„Moje deska místy hodně bodá“, říká Thom Artway

Přesně týden je v prodeji debutové album Hedgehog písničkáře Thoma Artwaye. Žádným uším jistě neunikl úspěšný singl I Have No Inspiration. Kde začala hudební pouť mladého umělce, kdo ho inspiruje, jak vznikala novinková deska, co je to busking – o tom všem si Hudební knihovna.cz s Thomem Artwayemem povídala.

HK: Thom Artway je umělecké jméno. Jak vzniklo?

TA: „V roce 2012 jsem odjel na půl roku do Irska, kde jsem pracoval na farmě a po večerech jsem hrál na kytaru a skládal si nějaké písničky s úmyslem je v později v České republice nahrát. Původně to byly tedy čistě instrumentální věci. A když jsem přemýšlel nad vydáním, dal jsem si před sebe také papírky z různými pěknými slovy, která jsem tak dával dohromady a vyšlo mi artway, protože jsem tehdy chtěl strašně dělat umění, pořád ho dělat chci – takže umělecká cesta. Thom, to je jasné, jsem Tomáš."

HK: Chtěl jste vydat instrumentální písně, jak se stalo, že k nim najednou přibyl text?

TA: „Měl jsem záměr psát třeba věci do filmů. Vždycky jsem zpíval a to, že jsem napsal i texty nějak samo vyplynulo. Měl jsem náměty, tak vznikla i slova. Všechno jsem to dodělal až tady, když jsem se vrátil z Irska. Ale i teď bych byl rád, kdyby mou hudbu chtěl někdo použít do krásného filmu."

HK: Do Irska jste odjel, abyste si zdokonalil angličtinu. Zrovna tato země mi připadá trochu zrádná v přízvuku, který se tam používá. Neměl jste strach, že se Vám dostane pod kůži tento specifický přízvuk nebo to byl dokonce záměr?

TA: „Ještě když jsem odjížděl, nerozuměl jsem ničemu, když mluvili farmáři mezi sebou. Když mluví, tak opravdu jedou a k jejich akcentu, to je škoda mluvit. Farmář, u kterého jsem byl, většinu času nadával. Takže to jsem se naučil dobře a pak bylo složité se to odnaučit. Ale dalo mi to opravdu hodně. Byl to nejlepší krok, který jsem mohl po maturitě udělat. Ze školy, i když jsem odmaturoval z angličtiny, jsem neuměl vůbec mluvit."

HK: Proč Vás ve zpěvu táhla víc angličtina než čeština?

TA: „Poslouchal jsem jen anglickou hudbu a pak to přišlo automaticky, že jsem začal skládat a zpívat v angličtině. Rozhodně nemám nic proti češtině. Je nádherná. Ale pak tam hraje roli moje výslovnost. I barva hlasu je jiná, když zpívám anglicky. Řekl bych, že je charakterističtější."

HK: K hudbě jste se dostal poměrně pozdě. Na kytaru jste začal hrát v 16 letech. Co jste chtěl dělat do té doby? Měl jste nějakou představu budoucího povolání?

TA: „Na střední jsem dělal hodně grafiku. Po maturitě jsem odjel do Prahy, kde jsem na nočních směnách doplňoval zboží, ale vlastně jsem nevěděl, co chci dělat. Byl jsem hozený do vody, ale představu, co bude dál, jsem moc neměl. Přes den jsem pak v Praze začal hrát na ulici, a to mě chytlo."

HK: Čím dál více u nás slyšíme o buskingu. I Vy se považujete za buskera. Mladá generace jistě ví, kdo je busker a co busking znamená, ale mohl byste pro starší čtenáře busking charakterizovat?

TA: „Je to pouliční umění. Není to jen o hudbě. Člověk může dělat šaška, kouzlit, hrát divadlo, dělat akrobacii nebo jinou show. Vždy to sloužilo k pobavení lidí. Asi v minulosti to tak bylo i v Česku, ale já jsem se inspiroval v zahraničí. Měl jsem vzory muzikantů, kteří také začínali na ulici. Určitě to není žebrání. Já hraju na ulici proto, abych lidem dělal radost. Zároveň je ulice i skvělá škola. Člověk může cvičit na kytaru a zpívat každý den. Pilovat angličtinu, projev. Mám hned zpětnou vazbu. Když to lidi nebaví, vím, že něco dělám špatně. Je to v tomhle ohledu i výhodné."

HK: Vyzkoušel jste si hraní na ulici i ve světě. V zahraničí je muziku slyšet opravdu na každém kroku a objevuje se tam spousta talentovaných lidí. Připadá mi, že i v zahraničí se častěji u těchto hráčů kolemjdoucí zastaví. Jakou máte zkušenost Vy?

TA: „Když je opravdu dobrá show, zastaví se lidé všude. Ale je pravda, že tady u nás jsou lidé opatrnější. Zvykají si na tenhle druh umění a třeba v Praze už ho snad i trochu přijali, ale možná škoda, že podpora ze strany měst není lepší. Ale pořád se smí hrát a to je dobré."

HK: Dozvěděla jsem se, že jste dost nervózní a stydlivý. Jak s tím bojujete nebo jste bojoval?

TA: „Právě ta ulice člověka naučí. Když jsem šel hrát poprvé na ulici, musel jsem si dát dvě decky vína. Jsem stydlivý od mala. Na koncertech moc nemluvím. Ale hudba a prezentace na pódiu mi pomáhá, abych to překonal. Třeba teď v létě, když jsem hrál na velkých festivalech a už při zvukovce tam bylo dost lidí, už jsem nervózní nebyl, až mě to samotného zaskočilo. Zbavil jsem se toho velkého strachu. Po mém úplně prvním vystoupení ještě na škole jsem nedokázal lidem ani poděkovat, jak jsem byl mimo. Teď už se nebojím, že něco pokazím nebo řeknu špatně. Už to tak nevnímám."

HK: Před pár dny vyšlo Vaše debutové album Hedgehog. Název Ježek mi připadá vtipný a neotřelý. Na albu je i stejnojmenná píseň. Nazval jste desku po ní?

TA: „Je zajímavé, že ta píseň vznikla jako poslední, ale zároveň propojuje celé album od začátku do konce. Propojuje ho vnitřně. Ježek byl důležitý na mé cestě k vydání tohohle alba. A pak je tu druhý pohled. Ježka můžeme pohladit po bříšku, ale zároveň nás může popíchat. A ta deska místy hodně bodá. Název Hedgehog se mi líbil, dával mi smysl a navíc jsem na desku nebo písničku s podobným názvem nenarazil."

HK: Kdo je autorem obalu Vašeho alba a je ježek jediným obrázkem, který k tomuto projektu vznikl?

TA: „Booklet vytvořilo duo výtvarníků Tomski & Polanski. Poprvé jsem měl možnost s nimi spolupracovat, když jsem vydával singl I Have No Inspiration a potřeboval jsem své logo a cover alba. A na základě toho jsem je oslovil i u druhého singlu Blind Man. A teď se to celé uzavírá debutovou deskou. Uvnitř jsou kartičky, na kterých jsou zajímavé grafické motivy. Co mě strašně těší, že na obalu není ani kousek plastu, celé je z papíru."

HK: Od výtvarné stránky pojďme zpátky k té hudební. Na albu s Vámi spolupracovala řada muzikantů. Například Maella. Jak se jste spolu poznali?

TA: „Je to možná tři roky, kdy jsem hrál na ulici a Míša (Michaela Charvátová alias Maella, pozn. red.) šla kolem a hodila mi možná dvacku. Řekli jsme si, že bychom mohli udělat něco společně. Pak jsme se sešli a nazpívali jsme cover od Bee Gees To Love Somebody. Sedli jsme si hlasově a já věděl, že pokud budu mít desku, chci tam mít i Míšu. Má krásný hlas a výbornou angličtinu."

HK: Koho dalšího z hostů byste ještě jmenoval?

TA: „Violoncello nahrávala Terezie Kovalová, Lukáš Chromek mi tam vymyslel hodně kytarových linek a je zároveň producentem alba. Nejvýraznější jméno je Markéta Irglová, se kterou jsem nazpíval písničku Time To Think It Over. Markéta Irglová pro mě byla od filmu Once velkou inspirací. Glena Hansarda mám strašně rád, on byl jedním z mých vzorů proto, abych začal hrát na ulici. Když jsem tu svou písničku zpíval, věděl jsem, že by to měl být duet a slyšel jsem tam Markétin hlas. Tak jsem jí napsal a ona ji se mnou nazpívala. Tahle nahrávka je oproti zbylým jiná, protože ji míchal její přítel Sturla Mio Thorisson na Islandu. A je taková čistá, nejsou v ní použity efekty, na nic si nehraje."

HK: Mluvil jste o inspiracích, vzorech. U nás je tendence, pokud se objeví nový mladý hudebník, srovnávat ho s někým ze zahraničí. Vadí Vám to nebo to naopak považujete za čest? Jak to vnímáte?

TA: „Nemám s tím problém. Když mě srovnání s Jamesem Bayem nebo Georgem Ezrou. Ale já od těch lidí znám třeba tři písničky a vůbec nevím, co dál hrají. Pak to vidím jako paradox, že jsem český George Ezra. Poslouchám tuny hudby. To se ve mně odráží. Vlivy tu jsou, ale nerad bych někoho kopíroval."

HK: Děkuji za rozhovor.