Švédští apoštolové The Halo Effect kázali v Brně

Na další návštěvu brněnského Sono centra jsem čekal jako na smilování. Dle mého názoru jeden z těch nejlepších koncertních sálů u nás zase hostil hudební akci mého gusta a přivítal relativně novou švédskou partu The Halo Effect. Záměrně ji neoznačuji jako superskupinu, přestože v ní působí bývalí členové švédských In Flames. S nimi dorazila další švédská formace Pain v čele s vizionářem Peterem Tägtgrenem a také finská melo-death/metalcorová formace Bloodred Hourglass. Seveřané si užili vyprodané Sono centrum a o zábavu tak bylo postaráno.

Úvod večera zajistilo finské sexteto Bloodred Hourglass. Jsem rád, že jsem na tuto vlajkovou loď moderního metalu ze země tisíců jezer konečně narazil, jelikož se z nějakého (pro mě neznámého) důvodu stále nemohou výrazněji prosadit a pravidelněji se objevují na turné až v posledních několika letech. Kapela funguje dvacet let a u nás hrála teprve potřetí. Přijde mi to zvláštní, jelikož od roku 2012, kdy vydali svůj debut, jsou ve své tvorbě velmi aktivní a čekal bych, že se jim dveře otevřou mnohem více. Předloňská deska „How’s the Heart?" je šestá v pořadí a je to snad to nejlepší, co jsem od nich zatím slyšel, a to jak produkčně, tak co se materiálu týče. Deska je o malinko tvrdší než předchozí „Your Highness", ze které rovněž hráli větší část. Tato melo-death/metalcorová parta dává připomenout velkolepé začátky melodického death metalu a zároveň má v tvorbě vynikající metalcorové vyhrávky americké školy, což z nich dělá nesmírně zajímavou kapelu. 

Jako pár příkladů za všechny vypíchnu skladby „In Lieu of Flowers" z aktuální desky nebo „Drag Me the Rain" ze zmíněné „Your Highness". Bloodred Hourglass zaměstnává hned tři kytaristy a tento nezvyklý krok je opravdu slyšet ve všemožných spletitých vyhrávkách. Vokální výkon zpěváka Jarkka Koukonena byl rovněž famózní a za mě finové hravě strčili do kapsy své slavnější a zkušenější kolegy, kteří na pódium přišli po nich. Jako by byl jejich výkon předzvěstí hokejového utkání obou evropských velmocí o den později, kde Finové Švédy rovněž s přehledem přehráli.

Pain Petera Tägtgrena je zavedenou značkou industriálního metalu, kde frontman a jediný oficiální člen sází především na svůj čistý vokál a výrazně čerpá z elektronické podpory. V Sonu představil materiál napříč téměř třicetiletou kariérou a s kapelou zahrál skladby z celkem osmi desek. Nejvíce skladeb zaznělo z loňské nahrávky „I Am", která však kvalitativně za ostatními kulhá. Víceméně jedinou pamětihodnou skladbou byla „Party in My Head" a to snad jen díky létajícím nafukovacím balónkům a přehnaným párty outfitům. Těch kostýmů pánové vystřídali několik. Převlékli se i pro poměrně nevýraznou skladbu „Go With the Flow" rovněž z nové desky tak, aby oblečky korelovaly s videoklipem ke skladbě. Podobně legrační moment přišel hned v úvodu při skladbě „Call Me", kde Tägtgren na oko vybíral, kdo se ujme role Joakima Brodéna ze Sabaton, který na skladbě s Pain spolupracoval. Volba padla na kytaristu Jonathana Olssona, který velmi slušně napodobil Brodénův hlas. Švédové zahájili koncert poměrně povedenou „It’s Only Them" z třetí desky „Nothing Remains The Same", jejíž remaster mimochodem vyšel minulý měsíc. 

Koncert nabídl příjemnou podívanou, vtipné momenty a dobrou komunikaci s fanoušky, ale chyběla mu větší hudební dynamika a dílčí vrcholy, a to zejména v první polovině koncertu, kdy vyčnívala jen „The Great Pretender". Druhá polovina už obsahovala více známých skladeb alb minulých jako „Same Old Song", „Have a Drink on Me" nebo „Let Me Out". To už probíhala závěrečná gradace koncertu, která nemohla vyvrcholit ničím jiným, než hitem „Shut Your Mouth", při které se na pódiu objevil i známý mimozemšťan z videoklipu, se kterým měl Tägtgren další rozmíšku. Sečteno podtrženo, Pain předvedli zajímavé divadýlko s poměrně jednotvárnou hudební složkou, kdy všudypřítomná (a možná až přehnaná) elektronika s relativně monotónním zpěvem byla trochu bez života. Pravdou je, že jsem Pain zažil naposledy před mnoha lety po vydání „You Only Live Twice", kdy byli bezesporu v lepším rozpoložení. Chybělo víc hitů jako „Bye Die", „Monkey Business" nebo „Dirty Woman" z povedených desek, čímž se obratem vracím ke svým slovům, že poslední dvě desky, které také vyšly s pořádnou mezerou, neobsahují tak dobrý materiál.

Jejich krajané z The Halo Effect naštěstí roztrhali přítomnou elektronickou vatu výborným melodickým death metalem. Spletitá historie kapely In Flames by vydala na několik řad švédské telenovely, ale pod vedením zpěváka Mikaela Stanneho z Dark Tranquility to vypadá, že si pánové dostatečně rozumí a táhnou za jeden provaz ke společnému cíli. Tím je návrat k ryzímu gothenburskému melodickému death metalu, který právě In Flames a Dark Tranquillity (spolu s At The Gates) v 90. letech odstartovali. Kytarista Jesper Strömblad, baskytarista Peter Iwers a bubeník Daniel Svensson zažili zlatou éru In Flames, kytarista Niclas Engelin se přidal až na tu novodobou tvorbu a Stanne si vytvořil vlastní zlatou éru s Dark Tranquillity. Všichni z hvězdné sestavy tedy mají velmi dobrou představu o tom, jak gothenburská metalová scéna aktuálně vypadá a jak vypadala v její nejlepší podobě. Právě tu chtějí s The Halo Effect obnovit.

To by byl krátký úvod na začátek (možná zbytečně), abychom věděli, s kým mělo Sono tu čest. Koncert zahájili titulní skladbou „March of the Unheard" z nové stejnojmenné desky, která vyšla měsíc před koncertem. Úvod skladby nápadně připomíná titulní melodii videohry Metal: Hellsinger, na které Mikael Stanne spolupracoval, a která pomaličku přechází do velmi melodického death metalu, který stojí a padá právě na vyhrávkách Engelina. Pokračovali singlem „Feel What I Believe" z první desky „Days of the Lost" z roku 2022 a tady je ta stopa starých In Flames slyšitelná každou vteřinou. Opravdu nechci In Flames zmiňovat příliš často, ale ta paralela je skutečně tak silná, že se tomu vyhnout nelze. The Halo Effect mají tedy na kontě dvě desky a během asi hodinu a čtvrt trvajícího koncertu odehráli dobrých 70 % svého repertoáru. První deska přitom hrála prim a kromě „The Most Alone" zazněla úplně celá.

Čtveřice běhající na pódiu vypadala po celou dobu neskutečně uvolněně, mávala na všechny strany a užívala si naplněné Sono. Pánové prostor skrz Stanneho hlas několikrát pochválili a vypadali, že jsou z brněnské polokoule naprosto unešení. Hlavně se všichni neustále usmívali. Tedy kromě baskytaristy Petera Iwerse, ale ten se nesměje nikdy. Na bubeníka Svenssona nebylo při intenzivních (ale velmi vkusných) světlech moc vidět, a tak jeho fyzický výraz nemůžu komentovat. Ze setlistu trochu vyčnívala třetí „In Broken Trust", která je výrazně pomalejší a Stanne zpívá častěji čistě. To je sice jedna z charakteristických rysů gothenburského death metalu (a také důvod, proč jej mnozí jako death metal vůbec nepovažují), ale tuto píseň bych považoval za snad jediný krok vedle a na koncertě bych ji nečekal. Jinak šlo vše jako na drátkách a první vrchol přišel se skvělou „Conditional". S „Cruel Perception" přišel druhý lehký útlum, ale pak už se blížil závěr s novinkami „Become Surrender", „What We Become" a finální trojicí „Gateways", „Last of Our Kind" a druhou titulní skladbou „Days of the Lost".

Švédové popřáli dobrou noc a odešli z pódia. Diváci by však jejich tourbus zastavili vlastními těly, pokud by se ještě nakonec nevrátili kvůli prozatím největšímu hitu „Shadowminds". Vše tedy proběhlo v naprostém pořádku a The Halo Effect ukázali, že to s vzkříšením „svého" death metalu myslí naprosto vážně. A je úplně jedno, že to v mnoha směrech zní jako staří In Flames. Ostatně, to je do jisté míry i záměr. Berte tohle i jako pozvánku k poslechu nové desky „March of the Unheard", pozvánku na festival Brutal Assault, kde v srpnu The Halo Effect zahrají nebo i jako ponuku i poslechu starších In Flames, Dark Tranquillity, At The Gates a dalších.