První hoře ukazuje, kudy vede cesta k pozemskému štěstí

Opulentní hostina. Zběsilost v srdci. Svobodná jízda bez jakýchkoli omezení. Dekadentní bál. Commedia dell arte. Oslava divé hudby. Dechberoucí avantgardní představení…. Všemi těmito (a mnoha dalšími) spojeními lze charakterizovat nové album kapely První hoře s názvem Křehký mechanismus pozemského štěstí.  

A je to opravdu jízda plná kontrastů, kdy nevíte, co muzikanti udělají v následující vteřině. Poslech (a to i opakovaný) novinky je velkým dobrodružstvím, protože jsou fanoušci neustále něčím překvapováni. Aranžemi, rytmickými i melodickými zvraty, dokonale zvolenými a trefnými filmovými hláškami, způsoby zpěvu, nečekanými vpády různých nástrojů, slovními spojeními a hříčkami, stylovými přesahy. První hoře se sice opírá o rock, ale naprosto přirozeně a samozřejmě míchá do své hudby pop, metal, novou vlnu, punk, jazz, balkánskou dechovku nebo elektroniku.  



Viva la Vita! zajišťuje nářez hned od začátku. Naléhavá, vypjatá, uchvacující, pestrá skladba, která často mění tempo, náladu, rytmus. Ostrá, nabroušená a přesto tak melodicky přitažlivá písnička se strhujícím refrénem přesně ukazuje, co posluchače čeká následující tři čtvrtě hodinu. Zasněný Půlměsíc vyznívá poetičtěji, jemněji (samozřejmě v mezích PH), melancholičtěji a mimo jiné přináší dokonalou souhru kytar, bicích, akordeonu a kláves – další typická věc pro celé album. Zběsilý úprk se vrací ve skvěle šlapající Hymně naděje, nervní písnička nedá vydechnout muzikantům ani posluchačům a náladou evokuje to nejlepší z Pražského výběru.  

Dráždivé kontrasty charakterizují (nejen) Dítě boží. Klidnější, lyričtější pasáže se střídají s bouřícími, vyprávění s vypjatým zpěvem, lehké a hravé momenty s tvrdě metalovými. Pomalejší, procítěnější se zprvu jeví Malej pán, ale nenechte se mýlit, na konci je to opět drsná řežba. Nejhitovější a nejchytlavější pecku zřejmě představuje svérázný příspěvek k česko-slovenskému přátelství, píseň Čobol a Čehún. Cirkus, spojující v neuvěřitelném tempu elektroniku s balkánskou dechovkou, z hlavy jen tak nedostanete. Střih a zběsilá jízda přechází k jemnější kombinaci především klavíru a harmoniky, Křehký mechanismus pozemského štěstí samozřejmě s dalšími nástroji rozkvétá a graduje.  



Křehčí, něžnější skladbu Mrtvý obrazy rozsvítí zpěvačka Barbora Mochowa a stejně jako další dvě písně (Křehký mechanismus a Dítě boží) podélná flétna hostujícího Dušana Navaříka. Dekadentní bál opět přidává na zběsilosti a hudba, která musí roztancovat každého, přesně odpovídá názvu písničky. Rychlé, šílené, směřující kamsi k Balkánu. V Sisyfově zpovědi se střídají syrové, drsné pasáže s popovými, hravá, svobodná, nespoutaná skladba se nebojí ani tvrdého metalu. O závěr se pak postará naléhavá, vypjatá, silně emotivní a v textu vážná skladba Černej Petr. 

Život není, kurva, poezie. Svět je dekadentní bál, kde je místo pro všechny podivíny. A nikdo neví, kam se valí. Tak by se dalo shrnout vyznění poetických, náladotvorných a občas i dost vtipných textů, které věrně korespondují s hudbou. Mechanismus pozemského štěstí je sice křehký, ale ve společnosti Prvního hoře dosažitelný.