LTE3: Nekonečný jam progových velmistrů

Do třetice všechno nejlepší! Tak výstižně by se dalo shrnout třetí album progrockové veličiny Liquid Tension Experiment. Už začátek je divoký jako nikdy předtím: kulometné bicí Mika Portnoye rozsekávají kytarové riffy Johna Petrucciho, v pozadí zabublá basa Tonyho Levina a když se toto trio dostatečně vyřádí, přichází variabilní keyboardy Jordana Ruddesse. Kvartet, který ze tří čtvrtin tvoří muzikanti z progresivní legendy Dream Theater a z jedné baskytara neméně kultovních King Crimson, odhaluje bez dlouhých okolků svůj instrumentální um opět opulentním způsobem, který bere dech na všech frontách. 

Opener Hypersonic uhání dále kupředu a jeho rychlé tempo přeruší až melodické sólo Johna, které jako by spojilo svou atmosférou předchozí nahrávky z 90. let. Najednou se po 4 minutách zpomalí, Jordan přidává lehce symfonické aranže a John vytahuje svou kytaru do kroutivých výšek. Atmosféra začíná připomínat album Systematic Chaos od již zmiňovaných Dream Theater, na kterém jsou pro mne dodnes těžce stravitelné jamující pasáže, ale v tom do toho vpadnou perkuse Mika Portnoye, jazzmetalové pasáže ženou pak dopředu všichni zúčastnění, aby skladba vyvrcholila společnou kanonádou. Bez přehánění nejtvrději pojatá věc v historii kapely a jasný bombastický otevírák, který nenechá vydechnout. 

Hned druhý track Beating the Odds na posluchače skočí groovy feelingem s hardrockovým přesahem a když se přidají zurčivé klávesy, je o dynamickou náladu postaráno. V rytmických koncích je opět k zaslechnutí starý dobrý Dream Theater, s feelingem meagúspěšného alba Scenes from a Memory. Tady se nechává John poprvé hodně unést, ale je to právě jeho kytara, která může okořenit celý, druhdy zuřivě jamující ansámbl. Ale i Jordanovy klávesy, ty nemohou zůstat pozadu. Oba „snoví mistři" se střídají ve svých eskapádách, důležité ale je, že neztrácejí v žádném případě dech. Ano, některé tóny už jsme slyšeli na předchozích nahrávkách, v celku ale výsledek působí neotřele a hlavně svěže. Je to i proto, že dokážou neuvěřitelně zpomalit. Dokážou vytáhnout Johnovu kytaru do popředí a její melodie zní ještě dlouho v uších po odeznění celého songu. Beating the Odds skoro nechce končit, tady musely zasáhnout nůžky zvukaře anebo dramaturga, a proto moje dychtění neustává, protože tuším, že další skladba nebude opět nic nudného. 

 

Liquid Evolution však začíná nečekaně ambientně: pouze decentní bicí s jemnými keyboardy a sem tam je slyšet basovka. Až po minutě se přidává Johnova tesklivá kytara, která jako by se probouzela k životu. Probouzí náladu celé písně, překlápí se do táhlých zákoutí, ve kterých se podmanivě ztrácí a zanedlouho opět vynořuje. Je to čirá meditace o bytí a nebytí a jakýsi zajímavý předěl, neboť má „pouhé" tři minuty. LTE se pak mocně opřou do nástrojů a vystřelí energii vzhůru osobitě riffující The Passage of Time, která nabízí paletu staronových zvuků od Dream Theater, opět včetně skvělého sóla, ale i lehce neothrashující středně tempové riffy. Je to v některých místech instrumentální masáž ušních bubínků, když si album naplno pustíte do kvalitních sluchátek. Sedmiminutová palba končí nejen dalším Johnovým brilantním uměním, ale riffující skrumáží, kterou bychom dříve marně hledali. 

Pánové si opravdu dali na čas, ale je vpravdě zázrak, že se opět po více než 20 letech sešli ke společnému hraní a tvoření. Možná, že i tento comeback byl jedním z impulsů směřujícím k návratu Mika Portnoye do Dream Theater na sklonku roku 2023. Sehranost s Jordanem a Johnem je zcela evidentní! 

Tohle je ale úlet, říkám si u pátého „experimentu" s názvem Chris and Kevin´s Amazing Odyssey, který začíná a dlouho drží efektivní drhnutí (ve stylu staré pily) jen za podpory bicích. Po svém navazují v této experimentální trilogii na předchozí „Chrisovy a Kevinovy suity", protože reference obou pánů se objevily na prvním i druhém albu této superskupiny. Excentrický zvuk „ruší" jen perkuse, činely, společně se po půl minutě rozjezdou kupředu a schválně k sobě nepustí žádný další nástroj. Novátorský počin v dějinách LTE je poté stoprocentně třináctiminutová suita Rhapsody in Blue, což je klasické dílo od George Gershwina, které kapela uchopila po svém. Když to poslouchám, říkám si, že se musím při vzdělat v klasičtějších odnožích hudební tvorby. 

Druhá polovina velkého dvojalba poté ukrývá řadu dlouhých progových opusů, jejíchž stopáž sahá od 10 do 15minut, stačí se jen zaposlouchat, objevovat logiku i spontánnost rytmu a nálad, a vnímat efekt. V Solid Resolution Theory se opět kroutí Johnova kytara, skutečnými hitovkami, jestli se takto o něčem dá hovořit, jsou Key to the Imagination nebo Blink of an Eye. Sympatické a dobře slyšitelné jazzové eskapády najdeme na začátku patnáctiminutové vyhrávkové Your Beard is Good. Vše se pomalu zklidní až při další, ještě delší, ale o to více atmosféricky uhrančivé Ya Mon, kterou třetí album hvězdného projektu končí. 

 

U téhle instrumentálně povznášející a variabilní hudby můžete, jak křepčit při dunivých a rychlých riffech, tak překvapivě meditovat v klidnějších pasážích, kterých tentokrát jamující čtveřice taktéž zařadila docela hodně. V jejich pojetí zní hudba jako nebeská ozvěna lidského počínání. Jako by se chtěl člověk vydat za hranice vlastního bytí a při tom měl stále dveře otevřené zpět do zemského jádra. Chvíle meditace střídají tklivé, basou bublající nálady, ze kterých povstávají kořeny nového bytí. Když se přidá tempo a kytarové zurčení, lidský jedinec téměř ztratí nit. Důležité je, že sami muzikanti jdou za svým cílem a struktura i těch nejkomplikovanějších songů drží prostě u sebe. A se svým potenciálem mohou i nadále tvořit nebo meditovat nad milovanými hudebními nástroji, které již dávno ovládli jako velmistři.