Muse stejně jak před lety festival Rock for People opět posunuli o level výše

Když před začátkem festivalu jeho ředitel Michal Thomes dával rozhovory, otázky na headlinera čtvrtého dne a patrně i celého festivalu padaly všude. „Muse si nás tři měsíce prověřovali, jestli jsme schopni jejich monstrózní show zvládnout”, říkal tehdy. Prozradím už teď: zvládli to. Britská ikona progresivního rocku se na festival vrátila po třinácti letech a znovu tou nejdražší a nejpůsobivější.

Když v roce 2010 hráli na festivalu poprvé, měli na kontě desku „The Resistance” a i tehdy to byla velkolepá podívaná, která festival posunula a potvrdila, že zde mohou hrát interpreti takového kalibru. Letos přijela s novou deskou „Will of the People” a historie se prakticky opakovala. Znovu byli Muse největší a nejlepší. Zmíněná show měla několik fází a aspektů, které si brzy rozebereme. Start proběhl s úvodní skladbou celého alba „Will of the People” a hned muselo být všem jasné, že tohle bude opravdu epické. Pánové vystoupili v kovových maskách a za jejich zády hořelo písmeno „W” jako symbol aktuální desky. Z ní zaznělo celkem šest skladeb a z celé diskografie byla vynechaná jen debutová deska „Showbiz”. Velké hity byli šikovně protkané do celé délky setlistu a zkraje koncertu zazněla například hitovka „Hysteria”.

Hořící písmeno „W” brzy vystřídala obrovitá, několik metrů vysoká kovová tvář, která se neustále pohybovala ze strany na stranu a bedlivě sledovala jak diváky, tak i pohyb samotné kapely. Ačkoliv nepůsobila nijak děsivě, připodobnění k nějakému ultimátnímu strážci pořádku v antiutopické nebo postapokalyptické totalitní vládě, už poměrně děsivé bylo. Matt Bellamy v průběhu koncertu střídal nejen kytary, ale i oblečky a různé příslušenství plné diod, aby již tak znepokující pocit z atmosféry jejich show ještě umocnil. K tomu hrály skladby jako „Won't Stand Down”, „Time Is Running Out” nebo „Compliance” a koncept, který se Muse snažili představit, musel být všem jasný. Při poslední jmenované areál zaplavily konfety a tento efekt se postaral i o oficiální hlavní fotografií celého festivalu.

Matt Bellamy vytvořil dokonale fungující kapelu

Matt Bellamy, to je kapitola sama pro sebe. V průběhu koncertu sice nemluvil, to by narušilo myšlenku celé show, ale jeho posunky a gesta byli více než výmluvné. Jako frontman jedné z nejprogresivnějších kapel na světě je to detailista. Bez toho by pravděpodobně Muse ani nebyli tam, kde jsou. Všechno, co bylo v jeho režii fungovalo naprosto přesně. Bellamy odzpíval každý tón, každé slovo tak, jak je známe z desek. Nic neodflákl, nic nevynechal, nic nenechal odzpívat fanoušky. Záleží mu na tom, aby koncert Muse byl zkrátka naprosto perfektní. Když jeho hlasivky měly volno, jeho ruce a prsty měly na pilno. A to byla podívaná zase z jiného důvodu. Snad každý člověk na světě by chtěl, aby se s ním jeho či její partner mazlil tak, jako Matt Bellamy se svými kytarami. Táhlé a vyšperkované kytarová sóla a vyhrávky si naprosto užíval a opět dotahoval k dokonalosti. Kdyby mu jeho tým tu kytaru nevzal a technici by pro něj to pódium nechali postavené, asi by tam nějaké sólo hrál ještě teď. Za tohle si zaslouží nekonečný obdiv.

Aktuální deska „Will of the People” je velmi povedená, i když nesklízí tak nadšené reakce, jak by člověk možná očekával. Kapela je s ní však samozřejmě naprosto spokojená, vždyť na ní postavili koncept celého světového turné. Kromě již zmíněných skladeb zazněly i další singly „You Make Me Feel Like It's Halloween” a „Kill or Be Killed”, ale i velmi peprně a trefně nazvaná „We Are Fucking Fucked”. Věta, kterou pravděpodobně pronesli všichni, kteří vstávali v pondělí do práce. Nebylo to však jen o dystopické bezmoci. Blížil se závěr a nemohly chybět nesmrtelné hity „Supermassive Black Hole”, „Uprising”, „Starlight” a úplně poslední „Knights of Cydonia”. Dokonce si Matt Bellamy našel prostor i pro jednu ze svých sólových písní, kterou byla „Behold, the Glove”. Jak koncert gradoval, tak se i zvyšovala frekvence pyrotechnických efektů. Vše pak gradovalo krátkým ohňostrojem, který celý festival neoficiálně ukončil.

Nejsem žádným skalním fanouškem Muse a vlastně jsem je nikdy moc neposlouchal, ale takto kultovní kapela si vás prostě najde, ať chcete, nebo ne. Nová deska je fantastická a show těchto britských alchymistů ještě lepší. Všechno je dotažené do posledního detailu a kromě skvělé muziky vyjímečný dojem podrtrhuje i fakt, že to ty chlapi prostě baví. Když vidíte, jak si Matt Bellamy dvě minuty hraje sólo a upřímně se raduje, jak ta kytara kvílí, tak si říkáte, jestli někdy něco budete taky takhle milovat. Tohle se totiž nedá nahradit ničím.