„Tady v Čechách jsou skvělá nahrávací studia, znám pár světových.“

Jméno James Harries proniká do stále širšího posluchačského okruhu. Svými kompozice doprovodil velkofilm Lidice, stejně tak jeho hudba zaznívá ve filmech Bobule, Snowboarďáci, Rafťáci a dalších. Nejvíce pozornosti na sebe tento britský písničkář strhl vydáním alba Voice Memos: a collection of songs I recorded on my phone, které, jak je z názvu zřejmé, natočil na mobilní telefon.

Nyní se rozhodl pro cestu nahrávacího studia a podpory kapely. Nejen o novinkové desce Until the sky bends down si Hudební knihovna.cz s Jamesem Harriesem povídala.

HK: Od konce srpna je v distribuci Vaše nová deska Until The Sky Bends Down. Obsahuje deset skladeb, ale vybírali jste prý z více než třiceti. Bylo to těžké? Desku jste se rozhodl dělat zcela jinak než předchozí. Zasahoval jste tedy vůbec do výběru?

JH: „Kromě poslední písně, kterou jsem prosadil, jsem nechal úplně poprvé v životě všechno na producentovi. Rozhodl jsem se takto už asi před dvě lety, po vydání poslední desky, když mě s nabídkou spolupráce oslovil producent a manažer z Anglie (Paul Bell, pozn. red.). Chtěl větší pravomoce, než na jaké jsem byl do té doby zvyklý. Na chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem svolil a nechal mu volný prostor.

Byl hodně náročný. Nikdy předtím jsem neměl zpětnou vazbu. Na koncertech samozřejmě ano, ale jinak ne. Pořád jsem psal a posílal mu moji práci a on si vzal jen jednu část a říkal, tady to je dobré, ale vím, že to může být i lepší, že na to máš. Měl pravdu. Některé věci jsem dotáhl a nakonec jsou lepší a kompaktnější. Třeba druhá píseň Your Love byla mnohem delší. Byla tam úplně jiná hudební sekce, která patřila dokonce k mým nejoblíbenějším částem této písničky. Řekl mi: ,Je to krásný, ale zbytečný. Písnička nemůže mít sedm minut, schovej to na jinou píseň.´

Byla to pro mě zajímavá, ale zároveň těžká zkušenost. Přijímat takové brutální zásahy do práce, která byla do té doby jen moje."

HK: Nenecháte si přece jen původní verze pro nějaké zvláštní příležitosti, nebo nyní budete hrát vše tak, jak bylo připraveno pro desku?

JH: „Nevím, jestli Your Love bude ten případ, kdy tam vrátím vyjmuté části, ale asi ne. Na koncertech hraju vždycky jinak. Třikrát to zahraju tak a pak už to nejsem schopný zopakovat. Ale sekce, které byly vynechány, už do písní nejspíš nevrátím."

HK: Už jsem zmínila, že jste vybírali opravdu z mnoha skladeb. Co s těmi, které se na desku nedostaly? Vydaly by na minimálně další dvě alba. Jaký bude jejich osud?

JH: „Nevím. Některé už zazněly na koncertech, některé se možná na další desce objeví a některé úplně zmizí. Teď nemám žádný další plán."

HK: Zdá se mi, že rád své fanoušky překvapujete, možná i přímo šokujete. Jednu desku jste natočil v kostele za jediný den, další byla nahrána na mobilní telefon, teď je to studiové album, o kterém jste nechal rozhodovat producenta.

JH: „Cílem není překvapovat lidi, ale já se nechci nudit. Teď jsem měl chuť dělat něco s kapelou, dát tomu jiný směr, vtisknout jinou atmosféru. Chtěl jsem dělat binec, krásný hluk - pro sebe, pro můj dobrý pocit."

HK: S kapelou je jen polovina desky, druhá půlka je, řekla bych, pro Vás tradičnější.

JH: „Ano. To jsem chtěl nechat kvůli tomu, že poslední roky jsem hrál sám, jen s kytarou. Mít koncert s větší kapelou je těžké a také finančně náročné. Vím, že budu mít i spoustu sólových koncertů, proto jsem chtěl zachovat i tuhle tvář. Udělat něco nového, ale zároveň tam nechat sólový zvuk."

HK: Pro spoustu lidí může být překvapivé, že jste se rozhodl svou novou desku natočit v České republice. V době, kdy většina českých kapel míří za hranice s tím, že takového zvuku jako v západních studiích v českém prostředí nemohou dosáhnout…

JH: „Na natočení této desky jsem dostal tři krásné nabídky. Jednu z Irska, další z Francie a z Memphisu v Tennessee, kde mají krásné staré studio, myslím, že tam v 60. letech natáčeli Rolling Stones. Proč jsem i tuto nabídku odmítl, je irelevantní. Tady v Čechách jsou skvělá studia, znám pár světových. Svárov je nádherné studio, srovnatelné s americkými. Tamní zvukař Lukáš Martinek, to je velký talent. Z bicích dostane zvuk, který není až tak obvyklý. Jsou tu místa i lidi. Moji poslední desku míchal Ondřej Ježek a to je přímo kouzelník. Jsou tu i muzikanti, kteří by bez problémů uspěli ve světě."

Nahrával jsem na mnoha místech. Třeba v New Yorku v jednom menším studiu. V tu dobu tam točil také Ryan Adams. A nebylo to žádné luxusní studio, jak si možná člověk představí, když se mluví o nahrávacím studiu ve městě jako je New York a točí tam taková hudební hvězda. Všichni tam seděli a makali. Měli dobrého zvukaře, to ano. Ale ta místnost a technika, to nebylo nic lepšího, než co najdete ve studiích i tady v České republice.

Ale pamatuju si, že před několika lety jsem točil také v New Yorku v East Village v Soho. To už je větší studio. Mají tam bar a kulečník, na zdech výběr z desek, které tam vznikly. Počítal jsem, kolik jich mám a bylo to kolem čtyřiceti. A pak tam vedle kulečníku byla židle a na ní fotka Keitha Richardse, jak tam sedí s Ronnie Spector na klíně, na té stejné židli! Když jsem přišel do nahrávací místnosti, cítil jsem tu atmosféru, inspirovala mě historie těch prostorů a myslím, že to fungovalo. Natočil jsem tam dvě písničky a hrozně mě to z těchto důvodů bavilo."

HK: Když jsme u inspirace. Jaké impulsy a prostřední potřebujete pro tvorbu? Je to momentální psychické rozpoložení, vyhledáváte klid?

JH: „Je to směs všeho. Klid potřebuju na dokončení. Nápady přichází z okolního světa, z příběhů, z pocitů. Někdy přijde nápad na text, který nosím v hlavě a pak až za dlouhou dobu se přidá melodie. Je to různé."

HK: Mluvil jste o tom, že Vás čeká řada koncertů.

JH: „Doufám. Na podzim mám domluvené koncerty a na jaře pojedu snad někam do ciziny."

HK: Budete vystupovat sám nebo s hosty?

JH: „Na většině koncertů budu úplně sám."

HK: Vraťme se k Vaší aktuální desce. Vyšla na CD a v prodeji by měla být také na vinylu.

JH: „Původně to bylo tak, že jsem doufal, že to vyjde i na vinylu – sólová část a část s kapelou – to skoro vinyl vyžaduje. Když jsem ale dokončil veškerou práci na albu – domíchal a domastroval, už na vinyl nezbyly peníze. Potom se mi ozval jeden pán ze Slovenska, že by si chtěl koupit vinylovou desku a když jsem mu řekl, že žádná nebude, řekl mi, že chce výrobu sponzorovat. To je od něj neskutečně velkorysé. Opravdu neskutečně. Řekl, že všechno zařídí, o všechno se postará. Jsem velmi šťastný a jsem mu velmi vděčný."

HK: Kolik bude kusů?

JH: „Tři sta. A už jsem nějaké prodal, ještě je ani nemám." (smích)

HK: K pilotní písni Salvation jste natočil videoklip. Váže se k ní prý zvláštní příběh opuštěného hotelu.

JH: „Videoklip jsem natočil v Praze, ale píseň jsem napsal v hotelu Holandsku. Byl jsem na turné a zhruba uprostřed mi vyšel jeden den volna. Koncertní pořadatel mě ubytoval u své kamarádky v hotelu. Ta říkala, že na druhý den nemají žádné hosty a mně nevadilo, že bych se o sebe postaral sám. Ukázala mi, jak funguje kávovar a další věci, dala mi svazek klíčů a popřála pěkný pobyt. Já si vybral krásný pokoj a s kytarou jsem tam strávil volný den."

HK: Píšete i filmovou hudbu, pracujete teď na nějaké?

JH: „Už jsem se těšil, že budu říkat, že moje hudba je v novém americkém filmu, kam jsem ji před časem licencoval, ale natáčení bylo pozastaveno… S filmovou hudbou jsem začal náhodou, nikdy jsem po tom netoužil. Jedna náhoda střídala druhou a teď je moje hudba už v patnácti filmech. Budu rád, když přijde nějaká další nabídka, je to pro mě vždycky výzva."

HK: Hrával jste na tenorsaxofon, zahrajete si ještě dnes?

JH: „Nebyl jsem žádný Sonny Rollins, ale uměl jsem hrát. Ale tak dva roky jsem na saxofon ani nesáhl, hrál jsem jen na kytaru. Potom mě kamarád oslovil, že mu chybí v kapele saxofon. Vystoupení jsem zvládl, ale špatně. A místo toho, abych začal cvičit, naštvalo mě to a saxofon jsem zavřel do skříně. Možná někdy zase začnu hrát, když budu psát party pro dechové sekce, na mé další sólové desce mě uslyšíte." (smích)

HK: Děkuji za rozhovor.