Druhý den festivalu Rock for People začal podobně jako den první. Slunce na intenzitě vůbec neubralo a při probuzení v mnoha místech kempu hráli ještě dozvuky včerejšího headlinera. Skladby Bring Me the Horizon zněly z přenosných reproduktorů, mobilů i stánků s občerstvením a bylo jasné, že britská parta na festivalu zabodovala. Nový den však skrýval nové objevy a už od raného odpoledne bylo co sledovat. 

Moje pouť začala s australskou partou Hands Like Houses. Skutečnost, že u protinožců se rodí hardcorové kapely jen té prvotřídní kvality, byla potvrzena i v Youtube music stanu. Koncertu vévodily dvě poslední desky „Anon” a „Dissonants” a soudě podle naplněného prostoru se s nimi kapela výrazně prosadila i u nás. Sympatická parta odstartovala show pulzující peckou „I Am” a obecenstvo jim zobalo z ruky. Během svého pobytu zazněly další úderné skladby jako „Drift”, „Colourblind” nebo „Overthinking” a já si mohl do deníčku udělat první čárku v kolonce kvalitních koncertů. Hands Like Houses se k nám už několikrát podívali v roli supportu a kapela pomalu, ale jistě roste v materiál pro velkolepé headline turné. Už aby to bylo.

Mým černým koněm druhého dne byla německá mašina Einsbrecher. Je s podivem, že vyznavači Neue Deutsche Härte se u nás ukázali vůbec poprvé, přestože z Bavorska to mají do Prahy sotva 4 hodiny. Víme, že žánrově spřízněnou kapelu Rammstein na festivalu asi neuvidíme a tak možnost vidět podobnou kapelu přilákalo spoustu zvědavců. Prostor před KB stage byl velmi sympaticky naplněný a fanoušci si industriální podívanou užívali. Zpěvák Alexx Wesselsky s kapelou předváděli skvělý výkon plný humoru, dunivých kytar a robustních rytmů a podobnost se slavnějšími kolegy byla opravdu všudypřítomná. Skladby jako „Phosphor”, „Verrückt”, „Himmel, Arsch und Zwirn” nebo „Was ist hier los?” fungovaly fantasticky a ve spojením s Wesselskyho hlubovým hlasem a hereckým nadáním na pódiu bylo postaráno o další úžasné a navíc i zábavné vystoupení. Doufejme, že po tomto koncertě k nám přijedou konečně i do klubu.

Z Youtube Music Stage už se rozléhal rachot „The Hell I Overcame” a tleskot fanoušků byl slyšet až na "hlavní třídu”. Zde už naplno řádili američtí metalisté Bad Omens a doteď se divím, že jejich uragán stan přežil bez úhony. Zpěvák Noah Sebastian se do svých vokálů opíral vší silou, jako by to měl být jeho poslední výdech a fantastický zvuk prezentoval skladby těchto alternativců na stříbrném podnose posypaným zlatým prachem. Moderní, úderná a přitom lehce stravitelná tvorba Bad Omens rozhýbala publikem jako vlna Tsunami a můj pocit, že jsem právě viděl nejlepší koncert na tomto pódiu se později ukázal jako oprávněný. Bad Omens bez jakýchkoliv výčitek označím za nejsvěžejší vítr, který do metalcoru za posledních několik let přivanul. „Exit Wounds”, „Reprise (The Sound of the End)”, „The Worst in Me” nebo „Malice” jsou všechno elektrizující skladby, po jejichž poslechu máte energii ohnout zábradlí v zubech. No a když pánové mají chuť zpomalit, předvedou „Careful What You Wish For”. Naprostá pecka.

Festivalový program je neúprosný a ač nerad, Bad Omens jsem opustil a zamířil na dalšího zajímavého interpreta do stanu Evropy 2. Jméno Tom Grennan se začalo objevovat poměrně nedávno a přesto už patří mezi nejzářivější postavy moderního indie popu. Takové překvapení to však není, jelikož Tomův hlas je jednak ihned rozpoznatelný a druhak velmi unikátní.  Z početné sestavy na pódiu zpěvák vyčníval i vizuálně a svým charisma po mém pozdním příchodu už měl publikum v hrsti. Společnost mu dělaly i dvě zpěvačky v pozadí, decentní doprovod baskytaristky a klávesáka a nezbytné bicí s kytarou. Po metalové vřavě, ze které jsem právě přišel byl Tom Grennan jako balzám na duši a se svým nakřáplým vokálem si kolem prstu omotal nejen ženskou část publika. Dost možná se nechal až moc unést vřelým uvítáním na festivalu, že mu vypadl i text písně. Myslím, že to byla skladba „Lucky Ones”. Nervozitou bych to nenazýval, protože další skladby včetně poloakusticky provedené „All Goes Wrong”, kterou nahrál s elektronickou dvojicí Chase & Status odzpíval naprosto sebejistě. Závěr pak patřil patrně největší hitovce „Found What I’ve Been Looking For”. Výborná záležitost.

Zpět na hlavní KB pódium na americké post-hardcorové Our Last Night. Časy, kdy je mnozí znali jen díky coverům popových songů už jsou dávno pryč, ačkoliv to dělají pořád. Kromě toho však mají na svém kontě i pět studiových desek. Bratři Wentworthovi s kapelou dělali co mohli, aby pouze ve třech (kromě statického bubeníka) zaplnili velké pódium a rozdali dostatek srdíček na všechny strany, přesto byla jejich show poměrně mdlá a rozkouskovaná. Jejich graduálně nabytá popularita je sice katapultovala na hlavní pódium, ale věřím tomu, že mnohem lepší atmosféru a show by předvedli na jednom ze stanových pódií. I tam by bylo možné házet si s desítkami připravených balónů, což byl asi jediný zapamatovatelný moment celého koncertu.

Souběžně na Kytary.cz hráli thrash-death metaloví Horrible Creatures, a tak jsem vzal nohy na ramena a podpořil velmi ambiciózní karlovarskou sebranku. Podobný nápad mělo spoustu dalších lidí a na lehce odlehlém pódiu se vytvořila parádní atmosféra plná circle pitů a létajících vlasů. Zpěvák Frank neustále vyzýval publikum k pohybu a koncert měl výbornou dynamiku a energii. Skladby „Confession to Kill”, „Chaos” nebo „Pitfall” ze stejnojmenné desky vyždímaly z lidí přebytečnou energii teplého letního podvečera a kdyby festival nekončil, Horrible Creatures by tam nejradši hráli ještě teď. Budete-li mít příležitost, určitě si tuto brutální čtveřici vyhledejte, fanouškem už je i Leoš Mareš!

Následoval krátký odpočinek vsedě u Youtube Music stage, kde hrály k tanci a poslechu naštvané kamarádky Nova Twins. Se svým řízným alternativním rock’n’rollem se britská dvojice na festival vrátila hned po roce a přivítal je stan plný lidí. Velmi rázná skupina, která zdánlivě nemá žádná pravidla kromě soupeření o naštvanější výkřik, je prakticky ženským ztělesněním Rage Against the Machine. I proto si je Tom Morello pozval do jeho projektu Prophets of Rage a označil je za "nejlepší kapelu, o které jste nikdy neslyšeli”. Já už o ní slyšel, co vy?

Byl by hřích vynechat následující koncert ve stanu Evropy 2. Jedna z tuzemských rockových ikon, kapela Olympic musí do jisté míry zaujmout snad kohokoliv. Téměř 60 let aktivní kariéry už opravdu něco znamená a je to milník, kterého dosáhla jen hrstka největších světových hudebních legend. Zpěvák Petr Janda v třpytivém tričku jako by opět omládl a výborným výkonem představil výběr toho nejlepšího z dlouhé kariéry kapely. Na jeho koncert se přijeli podívat o senioři z Hradce Králové a slova chvály nebraly konce. Každý se na koncertě bavil po svém, nicméně skladby „Želva”, „Okno Mé Lásky”, „Jasná Zpráva”, „Já” nebo romantická „Dávno” musí oživit mnoho vzpomínek a chytit za srdce úplně každého. A je úplně jedno, jestli je vám 20 nebo 60 let, popřípadě jestli posloucháte výhradně black metal. Petr Janda se předvedl nejen jako zpěvák a frontman, ale i jako vynikající kytarista, který z fleku vystřihl sólo jako z heavy metalového katalogu. Troufám si tvrdit, že zde proběhl i suverénně nejdelší "circle pit” za posledních 25 let. Koncert Olympiců neposloužil pouze jako příjemná sonda do minulosti, ale také jako vyjádření respektu a úcty kapele, jejíž hudba drtivou většinu návštěvníků festivalu více či méně provází celý život.

Na hlavní KB stagi se schylovalo ke koncertě další kapely, která patří mezi kulty ve svém žánru. Reportáž z koncertu švédské metalové party In Flames jsme připravili v samostatném článku.

Estonský satirický rapper Tommy Cash ve mě nebudil vůbec žádnou zvědavost a s díky jsem se stanu Evropy 2 vyhnul. Posledním interpretem na hlavní KB stagi byl britský drum’n’bassový titán Rudimental. Jejich koncert byl praktický definicí multižánru. V první půlhodině se na pódiu nepřetržitě pohybovalo snad 15 účinkující, kytaristů, trumpetistů, zpěváků, tanečníků a bůh ví koho ještě. Koncert byl neuvěřitelně roztahaný, neucelený a mezi písněmi byli velmi dlouhé mezery. Těžko říct jestli každá skladba měla dvouminutové intro a outro, nebo jestli se jen interpreti nemohli domluvit, kdo bude na pódiu a co bude dělat. Hudebně to byl chvíli soul, chvíli snad i jazz, nějaké náznaky jungle a elektroniky bylo pramálo. Rudimental zkrátka skáčou zleva doprava, střídají všechno možné a každou studiovou skladbu jim odzpívala jiná popová hvězda. Zpěváci se tak střídali jako na běžícím páse, ale začátek byl pomalý, nezajímavý a nezanechal ve mě vůbec nic. Koncert mi přišel jako vystoupení pejska a kočičky a Rudimental mnou zůstali nepochopeni.

Elektronické duo Farveblind měli odstartovat 5 minut po půlnoci na stagi Kytary.cz, ale z programu náhle vypadli. Naštěstí tu byla adekvátní a zajímavá náhrada: Hentai Corporation. S chutí jsem opět utekl na tuto "stage nejvyšší potřeby” a když zpěvák Radek Škarohlíd posměšně prohlásil: "Jaktože nejste na Rudimentálech? Taková slavná kapela!”, večer byl zachráněný. Hentai Corporation byli na Rock for People jako čertík v krabičce. V pátek večer odehráli už třetí koncert na festivalové půdě, přičemž tento souběžně s Rudimental byl jednoznačně nejdivočejší. 

Nejprve ve středu hráli v rámci soutěže Planetrox (kterou prohráli, protože zapomněli říct lidem, že musí hlasovat), poté se v pátek ráno objevili před vstupem do areálu v dodávce a do třetice všeho dobrého konkurovali hlavní hvězdě večera. Pustili se do toho se vší parádou a zkrátka tak, jak Hentai Corporation známé. Pecky z „Intracellular Pets” jako „The Fall of Johan M.”, „Synthetic Limits” nebo „Dancing With the Devil” způsobily neskutečné šílenství pod pódiem. Výborná atmosféra gradovala u starých klasik „Tragedy of Uncle Hitler”, „Equilibristic Brides”, „Dr. Zaius” nebo „No More Love”. V poslední jmenované suploval Kurze z Atari Terror Frank z kapely Horrible Creatures a spojení to bylo opravdu velkolepé. Drzá pražská kapela se pro mnohé stali nečekaným pátečním headlinerem na úkor zářivé americké hvězdy.

Úplný závěr nabitého druhého dne proběhl na Youtube Music Stage. Každoroční návštěvníci z Velké Británie, kapela The Qemists, si tu střihla populární DJ Set. Zpěvák Bruno Balanta pouštěl jednu pecku za druhou a ani v 1 ráno ještě nenechal nikoho odpočívat. Několikrát fanoušky navnadil začátkem jejich písní, aby ji pak rozmixoval v divokém drum’n’bass setu. Výborný závěr, po kterém už jsme spokojeni jen padli na trávu a vstřebávali nově nabyté zážitky.

Autoři fotografií: Markéta Langová, Petr Klapper

<<< Rock for People: Den první

                                                                                                            Rock for People: Den třetí >>>