„Byl jsem předurčený, stát se muzikantem“

2. květen 1942 je datem narození českého rockera – kytaristy, skladatele a zpěváka – Petra Jandy. Jeho jméno je neoddělitelně spojeno s kapelou Olympic, se kterou vystupuje už 54 let. Hudební aktivity Petra Jandy ovšem sahají daleko mimo tuto legendární formaci. Průřez jeho sólovými počiny z let 1985–2016 představuje album Ještě držím pohromadě, nedávno vydané pod hlavičkou Supraphonu. Kytara, zpěv, textování, skládání, koncertování. Petr Janda umí i krásně vyprávět, o čemž svědčí náš rozhovor.

HK: Slavíte půlkulaté narozeniny. Od dětství člověk musí odpovídat na otázky čím bude, kdy založí rodinu, a podobně. V jistém věku se situace otočí a od člověka, který již nasbíral mnoho zážitků a zkušeností se neustále vyžaduje, aby vzpomínal. Vracíte se rád do minulosti nebo Vás to někdy štve a raději byste mluvil o aktuálních a chystaných projektech?

PJ: Ne, že bych se vzpomínání bránil. Napsal jsem knížku 50 let Olympiku (Olympic 50, vydáno 2012, pozn. red.), tam jsem se do minulosti vrátit musel. Musel jsem studovat materiály, abych to měl faktograficky správně. Mám na spoustu věcí výbornou paměť, vedu si zápisník. Vzpomínání mi nevadí. Ale ani mi nevadí dívat se do budoucnosti. Rozdíl je v tom, že když mi bylo dvacet, budoucnost byla dlouhá, kdežto teď od ní moc neočekávám. Bude kratší, nebude tak intenzivní. V mém věku člověk bilancuje. Říká si, jestli neměl něco udělat hůř, něco líp, jestli toho neměl udělat ještě víc nebo jestli toho neudělal moc. Spíš mě trápí otázky, jestli jsem přece jen v ´68 neměl do Anglie zajet, jestli by se mi tam nepovedla udělat nová kariéra, třeba i světová. Otázek je spousty, ale netrápím se tím. Žiju si svůj život a snažím se prodloužit si kariéru, jak to půjde. Dokud zdraví vydrží a bude zájem publika, budu hrát.

HK: Srovnával jste pohled na budoucnost ve dvaceti a teď. Když se stejnou optikou podíváme na koncerty. Jako mladý si člověk mnoha věcí neváží. Když dnes naplníte Lucernu, věřím, že bude plno i prosinci v O2 areně, užíváte si to vnitřně víc?

PJ: Abych pravdu řekl, i v největší slávě se občas stane, že najednou nebylo vyprodáno. To je strašně dobře. To je přesně ten moment, kdy si uvědomíte, jak je to všechno křehké. Jak všechna sláva, polní tráva. Když to bude teď vyprodané, budu mít strašnou radost, ale budu mít v povědomí, že příště to může být jinak. Na to člověk nikdy nemůže být dost pyšný. Obdivuju dneska sekáče, co mají to sebevědomí. V tomhle já moc sebevědomý nejsem. Samozřejmě doufám, že se kapacita naplní, ale suverénně bych si to neodvážil tvrdit.

HK: Jak se s postupem let proměnil Váš vztah k hudbě? Spousta kluků začíná hrát na kytaru, aby tím imponovali holkám. Časem si je ale naopak podmaní hudba sama.

PJ: Vyrostl jsem v hudební rodině, i když amatérské. Oba rodiče byli právníci. Ale zároveň oba hráli na hudební nástroje. Otec na housle, matka na piano. Hráli výborně. Pořádaly se u nás koncerty. Doma jsme měli hudební pokoj, kde bylo křídlo, hrála se u něj kvarteta, já tam cvičil na housle. Maminka nám zpívala, milovala operu. Od malička jsem byl hudbou provázený. Když si to teď zpětně uvědomuju, byl jsem předurčený stát se muzikantem. Mám tři bratry a všichni se stali muzikanty. Proč bych já měl být výjimkou. Přes, ne vždycky velkou lásku k houslím, zvlášť když bylo venku hezky a kluci hráli fotbal, a já musel cvičit, jsem se postupně dostal ke kytaře, ve třinácti, čtrnácti letech, která mě ohromně bavila. Ale nevzpomínám si, že by to bylo kvůli holkám. Vím, že mě uchvátil zvuk a možnosti, které kytara skýtala. Bylo to jiné než housle. Pak přišel rock´n´roll a první kapely. Až jsem se dostal do fáze, když budu mluvit o současnosti, kdy kytaru vzít do ruky, je pro mě absolutní slast. Bez kytary nemůžu existovat. Beru si ji všude. Mám i takovou malou cestovní. Je to úplná posedlost.

HK: Každý den na ni tedy hrajete?

PJ: Hraju každý den. Ráno vstanu, jdu do pracovny a zapnu si zesilovač. Mám elektronkový, tak to trvá, než se nažhaví. To je moje první denní činnost. Pak se nasnídám, zapnu druhý knoflík a už začnu brnkat. Hraju třeba deset minut a pak zase dělám něco jiného. Ale pak ji zase vidím, tak ji popadnu.

„Chtěl jsem úplně přestat hrát"

HK: Četla jsem, že jste každou svou ženu upozornil, že kytara u Vás bude vždy na prvním místě…

PJ: Už jsem trochu pozměnil názor. Teď mám rodinu a kytaru na stejné úrovni. Mám dvě malé holčičky, s manželkou jsou na mě tři. Kytara je jenom jedna. Už jsem to srovnal. Je pravda, že kytara přežila všechny moje životní problémy, průšvihy, byla vždycky mojí věrnou kamarádkou, která mi dávala naději, určitou chuť do života a krásu. Dala mi mnohem víc, než jsem jí byl schopný, dát já. Dneska už ale žiju v rovnováze s rodinou a kytarou.

HK: K Vašemu jubileu vychází deska, která mapuje Vaši kariéru coby sólového zpěváka. Přesto jste neodlučitelně spjatý s kapelou Olympic. Ten si za léta své existence prošel i těžkými obdobími. Přemýšlel jste v ´73 nebo ´94 roce, že se budete věnovat jen sólové dráze a kapelu necháte za sebou?

PJ: V ´73 jsem se chtěl dokonce vrátit ke svému původnímu povolání. Chtěl jsem úplně přestat hrát. Byl jsem frustrovaný ze 70. let i z toho, co se z Olympiku za pár let stalo. Najednou jsme byli doprovodnou kapelou Jiřího Korna. Olympic se rozpustil. Když Korn odešel, všechno se tím zhroutilo. Neměli jsme před sebou nic. Ani jeden koncert. Najednou jsem si říkal, proč bych se nevrátil do práce, že to zase tak špatné nebylo. Ráno jsem vstal, opravil jsem pár telefonních ústředen, pak jsem šel na Bohemku a na pivo. Měl jsem pocit, že mi chybí život normálního člověka. Ale musím říct, že mě tahle úvaha hrozně rychle pustila. Bigbeaťáci mají heslo: Lepší blbej bigbeat než chodit do práce.

HK: Ale výhradně o sólovém vystupování jste tedy nikdy neuvažoval? Nedokážu zhodnotit, jestli je jednodušší vystupovat sám nebo s kapelou…

PJ: Kapela má spoustu výhod. Kapela o sobě ví, zná se mnohem líp než nějací najmutí muzikanti. Kapela je organismus, který žije svým životem. Spolupráce na nových písničkách je kolektivní. Když je člověk sám, tak ta kapela na něj vlastně kašle. Tam je vztah úplně zásadně jiný. Kapela je rodina, která se neopouští. Proto všechno já upřednostňuju kapelu. Ale chtěl jsem si zkusit, jaké by to bylo, kdybych kapelu neměl. Chtěl jsem si zkusit i jiné písničky, jiné žánry. Jakousi kariéru sólového zpěváka jsem udělal, i když jsem nikdy zpívat nechtěl. To, že jsem se stal zpěvákem jsem si uvědomil prakticky nedávno. Myslel jsem si, že jsem dobrý kytarista a skladatel. Zpívám jen proto, že v kapele nikdo líp zpívat neumí. Opravdu teprve nedávno jsem si uvědomil, že tohle nemůžu říkat. Jsem prostě zpěvák.

Pták Rosomák v pražské zoo

HK: Některé písničky, které jste nazpíval sólo, jste začali hrát i s Olympikem. Jak se do repertoáru dostaly? Chtěl jste je tam Vy nebo chlapi z kapely?

PJ: Přáli si to fanoušci. Kapela to moc ráda nemá. Nebudeme to zastírat, kapela na tyhle projekty žárlí. A dává to docela najevo. Vzpomínám si, když jsem složil v ´80 letech desku pro Petru Janů, kde byly šlágry Jedeme dál nebo Není nám už sedmnáct, kapela poměrně silně žárlila a vyčítala mi, že se vyčerpávám psaním pro jiné a pro Olympic nenapíšu tak dobrou desku. Jeli jsme turné k albu Kanagom a Petra Janů nás svou deskou v prodejnosti převálcovala. To se kapele nelíbilo.

HK: Za svou kariéru jste spolupracoval s vynikajícími textaři. Někteří z nich by v dubnu oslavili narozeniny. Od Pavla Vrby máte dva texty na nové desce Ještě držím pohromadě. Jak na něj vzpomínáte?

PJ: Vrba byl úžasný chlapík. V první řadě uměl velmi dobře česky. Tedy češtinu neprznil. Věděl přesně, kam má dát přízvuk, věděl, co je asonance, disonance, věděl jak ty daktyly a trocheje má dávat dohromady. Zkrátka tomu řemeslu rozuměl. Dneska se mi zdá, že lidi vůbec netuší, o co jde. Že si z textů udělali takový nějaký business. Moc tomu nerozumím. Zkoušel jsem některé mladé textaře. Bohužel neumí česky. Čeština v jejich podání úpí. Říkal jsem si, kdyby si aspoň nejdřív přečetli pár básniček, než začnou psát text, aby pochopili, že to není jenom o tom dát dohromady slova, která se rýmují. Tihle kluci, ti to uměli. Navíc měli obrovský talent. Napsali i spoustu básní. Byli to výjimeční lidi. Borovec to úmrtím začal, potom to vzalo Rytíře i Vrbu. Z té staré školy zůstal jen Mirek Černý, Eda Krečmar a pak je trochu prázdno. Ne, že by vůbec nebyli. Mám jednoho mladého kluka, který píše v šlépějích těchto básníků. Má to šmrnc a je to česky správně.

HK: Řekla bych, že je slabá i obsahová stránka. Písničky Olympiku, to jsou příběhy, ve kterých stále nacházím nové významy. 

PJ: To i já. Divím se, jak na to ten textař vůbec přišel. Měl jsem kliku na textaře. Chrastina začal se svým dadaismem o zvířátkách, ptáky Rosomáky. Mimochodem teď jsem byl v zoologické zahradě a ředitel, pan Ing. Bobek mi slíbil, že tam postaví klec pro ptáka Rosomáka. Napíšeme tam, že je na dovolené nebo někde na vyšetření, ale myslím, že je to docela dobrý fór. Ale zpátky k textařům. Po Chrastinovi přišel Rytíř a s Vrbou jsem začal dost pozdě, až v ´80 letech. To už jsme hráli víc jak pětadvacet let. Šli jsme dobu vedle sebe, ale pořád jsme se nemohli sejít, i když bylo jasné, že k tomu musí dojít. Chtěl jsem s ním něco napsat. Ale měl jsem závazky k Rytířovi. Pak jsme se ale sešli a hodně silně, napsali jsem spolu najednou hrozně moc písniček. Mohl bych o tom vyprávět hodiny, jak někteří textaři odevzdávají včas, někteří ne, ale z těch dobrých vždycky nakonec vypadlo krásné dílo.

HK: Je pro Vás osobně tvoření textu obtížnější než skládání muziky?

PJ: Trápím se s tím. Nejsem básník. Mám velké životní zkušenosti, přečetl jsem hodně básní, hodně textů. Baví mě to sledovat. Rád texty poslouchám. Někdy myslím, že když si napíšu písničku, je lepší, když se k tomu vyjádřím svým vlastním jazykem. Některé písničky, myslím, se mi hodně povedly jako Ještě držím pohromadě, Jsem tak línej, které jsou na téhle desce a myslím, že se mi v poslední době povedl i text Já nejsem zlej. Jsem přímočarý, moje texty jsou uchopitelné hned na první poslech. Když mi text přinesl Vrba, kolikrát jsem musel dumat nad tím, co tím chtěl říct. O to to bylo větší okouzlení textem, když jsem tomu přišel na kloub a zjistil jsem, jak je to krásné.

HK: Když píšete písničku a zrovna Vám to nejde, vztekáte se? Nebo tomu v klidu necháváte čas?

PJ: Nevztekám se. Jdu dělat něco jiného. Někdy to nejde a táhne se to. Jsem vyučený skladatel. Mám konzervatoř, jsem absolventem skladatelského oddělení, to znamená, že bych měl mít teoreticky zvládnutý postup, jak se skládá písnička. Bohužel k tomu potřebujete to zásadní, a to je nápad. Bez nápadu vám sto vysokých škol nic neudělá. Mám výhodu, že když nápad přijde, vím, jak s ním naložit. Mám zvyk, když se mi při cvičení něco daří, natočím si to na telefon, říkám tomu motiv. Když pak potřebuju něco složit, probírám se těmi motivy.

HK: Budou k CD Ještě držím pohromadě nějaké oslavy?

PJ: Ne, teď máme oslav. S Olympikem slavíme 55 let. Vzpomínáme na Mirka Berku, který se před 30 lety oběsil. Navíc Jirka Valenta je s námi 30 let, respektive 31. rok. Vydali jsme trojalbum Souhvězdí. Jediné sólové turné jsem odjel s Alešem Brichtou, kdy jsme se na pódiu střídali, a to už je pomalu 20 let. Teď by se zase musela sehnat kapela a další věci, a na to už nemám sílu. Ale 11. května v prodejně Supraphonu CDčko pokřtíme a na kytaru tam zahraju pár písniček.