Rock for People 2017 - Den Třetí

Třetí den festivalu Rock for People byl plný českých talentovaných kapel a interpretů. Stejně tak nabídl i hvězdy první velikosti, v čele s Evanescence nebo Foster the People. Toulání se po festivalovém areálu začalo hned v poledne spolu s Citylights na Jack Daniel’s Stage.

Pražská rock’n’rollová parta vyždímala ze svého krátkého setu, co se dalo a ačkoliv příznivců pod pódiem při parném letním poledni nebylo mnoho, atmosféra byla velmi příjemná. Živý hardcore s aktivní rockovou příměsí naladil pár desítek nejvytrvalejších návštěvníků na pozitivní rockovou vlnu, která exponenciálně rostla celý den až ke zlatému hřebu v 11 večer.

Odpoledne plné českých talentů

Dalším českým želízkem v ohni byla již kovaná hardcorová skupina Skywalker, která patří mezi špičku místní scény. Stále poměrně mladá kapela z Prahy dosáhla výrazného úspěchu nejen v České republice, ale i u sousedních států a představila se i v daleké Kanadě. Tyto úspěchy korespondovali i s početnou diváckou kulisou, která si užívala aktivní pop-punk/hardcorovou show. Skywalker skutečně ctí základní hardcorová "pravidla" a ctnosti, což se pochopitelně setkalo s pozitivní reakcí. Podstatou hardcoru je sbližovat lidi společnými hudebními zážitky bez ohledu na sociální a názorové rozdíly. Skywalker právem patří mezi to nejlepší, co česká klubová scéna nabízí a sluší jim i větší pódium, kde teprve mohou ukázat svůj potenciál v plném rozsahu.

Následující koncert Michala Malátného s Kolínským Big Bangem se nesetkal s mým zájmem a dal jsem přednost přípravě na další českou klubovou stálici, která si již vydobyla své místo na výsluní. Ostravská parta The Truth is Out There kombinuje řízný metalcore s tanečnímy beaty a samply a aktuální deskou Lighthouses se již pomalu odpoutávají od nálepky „Čeští Enter Shikari". Zmíněná deska nabízí skvělé instrumentální pasáže i výtečný výkon Hanziho u mikrofonu. Bohužel proti jejich výkonu hrála zásadní roli Motorola Stage v hangáru, která zkrátka nedokázala nabídnout ten správný zvuk pro posluchače. TTIOT předvedli opět senzační set pro spoustu návštěvníků a pevně věřím, že při jejich příští návštěvě se potkáme na velké venkovní stagi.

Hned na vedlejší RFP stagi se představili Eskimo Callboy z Německa. Pánové holdují podobnému žánru jako kluci z Ostravy, nicméně už brázdí mezinárodní pódia několik let, aktuálně s deskou Crystals. Jednalo se o velmi živé a energické vystoupení v podání obou zpěváků Sebastiana Bieslera a Kevina Ratajczaka. Hlasitý elektronický randál se střídal s divokou metalovou vřavou a při stále ještě horkém odpoledni fanoušci zaplnili prakticky celý prostor mezi pódiem a zvukařem. Horké letní dny připravily i nečekané rekvizity pro koncert Eskimo Callboy, kdy lidé vyhazovali písek a hlínu do vzduchu na popud obou frontmanů. Evidentně tato parta nepatří mezi úplně nechtěné zboží a diváci tyto divochy poměrně znali. Bylo to evidentní při hitovkách „MC Thunder", „Is Anyone Up" nebo populární křeččí skladbě „Muffin Purper-Gurk". Eskimo Callboy zvedli v podvečer tempo festivalu o stupeň výš a do kontrastu na následujícím koncertě jsme opět výrazně zvolnili.

Druhou hlavní stage obsadila zpěvačka Lenny. Divoký metalcore vystřídal sladký pop světové úrovně velmi mladé interpretky. Příjemný nakřáplý hlas Lenky Fillipové mladší roztančil stovky lidí a troufám si tvrdit, že oslovil i milovníky metalu. Lenny má rozhodně velmi dobře nakročeno do světa velké hudby nejen díky svému skvělému hlasu, kvalitní angličtině a velmi dospěle znějící tvorbě. Držím palce a doporučuji poslechnout si debutovou desku Hearts.

V totožný čas se na Motorola Stage představilo Americko-Německé duo White Wine. V hangáru vládla velice melancholická atmosféra plná improvizovaného indie-rocku a příjemných houpavých tónů. Dvojice Joe Haege a Fritz Brückner se vykašlali na komerční hudební byznys a dělají hudbu srdcem, z čehož vychází velmi alternativní tvorba. Ani omezené zvukové možnosti v hangáru příliš nezkazily výsledný dojem z koncertu a poměrně dost návštěvníků strávilo s White Wine další pohodové chvilky. Sklenička na víno tentokrát nebyla potřeba.

Podvečer s dospělým rockem i popem

S příchodem sedmé hodiny večerní se program festivalu dostal k opravdu zvučným jménům. Prvním z nich byla Kanadská rocková parta Three Days Grace. Tato čtveřice se na festival vrátila po dvou letech, kdy tu slavila velký úspěch a pro zájem fanoušků byla možnost je vidět znovu. Skupina kolem zpěváka Matta Walsta, který v roce 2013 nahradil původního vokalistu Adama Gontiera, bohužel nepřivezla novou desku a zopakovala si tak koncert na podporu stále ještě aktuální placky Human. Novou desku začali pánové nahrávat krátce po koncertě na Rock for People a snad se jí dočkáme brzy. V Hradci tedy opět zazněly staré známé fláky jako „Break", „Animal I Have Become" nebo „Pain", ale i například „Painkiller" z aktuálního alba Human jako. Three Days Grace je velmi charismatická parta, která dokáže zaujmout a pobavit davy. Jejich koncert při západu Slunce měl i zajímavě romantický nádech.

Následující koncert přeladil na punk-rockovou vlnu s Lower Than Atlantis. Návštěvnost tohoto koncertu byla možná lehkým zklamáním nejen pro mě ale snad i pro kapelu, jelikož spousta lidí za prořídlým kotlem jen posedávala na trávě a užívala si posledních pár slunečních paprsků. K tomu nám hrál lehce alternativní post-hardcore, který upřímně ani na žádné velké moshování není.  Skromná a zábavná čtveřice nám poslala pozitivní kytarové vibrace k našemu poslednímu festivalovému večeru a představila své nové album Safe in Sound. Čas s nimi utekl jako voda a byl čas na další přesun, kde na nás čekala další mutace popového žánru.

Koncert Foster the People byl pro mě velkým otazníkem, jelikož jsem neměl tušení, co od nich vlastně očekávat. Přivítal nás nápis Sacred Hearts Club jako pozvánka k poslechu jejich nového alba a vzápětí se už početný hudební ansábl objevil na pódiu. V prvním okamžiku mě pobavil samotný pohled na kapelu, kdy Mark Foster ve své kožené bundě vypadal jako novodobý Elvis Presley a kytarista Sean Cimino zase nápadně připomínal Bohuše z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Hudebně to pak byl takový tanečně popový mišmaš. Ať už to byly velice klidné pasáže plné sametového hlasu Marka Fostera nebo naopak skočné taneční melodie, nic nebylo až příliš agresivní či přehnané. Tedy, tady se musím poupravit. Během celého koncertu se z reproduktorů sem tam ozýval skutečně agresivní a hlasitý zvuk jako kdyby se zbláznily všechny baskytary světa a rozvibrovaly všechny orgány v těle. Během koncertu jsem nedokázal určit, zda je to záměrné nebo měl zvukař nějakou tvůrčí chvilku. Kromě toho jsem s Foster the People zažil vskutku hudebně kladný podvečer ve velmi uvolněné atmosféře. Na závěr samozřejmě nesměl chybět ani rádiově úspěšný singl „Pumped up Kids", který sklidil pochopitelně největší úspěch.

Přehlídka elektronické hudby pokračovala i na KB Stage, kde se chystal koncert Německé party Kraftklub. Pětice kombinuje taneční samply s hip hopem a indie prvky. Jejich hudbě dominuje velice výrazná němčina, což může být i nepříjemné nebo přinejmenším těžké na navyknutí. I z tohoto důvodu jsem jejich koncert vypustil, resp. lépe řečeno jsem jejich koncert strávil finálním odpočinkem před zlatým hřebem večera. Přesto jsem byl v doslechu a po několika skladbách už jsem si na jazyk začal pomalu zvykat a při pohledu na rozjařené publikum se jistě jednalo o velmi živé představení. Kraftklub snad někdy příště. Sousední pódium už se halilo do temných barev a brzy tam začínal koncert Evanescence. Reportáž si přečtěte v samostatném článku.

Po ukázce výjimečných hlasových kvalit jsme se na úplně poslední koncert celého letošního festivalu vrátili opět k tvrdým tanečním beatům. The Bloody Beetroots je Italské taneční uskupení a na uzavírku Rock for People v jejich podání se sešlo mnoho fanoušků, kteří zkrátka ještě pořád neměli dost. A pro ně byla připravená opravdová hostina taneční hudby. S rockem jako takových to pochopitelně mělo pramálo společného, jelikož se jedná o styly electro house, drum’n’bass a dubstepu. Tři zamaskovaní performeři se navzájem střídali u mixážního pultu, bicích a slovo dostala i kytara. Spustili divokou elektronickou show, která roztančila všechny, jimž zbyly poslední zbytky sil. The Bloody Beetroots si svůj set náležitě užili a jelikož je nijak netlačil čas, hráli téměř hodinu a půl. I přesto, že jejich tvorba vůbec nebyla špatná, bylo toho zkrátka už troche moc a po asi dvaceti minutách jsem už měl pocit, že jen opakují určité segmenty a hráli zkrátka stale to samé. Možná bych si to za jiných okolností a na jiném místě užil víc. Nicméně, jak je již na festival zvykem, další divoký koncert uzavřel další divoký ročník. Uvidíme se zase za rok.

Použité fotografie z Facebooku Rock for People, Autor Petr Klapper.

<<< Rock for People - den 2.