„Naše skladby jsou vždy kolektivním dílem“, jednohlasně prohlašují Clarinet Factory

Soubor Clarinet Factory čítá čtyři vynikající klarinetisty, kteří svou tvorbou rozdávají nejen nepopsatelnou radost, ale i jedinečný poslechový zážitek. Jejich skladby zalahodí uchu milovníka klasické hudby či jazzu, stejně tak nadchnou konzumenta středního proudu. O všestrannosti Clarinet Factory vypovídá mimo jiné spolupráce s kapelou Tata Bojs nebo zpěvákem Václavem Neckářem.  Nyní po sedmi letech přichází s novým řadovým albem Meadows. Hudební knihovna využila této příležitosti a se třemi členy ansámblu – Jindřichem Pavlišem, Luďkem Bourou a Vojtěchem Nýdlem – nahlédla pod pokličku jejich tvůrčí činnosti.

HK: Koncipovali jste desku jako uzavřený celek v tom smyslu, že první písnička nějak začíná a desátá podobně končí?

VN: „Máte správný pocit, ale vzniklo to až v průběhu natáčení. Bylo to tím, co na desku přinášely jednotlivé impulsy, co například přinesl náš host Joe Acheson, a poté to samo vyvstalo.  Celá cesta po těch loukách (album se jmenuje Meadows = louky, pozn. red.), myslím to abstraktně, po těch prostorech, ten výlet, potřeba jej uzavřít a vrátit se zpátky, kde to začalo, jak to i bývá."

HK: Před lety jste řekli, že Vás inspirují přírodní motivy. Po poslechu nové desky mám pocit, že Vás to stále drží. Nebo to vyplývá i z přínosu Joea Achesona?

VN: „Těžko říct, odkud to pramení. Nedá se říct, že bychom to tak dělali prvoplánově. Přirozeně to z nás vyvěrá, ale jestli je to konkrétně příroda, to bych neřekl. Je tam inspirace našimi cestami, tím, co jsme spolu prožili."

JP: „Klarinety jsou samy o sobě hrozně živé nástroje. V  záznamech je kromě klarinetu slyšet dýchání a všechny tyhle nehudební věci. Jsou to zvuky, které navozují pocit toho, že s přirozeností a přírodou jsou spojené. Joe do toho všeho jen vplynul. Sám vycítil, která cesta bude nejbližší a byly to jeho tzv. ,field recordings´. Pro nás je to spíš jen prostředí, než příroda jako taková. Ne každá písnička, podle mě, evokuje přírodu. Pro nás je příroda určitým způsobem i velké město.  Prostředí, ve kterém se pohybujete, a má určitou atmosféru. Je to druhý plán, který je tam možná cítit, ale rozhodně nebyl nijak záměrně a popisně vykonstruovaný."

HK: Jak tvoříte? Přicházíte s jednotlivými nápady nebo na zkouškách jamujete a z toho vznikají nové skladby?

LB: „Spíš je to tak, že někdo přinese nápad a písnička se potom nějakým způsobem zpracovává. Co je ale zásadní při tomhle přístupu, že do toho vstupují všichni čtyři a vzniká kolektivní autocenzura. Z toho vzniká i způsob  skládání, který má rukopis Clarinet Factory. Pustí se ven kolektivní dílo. Vypadalo by to jinak, kdyby někdo z nás přinesl hotovou skladbu a ostatní už do toho vstupovali jen interpretačně."

JP: „Ty způsoby jsou mixované. Jsou i skladby, které vznikly  tak, že někdo přišel s téměř hotovou písní. Ale v tuhle chvíli už si ani nemůžeme vzpomenout, kdo je přinesl. Už jsou tak zažité jako naše kolektivní dílo, i když na některých se skoro nic neměnilo. Ale na druhou stranu, některé vzniknou úplně náhodně. Mezi dvěma písničkami na zkoušce, zvukovce, vzniknou na improvizaci. Přijde nějaký nápad a zjistí se, že by z něho mohlo něco vyrůst. I když to třeba vyroste až za dva roky."

VN: „Většina skladeb, které už hrajeme na koncertech,  se dotváří live hraním. Spousta věcí se usazuje, první dva koncerty se to hledá, pak se tomu najde tvář."

JP: „A pak se to třeba někomu přestane líbit a několik let se s tím nic neděje."

HK: Dočetla jsem se, že k improvizaci Vás přivedla Jana Koubková. Ze školy jste byli zvyklí řídit se výhradně notami. Máte i zahraniční studijní zkušenost. Dostali jste tam více prostoru k sebevyjádření než u nás?

JP: „Na to asi budeme mít individuální názory."

VN: „My s Jindrou jsme studovali v Paříži a tam žáci moc prostoru k improvizaci nedostávali. Šlo o to, maximálně se naučit řemeslo po všech stránkách. Že by měli improvizační seance, to vůbec. To tady bylo toho prostoru víc. Ale vychází to spíš z individuální potřeby člověka vyjádřit se jinak než jen něco interpretovat, což myslím, že máme společné."

JP: „Je to dané spíš žánrem. Tou klasickou hudbou, kterou jsme studovali. Je to uzavřený svět ve způsobu, jakým se učíte jeho uchopení. Strávíte strašně moc času  učením se řemesla, jak říkal Vojta, a tomu se podřizuje váš veškerý čas od dvanácti do třiceti let. Tak to funguje. Jinak se neprosadíte, protože konkurence je obrovská. To, co na ten nástroj musíte umět je někdy až skoro nedosažitelné. V momentě, kdy opouštíme školu, jsme vlastně takoví vycvičení artisté. Jsme připraveni na to, abychom splňovali nároky hraní vážné hudby. A to je na jednu stranu škoda. Mnoho lidí má jiné potřeby, začne se zabývat jinými žánry. Pak už si tu cestu hledáte jinak. Zpětně odhazujete myšlení z té klasické hudby a snažíte se najít svobodu. A v tom nás Jana dost razantně v 90. letech , jak se říká, ,vykolejila´."

HK: Je pro Vás relaxace, když od „šněrované" klasické hudby přejdete k vlastní tvorbě?

LB: „Znamená to pro nás všechny určitou svobodu. Když sedíte v orchestru, když to řeknu surově, je tam člověk jako dělník s lopatou, který musí splnit zadání. Do určité míry má svobodu, jak co hrát, ale ne moc velkou. V tom, když tvoříte něco vlastního, otevírají se vám světy, které jsou pro nás svobodné."

VN: „V orchestru rozhodně nemá člověk svobodu, co hrát. Každý týden dostává noty, náš text, který se musí naučit hrát, a dramaturgii tvoří úplně jiní lidé. Co mě baví na našem kvartetu, že můžeme ty skladby hrát nebo také nemusíme."

JP: „Když ty skladby zahrajeme, uděláme v nich chyby a přiznáme je, je to vždycky dobře. Nemáme nad sebou kontrolu jiného autora. Autory jsme jen my."

HK: Mluvili jsme o Joeu Acheosnovi, které další muzikanty jste oslovili ke spolupráci na albu?

VN: „Jedním z nich je Daniel Šoltis. Bubeník, který vystupuje na příklad se skupinou Vertigo. Poznali jsme ho, když jsme s Lenkou Dusilovou  a Beatou Hlavenkovou spolupracovali v seskupení Eternal Seekers. Zdálo se nám, že by se k nám hodil i barevným stylem, kterým hraje." 

JP: „Z hlediska interpretů je nejzásadnější Grunik. To byl Vojtův nápad. Poprvé jsme je potkali na koncertě Ivy Bittové, kterou jsme s Vojtou doprovázeli s orchestrem. Zpívají takovým typickým horalským způsobem. Není to zpěv, na který jsme u dětského sboru zvyklí. Pozvali jsme je a nahrávali jsme s nimi přímo v Beskydech."

VN: „Byli jsme úplně fascinovaní tím, jak zpívají. Takovým naturálním stylem. Jsou to holky zhruba kolem dvanácti let. Byli jsme unešení nejen z toho stylu, ale i z hlasitosti a nejpřirozenějšího stylu zpívání. Žádné školené hlasy, ale ta emoce byla tak strašně silná, že jsem na to od té doby pořád myslel a chtěl jsem, aby se někde objevily s námi. Jsem strašně rád, že se to povedlo."

HK: Písnička Lúky zelené vznikla tedy až následně s myšlenou na Grunik?

VN: „Ne, ta už byla hotová. Ale úplně dokonale to do ní zapadlo."

JP: „Jen jsme trošku přizpůsobili formu. A musím prozradit, že právě píseň Lúky zelené, kde zpívají a je to náš pilotní singl, tak jsme ji vytáhli ze šuplíku, kde byla možná patnáct let. Čekala na dotvoření."

HK: V sestavě máte kontrabasový klarinet, který se využívá pouze výjimečně. Zahráli jste si na jiný zajímavý klarinet, na příklad čtvrttónový?

JP: „Jednou na AMU se mi dostal čtvrttónový klarinet do ruky a je to taková bizarní věc. Je to klarinet, který má o hodně víc klapek. Jinak to není nic zvláštního."

LB: „My si čtvrttóny vytváříme často sami."

VN: „Nevědomky." (smích)

HK: Vystačíte si tedy se svými nástroji…

JP: „Ano. Raritou je ten kontrabasový klarinet. Pro naši kapelu je to zásadní změna. Dokáže tvořit hluboké basy a zvlášť na nahrávkách nám to, myslím, dost pomohlo. Mám pocit, že to tam chybělo. Máme tím pádem daleko širší spektrum zvuků. Jinak používáme klasické B klarinety."

VN: „A občas krátký Es klarinet."

JP: „Co je ale podstatou naší kapely, je naprosto originální rytmika. Obsluhuje ji vlastně jeden člověk, a to je Pepíno (čtvrtý člen souboru, Petr Valášek, pozn. red.). Má specifický způsob hry na basový klarinet, kdy na jeden nástroj obsáhne basovou kytaru dohromady s bicími.  Ovládá nenapodobitelným způsobem tzv. slaptónovou techniku, kterou dokáže imitovat perkusní nástroje. Vyrostl u táty v kapele, kde hrával na basovou kytaru, ale i další nástroje. Ví, jak každý nástroj funguje a na ten basklarinet si vytvoří celou rytmiku. My ostatní se můžeme díky tomu v kapele realizovat ještě dalším způsobem."

HK: Necháváte se inspirovat klasickými hudebními skladateli?

JP: „Jsou to věci, které programově neřešíme. Stane se, že v nějakém období jdeme na koncert. Sešli jsme se  třeba všichni na koncertu Steva Reicha, když tu byl naposledy. Ale spíš tím, že jsme vyrůstali v podobném prostředí a hrajeme v orchestrech, tak nás ta velká jména ovlivňují latentně.  Určitá část naší invence, melodika, myšlení, vychází z toho, co nás dnes a denně obklopuje za hudbu. Nemůžu říct, že bych se nechal záměrně ovlivnit třeba Dvořákem. Je mi ale například blízký Smetanův smysl pro drobnou rytmiku, která v našem kvartetu funguje někdy podobně."

HK: Desku budete křtít nejen u nás, ale i ve Francii...

JP: „Ve Francii má deska vyjít 31. března.  My máme v Théâtre des Abbesse na Montmartru koncert už 27. a tam bychom ji rádi představili.  Následuje pražský Jazzdock a Belgie, kde je album domovsky vydáno."