kdy z debutové desky „Lunar Strain” zahráli pecku „Behind Space”. Z aktuálních skladeb to byly „Foregone Pt. 1”, „State of Slow Decay” a „The Great Deceiver” a zdálo se, že i nová deska se fanouškům líbí. Setlist byl poskládaný skvěle, i když se na mnoho výborných písní pochopitelně nedostalo. Pánové se mohli pochlubit famózním zvukem, který se povedl vyladit snad nejlépe za celý festival. O to víc zamrzelo, že zpěvák Anders Fridén své vokály nezvládal úplně profesorsky. Koncert zvládl výborně alespoň jako frontman, choval se velmi sympaticky a prohodil i několik vtípků. Zahráli mi moji srdcovku „I Am Above” z předchozí desky „I, the Mask” a z hitů nevynechali „Cloud Connected”, „Only For the Weak”, „Mirror’s Truth” nebo „Take This Life”. In Flames odehráli výtečný koncert a potěšili plné nádvoří. I oni patří mezi záruky kvality.

Jejich black metalové krajany Watain jsem po dvou skladbách s díky odmítnul a vyrazil opět na něco neokoukaného. Program mě zavedl na experimentální KAL stage, kde dokončoval set dánský písničkář Kim Larsen. Zpěvák, který v devadesátých letech působil v kultovní doom metalové partě Saturnus (o těch si přečtete v následující reportáži), zde vystoupil s projektem Of the Wand and the Moon. Neofolkový koncert v ponurém prostředí KAL stage s akustickou kytarou v ruce byl velmi příjemným zpestřením a uklidněním před posledním bodem čtvrtečního programu.

Závěr mého programu byl i závěrem produkce na hlavních pódiích. Z předchozích řádků je jasné, že festival Brutal Assault je otevřený experimentům, které nejsou ryze metalové. Vystoupení francouzského mága Carpenter Brut je jedním z mnoha důkazů. Jeden z nejvýraznějších světových synthwave producentů přilákal opravdu velké množství zvědavců, kteří si po čtvrnácti hodinách všemožného metalu chtěli odfrknout u něčeho jiného. Muzikant, vlastním jménem Franck Hueso, si za svým pultem spokojeně a beze slova notoval, přičemž nám servíroval vynikající oldschool „diskotékové” tóny jako vystřižené z televizních seriálů 80. let. Společnost mu dělali i bubeník a kytarista, kteří se postarali o více metalový nádech. Společně trojice vytvořila úžasný industriální synthwave koktejl, který nenechal v klidu ani ty největší blackoše. Skladby jako „Turbo Killer” a „5 118 574” jsou neuvěřitelně chytlavé a pecky „Imaginary Fire” nebo „Leather Terror” jsou zase jako vystřižené ze soundtracku pro Doom. Závěrečný cover skladby „Maniac” byl jen pomyslnou třešničkou na dortu. Výborný závěr.

Autor fotografií: Petr Klepetko

1. Carpenter Brut

2. Messa

3. In Flames

4. Shadow of Intent

5. Moonspell

Den Třetí >>>
Den Čtvrtý >>>