Planeta jménem stres: Marek Ztracený vítězí humorem a láskou

Mezi popovými stálicemi na české scéně je po letech docela těžké najít něco objevného, co by rozbouřilo vášně duše, humorně pohladilo, a přitom přimělo posluchače vážně se zamyslet nad sebou samým i současným stavem světa. Ať už jsou poslední alba Lucie Bílé, Lenny, kapel Mirai či Slza rozhodně nadstandardní, protože se všichni snaží přijít i trochu s něčím novým a víceméně se jim to daří, skutečnou POP-ulární osobností, která se za posledních 10 let u nás svébytně rozvinula a dokázala vše výše zmíněné, je zpěvák Marek Ztracený.

Přiznávám se, že jsem jeho tvorbu před pár lety moc neznal, ale už minulé album Vlastní svět zaujalo. Bylo poměrně ucelenou kolekcí autorských písní, které přesahovaly běžný rámec líbivého mainstreamu, vzpomeňme na hity Naše cesty, To se mi líbí anebo utajenou intimní zpověď na závěr Píseň rodičům. Novinka se sugestivním názvem Planeta jménem stres, kterou Marek vypustil do éteru na sklonku února letošního roku, jde v mnoha směrech dále a více než promyšleně bádá v nových hudebních fůzích.

Už úvodní odpichovka Když tě život kope do zadku má skvělý text, u kterého se posluchač zplna hrdla zasměje. Lehce strojové bicí a brnkavá kytara, Markovi to velice vtipně rýmuje a celý refrén „..měj úsměv od ucha k uchu" okamžitě člověka probudí z „domácí covi-targie", jak bych nazval současnou naladěnost. Není to proto, že člověka nějak nuceně tlačí k úsměvu, ale svižným tempem i pohodovým vyzněním se prostě dostane do rozverné nálady, ve které by rád pokračoval.

Jenže pozor, přichází titulní pecka, která je hlubokým zamyšlením nad naší matičkou Zemí, protože ji provází nečekaně silný text o aktuálním životě. Tím spíše, že ji Marek napsal ještě před úderem koronavirové pandemie. Jemné piano na začátku, palčivě pojatá otázka „Jak se ti žije na planetě jménem stres?" má dynamicky rockový podtext, ale přitom mu sugestivně přizvukuje slovenský raper Rytmus. Opravdu překvapivý spoluator a host, kterého navíc doplní i dětské sbory. První vrchol desky!

Asi bychom pak těžko chtěli od Marka další vážnou písničku, místo toho přichází série vtipných pohodovek: Dokonalej a Tak se nezlob. Druhá z nich s přehledem opanovala česká rádia už v zimě letošního roku, opravdu povedená hitovka, opět s původním textovým nábojem, hudebně tu zazní mandolína i vytleskávací pasáže, které nádherně dotváří celkový muzikální kolorit. V youtube klipu lze opět shlédnout opakovaný model z minulosti, kdy Markovy texty zpívá plejáda nejrůznějších postav. A přichází další host, v lehce posmutnělé polo-baladě Víc než hádky exceluje charismatická Tereza Mašková.  Výtečný duet, který by si zasloužit filmové zpracování – nedoplnil by námět pro nějaký český film? Řekl bych, že ve „vztahových" šlágrech je tento duet zatím nejlepší esencí Markovy popové tvorby.

On sám nás ale nenechá vydechnout! Nastupuje Obyčejný člověk, který má sice jemňoučký úvod, ale pak přijde erupce rockové energie, kytara se hutně doplňuje s pořádnými bicími i klávesami, aby v refrénu čistě „zapařil". S textem o alkoholické závislosti je to pro mne druhý vrchol desky, který dokazuje, že pop se dokáže s rockem výtečně snoubit.

Je fakt, že takto detailně by se dal rozebrat každý kousek pestré desky. Marek si na všech písních dal stylově neskutečně záležet, rozvětvil je víceméně až na výše zmíněné výjimky do pomalejších nálad – uveďme další Obchodník s problémy, kde lehce swinguje v pozadí piano, nebo Tak ti tu říkám -, ale zároveň dokázal vybudovat v každém songu osobitou atmosféru. Další vztahová s vážným textem, píseň Už je to tolik let, odhaluje jeho klávesou ekvilibristiku. Ta úderná piánová pasáž uprostřed bude nesporně perličkou na živé prezentaci. Můžeme říci, že celkově zní deska hodně piánově. Ale proč ne? Tenhle nástroj dokáže probudit variaci nálad a melodií možná ještě více než jinak rozverná kytara.

Abych však nehanil příliš, španělka se krásně doplňuje právě s piánem ve vánoční hitovce Stačí věřit. Dlouho už jsem neslyšel tak silnou a pozitivní vánoční skladbu! Myslím, že si ji budeme hrát doma i při dalších Vánocích a děti, kteří ji s Markem dohromady zpívaly, si určitě společné chvíle před minulými Vánoci musely užít. Hezký kytarově rockový závěr alba? Ne, nikoliv. Závěrečnou tečkou je totiž další intimní zpověď, která narušuje onu „piánovost" celé desky, protože je to „pouze skromná" kytara a intenzivní prožitkový zpěv Marka. Ani to vlastně není zpěv, nýbrž osobitá recitace svých niterných veršů o tom, jak může člověk žít ve svém životě, jak ho naplnit a šťastně prožít a nestydět se za něj.

Netřeba nějakého dlouhé shrnutí – album Planeta jménem stres je ryzím písničkovým pokladem a otevřeně říkám, že si ji doma pouštíme vždy, kdy chceme nakopnout, ale i se zamyslet nad svým myšlením i stavem světa. Jako by ve svém načasování trefně definovala – ještě před pandemickou krizí – to, čím naše planeta žila do konce minulého roku: přebujelost ekonomiky, která vyčerpala Planetu, stres v práci i ve vztazích, které naše životy těžce poznamenávají. Album je to hudebně nejpestřejší, co kdy nahrál, textově nejsilnější, co kdy poskládal dohromady. A je o to cennější, že v závěru Marek dokáže skrze svou osobní zpověď tít do živého a zůstat pozitivně naladěn.

Kéž bychom si jeho poselství vzali k srdci a mohli také říci, že jsme měli „vážně hezký dětství" a že „na tomhle světě vítěze není a že až to zjistím, budu nejšťastnější člověk na téhle Zemi". Vřelé díky, Marku!