Franz Ferdinand se na festivalu Rock for People představili už v roce 2012, kdy byli ještě takříkajíc ve vývoji. Už tehdy sice měli na kontě skvělé desky a většinu dnešních hitů, nicméně stále to nebyla velká stadiónová kapela. O sedm let později se objevuje jako vyzrálý a dospělý headliner, který svojí show a výrazem nadchnul. Úplně jinak to vypadalo i na pódiu. Zpěvák Alex Kapranos už nevypadal jako úlisný lichvář, nýbrž jako solidní lamač dívčích srdcí. Pocitově to bylo také úplně někde jinde. Ne protože tentokrát byli opravdu headlinerem, ale protože vůbec nepůsobili unaveně, byli rozverní a koncert si užívali. Stejně jako my.

Franz Ferdinand pálili ostrými od samého začátku a jejich aktuální deska „Always Ascending” z roku 2018 byla překvapivě upozadněna. Zazněla z ní jen titulní „Always Ascending” a „Glimpse of Love” v úvodu koncertu. Místo toho představili své staré dobré skladby „No You Girls”, „Do You Want To”, „Walk Away” nebo „The Dark of the Matinée” a publikum bylo na nohou prakticky okamžitě. Jednoduché a chytlavé rytmy této skotské formace i po letech fungují fantasticky a Alex Kapranos neztratil vůbec nic na svém drzém a lechtivém vokálním projevu. Koncert ho bezesporu bavil, tančil jako smyslů zbavených, se svou kapelou měl soutěž o nejlepší roznožku a komunikace s diváky se také vůbec nebránil. Franz Ferdinand z usychající kapely vyrostli v roztančenou a zábavnou indie pop rockovou hvězdu, která se nedá poslouchat v klidu. Koncert měl úžasnou dynamiku a kapela sypala jednu skladbu za druhou, každá lepší než ta předchozí. Ať už šlo o výborné skočné novější skladby „Right Action”, „Love Illumination” a „Evil Eye” nebo starší klasiky jako „Darts of Pleasure”.

Fantastický průběh koncertu ještě umocnila silná trojice, která uzavřela první hodinu koncertu. Skladby „Michael”, „Ulysses” a hitovka „Take Me Out” zvedla srdeční tepy na infarktovou hranici a nadšení v publiku už nemohlo být větší. Kapela dala fanouškům to, co se od nich očekávalo a ještě mnohem víc. S nemastným a neslaným koncertě z roku 2012 v paměti jsem neměl žádná velká očekávání, nicméně o sedm let později přijeli úplně jiní Franz Ferdinand a předvedli úžasnou show plnou skvělých známých hitů. Jenomže, koncert ještě neskončil. Tedy alespoň podle programu. Pánové zmizeli z pódia a odstartovaly námluvy o další píseň. Respektive o dalších pět, jelikož koncert měl pokračovat ještě dalších 30 minut. Těžko říct, co byl důvod poměrně dlouhé pauzy. Skoro to vypadalo, jako by nechtěli show protahovat aby nezkazili dojem prozatím výborného vystoupení. 

Skotové se nakonec vrátili a vystřihli „Lucid Dreams”, na koncertech poměrně vzácnou „Jacqueline” a úplně poslední „This Fire”. Začali tam, kde asi před deseti minutami skončili a stále hýřili aktivitou. Poslední song „This Fire” však přetáhli možná až příliš. Chápu, že si poslední song chtějí ještě užít s publikem, ale užívali si ho nekonečně dlouho. Každopádně celkový dojem mi nepokazil ani roztahaný poslední song a ani fakt, že koncert definitivně ukončili snad o čtvrt hodiny dříve než měli. Franz Ferdinand zkrátka stihli všechno dřív, publikum bylo nadšené a ono nakonec nemá moc význam koncert protahovat jen proto, že to říká program. Ukázali, že nebyli hlavní hvězdou náhodou a že dosáhli statusu velké rockové kapely právem.