Druhý den byl festival Rock for People 2023 ve znamení velkolepých návratů i vysněných premiér

Druhý den na festivalu Rock for People byl podstatně pestřejší co se žánrové rozmanitosti týče. Z mé strany byl druhý den tím nejlínějším, ale zastavil jsem se na několika českých koncertech, zkusil objevit nějakou novinku a hlavně se celý den těšil na velmi populární Sleep Token. Ti uzavírali program po headlinerovi druhého dne, kterým byl Machine Gun Kelly.

Líný den začal na Youtube Music Stage s Hentai Corporation. Tato sebranka pošuků mě zkrátka baví, ať už hrají kdekoliv. I na Rock for People už si našli stálé místo a soudě podle solidně zaplněné plochy před pódiem si je zvolilo jako startovací kapelu mnoho dalších fanoušků. Radek Škarohlíd si na ostrém slunci opět nebral servítky a byl zkrátka svůj. Spolu s ním jsme si zaskákali na peckách jako „We Will Survive”, „Equilibristic Brides”, „Synthetic Limits” a dalších thrash’n’rollových nesmyslech. Hentai Corporation jsou prostě jen jedni a buď je milujete nebo nenávidíte. Bravo, pánové.

Odpoledne bylo otevřené a co do (pro mě) zajímavých kapel poměrně slabé, tak jsem vyrazil na hlavní pódium na pop-punkovou americkou partu Set It Off, kteří opanovali hlavní KB stage. Tato trojice do svého skočného pop-punku zapojuje i saxofon nebo klarinet, zpěvák s bubeníkem se mezi skladbami střídají a pánové se už třikrát podíleli na populárních kompilacích „Punk Goes…”. Naživo mě to ale absolutně nebavilo. Generický pop-punk bez energie a až moc častých "macho” řečí a gest. Tohle se nepovedlo.

Mnohem lepší podívaná byla na stagi Petra Svobody. Po vzoru rčení "zlaté české ručičky” jsem raději podpořil kvalitní českou kapelu, než namachrované američany. Nejen moji pozornost si zaslouží karlovarští thrash/death metaloví Horrible Creatures. S partou v čele se řvounem Frankem se tento malý stan otřásal a veselý moshpit se již točil na plné obrátky. Chlapům to naživo šlape naprosto skvěle a není náhodou, že patří mezi tuzemskou metalovou špičku. Po třech skvělých EP bychom se snad brzy měli dočkat dalšího nového materiálu a věřím, že to bude další prvotřídní nálož.

Následoval krátký návrat na Youtube Music Stage, kde jsem chvíli pokračoval v rámci české hudební scény. Pohodová patnáctiminutová zastávka s indie-rockovou partou The Silver Spoons mě stačila k tomu, abych se naladil na bezstarostnou festivalovou náladu. Neumím si ani představit, jak vychillovaní museli být ti, kteří zůstali na celý koncert. Kolem čtvrté hodiny odpolední začal areál lehce zkrápět déšť a fanoušci se s obavami dívali na zamračenou oblohu. Nakonec z toho byla krátká přeháňka jen asi na deset minut a další srážky probíhaly už jen v moshpitech.

Hlavní pódium zkropil déšť i slzy dojetí

Návštěvníci i rapper a zpěvák Mod Sun tak mohli být v klidu. Chlapík, vlastním jménem Derek Ryan Smith, přilákal na hlavní KB stage více fanoušků, než kdejaký headliner a jednalo se o jedno z nejdojemnějších vystoupení festivalu. Jeho tvorba se pohybuje od alternativního popu a rocku až přes hip hop a takto široká škála mu dává velkou kreativní volnost. Zaujaly skladby „Bones”, „Perfectly Imperfect”, „Karma” nebo „Stay Away”. Na posledních jmenovaných spolupracoval i jeho kamarád Machine Gun Kelly, který bohužel nebyl připravený (nebo ochotný?) na pódiu zahostovat. Jedním z nejdojemnějších momentů koncertu i celého festivalu byl singl „Flames”, který Mod Sun nazpíval s jeho někdejší snoubenkou Avril Lavigne. Mod Sun se dočkal velké podpory a pozivitních reakcí publika, a když viděl sám sebe na obřích obrazovkách, na pár minut byl tak dojatý, že nemohl ani mluvit. Na jeho koncertě jsem se ocitl tak nějak omylem, ale rozhodně mě Mod Sun velmi zaujal a bavil.

To se nedá říct o dalším pokusu o zajímavý objev na Evropa 2 Stage. Kanadská popová zpěvačka Lølø si asi spletla svůj koncert s vystoupením na vysoké škole jako hlavní roztleskávačka, protože to, co předvedla v prvních několika skladbách, se jinak popsat nedá. Velmi spoře oděná, s falešným americkým úsměvem, rozdávala fáborky a třásně, a s naprosto infantilními texty se snažila získat poloprázdný stan na svou stranu. Někteří jejímu šarmu podledli (dá-li se to tak pojmenovat), já se dal na útěk. Z Kanady nás totiž čekalo něco mnohem, mnohem lepšího.

Program na hlavní KB stage pokračoval a přišel čas na jediné pro mě dobře známé jméno. Kanadská čtveřice Billy Talent se na festival vrátila po dlouhých deseti letech a vůbec se v České republice představili teprve podruhé za pět let. Pro tuto punk rockovou stálici naprosto nevídanou pauzu však všem fanouškům vrátili stonásobně, jelikož Ben Kowalewicz a jeho kolegové předvedli naprosto úžasnou show plnou již téměř zlidovělých hitů. Za hodinu do nás napumpovali neuvěřitelných dvacet skladeb a z těch úvodních "nepojmenovaných” desek to bylo hned třináct kousků. Tak například úvodní „Devil In the Midnight Mass”, „Try Honesty”, „Pins and Needles” nebo závěrečná „Red Flag”. Byla radost sledovat celou kapelu, jak jim to stále šlape a očividně stále baví. Skvěle do party zapadl i bubeník Loel Campbell, který už sedmým rokem na turné zastupuje absentujícího Aarona Solowoniuka. I Kowalewicz se pozastavil nad tou dlouhou pauzou a navzájem jsme si slíbili, že se to už nikdy nebude opakovat. Z aktuální desky „Crisis of Faith” zazněla třeba pohodová „Hanging Out with All the Wrong People” nebo „Reckless Paradise”, ale skladeb bych mohl vypíchnout mnohem více. Billy Talent přivezli hity napráskaný setlist, zahráli ve skvělé formě a se skvělým zvukem a všichni museli odcházet naprosto spokojení.

To byl první velký (a očekávaný) zahraniční hit celého dne. Laťka pro americkou zpěvačku Ashnikko byla sakra vysoko a její pokus na Youtube Music Stage se k ní alespoň přiblížit byl velmi slabý. Její výstřední pop diváky sice přilákal, ale show to byla opravdu zvláštní. Ashnikko se ani příliš nesnažila skrývat fakt, že jí výrazně pomáhá playback a tak „nejzajímavějším” atributem jejího koncertu byly prapodivné příběhy, kterým uváděla své skladby. Po příběhu, kdy usnula pod stromem, do hlavy jí vlezli červi a tak je ona vlastně teď taky červem, jsem odešel.

Před večerním finále jsem vyzkoušel ještě anglické The Reytons, kteří uklidili třpytky na Evropa 2 stage a nabídli příjemné melodické indie-rockové rytmy, tak typické pro kapely z Bristkých ostrovů. Na to, aby mě čtveřice ukotvila po celou dobu koncertu, to však bylo až příliš „obyčejné”.

Jakýkoliv, ale určitě ne obyčejný, byl koncert headlinera druhého dne. Machine Gun Kelly dostál svého slibu a zahrál na hlavní KB stagi. Jak mu to šlo, si můžete přečíst v samostatném článku.

Atmosférická show na závěr se povedla jen na půl

Během jeho koncert jsem se na půl piva zastavil ještě na ČT Art Stage. Tam souběžně hrála americká hardcorová parta Cane Hill. Čtveřice z New Orleans mě při poslechu velmi zaujala, jelikož jejich hardcore je výrazně ochucen alternativou, až téměř nu-metalem a rozhodně se nejedná o bezduchou ubouchanou metalcorovou kapelu. Velmi mě mrzelo, že v malém stanu měli naprosto otřesný zvuk a kromě přeřvaného hlasu zpěváka Elijaha Witta nebylo slyšet prakticky nic. Bohužel.

To se díky bohu změnilo o hodinu později, kdy zde uzavírala program britská parta Sleep Token. Po nich byla velká poptávka a za posledních několik let se toto jméno objevuje prakticky všude a mluví se především v superlativech. Ani konkurence souběžně probíhajícího koncertu u nás populárních Palaye Royale na návštěvnosti nic nezměnila. Temná post-metalová čtveřice si hraje s alternativou a progresivním rockem/metalem v tak rozmanitém stylu, že každá skladba zní úplně jinak. Maskovaná parta v čele se zpěvákem, který si říká Vessel, měla asi deset minut zpoždění a napětí v napěchovaném stanu rostlo každou vteřinou. Když konečně zahráli úvodní skladbu „Chokehold”, bylo jasné, že čekání se vyplatilo. Výborný zvuk a atmosféra, která šla ruku v ruce s tvorbou této party působila až husí kůži. Mysteriózní hlas a pohyby zpěváka dávali dojem, že sledujeme nějaké mozkomory, kteří se dali na hudební dráhu. Pánové (hádám) mají čerstvě venku novou desku „Take Me Back to Eden” a z ní dále odehráli například skvělou „The Summoning” nebo „Rain”. Z ostatních dvou alb to byla třeba fantasticky gradující „Alkaline” nebo závěrečná „Higher”. I Sleep Token měli však smůlu. Začali později a skončili dříve kvůli technickým problémům, které zapříčinili, že nemohli zahrát plánované skladby „Vore” a „DYWTYLM”. Zároveň také zamrzela absence hitu „Aqua Regia”. Nedopadlo to s koncertem Sleep Token tak, jak mělo, ale přesto šlo o fantastický zážitek.

Druhý den na Rock for People byl pro mě osobně tím nejslabším. Přesto jsem si odnesl velmi zajímavé zážitky a ochutnal i kapely a žánry, se kterými běžně nepřijdu tolik do styku. Přesně toto je podstata festivalu a ušetřené síly se ještě hodily do dalších dní.