A(b)rakadabra znamená stále špičkovou hudební jistotu

Vývoj metalové tvorby naší legendární kapely Arakain by zasloužil obsáhlou knihu, kterou by tvořily dějiny s prvním vokalistou Aleš Brichta, jehož stále většina metalových fandů stále považuje za nestora české (thrash)metalové, ale i rockové scény a nejlepšího zpěváka skupiny. Pak by tu bylo zajímavé (a dosud), podrobně nezmapované období s Petrem Kolářem v letech 2002 až 2005, ze kterého vzniklo rovněž několik povedených desek, nicméně od roku 2006 se u kapely pěvecky vyjímá Honza Toužimský, který vlastně s bandem oslaví v příštím roce dvacáté výročí. Hudební knihovna přinesla podrobnou recenzi poslední řadové desky Jekyll a Hyde už před 5 lety, ale ještě, než vyjde čerstvá deska, chceme se poohlédnout i za starší tvorbou „Touža" éry, ve které se svébytná skupina (zajímavě) hudebně hledala a které přineslo nejen množství vyprodaných koncertů, ale i plejádu silných skladeb, jež dominují živým akcím. 

Jestliže se na debutu Labyrint Honza Toužimský hledal v polohách a působil lehce toporně, i když s úderným tahem na branku, a to směrem k riffovým eskapádám, na druhém albu Restart z roku 2009 už působil osobitě a pevněji ve většině pasáží, a dokázal se zviditelnit v mohutně znějících písních Paganini, Maraton (kde mu společnost dělala slavice Lucie Bílá) nebo pompézně pojaté Dobytí ráje. Už na třetím albu Homo Sapiens se pak Arakain pevně a slyšitelně semkl, přičemž dokázal stvořit množství silných skladeb, které časem díky živým provedením logicky zhitověly. 

Je tady vynikající motivační Nikdy se nevzdávej, nezvykle atmosféricky pojatá Archa, která ale obsahuje brutální thrashové orgie, nad kterými se klene Toužův vokál. Dramatický závěr této písně rozhodně překvapil. Zvuk desky zní ještě trošku zhuštěně, ale každá píseň má svůj šmrnc a originální vyznění, že stačí jen poslouchat a žasnout, že se parta kolem Jirky Urbana dokázala svěže odvázat. Jsou tu navíc zajímavě, dá se říci „alternativně" pojaté Lysohlávky, lehce ulítlá skladba Zádrhel, která „zřejmě" tehdy odkazovala na tuzemský slavný komiks Čtyřlístek. Sekavě přitažlivý Strážnej anděl, kde Touža experimentuje s vokálem, baladicky noblesní Pokání konečně rozčísne jinak víceméně energickou nahrávku a ukáže i jiný obraz metalové bandy. Po všech stranách nejbarevnější deska kapely v druhém desetiletí 20. století vlastně zahájila kreativní bouři, která pokračuje na dalších deskách Adrenalinum (2014) a Abrakadabra (2016).

Výmluvně nazvaná deska Adrenalinum byla skutečně adrenalinová jízda (skoro) od začátku do konce! Odpich a drajv, kterým začal titulní song, se drží po celou dobu po všech stránkách energické desky. Jsou tady čistokrevnější thrashové kousky, kde je jasně slyšet Honzův čistší vokál – např. Malej vrah nebo Temná zákoutí -, pak velice povedené atmosféričtější, přesto řízné pecky jako Černobílý svět, Tisíckrát nebo Rozsudek – začátek vzdáleně připomíná intro legendární skladby Kamennej anděl -, které se harmonicky překlápí do příjemně znějících crossoverových refrénů, avšak i baladičtější pecky typu Nic neříkám. Song Malá a ztracená, kterou pětice hraje i dnes naživo, zní o odstupem času drsně a tvrdě. Je tu grooving v podobě písně Leporelo, ale i mnohými kritizovaný „cajdák" Vesmírný koráb. Tohle album ukázalo kapele nové obzory, skupina si dovolila přinést spoustu nových melodií a nápadů, které díky vylepšenému zvuku přinesly skutečný hudební zážitek. V každém případě po letech hodně podceňovaná deska, na které Touža ještě více roztáhl pěvecky svou kapacitu. 13skladbová kolekce končila více než pětiminutovým – a grandiózním sólem opepřeným – opusem Svatý Grál, se kterým se Arakaini opravdu důstojně studiově rozloučili, ale pouze na dva roky! Pilný a tvůrčí skladatelský duch se totiž naplno rozvinul na nejdelším studiovém albu Abrakadabra. 

Již od prvních středněmpových riffů úvodní písně Hra s ohněm, nad kterými se čitelně vyjímá melodicky pojatý hlas Honzy Toužimského, je jasné, že předposlední album Arakain bude zážitkem lahodícím posluchačově uchu. V následujícím songu Peklo kapela použije tolik nápadů, že by to stačilo na celou desku: sekavé thrashové pasáže, melancholické podtóny, ale i výrazný a snadno zapamatovatelný refrén, a šlehačkou je precizně vystavěné sólo. A to jsme teprve u druhé skladby! Nemohu se nezmínit o paralele s ikonickým hitem Aleše Brichty Peklo už čeká, který má sice jiné hudební vyznění, ale tématicky obě rockové veličiny jasně spojuje. Arakain v roce 2016 tak nezněl jen textově nekmopromisně, ale dokázal i v hudebním výrazu rázně a tvořivě přitlačit na pilu. 

V první singlovce Diesel si to kvintet naplno rozbalil v úvodu, za který zařadil příjemně odlehčený refrén. Kapela neuvěřitelně střídá barevné pasáže, aniž by se opakovala. V Král Slunce Touža překvapivě „depresivně" chrčí, ale s pořádnou kanonádou riffů – o tuhle skladbu se skladatelsky i textově postaral basák Zdeněk Kub – přitlačí intenzitou diváka do křesla. Totéž se po svém dá říct o baladě Nenávidím, ve které Touža srdceryvně vypráví tragicky příběh nenaplněné lásky. A není to žádný cajdák, sehraná pětice umně kombinuje melodickou linku s hutným rockově posazeným základem, do kterého vprostřed skladby položí vkusné sólo kytarista Mirek Mach. Ikonická píseň ve všech ohledech a zároveň potvrzení, že tahle kapela dokáže složit tak osobité a atmosférické skladby i po 30 letech /a to mluvím o roku 2016/! To pak naplno stvrzuje samozřejmě i titulní hit Arakadabra, které uvádí svůdný acceptovský rozjezd a kde si kapela hraje metaforicky se slovy a vyzývá k sociální alchymii. Jako by tehdy chtěla probudit k pozornému bdění, co se vlastně ve světě děje. Kapela si Arakadabra a Nenávidím zařadila na loňské živé oslavy 40. výročí v o2 Universum, a to rozhodně po právu. 

Na našláplé nahrávce se skladatelsky podílel i Michal Fabien z kapely Forrest Jump, a to v songu Nero, který se textově věnuje nechvalně proslulému římskému diktátorovi. Druhá polovina desky je nabita dalšími ostrými tracky, které nepoleví téměř ani na chvíli z energického tempa a nasazení včetně útočných lyrics. Není skladba Stroj i po letech jasnou kritikou robotizace člověka, jeho připoutanosti k sítím? A to jsme ještě nebyli v co-vidovém rauši, který měl přijít o tři roky později. Matrixovsky neústupný kousek vystřídají další groove fláky: Big Boss a Kazatel. V první zmiňované zaujmou netradiční, přesto úderné doprovodné vokály včetně kudrlinkového sólíčka! A to ani neuvádím tematicky deprimující skladbu Insomnia, ve které se opět řeže do kytar. Naštěstí Honza dokáže vokálem jinak hutně „riffující kombo spoluhráčů" svým vokálem zjemnit. Jeho zpěv je klidně usazený, čitelný, a přitom naléhavý tak akorát, abyste si jeho slova zapamatovali. Veselí si moc neužijeme, ale Arakain vždy alertoval k bdělosti a vnímání všech nepravostí kolem nás. A to už od éry Aleše Brichty. V téhle linii Arakadabra neuhnulo ani o píď! 

I když by se zdálo, že tempu skupiny v závěru lehce dochází dech, odlehčeně pojatá nářezovka Velkej je svět dokáže s opakovaným poslechem přinést výborný drajv. Odpočinek od rockmetalové masáže poté přinese až závěrečná „romantika" Ve vlasech tvých.  

Arakain nahrál v prvním dvacetiletí nového tisíciletí v podobě desky Arakadabra své nejlepší album. Eruptivní, nesmiřitelné, progresivní i melodicky podmanivé. Když pak přišli s nekompromisním a přímočařejším Jekyll….o tři roky později, doba se změnila. Ale to už je jiná story. Dnes čarujme s plejádou A(b)RAKA-sakra-DOBRých skladeb, které na koncertech zvedají vlnu nadšení do neskutečných výšek!