Sobotní ráno vítá sedm tisíc fanoušků opět velmi ostrými slunečními paprsky a den začíná líně. V kempu i areálu doznívají kontroverzní zážitky z koncertu Måneskin. „I Wanna Be Your Slave” zní ze všech koutů a snad nebyla skupinka, která by tento koncert nerozebírala. Druhý den však nabízí novou porci hudebních zážitků, mimo jiné s headlinery The Hives a Missio, tedy jedinou zámořskou posilou.

Moje první kroky míří na Youtube Music Stage, na kterém program zahajovali hardcoroví Lighthouse Keeper. Těm se hned podařilo přimět publikum k aktivitě a velkou měrou se o to zasloužili zpěvák Oldřich Kadlec a kytarista Martin Sládek, kteří strávili velkou většinu koncertu pod pódiem mezi diváky. První sbírka jejich melodického hardcoru vyšla v lednu tohoto roku a nese název „Drowning”. Přestože se publikum a kapela topila spíše v oblacích prachu, Lighthouse Keeper potvrdili mou domněnku, že se s nimi dá počítat jako s novým velkým klubovým jménem. Pevně věřím, že tuhle partu budeme pravidelně potkávat na prknech hudebních klubů po celé republice už letos na podzim.

Protože mě čekala další porce rozhovorů, k hudebnímu programu jsem se vrátil až o dvě hodiny později. Na KB Stage jsem stihl posledních pár skladeb indie-rockové skupiny I Love You Honey Bunny, která si také užívala poměrně početného publika. Houpavý indie-rock mě však nezachytil na té správné vlně a tato ochutnávka mi úplně stačila.

O půl páté už pódia patřila téměř výhradně zahraničním souborům. Druhou kapelou, která k nám přijela díky iniciativě ETEP, byla německá stoner rocková kapela Pabst. Ti na YouTube Stagi nabídli poměrně svěží kytarový rock a musím říct, že mě příjemně překvapili. Bohužel jsem opět nemohl zůstat dlouho kvůli dalším příjemným povinnostem v press centru.

Německý den pokračoval post-hardcorovou partou Annisokay na KB Stagi. Čtveřice má venku čerstvou novinku nazvanou „Aurora”, kterou doplnila tím nejlepším z předchozí desky „Arms”. Koncert pro mě měl vzestupnou tendenci, jelikož první polovina byla poměrně nevýrazná. Jakmile si však získali moji plnou pozornost, vše bylo jinak. Dvojice zpěváků střídala čistý zpěv a scream a jejich spolupráce byla velmi dynamická a zajímavá. Kytarista a zpěvák Christoph Wieczorek nabízel úžasné pronikavé vokály a screamer Rudi Schwarzer jej střídal i doprovázel svým nízko posazeným screamem. V tomto ohledu kapela působí jako jemnější alternativa britských Bury Tomorrow a teď si sypu popel na hlavu, že jsem jim nedal šanci hned od samého začátku. Jako ochutnávku uvedu skladby „STFU”, „Under Your Tattoos” nebo „Face the Facts”. Annisokay už mají za sebou několik zajímavých turné a jejich pojetí metalcoru / post-hardcoru je opravdu líbivé. Nedělejte stejnou chybu jako já a dejte jim šanci.

Podobně jako Annisokay funguje i další post-hardcorová parta od našich západních sousedů. Kvarteto Venues na YouTube Stagi předvedlo velice svěží mix hardcoru a moderního rocku, který si můžete v plné parádě poslechnout za 10 dní, kdy vychází jejich nová deska „Solace”. Uslyšíte na ní i novou zpěvačku Lelu Gruber, která se ke kapele přidala na konci roku 2019 po náhlém odchodu původní vokalistky. Spolu s ní na pódiu řádil křikloun Robin Baumann a přestože návštěvnost koncertu nebyla kdoví jaká, Venues vytvořili skvělou atmosféru. Nápaditý moderní post-hardcore v podobě singlů „Rite Of Passage”, „Uncaged Birds” nebo „Shifting Colors” ukazuje tuhle partu ve skvělé formě i po nuceném restartu kariéry. Fakt, že má nová zpěvačka Lela pro strach uděláno předvedla i během koncertu, když vylezla a zpívala z ocelové konstrukce dobré tři metry nad pódiem. Dá se očekávat, že Venues budou po vydání nové desky hodně vidět a jak se na to těší vám přiblížíme v chystaném rozhovoru.

Další skvělé německé představení se odehrálo na KB Stagi a na svědomí ho měla indie rocková skupina Leoniden. Ti zahráli i na zatím posledním regulérním ročníku v roce 2019 a bylo vidět, že jejich koncert tehdy mnoho lidí uhranul. Kapela kolem charismatického zpěváka Jakob Amra letos uhranula i mě, a to jednak díky velmi zábavnému indie rocku, ale i díky naprosto nespoutané energii, kterou na pódiu všichni rozdávali. Na festivalu dokonce vznikl taneční workshop Leonidance, kterého se zpěvák sám zúčastnil, ačkoliv nápad nepřišel ze strany kapely. Za tři dny jim vyjde nová deska „Complex Happenings Reduced To A Simple Design”, ze které zahráli ty nejlepší kousky jako „Kids” nebo „People” a přidali i loňský singl „L.O.V.E.”. Právě ten se stal soundtrackem k Leonidance a při něm dosáhla celá párty vrcholu. Na závěr si zpěvák Jakob udělal výlet do samého kotle a celou skladbu odehrál v obklíčení svých fanoušků. Leoniden předvedli skvělou show, vytvořili přátelskou atmosféru a všichni si to užili na maximum. Skvělá záležitost.

Poslední z plejády německých kapel obsadila YouTube Music Stage o půl deváté večer. Jednalo se o projekt Ghøstkid, který teprve loni založil bývalý zpěvák kapely Eskimo Callboy Sebastian „Sushi" Biesler. Zaznělo kompletní eponymní debutové album a jak Sebastian zmínil, na Rock for People Hope to bylo teprve páté vystoupení jeho nové kapely (to první se odehrálo o měsíc dříve na festivalu Fajtfest). Ghøstkid nabídli energický a temný metalcore, což zpěvák ještě podtrhl tím, že byl oděný celý v černým. Znalé publikum „Sushiho” a jeho kapelu přivítalo velmi vřele a on je odměnil svými hity jako „Start a Fight”, „This is Nøt Høllywøød”, „Supernøva” nebo „Yøu & I”. Po odchodu z Eskimo Callboy prakticky začal tam kde skončil, dělá si věci po svém a jde mu to skvěle. Koncertů zatím byla jen hrstka, ale jméno Ghøstkid rezonuje Evropou už velmi hlasitě a uděláte dobře, když se s kapelou blíže seznámíte. Budete se potkávat. Rozhovor se zpěvákem vám brzy nabídneme.

Před koncertem prvního sobotního headlinera se slova na KB Stagi ujal ředitel festivalu Michal Thomes. Ten poděkoval nejprve návštěvníkům za podporu, a pak i celému svému týmu, jehož vzorek si pozval na pódium. Tímto bych se rád k poděkování přidal i já za Hudební Knihovnu. Michal Thomes poté oznamoval jednu dobrou zprávu za druhou. Nejprve všichni přijali s nadšením, že příští rok bude festival obohacen o jeden celý den a poprvé v historii tak bude čtyřdenní (pevně věříme, že to už bude možné). Tím se samozřejmě otevírají dveře pro další kapely. Zatímco je pořád snaha o zachování původního line-upu pro rok 2020, budou se potvrzovat i nové kapely. Headlinery však známe už teď. Po potvrzených Green Day v sobotu a Fall Out Boy v pátek bude čtvrtečním headlinerem Royal Blood a ve středu se na festival vrátí Biffy Clyro. Při odchodu zmínil ještě třetí radostnou zprávu. Už ve čtvrtek 19. srpna bude oznámen první balíček kapel pro tento rockový svátek.

Dostali jsme pár minut tyto zprávy rozdýchat a následně se na pódiu objevila americká dvojice Missio. Ti byli u nás prvním interpretem, kteří doplatili na covidová opatření, když 10. března 2020 přijeli do Prahy na koncert a bylo jim řečeno, že se vystupovat nesmí. Na Rock for People Hope však už jejich koncertu nebránilo vůbec nic. Synth popová dvojice zahájila koncert plný alternativního, moderního popu a zaplněný plácek před pódiem s nimi zasněně souznil. Matthew Brue a David Butler svůj příběh z Prahy i zmínili a svou nejslavnější skladbou „Middle Fingers” diváky „požádali”, aby do muziky netahali nenávistné názory spojené s politikou, náboženstvím nebo přesvědčením. Zkrátka názory, které do muziky nepatří. Ačkoliv s tímto poselstvím naprosto souhlasím, přiznám se, že muzice Missio jsem zatím na chuť nepřišel. Jejich koncert jsem tak strávil v pozadí přípravou na náročný večer.

Osobním headlinerem večera pro mě byla jednoznačně holandská kapela De Staat na YouTube Music Stagi. Alternativní, nebo chcete-li experimentální rocková pětice v roce 2019 vydala pátou desku „Bubble Gum”, zahráli však průřez téměř celou diskografií až ke druhému albu „Machinery” z roku 2011. De Staat posouvají pojem alternativní rock na jiný level zkrátka proto, že si vlastně dělají, co chtějí. Jejich tvorba je tak opravdu pestrá a unikátní. Nejvýraznějšími postavami jsou frontman Torre Florim a klávesák Rocco Hueting. Oba však v průběhu setu hrají na kytaru, starají se o perkuse, zpěvy a zkrátka všeobecné veselí. Zazněly populární písně „Peptalk”, „Blues Is Dead”, „Mona Lisa” nebo „Fake It Till You Make It”. Ke koncertu De Staat patří i různé legrácky, tanečky a herecké výkony. V úvodu koncertu však nikomu do smíchu příliš nebylo.

V prvních řadách totiž došlo k incidentu, kdy jedna z divaček potřebovala pomoc zdravotníků. Kapela si toho brzy všimla a zpěvák Torre koncert zastavil. Po příchodu zdravotníků kapela sledovala celou situaci a velmi taktně a ohleduplně zůstala mlčky na pódiu bez hnutí. Vše dobře dopadlo, kapela poděkovala zdravotníkům a v nezáviděníhodné situaci pokračovala s novou písní „Head On The Block”. Odlehčení situace nastalo při skladbě „Pikachu”, kdy Torre a Rocco celou skladbu protančili a sklidili zasloužené ovace. Tancovalo se i v publiku, a to především při největším hitu „Witch Doctor”. Po vzoru úspěšného videoklipu vznikl veselý circle pit, kde zpěvák tentokrát chyběl. Úspěch zaznamenaly i další povedené klipovky „Tie Me Down” a závěrečná „Kitty Kitty”. De Staat jsou velmi zábavná sebranka s velmi zábavnou muzikou a jejich pozitivní nadhled se promítá i do takto skvělých koncertů. Můžete se těšit na rozhovor s oběmi hlavními protagonisty.

Bohužel nastal čas uzavřít program na obou pódiích. Zbývaly dvě kapely, po nichž areál utichne na dlouhých deset měsíců. Své k tomu na KB Stagi ještě chtěli říct hvězdy ze švédska, garage-punkoví The Hives. Ačkoliv jejich poslední studiové album „Lex Hives” brzy oslaví desetileté výročí, kapela je stále koncertně aktivní. Jen ti, co kapelu viděli naživo ví, jak moc aktivní na koncertech jsou. Zpěvák Per Almqvist po celý koncert působil jako nějaký extravagantní hlasatel v zápasnickém ringu, a přestože občas povídal až příliš často, mělo to kýžený efekt. Neustále burcoval publikum k hlasové aktivitě a narozdíl od svých krajanů Mando Diao, dokázal tu energii spolu s kapelou vrátit nastokrát. Ono to při jejich skvělých hitech jako „Main Offender”, „Go Right Ahead” nebo „Walk Idiot Walk” ani jinak nejde. Aktivní na pódiu však byli všichni, kromě zpěváka zaujal kytarista Niklas Almqvist i bubeník Johan Gustafsson.

The Hives nadále ctí to pravé rock’n’rollové šílenství a na pódiu jich je plno. Švédské punkové škole opravdu dělají tu největší čest a není divu, že jsou považováni za jednu z nejlepších koncertních kapel. Zpěvák Per Almqvist byl neustále v pohybu, s kabelem od mikrofonu si rozuměl jako by se s ním narodil a diváky si při komunikaci taky uměl omotat kolem prstu. Zazněl velmi rychlý singl „Good Samaritan”, jedna ze dvou nových skladeb od poslední studiovky, a na základě proseb o ještě jeden song zpomalili se skladbou „I’m Alive”. To by ale The Hives neslušelo, kdyby skončili pomale. Jako poslední eso z rukávu vytáhli hitovku „Tick Tick Boom”, při které poměrně zdlouhavě Almqvist představil kapelu i několik fanoušků v prvních řadách. Jsem moc rád, že jsem díky Rock For People měl s The Hives konečně tu čest. Vždyť taky bylo načase, jejich poslední vystoupení na festivalu se datuje do roku 2007! Pánové však zdánlivě nezestárli ani o píď a pořád předvádí dechberoucí punk-rockovou divočinu.

Velmi živou show vystřídala na YouTube Music Stage show naopak velmi temná. Australská elektro-rocková dvojice Skynd byla třetím interpretem pozvaným v rámci iniciativy ETEP. Zpěvačka se prezentuje výhradně s divokým make-upem a doprovod jí dělal kytarista a bubeník s maskou se zašitými rty. Skynd mají na kontě zatím dvě EP a stejný počet singlů a všechny skladby zazněly naživo. Celkem osm skladeb doplnil i nový singl „John Wayne Gacy”, který dosud vydaný není. Skynd skládá písně o všemožných hrůzných zločinech a událostech a celá show tak měla velmi temný charakter i bez očekávaných videoprojekcí. Ve studiových verzích je hojně používán autotune pro úpravu hlasu a tak vzhledem k charakteru tvorby doprovázel koncert playback pro kýžený studiový efekt, přičemž zpěvačka Skynd hlasově neupravené pasáže odzpívala naživo. 

Naživo její muzika naháněla husí kůži, ať už se jednalo o úvodní singl „Richard Ramirez” nebo další starší singly jako „Jim Jones” či „Tyler Hadley”. O nic příjemnější však nebyly ani nejnovější vydané singly „Columbine” a „Michelle Carter”. Skynd bravurně zvládá i pódiovou prezentaci, kdy svým hlasem a chováním graduálně buduje atmosféru či všemožnými škubavými pohyby kopíruje agresivní elektronické beaty. Celý koncert byl bez mluveného slova, jednotlivé skladby uváděl pouze audio záznam přibližující konkrétní případ a Skynd beze slova také odešla. Hudební tvorba zpěvačky a jeho obsah je přinejmenším velmi znepokojující a při zpívání textů se člověk chtě nechtě nad obsahem zamyslí. Hudební forma, jakou Skynd tyto příběhy vypráví je ale naprosto strhující. Se zpěvačkou se podařilo zajistit i krátký rozhovor, který zveřejníme v následujících dnech.

Festival Rock for People Hope byl krátký, ale velmi intenzivní. Radost a nadšení z živých koncertů bylo téměř hmatatelné a vděční za tuto akci byli všichni bez rozdílu. Organizátorům se i v této nepřejícné době podařilo zajistit skvělý line-up a i přes všechny trable zajistit jak velká jména, tak i mladé a atraktivní kapely. Přesně tak, jako to dělají už pětadvacet let. Výjimečný festival to byl i proto, že velká spousta interpretů zahrála buď úplně poprvé od vypuknutí epidemie, popřípadě byl Rock for People Hope prvním festivalem za poslední rok a půl. V roce 2022 festival vstoupí do svého druhého čtvrtstoletí a podle všech dostupných měřítek to bude naprosto velkolepé!