Nešťastná třináctka? Festival Fajtfest zradila technika i počasí, přesto se ročník mimořádně vydařil

Po loňské povedené EU edici se letos hardcorová veselka Fajtfest odehrála v plné parádě. Na Fajtův kopec se během čtyř dnů sjela hardcorová smetánka z několika zemí světa a oddaní fanoušci, kteří toto místo berou téměř jako posvátné místo, se mohli těšit hned na několik světových ikon tohoto žánru. Z různých důvodů v průběhu roku došlo na několik změn v line-upu, avšak stále bylo z čeho vybírat.

Line-up Fajtfestu zahrnoval i mnoho tuzemských hardcorových klenotů. První odpoledne to byli těžkotonážní Anime Torment, kteří těžili z ještě nevyčerpaných zdrojů energie od fanoušků a následně beatdown parta No Face No Case, kteří se v posledních letech těší velké popularitě. Jejich show na mě však působila až příliš uměle a místy snad až nedůstojně. Jde o muziku do moshe, nějaké překvapivé momenty nebo působivé pasáže tam nehledejte.

Vzápětí však pokračovali němci The Tex Avery Syndrome, kteří příjemně kombinují moderní melodický metal s hardcorem. Zpěvačka Laura Gierl disponuje velmi zajímavou škálou hlasových poloh, ale bohužel se marně dožadovala nějaké větší aktivity ze stran publika, jelikož německá pětice jako první doplatila na vrtochy počasí. Jejich první návštěva České republiky se však povedla a přestože nedošlo na žádnou velkou párty pod pódiem, přihlížející si tuto skupinu určitě vyhledají ze svých domovů. Následovala další domácí premiéra v podání kapely Tchert, což je nový projekt baskytaristů z kapel Skywalker a Silent Generation. Přestalo pršet a tak fanoušci opustili své úkryty a pod pódiem to při jejich houpavém hardcoru opět vřelo.

Lehká změna žánru přišla s další zajímavou partou z Německa. Moderní metalcorová pětice The Oklahoma Kid předvádí naštvaný a inovativní hardcore/metalcore s velkou porcí energie, kterou rozdával především frontman Tom Brümmer. Jejich aktuální deska „Tangerine Tragic” je skvělým nástupcem velmi ceněného debutového alba z roku 2019. The Oklahoma Kid jsou zatím na startu své kariéry, avšak potenciál mají ohromný.

Od tradičního hardcoru jsme si na chvíli odpočinuli při prvním headlinerovi dne. Tím byla ruská parta Moscow Death Brigade, kteří ostré kytarové riffy vyměnili za dunivé beaty a rozdováděli prakticky celé přítomné publikum. Trojice v šusťákovkách a maskách s ledvinkami proklatě nízko u pasu předvedli nesmírně dynamickou show, kde nebylo místo k odpočinku. Přítomnost této kapely na festivalu mohla někomu dělat vrásky na čele vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině. Oba rappeři se k tomu však postavili čelem, důrazně oznámili své protiválečné stanovisko a situaci nekomentovali více, než bylo třeba. Moscow Death Brigade byli elegantní, nadchli a potěšili.

To samé se bohužel nedá říct o další kapele, která má v hardcorovém světě velkou váhu. Australská parta Deez Nuts měla vrátit program do tradičních hardcorových kolejí a mělo se prášit za kočárem. Tato idea však velmi rychle vzala za své, jelikož technické problémy s nefunkčními mikrofony prakticky zabily celý koncert. Zpěvák JJ Peters mohl dělat co chtěl, ale koncert musel být přerušen a hrobové ticho panovalo nepříjemně dlouho. Frustrace a bezmoc byla patrná na všech zainteresovaných a přestože se koncert ještě rozjel, už prakticky nebylo co zachraňovat. Z plánované velkolepé show Deez Nuts bohužel nebylo nic.

Pokažený hardcorový večer mě příliš nezlepšila ani poslední parta na Stagi Vilmy Běhalové. Američané Knocked Loose se pyšní velice novátorskou formou hardcore-punku, jehož hudební složka je plná zajímavých momentů, breakdownů, kytarových vyhrávek a toho pravého hardcorového šílenství. Vokální projev zpěváka Bryana Garrise už v takových superlativech komentovat nelze. Jeho hlas osciluje v poměrně vysokých polohách a místy lehce tahal za uši. Snad za to mohl i dozvuk technických peripetií předchozího koncertu. Knocked Loose se každopádně ukázali jako opravdová hvězda hardcorového nebe a naplněný moshující palouček na Fajtově kopci si určitě zasloužili. Jejich živé vystoupení však nenaplnilo mé očekávání. Skvělou a na Fajtfestu tradiční uzávěrku obstarala parta Nu-Friends v legendárním Skibaru.

Druhý den festivalu pro mě začal velmi příjemně při objevu britské hardcorové party Hounds. Ačkoliv tomu zpěvákův agresivní výraz neodpovídal, jednalo se o poměrně klidnou formu hardcoru, která byla plná zajímavých melodií a změn tempa. Jejich odpolední show mě zaujala více, než včerejší hardcorové hvězdy a britské čtveřici festival očividně učaroval, jelikož si ho užívali plnými doušky až do samotného závěru. Podobná radost číšila i ze švýcarské party Sickret, která sice ve své tvrobě má hardcorové elementy, avšak vokální projev a rap zpěváka Timmy Michelse dává vzpomenout spíše na podobu nu-metalu z 90. let. To však zdánlivě nikomu nevadilo a kotel pod pódiem byl opět rozehřátý na provozní teplotu. Naopak, každá lehká odchylka od ryzího hardcoru byla vítaná.

Svou chvilku na pódiu si užívali i španělé Corrosive, kteří se také pohybují v těch melodičtějších regionech. Čistých vokálů je v hardcoru jako šafránu a takové zpestření jsem rozhodně kvitoval s povděkem, stejně jako závěrečný skok zpěváka mezi lidi. Zajímavé objevy hned v úvodu vystřídala stará známá deathcorová parta Silent Generation, která je na Fajtfestu také už jako doma, čemuž odpovídal i početný dav nadšenců pod pódiem a později i na něm. Tradiční hardcore na chvíli opět vystřídala jeho tvrdší forma díky francouzské partě Ten56. Skupina, kterou teprve nedávno založil zpěvák Aaron Matts z Betraying the Martyrs si odbyla premiérové turné po boku svých krajanů Landmvrks a na kopci už rozhodně nebyli neznámou kapelou. Krátká, ale intenzivní show se povedla nadmíru a rozhodnutí opustit svou rodnou kapelu pro následování odlišné tvůrčí cesty se zdá jako správné. Vzápětí jsme se vrátili do ryzého hardcoru s kanadskými šílenci Get the Shot, kteří na Fajtfestu předvedli jednu z těch nejdivočejších show, které kopec pamatuje. Pětice, která je naštvaná na celý svět, si okamžitě podmanila všechny přítomné, kteří koňskou dávku energie využili k rozličným skopičinám a moshpitu ve všech formách. Ty zdánlivě neměly hranice a ti nejvíce nadšení si mohli užít poslední skladbu přímo po boku muzikantů.

Poslední páteční odbočkou od hardcoru byo vystoupení americké maskované partičky Mushroomhead. Ta se do line-upu vešla na poslední chvíli na úkor Stick To Your Guns a ačkoliv se našli mnozí, kteří jejich zrušení nesli špatně, metalová ikona z Ohia byla velice příjemnou náhradou. Jejich experimentální nu-metalová show byla nejen skvělým hudebním zážitkem, ale i pastvou pro oči. Srdce fanoušků si získali zejména dva perkusisté na bubny pokryté vodou, která s každým úderem stříkala na všechny strany. V kombinaci s jejich showmanstvím a skvělým osvětlením tento element vypadal naprosto fantasticky. Vokálisté Jason Popson a Steve Rauckhorst neztráceli příliš času s komunikací a zbytečnými řečmi a raději servírovali jednu skladbu za druhou. Mushroomhead byli klenotem nejen tohoto večera, ale i celého festivalu.

Závěr večera patřil opět hardcoru s kapelami Terror a Lionheart. S jejich beatdown hardcorem jsme strávili poslední dvě hodiny před půlnocí, které doprovázely zdánlivě nekonečné moshpity a všemožné taneční kreace. Kalifornské hardcorové ikony předvedly přesně to, o čem každý hardcorový fanoušek sní a večer gradoval ve velmi rychlém tempu.

Pro mě byl však tím pravým závěrem koncert dánské deathcorová party Cabal, která program uzavírala. Jejich kombinace hlubokých breakdownů, ostrých kytar a intenzivních epických vokálů byla po druhém dni plného hardcoru jako balzám na mysl. Skvělá záležitost, na kterou si počkaly stovky diváků.

Třetí a poslední den byl na hardcore už poněkud chudší a nabídl větší rozmanitost. Začal jsem s mladou partou One Step Closer, jejichž koncert byl přesunutý na dřívější hodinu. Příjemný mix hardcoru a punku rozdováděl areál a nabídl zase trochu jiný pohled na tento žánr jako takový. Bohužel s jejich koncertem opět přišel i déšť, který v plné síle schytala francouzská hardcore/crossover parta Black Bomb A. Ti si s tím však vůbec nelámali hlavu a vyburcovali několik desítek fanoušků k pořádně promočenému moshpitu. Zatímco zpěvák Arno se zdržoval v přístřeší pódia, druhý zpěvák Poun se ničeho nebál a prakticky celý koncert strávil v prostoru vedle i uvnitř Ski baru. Black Bomb A předvedli úžasně intezivní show plnou zábavných momentů.

Tu pravou zábavu jsme si ale užili v přítomnosti rakouských hardcore thrash metalových vtipálků Insanity Alert. Zpěvák Heavy Kevy si opět nachystal cedulky s pokyny pro fanoušky, které v průběhu koncertu létaly vzduchem a byly k nalezení v různých podobách po celý zbytek dne. Jednotlivé skladby prokládal vtipnými průpovídkami, které sice s jejich muzikou měly pramálo společného, ale pozorné diváky jistě pobavili. Hudba jako stvořená pro divoké moshpity se na Fajtfestu rychle chytla a i bez příkazů s cedulek se běhalo jako o život. Závěrečná upravená píseň „Run to the Pit” od Iron Maiden byla už jen třešničkou na dortu. Insanity Alert byli skvělým zpestřením, které odehnalo i černé mraky nad Velkém Meziříčí.

Poslední den dospěl k triu headlinerů, z nichž první byla britská rap metalová hvězda Hacktivist. Ti se na Fajtův kopec konečně podívali poté, co jejich vystoupení na loňské EU edici festivalu musel být zrušen a nešetřili chválou. Rapper Jermaine Hurley i křikloun Jot Maxi byli v dobré náladě a skvěle pracovali s publikem. Na kopci se k nim přidal i bubeník Richard Hawking, který před třemi týdny na festivalu Rock for People chyběl. K výborné dynamické show, kde se oba frontmani skvěle doplňovali se však opět přidaly i technické problémy. Nefunkční mikrofon se podařilo brzy zprovoznit, ale trable s kytarou Jamese Hewitta bohužel přetrvávaly. Další, už však pouze osobní kaňkou, byla absence hitu „Planet Zero”. Rap metalová štafeta byla předána americké partě Dropout Kings, jejichž tvorba i složení je prakticky identická. Američané však za svými britskými protějšky značně zaostávali a jediným vrcholem jejich koncertu byla skladba „I Ain't Depressed”, kterou nahráli právě s Hacktivist a vůbec poprvé zazněla naživo v kompletním složení obou kapel.

Třetím headlinerem sobotního večera byla francouzská metalcorová raketa Landmvrks. Jestliže Mushroomhead byli nejlepším pátečním interpretem a Moscow Death Brigade dominovali zase ve čtvrtek, francouzská pětice byla bez debat tím opravdovým králem sobotního večera. Skupina kolem zpěváka Florenta Salafatiho se u nás v posledních letech objevuje poměrně často a může za to jejich neustále rostoucí popularita nejen v našich končinách, ale po celé Evropě. V průběhu jejich prvotřídní metalcorové show s elementy deathcoru, rapu a průzračným čistým zpěvem nemohl být pochyb, že Landmvrks jsou jednou z největších aktuálních evropských hvězd moderního metalu. Na Fajtfestu předvedli famózní show, při které diváci rádi odevzdali poslední zbytky své energie. 

Tímto koncertem pro mě třináctý ročník festivalu Fajtfest skončil. Výrazně hardcorový ročník nabídl několik zajímavých premiér, spoustu unikátních zážitků a nových přátelství. Ačkoliv pro mě tituly nejlepších koncertů hardcorovým veličinám ukradli právě ti, kteří neholdují ryze tomuto žánru, bylo mi ctí vidět tyto ikony při práci. Fajtfest se po pandemii vrátil v plné síle, s velmi zvučnými jmény a opět dal hlasitě najevo, že na evropské scéně je Fajtův kopec velice lákavá destinace. Dnes už je potvrzené, že jeho atmosféru příští rok jako jeden z headlinerů okusí americká metalcorová hvězda Attila. I v roce 2023 se máme na co těšit.

Autorem titulní fotografie je Tomáš Kratochvíl.
Zdroj: Facebook festivalu Fajtfest.